Ráno mě musely probudit mé komorné. Vzhledem k tomu, že jsem šla spát hodně pozdě, to nebylo nic neobvyklého. Fancy vymyslela plán, jak z toho Marlee s Carterem dostat, bude to sice velký risk, ale bude to stát za to.

„Má paní, máme pro vás šaty, které si dnes musíte vzít," řekla roztřeseným hlasem Anne. Z vaku na šaty vytáhla černou smuteční róbu, hned mi bylo jasné o co jde a k čemu je budu potřebovat.

„Anne, je mi líto, ale já si dnes tyto šaty nemohu vzít. Připravte mi prosím neprůstřelný oblek," odvětila jsem s předstíraným klidem, ve skutečnosti jsem však měla takový strach, že se mi při vstávání z postele málem podlomily kolena.

„Ale..." chtěla namítnout Anne, když jsem ji zpražila pohledem.

„... jak si přejete má paní," dodala rychle. Vítězoslavně jsem se usmála.

Po ranní hygieně mi pomohly komorné s oblékáním. Když jsem si musela vzít zbraň, tak velmi nerada, ale přesto jsem to udělala. Pak už chybělo jen sluchátko do ucha, abychom s Fancy mohly komunikovat. Maxonovi pak řeknu nějakou lež, mé tajemství se nesmí dozvědět.

Když jsem vycházela z komnaty, má kuráž rychle klesla, měla jsem strach, ale věděla jsem, že to dnes budu muset zvládnout sama, Maxon mi nemůže pomoct. Došla jsem až ke zbytku Elity a jejich rodinám. Marlee chyběla. Všichni v místnosti si mě změřili pohledem, ignorovala jsem to. Přešla jsem ke svým rodičům a May a pevně je objala.

„Asi se už neuvidíme," zašeptala jsem se slzami na krajíčku.

„Jak to, broučku?" zeptal se táta.

„Jsou jisté okolnosti, kvůli kterým budete muset odjet předčasně a já už teď vím, že se s vámi nebudu moct rozloučit," dodala jsem. May mi skočila kolem krku a rozplakala se. Bude se mi po ní neskutečně moc stýskat.

„Co to máš na sobě?" zeptala se máma.

„No, to je takový úbor, který nosí...," došla mi slova. Sakra.

„Ehm. Ochranka," vykoktala jsem ze sebe na konec.

„A proč...,"

Naštěstí mámu přerušil příchod královské rodiny, za což jsem byla vděčná. Nechci to tu rozebírat. Času dost, a, nebo taky třeba ne, pokud mě po tomhle pošlou domů.

Bože. Já ho miluju nebo nevím, jestli jsem schopná to říct nahlas, ale chci ještě bojovat. Maxon si mě ani nevšiml, snažil se nedívat se mi do očí a asi si ani nevšiml co mám na sobě. Černá jako černá. Společně jsme vyšli ven směrem k tribuně, před kterou bylo venkovní pódium, asi na popravy.

Poté co jsme se usadili, přišel nějaký muž k mikrofonu a prohlásil: „Vážené dámy a pánové, sešli jsme se tu dnes, abychom potrestali slečnu Marlee Tamesovou a Cartera Woodworka za zradu vůči našemu laskavému princi Maxonovi." Wow, takže zrada, neměl by být Maxon snad rád, že má o to snadnější vybírání?

„Nicméně, náš princ je natolik laskavý, že dal oběma zločincům milost v podobě patnácti ran rákoskou," dodal. Zaslechla jsem bouřlivý potlesk. Najednou jsem zaslechla ve sluchátku Fancy.

„Plán je pořád stejný, ano?" Potichu jsem přitakala.

Když přivedli Marlee, zatajil se mi dech, kostým měla celý potrhaný a tvář zuboženou. Ne, ne, ne, ne. To není pravda. Maxon měl ve tváři kamenný výraz. Jakmile je přivedli na pódium, uslyšela jsem opět Fancy.

„Teď!"

Na její znamení jsem se zvedla a rozeběhla jsem se směrem k pódiu. Ji jsem viděla, jak běží druhou stranou. Strážci se mi ani nepletli do cesty, protože dobře věděli, že patřím do 1+. Když jsem vyskočila nahoru, snažili se mě zastavit královi lidé.

Všechny jsem je pár ranami složila na zem. Fancy kopla muže u mikrofonu do rozkroku a zatím co se dala do řeči, jsem se vydala osvobodit svojí, kamarádku a její lásku.

„Vážení, jmenuji se Fancy Solheimová, patřím do Kasty 1+. Mé rozhodnutí má větší váhu než rozhodnutí samotného krále. Marlee Tamesové a Carterovi Woodworkovi uděluji milost v podobě spadnutí do osmé kasty a transportu do Zuni. Mé rozhodnutí nemá odvolání. Děkuji za pozornost," řekla se vší vážností.

Hned jak domluvila, měla jsem už oba rozvázané. Včetně Fancy jsme se dali na útěk. Skočili jsme z pódia a utíkali zahradou jako o život. Za námi jsem slyšela jen bučení, ale také jásot, tleskání a pískání. Nad tím jsem se musela jen pousmát. Když jsme doběhli do paláce, Marlee s Carterem byli na pokraji sil. Přeci jen nebyli zvyklí na běhání, tak jako my s Fancy. Zavedly jsme je do malého pokojíku pro služebnictvo.

„Americo, měla bys už jít," oznámila mi Fancy a já jsem přesně věděla proč. Protože za chvíli nasednou oba do dodávky, která je odveze do Zuni. Naposledy jsem Marlee objala a pak navždy zmizela z jejího života.