Po delší době se cesta začala zúžovat. Hliněné stěny se postupně měnily v kamenné a zem začala být opracovanější.
„Nezabočili jsme špatně? " obávala se Alicia.
„Nikde nebyla jiná odbočka, takže jsme se nemohli ztratit," odpověděl jí Kobo.
„Mám z toho špatný pocit, " nenechala se odbýt mladá čarodějnice.
„I Amoría mi přijde neklidná."
„ Není jen unavená? Oscuro mi připadá v pohodě. Podívej, jak spokojeně jde," podotkl Kobo a pohledem ukázal na černé kotě kráčející kousek za nimi vedle jeho vlčí kamarádky.
Kobo chtěl zrovna pokračovat ve svém monologu, když vtom se Alicia zastavila a s udiveným výrazem zírala na stěnu.
„Vidíš to taky? vykoktala ze sebe.
„Myslíš ten obrázek na zdi? " nechápal pirát.
„To taky, ale ty nevidíš ty svítící runy?" snažila se dobrat vysvětlení blondýnka.
„Ne," odpověďel jí.
„Co tam je tedy podle tebe napsáno?"
„Až zapadne slunce a venku se setmí. Neváhej a rychle popoběhni. Pokud tě dostihne zvědavost a strach, krystaly budou tvou zkázou však. Dej pozor na díru v čase, neboť celou chodbou se nese a ten kdo bude přítomen, za to bude uvězněn," citovala podivný nápis Alicia a náhle si uvědomila, že to není všechno: „Dbej na to, že žádné východisko není, poněvadž v samém srdci ďábel sídlí."
„ Ďábel?" zopakoval Kobo a Aliciu při tom zamrazilo.
„Není možné, aby byl Aldemar naživu, že ne?" zeptala se nahlas, i když věděla, že jí na to nedokáže odpověďet.
„Nerozumím tomu," dodala. Amoría k ní přiběhla a začala se natahovat po vystouplých magických runách. Jen co to spozoroval i Oscuro, přidal se k ní.
„Oni to taky vidí!" vydechla Alicia.
„Pojďme dál. Určitě to nebude nic důležitého, " rozhodl neohromeně Kobo a s Oscurem vykročili.
„Přijde mi, že jsme pod nějakou budovou, " prohlásila po půl hodině chůze Alicia.
„Taky si myslím," souhlasil Kobo. „Měli bychom se už nacházet v Mexiku, ale neměly by tady být široko daleko žádná stavení."
„Jsou tu na zdech vyryté různé glyfy a kamenné řezby," říkala po cestě zelenooká dívka.
„Není možné, abychom se už nacházeli někde pod Edznou?" zajímalo ji.
„Nevím," přiznal.
„Možná jsme-" už to ale nestačil doříct, protože ho přerušil Aliciin křik. Na zdi kousek od její hlavy totiž přistál rudý šíp.
„Co... Co to bylo?!" snažila se vzpamatovat.
„To musí být ochranný systém chrámu," vysvětlil Kobo.
„Musíme si dát pozor. Pasti můžou být na každém kroku."
Vtom přiletěl další šíp, ale tentokrát mířil na piráta.
„Pryč!" vyjekla blondýnka a pomalu se rozběhla napříč chodbou.
Jen co se zastavila a Kobo ji dohonil, rozezněl se gong a v tu ránu se před nimi zem propadla a stěny se začaly ještě víc zúžovat.
Alicia rychle vzala do ruky Amoríu a zděšeně se dívala na postupně se propadající podlahu.
„Nemůžeme nikam. Co teď?" bědovala.
„Mám strach, Kobo. Takhle to nesmí skončit."
„ Neboj se. Přežili jsme už horší věci, " uklidňoval ji.
„Přeskoč to až napočítám do tří," řekl a podal jí Oscura.
„raz, dva, tři!" vykřikl a Alicia se rozběhla a skočila. Jakmile se ocitla na druhé straně, všimla si, že Kobo stále stojí na tom samém místě.
„Tak běž!" zavolal na ni.
„Bez tebe nejdu," zakroutila paličatě hlavou Alicia.
„Nenechám tě znovu za mě položit život! Kdybych tam minule nechodila, nepostřelil by tě. Tentokrát tu stejnou chybu neudělám. Nedovolím, aby se ti něco stalo. Nemůže si dovolit promarnit druhou šanci."
„Ty jsi za to nemohla! Kolikrát ti to mám říkat," volal na ni Kobo a u toho rozhořčeně přešlapoval. Najednou se pod ním propadla zem, protože šlápnul na vysunutou dlaždici, když nesouhlasil s Aliciinou myšlenkou. Když to Alicia viděla, zděšeně vyjekla až se z toho vyděsila i mláďata, která stáje svírala v rukou.
Najednou se pod ní začala země chvět a ona se se dvěmi zvířátky také propadla do temného nitra chrámu, o kterém si mysleli, že hloubš jeho chodby nemohou sahat, a spolu s nimi dva údajné krystaly zkázy.
~
Zprva všude tma, až po chvíli trocha světla. Otřesy, mňoukání a bezmocné vytí...
„Auu, moje hlava, " bědovala Alicia a třela si spánek.
Co se to stalo? Kde to jsem?
Ptala se sama sebe. Když jí došlo, co se stalo, chaoticky začala hledat Amoríu s Oscurem.
