Stála jsem mezi stromy a rozhlížela se. Potřebovala jsem najít nějaký orientační bod, podle kterého bych se mohla vrátit.

Mnohem horší ale bylo, že začal foukat hodně silný vítr. Byla jsem jen v šatech bez rukávů. Třásla jsem se zimou.

Během chvilky jsem postřehla strom ležící na zemi. Ano, ano, ano. Ten znám, jednou jsem kolem něj běžela, nikdo ho ještě neodklidil. To znamená, že palác by teoreticky měl být tamtím směrem.

Zbraň, kterou jsem měla stále u sebe, jsem pro jistotu nechala odjištěnou a svěsila ji podél těla. Mé zrzavé vlasy vlály ve větru.

Na pažích jsem měla husí kůži a také mi začínalo kručet v břiše. Sakra. Vyčerpaně jsem loudavým krokem šla po suché zemi, která mi byla více než povědomá. Moc dobře si pamatuji, jak špatně se mi tu v těch balerínách běželo.

Jedna věc, která mě totálně zarážela, byla skutečnost, že na palác zaútočili rebelové dvakrát po sobě! Myslím si, však, že rebelové, před kterými jsem utíkala, byli Seveřané. Jižané by mě asi na místě zabili. Nechápu, proč z paláce tahají ty kvanta knih. Že by s tím topili? Vážně nevím.

Vím ale, že teď si budu brát pod většinu šatů tenkou neprůstřelnou vestu. Tohle už totiž nechci nikdy zažít.

Trochu mě zaráží, že mě nikdo nešel hledat, asi se už král radoval, že jsem mrtvá. Má smůlu! Ještě tu nějakou dobu pravděpodobně pobudu.

Únava na mě doléhala na každém kroku čím dál tím víc. Když jsem v dálce uviděla palác, který v tom šeru nádherně zářil, musela jsem se usmát. Může se takovému místu říkat domov?

Celesta, Natalie a Elise jsou už dávno ze hry, tedy alespoň podle mě. Je to jen mezi mnou a Kriss. Chování Kriss totiž jasně nasvědčuje tomu, že k Maxonovi něco cítí, a to mě děsí.

Zanedlouho jsem už procházela zahradou a mířila si to k hlavnímu vchodu, kterým mě tenkrát Maxon pustil do zahrady. Za sklem jsem zahlédla dva strážce. Zaklepala jsem na sklo a počkala, až mi půjde někdo z nich otevřít.

„Lady America!" zakřičel někdo.

„Je naživu!" Najednou se se mnou svět zatočil a následovala jen černočerná tma.

Kdosi kýchnul. Otevřela jsem oči a chvíli nechápala, kde jsem. Zmateně jsem zamrkala.

„Nechtěl jsem tě probudit," řekl Maxon polohlasem.

„Klidně spi dál."

„Kolik je hodin?" Promnula jsem si oči.

„Budou dvě."

„Ráno?" Maxon přikývl. Začala jsem si dělat starosti o to, jak vypadám. Na jedné tváři jsem cítila otisk polštáře.

„Ty nikdy nespíš?" zeptala jsem se.

„Spím. Jen jsem teď hodně nervózní."

„Riziko povolání?" Vytáhla jsem se na loktech o něco víš. Malinko se usmál.

„Něco takového." Dlouhou chvíli bylo ticho, protože jsme ani jeden nevěděli, co říct.

„Jak jste na tom s tím projektem? Asi teď budete trochu pozadu."

„Uf!" Úplně jsem na naši recepci zapomněla.

„Vážně to musíme dokončit? Nestihneme to." Maxon se na mě povzbudivě usmál.

„Musíte jen trochu zabrat." Zvrátila jsem hlavu dozadu na polštář.

„To bude katastrofa." Zasmál se.

„Neboj se. I kdybyste si nevedly tak dobře jako ostatní, tebe nevykopnu." Napřímila jsem se.

„Chceš říct, že z horšího týmu musíš jednu soutěžící vykopnout?" Princ zaváhal. Bylo vidět, že neví, jak odpovědět.

„Maxone?" Povzdychl si.

„Do dvou týdnů se ode mě očekává další vyloučení. To, jak dokážete zorganizovat recepce, by mělo moje rozhodnutí ovlivnit. Ty a Kriss to máte těžší, protože jde o nové partnery a je vás míň. Italové sice mají rádi oslavy, ale také se snadno urazí. Navíc ty jsi zatím neodvedla skoro žádnou práci..." Zajímalo mě, jestli jde vidět, jak blednu.

„Neměl bych vám pomáhat, ale řekni mi, kdybyste něco potřebovaly. Tebe ani Kriss domů poslat nemůžu."

Pokaždé, když mě Maxon nějakým způsobem ranil, se mi odlomil kus srdce. Dnešní noc se mi ale srdce kvůli Maxonovi Schreaveovi zlomilo docela. A nepředstavitelně moc to bolelo.

Do teď byl vztah mezi Kriss a Maxonem pouze v mojí hlavě, ale tohle byl jasný důkaz toho, že existuje. Kriss se mu líbí, možná stejně, jako se mu líbím já. Jeho nabídku jsem přijala pouhým kývnutím hlavy, neschopná slov. V duchu jsem si řekla, že si svoje srdce beru zpátky, že Maxonovi už nepatří.

„Už bych měl jít," řekl.

„Musíš se vyspat. Máš za sebou perný den." Zakoulela jsem očima.

„Chtěl bych ti toho tolik říct. Dneska jsem se vážně bál, že jsem o tebe přišel." Pokrčila jsem rameny.

„Jsem v pořádku. Opravdu."

„To vidím až teď. Celé hodiny jsem se ale připravoval na nejhorší." Nato se krátce odmlčel, jako by hledal správná slova.

„Obvykle se s tebou dá lehce mluvit o tom, co je mezi námi, ale teď mám dojem, že na to není nejvhodnější chvíle." Sklopila jsem oči a mírně přitakala. Opravdu se mi nechtělo mluvit o svých citech k někomu, kdo byl očividně zamilovaný do jiné.

„Podívej se na mě, Americo," vyzval mě něžně. Poslechla jsem ho.

„To nevadí. Můžu počkat. Chci jen, abys věděla... Nedaří se mi ani najít vhodná slova, abych vyjádřil, jak moc se mi ulevilo, že jsi zpátky a celá. Ještě nikdy jsem nebyl za nic tolik vděčný." Překvapená jsem zůstala zticha. Znepokojovalo mě, jak snadno jeho slovům vždycky uvěřím.

„Dobrou noc, Americo."