Hned po Zprávách jsem se co nejrychleji vydala do své komnaty, kde na mě čekaly ustarané komorné.

„Má lady," pozdravila mě Anne, sotva jsem vešla do dveří.

„Myslela jsem, že dole zůstanete až do večeře."

„Mohly byste odejít?"

„Prosím?" Zafuněla jsem, protože jsem ztrácela trpělivost.

„Potřebuju být sama, Prosím vás." Beze slova se uklonily a odešly.

Rozhovor s králem Clarksonem mě neskutečně moc vytočil. Prostě se mi znovu potvrdilo, že s někým jako je on, se normálně bavit nedá. Jediným prostředkem komunikace, který lze aplikovat je dopisování, a to mě někdy vážně sere!

Sedla jsem si ke klavíru a pokoušela se nějak rozptýlit, ale nešlo to. Raději jsem sáhla do úložného prostoru ve stoličce u klavíru a vytáhla Gregoryho deník. Měla bych ho už vrátit Maxonovi, ale předtím si ho chci alespoň z větší části dočíst. Otevřela jsem deník na stránce s fotografií z Halloweenu a začala číst.

LETOS JSME DĚTEM K HALLOWEENU USPOŘÁDALI OSLAVU. POVAŽUJI TO SICE ZA DOBRÝ ZPŮSOB, JAK ZAPOMENOUT NA PROBÍHAJÍCÍ UDÁLOSTI, NICMÉNĚ PODLE MĚ JE TO SPÍŠ LEHKOMYSLNÉ. JSME JEDNA Z MÁLA PŘEŽIVŠÍCH RODIN, KTERÁ MÁ DOST PENĚZ, ABY SI TAKOVOU OSLAVU MOHLA DOVOLIT, ALE TAKOVÉTO DĚTSKÉ HRÁTKY MI PŘIPADAJÍ JAKO ZBYTEČNÉ PLÝTVÁNÍ.

Tohle jsem už četla. Tentokrát jsem se ale zaměřila na portrét rodiny. Zaujala mě na něm dívka, že by dcera Gregoryho? S potěšením jsem zjistila, že popisek k Halloweenu má pokračování na druhé straně.

NEJSPÍŠ JSEM DOUFAL, ŽE SI PO ČÍNSKÉ INVAZI UVĚDOMÍME, V ČEM JSME POCHYBILI. POCHOPIL JSEM, A VIDÍM TO I POSLEDNÍ DOBOU, JAK MOC JSME LÍNÍ. NENÍ DIVU, ŽE SI NÁS ČÍNA ZABRALA TAK SNADNO, A NENÍ DIVU, ŽE NÁM TRVALO TAK DLOUHO, ABYCHOM SE DALI DOHROMADY A VZBOUŘILI SE. DÁVNO JSME ZTRATILI TU VŮLI, KTERÁ NAŠE PŘEDKY DOSTALA PŘES OCEÁN A DÍKY KTERÉ PŘEČKALI KRUTÉ ZIMY I NIČIVOU OBČANSKOU VÁLKU. ZLENIVĚLI JSME. A ZATÍMCO JSME JEN NEČINNĚ SEDĚLI, ČÍNA SE CHOPILA OTĚŽÍ. OBZVLÁŠTĚ V POSLEDNÍCH MĚSÍCÍCH CÍTÍM, ŽE CHCI DÁT VÁLCE VÍC NEŽ JEN SVÉ PENÍZE. CHCI JI VÉST. DOSUD JSEM JI ŠTĚDŘE DOTOVAL, OVŠEM MOŽNÁ NADEŠLA CHVÍLE, ABYCH NABÍDL I SVÉ NÁPADY, KTERÝCH MÁM V HLAVĚ PLNO. POTŘEBUJEME ZMĚNU. NEMŮŽU SI POMOCT, ALE MÁM DOJEM, ŽE JSEM JEDINÝ ČLOVĚK, KTERÝ JI NÁRODU DOKÁŽE ZAJISTIT.

Po zádech mi přejel mráz. Došlo mi, že mi svého předka Maxon neuvěřitelně připomíná. Oba to byli nadšenci. Gregory se snažil posbírat rozbité a udělat z toho celek. Zajímalo by mě, co by řekl na monarchii, kdyby žil v dnešní době.

Tu noc se ke mně do komnaty vplížil Aspen a já jsem měla sto chutí mu prozradit, co právě čtu, ale nemohla jsem. Už tím, že jsem to prozradila tátovi, jsem porušila slib, který jsem dala Maxonovi.

„Jak ses měla?" zeptal se a poklekl u mojí postele.

„Celkem dobře," odpověděla jsem nezaujatě a snažila se co nejlépe skrýt své obavy a smutek.

„Když je teď Marlee pryč, Maxon teď asi chvíli domů nikoho nepošle, co?" Pokrčila jsem rameny.

„Hele," řekl a dotkl se mě.

