Několik hodin před příjezdem našich hostů jsme s Kriss šly vše zkontrolovat. Opravdu nám záleželo na tom, aby byla recepce co nejlepší. Také jsme si zopakovaly italské fráze.

„Děkuju," řekla najednou Kriss.

„Grazie," odpověděla jsem.

„Ne, ne," namítla.

„Chci ti poděkovat, Americo. Odvedla jsi skvělou práci a... já nevím. Bála jsem se, že to nakonec kvůli Marlee vzdáš a že to budu muset dodělat sama. Pracovala jsi ale opravdu tvrdě a vedla sis výborně."

„Díky. Ty taky. Nevím, jestli bych přežila, kdybych musela pracovat s Celestou. S tebou to bylo skoro jednoduché." Kriss se usmála.

„Máš pravdu, bez Marlee je to pro mě těžké, ale nevzdala bych to. Bude to paráda."

Kriss se kousla do rtu a na chvíli se zamyslela. Pak se honem, jako by se bála, že ztratí odvahu, zeptala: „Takže ještě bojuješ? Ještě o Maxona stojíš?" Zaskočila mě a najednou jsem nevěděla, jestli jí mám odpovědět. Nebo co jí mám vlastně říct.

„Dívky!" zapěla Silvia, která se vřítila do dveří. Byla jsem opravdu vděčná, že ji vidím.

„Už je skoro čas. Jste připravené?" Hned za ní vešla dovnitř i královna.

„Skoro připravené," odvětila Kriss.

„Zbývá nám jen pár detailů. K jednomu potřebujeme vás dvě."

„Opravdu?" podivila se Silvia. Královna k nám přistoupila s očima naplněnýma pýchou.

„Krása, děvčata. A obě vypadáte nádherně."

„Děkujeme," odpověděly jsme jednohlasně.

„Asi jste si všimly našich náhrdelníků," nadhodila Kriss.

„Napadlo nás, že podle nich nás návštěva rozezná jako pořadatelky."

„To je výtečný nápad," uznala Silvia a už si rychle něco zapisovala do bloku.

„Jelikož pořadatelky jste i vy dvě, máme dva stejné i pro vás," vysvětlila jsem a Kriss vzala ze stolu dvě krabičky.

„Skutečně?" zalapala po dechu královna.

„To je... pro mě?" užasla Silvia.

„Samozřejmě," pověděla jí Kriss.

„Obě nám pomáháte a tenhle projekt je i váš," doplnila jsem.

Jakmile nám komorníci oznámili, že přijíždějí hosté, Kriss a já jsme se postavily z obou stran ke dveřím, abychom všechny uvítali. Jako první dorazily naše konkurentky.

V očích Celesty se mihlo něco jako závist. Elise s Natalií udiveně hleděly na výzdobu, ale nepřišlo mi, že by jim nějak vadilo, že máme lepší recepci než ony.

„Voní to tu jako v zahradě," prohlásila Natalie a doslova se roztančila. Elise se na ni jen mile usmála. Kdybych nevěděla o jejich vztahu, nikdy bych si nevšimla malých zvláštností v jejich chování.

„Posaďte se každá k jinému stolu," vyzvala ji Kriss.

„Italky jsou tu proto, aby si našly přítelkyně." V očích Elise jsem viděla chvilkovou lítost z odloučení od své partnerky.

Zanedlouho jsem uslyšela štěbetání italských dam, které se k nám blížily chodbou. Italské návštěvnice byly krásné jako sochy. Vysoké, dozlatova opálené a nádherné. A k tomu všemu byly i neuvěřitelně příjemné. Jako by s sebou přinesly slunce, které ozářilo všechno kolem.

Byla jsem nervózní, ta recepce totiž byla jedinečná šance na získání dalšího spojence, který by se nám výrazně hodil. Když vstoupily s radostným „Salve!" a bez váhání políbily mě a Kriss na obě tváře tváře, všechno napětí ze mě spadlo. Jejich nadšení bylo nakažlivé.

Naštěstí uměly všechny dámy výborně anglicky, takže jsem nakonec nemusely používat své naučené italské fráze, které mi upřímně ani moc nešly. Během slavnosti jsem se nejvíc zdržovala v přítomnosti Orabelly a Noemi, dvou z princezniných sestřenic.

„Tohle víno je vynikající!" zvolala Orabella a zvedla svou sklenku do vzduchu.

„Těší nás, že vám chutná," odpověděla jsem.

