Ninibe, i když jsem si myslela, že jsi moje jediná spása, nikdy by mě nenapadlo, že máš dvojí úmysly.

        Když se Kobo probudil opět na začátku onoho dne, spatřil před sebou kus papíru. Byl si vědom, že není jeho, proto vzal dopis do ruky a zvědavě si ho prohlížel.
Jakmile ho otevřel, rozpoznal Aliciino písmo.
Tak přece jen se jí to podařilo, usmál se a vzal do ruky brož, kterou měl připnutou na tričku.
Za pokus to stojí, řekl si a vyslovil větu, kterou jim poradila čarodějnice. Mituto onatuto laroyeile. V tu ránu se brož opravdu rozzářila a vystoupil zní bílý svítící kouř, ze kterého se následně utvoříly siluety tří malých dívek.
Každá z nich vypadala jinak, ale byly si podobné. Jedna z nich měla vlasy zrzavé, druhá blonďaté a třetí světle hnědé. Všechny na sobě měly krásné šaty utkané snad z těch nejjemnějších látek a elfí uši.
„Jmenuji se Aurora, tohle je Astrid a vedle ní je Dajana," představila sebe a své společnice zrzavá víla.
„Co od nás potřebuješ, cizinče?" ptala se dále.
„Volají nás pouze čarodějnice. Nikdo jiný nás žádat o pomoc nesmí, jinak za to bude potrestán. Proto jsme spaly už tak dlouho... Myslely jsme, že všechny čarodějnice vymřely."
„Já žádnou moc nemám," přiznal Kobo.
„Ale moje přítelkyně ano. Tuhle vaší brož jsme dostali od jedné čarodějnice, která nás varovala před touto výpravou. Jenže se to zvrtlo a byli jsme uvězněni tady v časoprostoru."
„Dobře tedy, přej si něco, ale varuji tě, přání si může vybrat svou daň!" objasnila riziko víla.
„To je mi jedno," oponoval Kobo.
Víla jen kývla a byla připravena vyslechnout si jeho přání.
„Tak tedy; Chci, abyste nás přesunuly zpátky do přítomnosti, která je pro Aliciou vlastně budoucnost. Chci abyste nás vrátily zpátky, nejlépe v tváří v tvář člověku, který má tohle všechno na svědomí, " vyslovil mladý pirát své přání.
Aurora opět jen přikývla a nechala před sebe předstoupit plavovlasou vílu.
„Děkuji,"  poděkoval Kobo a zavřel oči. Astrid se rozmáchla svými malinkými ručičkami a něco zašeptala.
Vtom Kobo upadl do bezvědomí. Probudil se až na tvrdé kamenné zemi a zmateně se rozhlížel po okolí. Najednou si všiml člověka, ležícího kousek od něj. Byla to dívka s blonďatými vlasy.
„Alicio!" zavolal na ni, ale nic se nedělo. Se zděšením k ní rychle přiběhl.
„No tak Ali, podívej se na mě! Prober se! Prosím!" křičel Kobo a popadl znovu kouzelnou brož. Když už chtěl vyvolat ninfy, Alicia se pohnula a pomalu se začala probouzet.
„Kde... Kde to jsem? Co se stalo? Kde je Amoría s Oscurem?
„Uklidni se. Jsou v pořádku," řekl a ukázal na dvě zvířátka sbírající se zmateně ze země.
„Použil jsem tu brož a víly nás dokázaly dostat zpět."
„Myslela jsem, že se zblázním. Kdybych tam zůstala o něco déle, nevím, co bych si počala," říkala se vzlykáním Alicia.
Zatímco se Alicia snažila přestat brečet, ozval se za nimi mužský hlas: „Jak vidím, tak se vám podařilo uniknout. Chvalitebný výkon, ale na mě nemáte."
„Kdo jste?" zeptala se Alicia, když byla zase schopná plynule mluvit.
„To se dozvíte za chvíli, ale nejdřív chci něco, co vám nepatří, " mluvil dále muž a mířil k nim. „Máte u sebe dva kameny času. Takové barevné krystaly. Chci, abyste mi je dali nebo-"
„Nebo co?" přerušil ho Kobo.
„Nebo poznáte na vlastní kůži, co je to utrpení, mladý muži," odpověděl mu škodolibě muž.
„Chci vědět, kdo jste?" křikl na něj pirát a stoupl si před Aliciu.
„Ale no tak, klid chlapče. Když to tak moc chcete, povím vám kdo jsem," svolil najednou muž. „Ninibe, drahá, pojď sem! Řekni mým věrným přátelům, co jsem zač," zvolal. Jeho hlas zněl zastřeně a jedovatě.
Za pár sekund se vedle něj objevila žena s kaštanovými vlasy a uhranitýma hnědýma očima. Na sobě měla dlouhé rezavé, černě květované šaty.
Ninibe nejdřív provinile mlčela, ale pak začala mluvit:
„To je mistr Álvaro... Aldemarův bratr, mocný mág a sám nesmrtelný ďábel."
„Správně Ninibe," pochvaloval si Álvaro.
„Ale teď mi dejte ty krystaly!"
„Ne!" odporoval rázně Kobo.
„Ne ?" zopakoval se škodolibým smíchem.
„Vaše volba!"
To už na Aliciu bylo moc a začala říkat zaklínadlo až se z toho Álvaro zakymácel a to ho udivilo.
„Jsi silná, ale ne natolik, abys mě porazila," vysmál se jí mág a mávl rukou, až se země otřásla.
„Mě nikdy neporazíš. Jsem ještě silnější než můj bratříček Aldemar. Já, já jsem sám ďábel, holčičko!"
Alicia se na to jen zamračila a nesouhlasně zkřížila ruce na hrudi. „Ale teď k věci. Když mi nechcete předat krystaly, zaplatíte za to. Posílat vás znovu do časoprostoru se mi nechce, mám totiž něco lepšího; uvalím na vás kletbu! " vyhrožoval Álvaro.
„Vyvolávam ducha zloby a strastí, který střeží kletby hříšných zvěstí. Propůjčuji si jeho moc, abych mohl na den uvalit noc. Za vaší nevěru a odpor, ať je vaše prvorozené dítě odsouzeno v smrt!"
Alicie se po tom, co to dořekl udělalo špatně.
„To né!" vyhrkla se slzami.
„Říkal jsem, že mi za to zaplatíte. A teď mi dejte ty krystaly, nebo to bude ještě horší." hrozil jim Álvaro.
„Ne!" stál si za svým neústupně Kobo, na kterém bylo i přesto vidět zděšení z toho, co čaroděj právě uvalil za kletbu.
Álvaro se na to zamračil a nechal je sebrat strážemi. Stráž tvořili lidé různé barvy pleti, ale nejvíce tam převládali negroidní. Nařídil jim, aby je uvěznili v cele, která se nacházela v podzemí za mayskou piramidou, dokud si nerozmyslí, že mu dají nejen krystaly času, ale také Aliciinu moc, které se měla nyní vzdát.

