„ Jak- jak si přejete, slečno," akceptoval koktavě vůdce indiánů její požadavek a naznačil ostatním, aby se rozestoupili a udělali jim místo.

Zatímco kráčeli pralesem, Alicia se užasle rozhlížela kolem sebe a prohlížela si tamní přírodu. Slunce už dávno svítilo a prosvítalo mezi listy tropických stromů.
Kobo s Aliciou pomalu šli za domorodci s občasnými obavami, co se může zpoza rostlin vynořit. Skupina lidí je sice ujistila, že jim žádné nebezpečí nehrozí, ale Alicia se i přesto bála. I Kobo z toho neměl dobrý pocit, i když by to nikdy nepřiznal.
Najednou se z dálky ozvalo zašustění, načež se Alicia vylekala a panicky uskočila, až málem narazila do piráta kráčejícího vedle ní.
„No tak, neboj se. To byl jen pták, " konejšil ji Kobo a pohladil ji po tváři. Alicia se mu zadívala do očí a propletla svoje prsty s jeho.
Následně se rozhodla, že sebere všechnu svou odvahu a bude pokračovat dále, aniž by byla natolik vystresovaná. Když Koba měla nablízku, cítila se klidněji.
Zničehonic se indiáni zastavili a otupěle zírali na zem.
„Utečte! Hned! " volali na ně jeden přes druhého, ale Alicia z toho nebyla vůbec moudrá.
„Las serpientes! Hadi! " zkusil to znovu jeden z mužů ve snaze je ochránit. Hned nato chytil Kobo Aliciu pevně za ruku a táhnul ji pryč, kam jeden z mužů ukazoval, zatímco se snažil hady zneškodnit.
„Auu," zaúpěl najednou Kobo, ale pokračoval dál.
„Co se děje? " vyděsila se Alicia.
„Nic, to je dobrý, jen mě zabolela noha," odpověďel jí Kobo.
Alicia věděla, že to rozhodně dobré není, ale rozhodla se to vyřešit až v táboře.
Jakmile dorazili na místo, tamní lidé si je zvědavě prohlíželi a pátrali po svých vrstevnících, kteří tu už měli být.
„Rozumíte španělsky?" zeptala se Alicia.
„ Ano," zazněla odpověď od jednoho z nich.
Alicia k tomu chtěla ještě něco dodat, ale to už se Kobo skácel k zemi.
„Kobo! Mírame, mírame! No tak podívej se na mě! " snažila se ho probrat blondýnka.
„Co se mu stalo?" zeptala se jedna z žen stojících opodál.
„Já nevím, koktala.
„Když jsme utíkali, tak se zastavil, protože ho začala bolet noha."
Žena k němu přistoupila a podívala se mu na levou nohu, na které měl krvavý šrám.
„To je kousnutí od hada. Od křovináře němého, což je jeden z nejjedovatějších zdejších hadů, ale vyskytují se vzácně," konstatovala domorodá žena.
„Je to vážné? " ptala se Alicia rozklepaným hlasem, protože toho o těchto zvířatech moc nevěděla.
„Jak dlouhou jste sem šli, potom co ho ten had kousnul? " zeptala se vyhýbavě indiánka.
„Asi dvě minuty," odpověděla jí a už věděla, že to nemusí dopadnout dobře.
„Pojď, máme málo času," pobídla ustaranou Aliciu. „Ten jed ho může zabít do deseti minut."
Alicia už seděla vedle Koba a se slzami v očích pozorovala ženu, sbírající nějaké květiny. V tom Aliciu něco napadlo: „Znám jednu čarodějnici, která nám dala kouzelnou brož, která by nám měla splnit tři přání. Mohla bych ji použít."
„Zatím ne, ještě je naděje," utěšovala ji a začala nasbírané rostliny drtit.
„Ta brož je moc nebezpečná. Pokud ji nemusíš použít, nech ji být."
Následně byl lektvar hotový. Podala ho Alicie.
„Teď opakuj po mně a rukou přejížděj nad tou ránou," nařídila jí. „Raluto miraluto laloreyle."
Chvíli bylo kolem tajuplné ticho. Všichni se zatajeným dechem přihlíželi, co se bude dít.
Alicia, teď už celá ubrečená čekala, jestli to zabralo a hladila Koba po hlavě.
Po pěti minutách začali být lidé kolem neklidní a i sama indiánka začínala o zázraků pochybovat.
„Je mi to líto... " sklopila smutně oči a obejmula vzlykající Aliciu. V tom se stalo ale něco nečekaného, načež všichni přítomní překvapeně ustupovali o pár kroků zpět.
„El destino! Osud!" zvolala léčitelka a pozorovala při tom Aliciinu ruku, na které jasně zářily tři čarodějnické hvězdy.
„Co se to děje?" nechápala Alicia. Ovšem ani jeden z přítomných jí nebyl schopen odpovědět.
Vtom všichni zbystřili a jejich zrak padnul na piráta, o kterém si mysleli, že už odešel za duhový most.
„To není možné, on se probral," žasli lidé.
„ Kobo! Ty žiješ! " zajásala Alicia a s pláčem štěstí ho obejmula, aniž by se stihl rozkoukat.
„Co... Co se stalo? " ptal se zmateně. „Málem jsi umřel... zase..." vysvětlila mu blondýnka.
„To ty jsi mě zachránila? "
Blondýnka jen přikývla a po tvářích se jí opět koulely slzy.
„Už je to dobré," promluvil na ni a setřel jí slzy. „Jsme zase spolu, " zašeptal, opřel svoje čelo o to její a políbil jí.
O chvíli později se objevili i tři muži, kteří je varovali před hady a šťastně se na ně dívali.
„Prošli jste zkouškou, " řekl najednou jeden z nich.
„Zbývá vám už jen jedna."
„Jak to víte?" ptala se Alicia.
„Před pár měsíci nám duchové řekli, že se tu jednou objeví dva lidé. Bylo předpovězeno, že dívka bude umět čarovat a chlapec ji bude chránit vlastním životem. Přísahali jsme, že vám pomůžeme a ukážeme cestu, " pravil.
„A to také dodržíme."
„Mimochodem, jmenuji se Glorias, " představil se hlavní člen kmenu.
„Já jsem Alicia a tohle je Kobo."
„Pojďte za mnou, " pobídl je po chvíli Glorias. Kobo šel vedle Alicii a přemýšlel, kam je to ten domorodec vede. Najednou se ale Glorias zastavil u mohutného stromu, který tam už stál dobrých sto let. Alicia se chtěla zeptat, proč je dovedl sem, ale než to stihla vyslovit, Glorias začal mluvit: „Tento strom tu stojí 118 let. Pamatuje všechny boje, radosti i strasti, které se tu kdy odehrály. Traduje se, že je kouzelný, a že právě tento strom využívali stáří mágové k tajným cestám po pralese a později i jiných zemích, aniž by o nich někdo věděl. Skrz něj vede podzemní cesta, která je dlouhá přes několik kilometrů a zasahuje až na hranice Mexika s Guatemalou. Právě kvůli tomu, že tudy putovali čarodějové, by měla vést magií všechny čarodějnice, které se v téhle chodbě ocitnou. "
„Dejte na sebe pozor," pravil ještě Glorias. Věřím, že na konci své cesty naleznete to, co hledáte.
Alicia mu poděkovala a s Kobem se vydali do temných zákultí magických chodeb, kde na ně mohlo čekat na každém kroku překvapení. Ať už pěkné nebo nemilé.