Další den utekl jako voda a najednou jsme s Kriss v upjatých šatech mířily na recepci druhého týmu.

„Jaký je plán?" zeptala se Kriss, když jsme šly chodbou.

Na okamžik jsem zauvažovala. Celestu jsem neměla ráda a vůbec by mi nevadilo, kdyby se jí něco nepovedlo, ale tahle událost byla příliš důležitá.

„Chovej se slušně, ale nepomáhej jim. Řiď se podle Silvie a královny. Všímej si úplně všeho. Dneska budeme pracovat celou noc, aby byla naše recepce lepší."

„Dobře," povzdychla si.

„Tak jdeme."

Přišly jsme včas, protože Němcům na přesnosti velmi záleželo. Dívky z druhého týmu od samého začátku zmatkovaly. Jako by byla Celesta sama proti sobě. Zatímco Elise a Natalie se oblékly do střídmě modré, Celesta měla šaty bílé a se závojem vypadala jako nevěsta. Vedle konzervativně oděných německých žen, které měly i přes teplé počasí dlouhé rukávy, působila příliš odhaleně.

Natalie dostala na starost květiny, jenže jí uniklo, že lilie se tradičně používají při pohřbech. Veškerá květinová výzdoba se musela na poslední chvíli odstranit. Elise byla sice nervóznější než obvykle, nicméně si dokázala zachovat klidnou tvář. Pro naše hosty byla úplná hvězda.

Hovořit s ženami z Německé federace bylo dost obtížné. Jednak mluvily velmi špatnou angličtinou, a navíc jsme já a Kriss měly hlavu plnou italštiny. Snažila jsem se být pohostinná a je pravda, že německé dámy ke mně byly i přes své přísné vystupování celkem přátelské.

Brzy jsme pochopily, že skutečnou hrozbou je pro nás Silvia a její poznámkový blok. Královna dívkám velmi laskavě pomáhala, ale Silvia obcházela místnost s očima na stopkách a nic jí neušlo. Než recepce skončila, zdálo se, že má blok celý popsaný. Kriss a já jsme mohli doufat, že se do naší recepce zamiluje.