~

     „Nevěřím tomu, že to ten parchant vážně udělal, Kobo!" vztekala se napůl s brekem Alicia.
„A ještě nás tady uvěznil a usmyslel si, že chce, abych se vzdala svojí moci!"
„Všechno bude dobrý, nepanikař," chlácholil ji, i když sám v klidu nebyl. „Copak ty jsi v pohodě?" zeptala se pochybovačně.
„Myslela jsem, že když jsem dorazíme, všechno bude zase dobrý a tak, jako dřív... Myslela jsem, že toho utrpení bylo už dost. Já... Já... Už takhle nemůžu dál..."
„Já vím," přitakal Kobo.
„Snažím se bejt vyrovnanej, ale začínám mít pocit, že to nedokážu. Zbláznil jsem se, zešílel jsem, protože se o mě začíná pokoušet beznaděj. Poté, co jsem tě viděl brečet, jsem si uvědomil, že už to nechci znovu vidět. Nedokážu bez tebe žít, protože tě miluju, ale jestli nás osud bude chtít rozdělit, nezbývá nám nic jiného, než se s tím smířit."
„Ale co když se to prokletí vážně vyplní?" zeptala se ustaraně, leč trochu naivně Alicia. Kobo k ní přistoupil blíž a řekl:
„I kdyby se to naplnilo, budeme šťastní. Ať se stane cokoliv, možná to stále můžeme zvrátit."
„Vím, že optimista jsem tady většinou já, ale tentokrát si tím nejsem tak jistá," vyslovila svou obavu nahlas Alicia.
Nato k ní Kobo přistoupil blíž a políbil jí. Alicia se tomu nijak nebránila a tak mu polibek opětovala.
„Čeho myslíš, že se ještě Álvaro dopustí?" zajímalo ji po chvíli, když se od něj odtrhla.
„Nevím a teď nad tím nepřemýšlej," odpověděl jí Kobo a znovu ji políbil, zatímco se měsíc hlásil o slovo a stříbřitě prosvítal skrz miniaturní štěrbinu ve stropě cely.

