„ Nebyla to tvá chyba."

„ Ale byla," oponovala Alicia. „Nebyla, slyšíš?!" nechtěl se nechat odbýt Kobo.
„To je jedno, na to teď nemáme čas," pokoušela se ukončit debatu blondýnka.
„Jak jako nemáme čas?" chtěl vědět pirát.
„Byla jsem za Antaresem a poprosila ho, aby mi tě pomohl najít. Prováděli jsme nějaký rituál. Bylo mi řečeno, že se mám vydat do chrámu Edzna v Mexiku. Prý tam najdu cestu k tobě a odpovědi na všechny otázky. Ale jestli ty jsi tady a není to další můj blud, tak proč mě magie posílá zrovna do Mayského chrámu? " přemítala nahlas Alicia.
„Co já vím, tak nejsem přelud, ale jakto, že můžeš provádět rituály, když je to jen pro čarodějnice?" Alicia se pousmála a hned Kobovi odpověděla: „Po tvé smrti mi Carmen spolu s její matkou předaly pravou čarodějnickou magii. Teď jsem Carmenina nevlastní sestra, jak mi bylo řečeno. Byla to prý první zkouška ze tří."
„Tak proto si dokázala cestovat časem. Ale jestli tvoje přežití, po mé smrti byla první část zkoušky, jaké jsou ty zbylé dvě?" obával se Kobo, který rozhodně nechtěl, aby Alicia znovu přišla k újmě.
„To nevím, ale o nic hrozivější než Kniha stínů to nebude, ne? " snažila se na tom najít něco pozitivního.
„V to doufej," zněla Kobova ne příliš optimistická odpověď.
„Jak se tam chceš dostat? " rozvedl Kobo další rozhovor.
„Trajektem" navrhla Alicia.
„No dobře, ale co je to trajekt? " nechápal Kobo. Alicia se musela zasmát. Žil tady už více jak tři roky a stále neznal tolik věcí.
„To je loď," obeznámila ho. „Jdu se podívát kdy jede," oznámila hned potom.
„Aha, tak se tam budeme muset dostat jinak," řekla Alicia, když si prohlížela zrušený lodní řád. „Budeme muset jít pěšky. Na letadlo čekat nemůžeme," zasténala.
„Znám pěší cestu na hranicích Kolumbie s Panamou. Cesta vede přes prales, ale museli bychom doložit pasy, nebo jak se tomu říká, " navrhl Kobo.
„A ty pas máš? " zeptala se Alicia.
„Jo, alespoň něco jsem si pořídil," vysvětlil.
„Tak jdeme, " řekla nervózně blondýnka.
„Stopneme si někoho a dojedeme do Terminal de transporte a z něho pojedeme autobusem do Apartadá. Zbytek cesty půjdeme pěšky," dodala.

~

Když dorazili do transportního terminálu, autobus právě přijížděl. Alicia s Kobem vlezli do autobusu a zaplatili řidiči jednu jízdu pro dvě osoby do města Apartadó.
Řidič přikývl, vzal si od nich peníze a pokynul jim, aby se posadili.
Alicia šla až na konec autobusu, aby zjistila, kde ještě není obsazeno.
„Tady je volno, " zvolala a ukázala na dvě sedačky na levé straně uličky.
Naproti nim seděla starší paní, která s někým telefonovala a z jejího výrazu bylo patrné, že nevede zrovna příjemný rozhovor. Alicia se posadila k oknu a Kobo vedle ní.
„Nad čím tak usilovně přemýšlíš? " zeptal se jí Kobo, když si všiml jejího zařazeného výrazu.
„Nevím co se stane, ale mám strach, že to skončí hůř než minule. Bojím se, že tě ztratím navždy..." odpověděla mu na jeho dotaz.
„Alicio, zopakuji ti to klidně znovu a znovu, když to bude potřeba; Jsme si souzeni a nikdy nás nic nerozdělí. Nunca!" snažil se jí uklidnit Kobo a políbil jí. Nejraději by ji líbal pořád.
„Pojedeme teď hodně dlouho, asi devět hodin, takže by ses měla prospat. Přijet bychom měli ve tři hodiny ráno, " dodal poté starostlivě.
Alicia jen přikývla a položila si hlavu na jeho rameno.
Alespoň chvíli je všechno tak, jak má být, pomyslela si ještě, než usnula.