,,Něco nového?" zeptala se Hermiona. Páteční den se táhl, Hermiona se konce práce sotva dočkala. Proto hned po příchodu do nemocnice začala s otázkami na tělo.
,,Tak trochu," odpověděl tajemně primář.
,,Nenapínejte mě, už takhle jsem strachy bez sebe," pravila výhružně.
,,Zeptal se, kde je a co se stalo." Hermiona se zastavila a nevěřícně zírala na lékaře.
,,Vážně?" zašeptala. ,,VÁŽNĚ?" Primář přikývl. Promluvil, poprvé promluvil a ona u toho nebyla! ,,Co jste mu řekli?"
,,Je v nemocnici, to jediné jsme mu mohli říct... Už takhle utrpěl šok a nedokážeme odhadnout, kolik informací by zvládl vstřebat. Navíc moc informací nemáme," dodal primář. ,,Což mě ovšem přivádí k tomu, co jsem vám chtěl navrhnout." Hermiona mu věnovala tázavý pohled. ,,Mohla byste za ním. Třeba byste mu mohla pomoct a zodpovědět jeho případné otázky." Hermionu pohltila hrůza. Na tohle celou dobu čekala, ale teď když ta chvíle přišla, nevěděla, jak se zachovat. Byla toho hodna? Měla být prvním člověkem z jeho minulosti, kterého uzří? Co když ho vyděsí? Co když řekne něco nepatřičného a ublíží mu? Nebelvírská statečnost v ní ne a ne vzplanout. Vždyť byla odvážná, pomohla Harrymu přemoct Voldemorta, tohle přece byla hračka... Přesto otálela. 
,,Mohla bych si předtím chvíli sednout a promyslet si strategii?" otázala se.
,,Máte všechen čas světa," odsouhlasil primář.

~~~~~

Opláchla si tvář studenou vodou, pečlivě osušila každý milimetr své kůže.  Pohlédla na sebe do zrcadla. Bohové, pomyslela si, uvidí mě starou. Nebyla přímo stará, ale Sirius ji znával mladší. Hermiona byla žena - a ženy nerady stárly, i když to uměly perfektně skrývat. Přepudrovala si obličej, aby se aspoň neleskla. Pokusila se o úsměv, ale nešlo jí to. ,,Kčertusevším," zamumlala rozezleně a vydala se čelit svému strachu. Kráčela sebevědomě, to ten vztek jí pomáhal... Pak zmírnila tempo, zloba se vytrácela, srdce jí začalo tlouct jako o život... Ještě víc zpomalila... Zastavila se přede dveřmi a lapala po dechu. Pak si uvědomila jednu důležitou věc. Za těmi dveřmi nebyla žádná nestvůra, která by jí chtěla ublížit, byl tam Sirius. Ten nejhodnější člověk, kterého kdy měla čest poznat. Konečně se její dech zklidnil. Šla za Siriusem, milým a drahým Siriusem. Nebyl důvod, aby se bála. Natáhla ruku a zaklepala. Věděla, že se neozve žádné ,,dále", ale byla slušně vychovaná a chtěla, aby Sirius předem věděl o jejím příchodu. Vzala za kliku, napočítala do pěti a vešla. Pokud Sirius zaznamenal návštěvu, tak to velice dobře skrýval. Díval se do stropu. Hermiona za sebou zavřela a popostoupila k jeho lůžku.
,,Ahoj, Siriusi," řekla stydlivě. I když už byla dospělá žena, zrovna v tu chvíli se cítila zase jako třináctiletá holka. Sirius se zamyšleně zamračil, pak pomalu pohnul hlavou a pár šedých očí se zadíval na Hermionu. Pootevřel popraskané rty a nasucho polkl.
,,Znával jsem tě," pravil sotva slyšitelným hlasem. Nebylo zřejmé, zda to pouze říká, či se na to Hermiony ptá. Pousmála se a přikývla. Nevěděla, jestli mu má říct své jméno, nebo jestli si chce vzpomenout sám. ,,Chytrá, moc chytrá," šeptal a bylo vidět, jak pátrá v paměti.
,,Dokonce ta nejbystřejší," řekla Hermiona. Uhodila hřebík na hlavičku, Siriusovi se rozzářily oči v tom mžiku.
,,Hermiona," vydechl úlevně. V další vteřině už ale zase vypadal nešťastně. Hermiona učinila další krok jeho směrem. ,,Byla jsi mladší."
,,Ty teda umíš dívce zalichotit," poznamenala. ,,Uteklo skoro deset let... Je mi pětadvacet." Sirius pouze chápavě pokýval hlavou. ,,Jakpak ti je?" zeptala se něžně, skoro až s mateřskou péčí. Sirius nejspíš nechtěl odpovídat, protože se na dlouhou dobu odmlčel.
,,Všechno je..." Tentokrát nehledal správné slovo, ale byl tím slovem zklamaný. ,,Proč tu jsem?"
,,Musí na tebe dohlížet lékaři. Jsi slabý, dlouho jsi spal..." začala vysvětlovat Hermiona.
,,Ne," zarazil ji Sirius. ,,Proč jsem tady? Zpátky," upřesnil.
,,Nevím, proč jsi naživu, Siriusi," řekla Hermiona skoro až lítostivě. ,,Jsem za to ale moc ráda." Na to Sirius nic neodpověděl. Očividně nebyl rád mezi živými. Natáhl se pro skleničku s vodou, ale nedokázal ji uchopit. Jemná motorika nefungovala ještě správně. Hermiona kvapně přispěchala na pomoc, vzala skleničku a přiložila mu ji k ústům. Vděčně na ni pohlédl a napil se.
,,Ty si nepamatuješ, co se stalo, když... ses vrátil?" Nevěděla, jak tu situaci nazývat. Zmrtvýchvstání znělo biblicky, všechny ostatní ,,názvy" však nebyly přesné.
,,Tam to není jako tady," odpověděl stroze Sirius a Hermiona v jeho očích zahlédla stesk. Jako kdyby ve smrti nalezl domov a tento svět pro něj znamenal pouze nehostinné místo. Nevěděla si rady, chtělo se jí plakat. ,,Chtěl bych zpátky," řekl. To už Hermioně doopravdy vrklo slzy do očí. Bezradně pokrčila rameny.
,,To tě mám nechat se zabít?" zeptala se a otírala si vlhké tváře.
 Sirius neodpověděl, ale jeho výraz mluvil za všechno. To bylo na Hermionu moc. ,,Promiň. Já... Já musím odejít. Vrátím se zítra." Vyběhla ze dveří a propukla v hysterický pláč.