~

       Cink, cink... Najednou se odněkud ozvalo chrastění klíčů. Alicia, která podřimovala na studené zemi, opřená hlavou o Koba se rychlostí blesku zvedla a rozhlížela se panicky po místnosti. Kobo, který se ihned po Alicie vyhoupl na paty, nechápavě pátral očima po místnosti, připravený za každou cenu chránit svoji milovanou čarodějku.
„Ninibe! " vykřikla Alicia, když rozpoznala siluetu procházejícího člověka.
„Psssst! Álvaro nesmí zjistit, že jsem tady," přerušila ji Ninibe.
„Jdu vás odsud dostat."
„Ale proč? Vždyť jsi na Álvarově straně! Od té doby, co policie uzavřela případ Vraždícího žháře a Carmen porazila Aldemara, po vás nebylo ani vidu, ani slechu..." objasnila rozhořčeně Alicia.
„Jak máme vědět, že to není past?"
„Prostě mi věřte. Byla jsem tvou profesorkou dlouho, tak mi zkus věřit, Alicio. Mimochodem, jinak se odsud nedostanete. Koneckonců jsem jediná, kdo vám může pomoci. To uznej... Nebo tady znáš někoho, kdo umí čarovat a má přístup ke klíčům od cely? " pokračovala Ninibe.
Alicia se jen kysele usmála a rozhodla se, že se jí pokusí dát ještě jednu šanci. Když si Kobo všiml, změny v jejím obličeji, rozhodl se také
„Já vám věřím a myslím, že Alicia taky."
„Dobře, " zněla Ninibeina odpověď. „Pojďte," pokynula jim a co nejtiššeji otevřela dveře cely, aby mohli projít.
Následně je zavedla do jiné místnosti, do které vedla stejná cesta, jako když je stráže vedly do vězení.
„Kde to jsme? Téhle místnosti jsem si předtím nevšiml." zeptal se podezřívavě Kobo.
„Nacházíme se v odlehlé části paláce. Původně Mayové stavěli falešné dveře, takže vlastně nevedly nikam. Ale já jsem objevila místnost, která se jeví jako falešná, ale ve skutečnosti je pravá. Álvaro moc času netráví prohlížením chrámu, prý, aby ho neunesly starodávné síly, které hledají zlo a temnotu. Ovšem na to věří jen on sám... Odpověděla mu obsáhle bývalá učitelka karibské univerzity.
„Dostalo se ke mně prorodství, kterým musíte naplnit svůj osud a myslím, že vím, jak vám pomoct. Máte něco jako brož přání?"
„Ehmm, ano," řekl Kobo.
„Pokud vím, máte ještě dvě přání. Jedno musíte ale obětovat na splnění proroctví." pokračovala dál s vysvětlováním Ninibe, když vtom ji přerušila Alicia:
„Proč se musíme jednoho přání vzdát?"
„Protože věštba říká; Tvé trápení bude brzy u konce. Osud který ti byl předurčen nabere jiný směr. Toho, koho chceš najít, najdeš, když vyslechneš své srdce. Musíš najít starý chrám Edzna, který byl dříve sídlem Mayů, jen tam nalezneš odpovědi a cestu ke štěstí. Ale nejdřív běž tam, kde to všechno začalo... "
„Ale tím to nekončí. Předpokládám, že zbytek věštby jsi už neslyšela, že?" Alicia zakroutila hlavou a tak profesorka biologie mluvila dál: „Druhá část říká; Až štěstí bude služebníkem tvým, osud bude nepřítelem zlým. Přání bude daň, kterou zaplatíš za kletbu, kterou jsi už utrpěla a budeš tak moc v klidu žít. Ovšem nenech se zmást sladkým zněním, neboť tvá budoucnost bude připomínka toho, kým jsi a o co ses pokusila."
„Takže si máme přát, aby jsme zůstali spolu?" nechápal stále Kobo.
„Přesně tak," upřesnila Ninibe.
„Teď je správný čas na to, abyste naplnili svůj osud."
Kobo Alicie podal brož, ale ona se zastavila: „Kde jsou Oscuro s Amoríou?"
„Neboj se, jsou v pořádku. Spí ve vedlejší místnosti," uklidnila ji Ninibe. „Ale teď ta brož."
Alicia si povzdechla a sáhla po broži, kterou Kobo stále držel v ruce. „Mituto onatuto laroyeile," řekla blondýnka. Opět se zjevily tři víly.
„Ty jsi ta čarodějnice, že ano?" zeptala se Aurora, když si všimla Alicii a vedle ní stojícího Koba.
„Ano, to jsem. I tady Ninibe umí čarovat," vysvětlila jim zelenooká dívka.
„Dobrá, co si tedy přeješ, naše paní?" obrátila se na ni znovu Aurora.