Jakmile je oba našla, rozhlédla se po okolí. Na zemi ležel žlutý krystal, který s nimi ze záhadného důvodu spadl. Když se pořádně rozkoukala a vzpamatovala se z šoku, došlo jí, kde se právě nachází. Nechtěla tomu věřit, a tak se se zvířaty zvedla a pozorně si šla prohlédnout detaily celé místnosti. Všechno sedělo. V ten moment do místnosti vešla slečna. Zelenooká s krásnými kudrnatými blonďatými vlasy a vkusem moderní doby.
„To není možné. To jsem já!" zvolala Alicia, ale její dvojnice, jako by si jí nevšimla. Sama věděla, kde teď je. Den, kdy nemohla ráno Koba najít, si pamatovala, jako by to bylo včera. Byl to den, o kterém byla přesvědčená, že na něj chce zapomenout...
~
Mezi tím:
Kobo se pomalu sbíral ze země. Dopadl na mramorovou podlahu v nějakém domě.
Kde to jsem? Už jsem tu jednou byl... Bylo první co mu v hlavě naskočilo. Vtom spatřil na zemi ležet může. Měl tmavě hnědé, lehce neučesané vlasy, snědou pleť a oblečení, jako za dob Kryštofa Kolumbuse. Během chvíle k němu přispěchaly tři ustarané osoby. Alicia, Mayte a Johnny Ki. Byl to den, který Kobo nechtěl vidět znovu, protože se stal ještě horším, než původně vypadal...
~
Alicia se snažila utéct, ale kdykoli se o to pokusila, pokaždé ji to vrátilo na začátek onoho tragického dne. Jako by ji něco nehodlalo pustit z toho utrpení pryč. V samém zoufalství se posadila s Amoríou a Oscurem na zem na nádvoří hostelu, kde už snad po desáté přihlížela smrti svého milého. Věděla, že už nezvládne se znovu probouzet v ten samý den a nečinně přihlížet ději, který si celou dobu pokládala za vinu. Musela něco udělat, ale nevěděla co. Za těch "deset" dní stihla zjistit, že může brát do ruky věci, ale nikdo jiný je nevidí. Vzala si tedy do ruky papír, tužku a pár pastelek a začala kreslit. Po chvíli byl obrázek hotový.
„Podívej, jak ti to sluší, " obrátila se na svojí vlčí oblíbenkyni a ukázala jí malbu. Amoría na to zaštěkala a Oscuro si začal hrát s tužkou, kterou Alicia položila vedle sebe na zem.
Mezitím Kobo, ve své časové průrvě přemítal o možnostech, jak se dostat ven. Už se nemohl soustavně dívat na svou smrt, natož na pláč své milované čarodějnice, která si to vše neprávem dávala za vinu. V samém zoufalství se posadil na pláž, kde se momentálně nacházel a vytáhl z kapsy papír a tužku a začal psát:
Moje drahá Alicio, v časoprostoru, ve kterém jsme ztroskotali, zatím není cesty zpět. I přesto vím, že se znovu setkáme, ale tentokrát to bude naposled. Naše budoucnost bude odrazem minulosti a naše láska spojí všechny cesty... Tvůj Kobo.
Během času, který tady strávil, zjistil, že modrý krystal, který s ním spadl do časoprostoru je ten, o kterém mluvila Alicia, když četla runy na zdi. Tyto krystaly uměly cestovat časem, posílat tam věci, ale nejdříve se musely nabít, a to trvalo delší dobu. Kobo v ruce rozpačitě svíral dopis, až ho pak unaveně položil na písek vedle sebe a na něj modrý krystal. Doufal, že jeho psaní dokáže během noci přenést k Alicie.
~
Ráno se Alicia probudila ve svém domě. Amoría ležela schoulená do klubíčka vedle ní a Oscuro jí ležel u nohou a spokojeně předl. Chtěla se zvednout, aby se podívala na telefon, který byl položený na stole před gaučem, na kterém ležela, ale když se podívala na stoleček, k jejímu údivu tam neležel jen mobil, ale i nějaký papír.
Alicia ho vzala do ruky a zvědavě si ho prohlížela. Kus papíru vypadal staře, ale modře psané písmo tomu odporovalo. Zaujatě si přečetla text, který tam byl napsaný a po přečtení div, že nezačala brečet. Vtom si vzpomněla na něco důležitého.
Hned si sedla ke stolu a začala psát: Můj milovaný Kobo, chvíli poté, co jsem dostala tvůj dopis, jsem si vzpomněla na kouzelnou brož, kterou jsme dostali. Použij její moc a vyvolej ninfy, které nám pomůžou. Už se nemůžu pořád dokola dívat na tvou smrt, jakožto pokaždé, když jsem v noci usínala. Už to utrpení nechci znovu prožívat. Co vidíš ty, nevím, ale jsem si jistá, že to trápení chceš utnout taky... Tvoje Alicia.
„Sice nevím, jak se mu to podařilo poslat, ale budu muset doufat, že se to povede i mně," doufala Alicia a také položila papír pod krystal, který nyní vlastnila.
Jen doufám, že nám ninfy dokážou pomoct, pomyslela si.
Portrét Amoríi¬
Dopisy¬
(španělština)
(čeština)
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top