„Všechno bude dobré." Kéž by. V hlavě jsem měla celkem dost otázek, na které bych velmi ráda znala odpovědi. Možná by mi Aspen mohl odpovědět, alespoň na jednu z nich.

„Aspene, můžu se tě na něco zeptat?" Přikývl.

„Je to trochu divné, ale zkus mi prosím odpovědět. Kdybych se mohla stát princeznou, aniž bych si musela vzít prince... kdyby to byla jen práce, jako každá jiná, mohla bych ji podle tebe dělat?" Aspen vytřeštil své zelené oči a pořádně se zamyslel. Musela jsem uznat, že můj dotaz nebral na lehkou váhu.

„Nezlob se, Mer, ale ne. Nejsi tak vypočítavá jako oni." Tvářil se omluvně, ale mě jeho názor neurazil.

„Vypočítavá? Jak to myslíš?" Povzdychl si.

„Pohybuju se všude možně, Mer, a slyším všechno možné. Na jihu země, v oblastech, kde žije hodně nižších kast, jsou velké nepokoje. Podle starších strážců ti lidé nikdy nepřijali metody Gregoryho Illejského a vře to tam už hodně dlouho. Říká se, že právě kvůli tomu si král Clarkson vybral královnu Amberly. Pochází z jihu a tamější obyvatele to tehdy na nějakou dobu zklidnilo. To už ale neplatí, jak se zdá."

„Pořád ale nechápu, co jsi myslel tou vypočítavostí." Zaváhal.

„Nedávno jsem byl v jedné kanceláři... ještě před Halloweenem. Mluvilo se o zastáncích rebelů na jihu. Dostal jsem za úkol odnést jisté dopisy bezpečně do poštovního křídla. Bylo jich přes tři stovky, Americo. Tři sta rodin sesazených do nižší kasty." O tom už jsem slyšela, je to strašné. Ale bohužel se to děje.

„Dokážeš si to představit? Jediné, co umíš, je hrát na klavír a najednou bys měla umět kancelářskou práci. Vždyť bys ani nevěděla, jak si ji najít. Takhle tě prakticky odsoudí k bídě a hladu." Přitakala jsem.

„Přesto si ale myslím, že o tom Maxon neví," řekla jsem pevným hlasem.

„Podle mě o tom musí vědět. Má se přeci brzo ujmout vlády," namítl pochybovačně Aspen.

„To je pravda, Aspene, ale král Clarskon Maxona totálně odstřihl. Jeho práci vyhazuje do koše. Smutnější je, že o tom Maxon neví." Aspen si znovu povzdychl.

„Já nevím, co si o něm mám myslet. Rozhodně se ho ale nebudu zastávat." Samozřejmě, že se ho nebude zastávat, když s ním bojuje o stejnou ženu. To mu za zlé mít nemohu.

„Nikomu to neříkej, dobře? Mohlo by mě to stát místo," varoval mě.

„Samozřejmě. Už je to zapomenuté." Ne tak docela. Aspen se rozhodl změnit téma celého rozhovoru.

„Nevěděl jsem, že sis schovávala ty pence," přiznal.

„Jasně, že jsem si je schovávala! Když jsi byl pryč, byly to jediné, co mě s tebou spojovalo, Někdy jsem si je vysypala do dlaně a na postel a pak jsem je zase sesbírala. Byla jsem ráda, že jsem měla něco, čeho ses dotkl." Vzájemně jsme si pohlédli do očí.

„Co jsi s nimi vlastně udělal?" Aspen se usmál.

„Jsou doma a čekají."

„Na co?" zeptala jsem se možná až moc zvědavě.

„To nemůžu říct." S úsměvem jsem si povzdychla.

„Tak dobře, nech si svoje tajemství. Mně stačí, že tu jsi a že to mezi námi můžeme vyřešit, i když to nebude jako předtím."

Aspenovi to ale zřejmě nestačilo. Sáhl si na manžetu rukávu a utrhl z ní jeden ze zlatých knoflíčků.

„Opravdu nemám, co bych ti dal, ale můžeš si nechat tohle. Něco, čeho jsem se dotkl. Takhle na mě můžeš myslet, když u tebe nejsem. A taky ti to připomene, že i já myslím na tebe."

Rozdíly mezi Aspenem a Maxonem byly znatelně viditelné. Maxonovi patřil celý svět a mohl mne zahrnovat dárky téměř pořád, ale Aspen pro mě riskoval neskutečně moc. Scházel se se mnou po zákazu vycházení, nosil mi pence a spoustu dalších drobností. Ale u něho bylo za vším, co mi dával, jeho velké laskavé srdce.

„Nevím, co mám teď dělat. Mám pocit, že právě teď nevím vůbec nic. Já... já jsem na tebe nezapomněla, chápeš? Pořád jsi tady." Nato jsem si přiložila dlaň na hruď. Aspen to pochopil správně.

„To mi úplně stačí."