„Přeji si, aby jsme byli s Kobem navždy spolu a osud, který nám byl předurčen, aby změnil směr k dobrému a nechal nás už v klidu žít bez všech těch překážek a strastí, kterých už tak bylo dost, " vyslovila svoje přání Alicia. „Tvé přání, ať je splněno a věštba nechť se náplní," dovršila proces plnění přání Aurora a v ten moment se nad dvojicí snesl purpurový sníh, který se postupně rozpouštěl.
„Teď už musíme jen porazit Alvára, " podotkla Ninibe.
„Slyšel jsem snad moje jméno?" ozval se za nimi jedovatý hlas. „
Ach Ninibe, myslel jsem, že umíš být věrná a sama nesnášíš podrazy, ale jak vidím, tak jsem se mýlil, no ne?" Na to Ninibe znechuceně zavrčela. „Copak chceš dopadnout jako všechny ostatní čarodějky, které mi kdy sloužily?" nedak si pokoj Álvaro.
„Už znovu stejnou chybu neudělám. Nedám se na stranu zla, abych toho později litovala a beznadějně se to snažila napravit!" odporovala mu. „Tvá porážka bude vítězstvím pro všechny, Álvaro."
„Mě nikdy neporazíte-"
„Nebyla bych si tím tak jistá. Aldemar byl poražen." ozvalo se za nimi. Hlas patřil mladé kubánské čarodějnici stejně staré jako Alicia, akorát, že měla tmavé kudrnaté vlasy a byla mnohem mocnější a moudřejší. „Carmen!" vykřikla s úžasem Alicia.
„Až řeknu "teď", použiješ svoji moc Ali a společně ji porazíme. Ty taky Ninibe," řekla Carmen a svojí mocí to dala všem vědět.
„Teď!" zakřičela Carmen a všechny tři soustředily svoji moc a namířily ji na Alvára.
„Mě neporazíte!" smál se škodolibě. „Ale ano. Tak, jako tomu bylo u tvého bratra." řekla neústupně Carmen a v ten moment se u nich objevili jak stráže, tak i Carmenina matka, která nesla v rukou kouzelný kámen, který byl připevněný na provázku a přesýpací hodiny. Než stihla stráž zaútočit, Carmenina matka stihla Álvarovi sebrat stín. V tu ránu se z něj stal prach. Jeho poslední slova byla: „Toho budete litovat! Já se vrátím!"
„Dokázaly jsme to!" zajásala Alicia a obejmula svou kamarádku.
„Vím všechno. Máma mi to všechno řekla. Teď je načase, aby ses pokusila zvrátit kletbu, kterou na vás Álvaro seslal," pověděla jí Carmen.
Alicia přikývla a znovu si vzala brož, kterou před tím uložila do kapsy. „Jaké bude tvoje poslední přání?" zněla poslední otázka tří ninf.
„Chci, abyste zrušily prokletí, kterým nás Álvaro zaklel," odpověděla blondýnka.
„Je mi líto, ale zrušit kletby neumíme. Ale můžeme ji zmírnit," ujala se slova ninfa Dajana. To Alicia nevěděla. V jejích očích se zrcadlil smutek, ale zároveň i naděje.
„Tak dobře, pokuste se to zmírnit," rozhodla se na konec a podívala se na Koba který ji držel kolem pasu a v jeho obličeji byl jasný souhlas. Když si Dajana pozorně prohlédla oba dva. Přemístila k nim dvě spící zvířátka z vedlejší komnaty a šťastně pronesla zaklínadlo a dodala: „Ať kletba, která byla na lásku uvalena, bude zmenšena. Nechť je prokleté jen druhé dítě a to ne předčasnou smrtí. Ať je pouze němé." Jen co bylo přání vyřčeno, znovu nad nimi začaly poletovat vločky. Ale tentokrát byly azurové. „Hodně štěstí!" popřály jim jednohlasně všechny tři víly a zmizely.

~

     Alicia se probudila ve svém pokoji. Ještě trochu otřesená se převlékla a vyšla z pokoje. Uviděla Koba, tvrdě spícího na gauči v obýváku. Alicia si chvílemi říkala, jestli to nebyl jen sen, ale jakmile se posadila ke stolu s horkým černým čajem a sušenkami, byla si jistá, že to nebyl pouhý sen. Kobo se za chvíli probudil a rozespalý si přisedl k Alicie, pohladil ji po tváři a políbil ji.
„Jsem rád, že je zase všechno tak, jak má být. Říkal jsem ti, že nás nic nerozdělí."
„Já vím," usmála se blondýnka a její zelené oči měly najednou ještě intenzivnější barvu, než kdy jindy. „Konečně nám nikdo, ani nic, nebude házet klacky pod nohy."
Najednou se ozvalo zachrupkání. Byl to Oscuro, který spal na dece vedle malé vlčice a spokojeně pochrupoval.
„Miluju tě," slyšela Koba říkat, ještě než ho znovu políbila.
„I já tebe," zašeptala a nechtěla, aby se jeho rty od těch jejích kdy oddělily...

Edzna¬

Aurora¬

Astrid¬

Dajana¬