Po odjezdu mých rodičů a May jsem se raději vydala do komnaty. Komorné tam naštěstí nebyly, tak jsem mohla dát slzám volný průchod. Vůbec jsem nevěděla, co teď budu dělat.

Najednou jsem zaslechla mě povědomé zaťukání na dveře. Byla jsem ale natolik vyčerpaná, že jsem se ani neobtěžovala vstát a jít otevřít. Návštěvník si však nakonec poradil sám a bez mého svolení vstoupil do mé komnaty. Byl to Maxon. Nechci se s ním teď bavit o tom, co se stalo, nechci se s ním bavit o ničem.

„Americo?" zvolal Maxon polohlasem. Neodpověděla jsem. Přešel po místnosti až k mé posteli.

„Odpusť mi to," řekl.

Tak tohle jsem nečekala. Myslela jsem, že se mě bude vyptávat, ale on se mi přišel omluvit. Fancy mi říkala, že nemohl jinak a také to, že je mohl nechat rovnou popravit, ale neudělal to. Nechtěla jsem se na něj zlobit, ale zároveň jsem nechtěla dělat jakoby, se nic nestalo. Proto jsem dál ležela, neschopná slova.

„Včera v noci je spolu natočili a záznam rozšířili bez našeho vědomí," vysvětloval.

„Já vím," odpověděla jsem suše. Nakonec si klekl na zem.

„Americo? Miláčku, prosím, podívej se na mě." I když velmi nerada, jsem se nakonec pomalu otočila a podívala se do jeho očí.

„Musel jsem. Musel." Chvíli jsme na sebe jen tak hleděli až do chvíle, kdy se mi po tvářích začaly znovu kutálet slzy.

„Americo, já vím, že jsi naštvaná, ale prosím tě, věř mi. Ty jsi ta pravá. Nedělej to, prosím."

„Maxone," pronesla jsem,

„nezlob se, ale tohle já nezvládnu. Nikdy bych nemohla jen tak stát a dívat se, jak někdo trpí. Já nemůžu být princezna." Šokovaně zalapal po dechu.

„Marlee je navždy pryč a já se s tím budu muset srovnat. I když jí slečna Fancy Solheimová pomohla, nemyslím si, že jako Osmá v Zuni má nějakou šanci na přežití," řekla jsem, ale svým slovům jsem nemohla sama uvěřit. Zase mi zteklo po tvářích pár slz.

„Americo, nemůžeš přeci rozhodnout o své budoucnosti na základě života někoho jiného. Taková rozhodnutí pravděpodobně nebudeš muset nikdy dělat." Posadila jsem se.

„Já jen... nedokážu teď pořádně myslet."

„Tak nemysli," žadonil.

„Nerozhoduj za nás oba, dokud jsi naštvaná."

„Prosím," zašeptal naléhavě.

„Slíbila jsi mi, že se mnou zůstaneš. Nevzdávej to, ne takhle. Prosím tě." S povzdechem jsem přikývla. Jeho úleva byla hmatatelná.

„Děkuji ti."

„Já vím..." začal zase po chvíli.

„Já vím, že tě tahle práce trochu děsí. Od začátku mi bylo jasné, že pro tebe bude těžké ji přijmout. A chápu, že po dnešku se ti to zdá ještě těžší. Ale... co já? Změnilo to nějak tvoje city ke mně?"

„Řekla jsem ti, že teď nejsem schopná myslet."

„Aha. Jistě." Očividně ho to zklamalo.

„Teď už tě nechám. Popovídáme si později." Natáhl se ke mně, jako by mě chtěl políbit. Otočila jsem hlavu a on si odkašlal.

„Na shledanou, Americo."

Pak odešel. A já jsem opět propukla v pláč. O několik hodin později mě našly mé komorné celou ubrečenou. Pro jednou jsem jim byla opravdu vděčná za to, že tu jsou se mnou. Zanedlouho někdo zaklepal na dveře. Než jsem ale stihla říct, že Maxona nechci vidět, Lucy vyskočila na nohy a šla otevřít. Za dveřmi stál Aspen.

„Nezlobte se, že ruším, dámy, ale slyšel jsem pláč, tak se chci ujistit, že jste v pořádku," vysvětlil. Popošel až k mé posteli.

„Lady Americo, je mi moc líto, co se stalo vaší přítelkyni. Slyšel jsem, že je to výjimečná osoba. Pokud budete něco potřebovat, jsem tady pro vás." Aspen je můj domov. Aspen je moje bezpečí.

„Děkuju," odvětila jsem tiše. Byla jsem ráda, že jsem o Aspena nepřišla.