„Musíte ho také ochutnat!" trvala na svém Orabella. Nakonec jsem si dala říct a ochutnala. Víno bylo opravdu vynikající.

„No a teď," ozvala se Noemi a přilákala mou pozornost.

„Ten váš Maxon je skutečně fešák. Jak se můžu dostat do Selekce?"

„Chce to hromadu papírování," zavtipkovala jsem.

„Potřebujete se víc napít," poradila mi Noemi.

„Umí dobře líbat?" Nato mi víno zaskočilo v krku a musela jsem odložit sklenku. Zasmála jsem se, ale znělo to tak nervózně, že jim to došlo.

„Jak moc dobře?" vyzvídala Orabella. Když jsem neodpověděla, mávla nade mnou rukou.

„Málo pijete!" prohlásila. Pohrozila jsem jim vztyčeným ukazováčkem, protože mi bylo jasné, že mě chtějí opít.

„Vy dvě jste pěkné potvůrky!" Obě zaklonily hlavu a nahlas se rozesmály. Rozhodla jsem se, že radši půjdu dřív, než skončím pod stolem.

Zvedla jsem se a před odchodem jsem jim řekla: „Princ umí být velmi romantický, když chce." Orabella s Noemi spokojeně zatleskaly a jejich smích jsem slyšela i cestou od nich. Pěkné rošťačky.

Po tom, co jsem se trochu napila vody a trochu najedla, zahrála jsem na housle několik folkových skladeb, při kterých si zazpívali všechny dámy v místnosti. Kriss potom vstala od stolu a navrhla přípitek na počest královny a Silvie za jejich pomoc. Celý salónek tleskal.

Pak jsem pozvedla sklenku já s vyhlášením přípitku našim návštěvnicím, které vypískly nadšením, obrátily sklenky do sebe a mrštily s nimi o zeď. To jsme s Kriss sice nečekaly, ale jen jsme pokrčily rameny a roztříštily i ty naše. Spokojeně jsem sledovala atmosféru v salónku a usmívala se. Vyrušila mě až Elise, která na mě promluvila.

„Máte to lepší," pronesla upřímně.

„Zorganizovaly jste opravdu neuvěřitelnou recepci."

„Díky. Trochu jsem se bála, protože jsme nezačaly úplně nejlíp."

„Já vím. Proto vás obdivuju ještě víc. Vypadá to, jako byste na tom pracovaly celé týdny." Toužebně se rozhlédla po výzdobě. Položila jsem jí ruku na rameno.

„Elise, včera bylo jasné, že nejvíc z vašeho týmu jsi pracovala ty. Ať už chceš cokoliv, postavím se za tebe," řekla jsem pevným hlasem. Elise po mě střelila pohledem.

„Nevím, jak to myslíš," snažila se vyhnout odpovědi.

„Tak, jak to říkám, vím o vašem vztahu a je mi jedno jestli chceš být s ní nebo dál bojovat o Maxona. Nebudu tě odsuzovat a klidně můžu Maxonovi říct, jak moc ses snažila."

„Jenom to ne prosím," vyhrkla rychle. Bylo jasné, že svůj vztah s Natalií bude chránit za každou cenu. I za cenu smrti.

„Přece nemusíme být nepřátelé. Kdybyste cokoliv potřebovaly, stačí říct," namítla jsem tiše a spiklenecky na ni mrkla. Bylo vidět, že ke mně nemá žádnou důvěru, spíš jsem ji vyděsila.

„O to nejde."

„Tak o co tedy jde?" zeptala jsem se.

„Má rodina mě vydědí, možná zabije... prostě to nejde!"

„Fajn, život si můžeš zkazit, jak chceš, ale doporučila bych ti to s Natalií co nejrychleji ukončit. Jinak jí totiž ublížíš a ona ti nikdy neodpustí."

„Víš, já...," zarazila se a usmála na někoho za mnou. Když jsem se otočila, uviděla jsem k nám přicházet italskou princeznu.

„Ehm..., asi to dořešíme někdy jindy," řekla rychle Elise a já na ni pouze kývla na znamení souhlasu.

„Princezno Nicoletto, mrzí mě, že jsme spolu zatím moc nemluvily," řekla jsem v úkloně.

„Ale to nic! Byla jste velmi zaneprázdněná. Moje sestřenice vás zbožňují!" Zasmála jsem se.

„Je s nimi zábava." Nicoletta mě nenápadně zatlačila víc do rohu.

„Váhali jsme, jestli máme s Illeou navázat styky. Náš lid je mnohem... svobodomyslnější."

„To vidím."

