Dnes jsme měli asi pracovat v zahradě, což mi připadalo, jako skvělý nápad, vzhledem k tomu, že byl palác stále vzhůru nohama. S Kriss jsme seděly na lehátkách pod stanovým přístřeškem, kde jsme pracovaly na naší společné recepci.

Hrozně mě bolela hlava, přeci jen byl ten náraz trochu tvrdší. Rána mě ještě trochu pálí, a proto ji mám zalepenou. Maxon byl moc hodný, že se mnou včera zašel do nemocničního křídla. Měla jsem z toho prostě dobrý pocit.

Na chvíli jsem se zaměřila na Kriss. Podtrhávala si cosi ve svých poznámkách. Něco se na ní změnilo, je jiná, jinak se chová a jinak vypadá. Zvláštní...

„Asi jsem přišla na to, co uděláme s kytkami," pronesla, aniž by ke mně zvedla hlavu.

„Aha. Fajn."

Očima jsem vyhledala Maxona. Snažil se vypadat zaměstnanější, než ve skutečnosti byl. Ten, kdo se zaměřil na jejich stůl, si musel všimnout, že král schválně všechny princovi komentáře ignoruje. Nechápala jsem to. Copak byl Maxon tak špatný? Nebo král nechtěl, aby se mu někdo pletl do jeho vlády.

Maxon posunul na stole nějaké dokumenty a zvedl hlavu. Zachytil můj pohled a zamával mi. Užuž jsem mu chtěla pozdrav oplatit, když jsem koutkem oka postřehla, jak mu nadšeně odpovídá Kriss. Zamračila jsem se a sklonila hlavu zpět ke své práci.

„Není to fešák?" nadhodila Kriss.

„To určitě je."

„Pořád si představuju, jak by vypadaly naše děti s jeho vlasy a mýma očima."

„Slyšela jsem, že máš něco s kotníkem. Je to už lepší?" změnila jsem okamžitě téma.

„No," povzdychla si.

„Trochu bolí, ale podle doktora Ashlara budu do recepce v pořádku."

„Tak to je fajn," řekla jsem a konečně se na ni podívala.

„Nerada bych, abys pajdala, až Italové přijedou." Pokusila jsem se o přátelský tón, ale Kriss se stejně moc nezdál. Na chvíli jsem se soustředila na její pohled, který byl mířen na Maxona přicházejícího ke stolu s občerstvením.

„Hned se vrátím," vyhrkla a dobelhala se k Maxonovi rychleji, než bych řekla, že je vůbec možné. Tentokrát jsem je musela pozorovat.

Došla k nim i Celesta a všichni tři se dali do řeči. Bylo ale očividné, že Celesta Kriss překáží. Já jsem byla ale naopak Celestě vděčná. Sice mě neuvěřitelně štve, ale tohohle bych mohla ještě využít.

Král něco popuzeně zahřměl na své rádce. Za jeho zády jsem zahlédla Aspena na obchůzce. Opět zariskoval tím, že na mě mrkl. To jsem ignorovala, spíše jsem se zaměřila na přibíhající strážce, kteří začali křičet: „Rebelové! Utečte!"

„Cože?" zakřičel jiný, celý zmatený.

„Rebelové! Uvnitř paláce! Už jdou!"

V zahradě bylo najednou jako v úle. Komorné odváděly královnu, za kterou uháněla i Celesta, která správně pochopila, že pokud se bude držet královny, bude v bezpečí. Maxon vzal kulhající Kriss do náručí a předal ji nejbližšímu strážci, kterým byl čirou náhodou Aspen.

„Běžte!" zakřičel na něj.

„Utečte!" Aspen poslušně vyrazil pryč s Kriss, jako by nic nevážila.

„Maxone, ne!" zasténala Kriss přes Aspenovo rameno.

Vtom ke mně otevřenými dveřmi paláce dolehla velká rána a jekot. Několik strážců vytáhlo zbraně a mně došlo, co to bylo za ránu. Pak se ozvaly další a já jsem ztuhla. Nemám na sobě neprůstřelnou vestu! Kurva! Zanedlouho už z paláce vybíhal zástup lidí ve vyztužených kalhotách a masivních bundách, s batohy nacpanými k prasknutí. Další rána.

Konečně mi došlo, že se musím pohnout. Musím někde sebrat zbraň! Ale kde?! Začala jsem se v rychlosti rozhlížet, než jsem narazila na jednoho strážce, který byl poblíž mě. Vytrhla jsem mu zbraň a začala mířit, nevěděla jsem kam vystřelit. Ve chvíli, kdy padla další rána, jsem sebou škubla a dala se na útěk. Rebelové nebyli tak agresivní, jako ti včera, proto jsem raději nestřílela a prostě běžela pryč.

„Americo!" ozval se Maxonův hlas.

„Ne! Vrať se!" Spěšně jsem se ohlédla.

Král popadl Maxona za límec saka a táhl ho pryč. Co je mi platné, že mám zbraň, stačila by jedna dobře mířená kulka a bylo by po mě. Nikdy už nebudu jen tak bez neprůstřelné vesty. Přestala jsem brát ohled na hluk a všemožné hlasy a běžela.

V balerínách se mi běželo mnohem hůř než ráno v teniskách. Stejně jsem to nevzdávala a běžela dál. Zaběhla jsem do lesa, kde jsem se začala shánět po nějakém dobrém úkrytu. Po dlouhém rozhlížení jsem vylezla na mohutnější strom, kde jsem se opřela o kmen a poslouchala jen své splašené srdce. Neměla jsem strach o svůj život, ale o Maxonův. Snad se dostal včas do bezpečí.

„Měli jsme to udělat v noci," zafuněl dívčí hlas.

„V noci by nebyli venku," namítl chlapecký hlas. Oba pravděpodobně běželi.

„Dej mi něco, pomůžu ti," navrhl kluk. Blížili se ke mně.

„To zvládnu."

Zadržela jsem dech, když jsem je uviděla přímo pod sebou. Už jsem si myslela, že mám nejhorší za sebou, když se dívčina taška roztrhla a všechen její obsah se vysypal na zem. Byly to knihy. K čemu jsou jí knihy?

„Říkal jsem, že ti pomůžu."

„Zmlkni!" Dívka plácla kluka do nohy. Udělala to spíš laškovně. Vtom se z dálky ozvalo hvízdání.

„To bude Jeremy. Běž za ním. Já vás hned doženu." Kluk se zatvářil dost nejistě, ale souhlasil. Políbil ji na čelo a odběhl pryč.

Když dívka svázala knihy popruhem ze své zničené tašky, myslela jsem, že se už konečně taky vzdálí. Ale ona vzhlédla k nebi. A uviděla mě. Sahala jsem po zbrani, i když mi bylo jasné, že bych nebyla schopná jí ublížit. Nic mi neudělala a ani nevypadala agresivně. Zíraly jsme jedna na druhou.

Dívka se jen tiše zasmála a potom udělala něco, čemu jsem vůbec nerozuměla. Ze všech možných gest, které mi mohla věnovat, včetně zvednutého prostředníčku, vykročila jednou nohou a ladně se mi uklonila. Potom odběhla někam pryč. Zůstala jsem tam jako opařená.

Asi za hodinu jsem z toho stromu slezla a začala se rozhlížet kolem. Musím se co nejdříve vrátit do paláce.