„Ne, ne," namítla vážným hlasem.

„Mám na mysli osobní svobody. Náš lid jich má víc. U vás jsou stále kasty, je to tak?" Vtom mi došlo, že jde o víc než jen přátelský rozhovor, přikývla jsem.

„Samozřejmě jsme v obraze a víme, co se zde děje. Vzpoury, rebelové. Zdá se, že lidé nejsou zrovna spokojení." Netušila jsem, co jí na to mám říct. Nesmím jí prozradit nic o Kastě 1+, žádné přísně tajné informace.

„Vaše Výsosti, nevím, kam tím míříte."

„Viděli jsme, co se stalo té dívce. Té blondýnce," zašeptala.

„Marlee," přitakala jsem.

„Byla to moje nejlepší kamarádka." Usmála se na mě.

„A viděli jsme i vás. Téměř okamžitě vás vystřihli, ale viděli jsme vás utíkat. A bojovat." V očích měla pýchu a obdiv.

„Velice rádi utvoříme pouto s mocností, která se dá změnit. Jen neoficiálně vám říkám, abyste nám dala vědět, pokud vám můžeme k získání koruny nějak pomoci. Máte naši plnou podporu."

Do dlaně mi vtiskla složený papírek a nato se vzdálila. Pak k ostatním zvolala cosi italsky a celá místnost spokojeně zamručela. Jelikož jsem neměla kapsy, rychle jsem si papírek strčila do podprsenky a modlila se, aby si toho nikdo nevšiml.

Naše recepce trvala déle, než jsem čekala. Hostům se defacto ani nechtělo domů. Nakonec ale utekla celkem rychle. Když jsem vešla do komnaty, čekala na mě Anne s dopisem v rukou. Rychle jsem jí ho vytrhla z rukou a poděkovala. Vyšla jsem na balkon, abych se při čtení tátových slov vystavila posledním slunečním paprskům.

Drahá Americo,

brzy musíš napsat May. Velice ji zklamalo, když viděla, že je tvůj poslední dopis určený jen mým očím. Musím přiznat, že mě trochu překvapil. Nevím, co jsem čekal, ale určitě ne to, na co se v něm ptáš.

Odpovím ti jednoduše: ano. Maxona schvaluju, a pokud s ním chceš být, máš mou podporu. Podpořím tě ovšem i v případě, pokud s ním být nechceš. Mám tě rád a přeju si, abys byla šťastná. Jestli to znamená, že budeš žít v našem domečku, a ne v paláci, vůbec mi to nevadí.

Co se týče tvé další otázky, i na tu odpovídám: ano.

Americo, já vím, že si moc nevěříš, ale musíš s tím začít. Celá léta jsme ti říkali, že jsi talentovaná, jenže ty jsi tomu nevěřila, dokud jsi nedostala vlastní zakázky. Pamatuji si, jak jsi měla objednávky na celý týden a došlo ti, že je to díky tvému hlasu a tvému hraní. Byla jsi na sebe tak pyšná. Jako by sis najednou uvědomila, co všechno dokážeš. Odmalička jsme ti říkali, že jsi krásná, ale nevím, jestli jsi tomu opravdu věřila, než tě vybrali do Selekce.

Ty můžeš být vladařkou, Americou. Stojíš nohama pevně na zemi, máš chuť se učit a – což je nejdůležitější – máš s lidmi soucit. O tomhle náš národ sní mnohem déle, než si dovedeš vůbec představit.

Pokud tu korunu chceš, Americo, tak si ji vezmi. Vezmi si ji. Protože by měla patřit tobě.

Přesto... jestli o to břímě nestojíš, nebudu ti to vyčítat. Doma tě vždycky uvítám s otevřenou náručí. Mám tě moc rád.

Táta

Po tvářích mi tiše stékaly slzy. Táta si skutečně myslí, že to zvládnu. Jako jediný. Vlastně s Nicolettou.

Nicoletta! Úplně jsem zapomněla na její psaníčko. Zalovila jsem ve výstřihu a papírek vytáhla. Bylo na něm telefonní číslo. Neuvedla k němu ani své jméno. Návrhem, který mi udělala, musela strašně moc riskovat.

Až potkám Fancy, vše jí řeknu. Kastě 1+ by se pomoc Italů mohla hodit. Myslím, že jsme na dobré cestě a pokud král Clarkson ustoupí, stane se z Illey svobodná zem!

Ještě v posteli jsem se převalovala a přemýšlela. Opravdu bych to zvládla? Mohla bych být příští illejská princezna?