Hermionu probudil zvuk, který se podobal budíku, ale nebyl to budík. ,,Bohové," zamumlala rozespale a vyhrabala se z postele. Došla k hlavním dveřím a otevřela.
,,Ty jsi spala? Ve čtvrtek chodíš do práce později?" zeptal se Harry. Hermiona se zamračila a objala svého nejlepšího kamaráda.
,,Spala a ještě teď bych spala," přiznala. ,,Dej mi dvě minuty, než se rozeberu, pak budu příjemnější," slíbila a zamířila do kuchyně. ,,Dáš si taky kafe?"
,,Budeš hodná," odsouhlasil Harry, otevřel ledničku, vyndal si jogurt a usedl ke stolu.
,,Příště tě sem nepustím. Pořád mi ujídáš jídlo," postěžovala si Hermiona a podala mu lžičku.
,,Přece bys mě nenechala hlady," opáčil Harry a hodil po Hermioně svůj zářivý úsměv - ten se naučil od Siriuse, to Hermiona věděla moc dobře.
,,Tak proč jsi přišel?" zeptala se Hermiona, položila před něj kávu a sama si svůj hrneček odnesla naproti Harrymu.
,,Přišel jsem se zeptat, co se včera stalo? Vypadalo to naléhavě," vysvětloval Harry, zatímco se dobýval do jogurtu.
,,To ti nemůžu říct. Je to tajné," odvětila Hermiona a napila se kávy. ,,Sakra... Je to horký."
,,Protože si kafe nedoléváš mlékem," poznamenal Harry. ,,A jak to myslíš s tím, že je to tajný? Vždyť my si říkáme všechno." Měl pravdu. Cokoliv se jí v práci stalo, pověděla to Harrymu, i když to bylo veliké tajemství.
,,Harry, mám tě moc a moc a ještě víc ráda, to přece víš," začala Hermiona. Harry se zatvářil podezíravě. ,,Kdybych mohla, tak ti řeknu, co se stalo. Jenže tentokrát jde o fakt velkou věc."
,,Dobře, věřím ti," pravil a ukázal na Hermionu lžičkou. ,,Ale bude to tvý jediný tajemství, který přede mnou máš." Hermiona se zasmála.
,,Platí."

~~~~~

Hermiona kráčela chodbou a lodičky jí klapaly do rytmu. Všichni zaměstnanci ministerstva jí přáli hezký den, Hermiona pouze kývala hlavou. Když nemluvila, málokdo se jí pokusil zdržovat a otravovat dotazy. Bylo to od ní sice podlé, ale musela se tak aspoň čas od času chovat, aby si udržela odstup a trochu soukromí. Stejně tak se snažila být profesionální a netahat do práce své pocity a životní krize. Hermiona Grangerová měla perfektně vybalancovaný pracovní život, stálo jí to hodně energie, potu a slz. Její odhodlanost se vyplatila. Elegantně zaplula do své kanceláře. Hned jak za sebou zavřela dveře, vyzula si lodičky a zakňourala bolestí. ,,Sakra, do hajzlu," zašeptala a procvičila si prsty. Osm hodin trávit na podpatcích bylo za trest, to Hermioně nikdo nemohl vymlouvat. Donesla si boty ke stolu a sama za něj usedla. Za necelou hodinu končila a modlila se, aby se nevyskytly nečekané potíže, které by musela řešit. Ozvalo se zaklepání. Hermiona zavřela oči a napočítala do pěti. ,,Dále!" zvolala a začala se nenápadně obouvat do lodiček. Vešel Flick, jak jinak, napadlo Hermionu.
,,Dobrý den," pozdravil.
,,Copak potřebujete?" zeptala se Hermiona rovnou.
,,Přišel jsem se zeptat, jestli se někdy sejdete s lidmi z Odboru záhad..."
,,Bohové..." hlesla Hermiona. ,,Samozřejmě, omlouvám se, máte pravdu. Je toho nějak moc, tak mi vůbec nedochází, že bych je měla informovat. Já vás nemít..."
Flick se usmál a mávl rukou, že to nestojí za řeč. ,,Od toho jsem tu. Už se totiž ptali a já nevěděl, co jim mám říct."
,,V pondělí se s nimi sejdu a domluvíme se, jak to celé bude," slíbila Hermiona. ,,Zítra je pátek, to je zbytečné je něčím zatěžovat." Čím víc se jí Sirius dostával pod kůži, tím víc zapomínala, že je ministerským tajemstvím a ,,případem".

~~~~~

Ležel stejně jako noc předtím. Hermiona si zoufala. Pohlédla nešťastně na primáře, ten pokrčil rameny. ,,Buďte trpělivá," řekl tiše. Hermiona si povzdechla, jistě, byla rozhodnutá být trpělivá do konce svých dnů... Po hodině se nic nestalo. Sirius pouze mrkal a dýchal a hleděl do stropu. Po dvou hodinách se nestalo o nic víc. Půl čtvrté hodiny - všimla si, jak pohnul s ukazováčkem a prostředníčkem u levé ruky. Okamžitě se narovnala a fascinovaně hleděla na to, jak pomalu... velice pomalu a opatrně... Sirius rozpohyboval svou ruku. Skoro nedýchala, když ruku (s mírnými obtížemi) zvedl do vzduchu až ke svému obličeji a prohlédl si ji. Otáčel dlaní, prsty jako kdyby hrál na neviditelné housle. Nejspíš uvažoval, jestli jeho tělo funguje správně. Možná již dávno odvykl své tělesné schránce a nedokázal se s ní sžít. Položil ruku zpátky vedle svého těla a zadíval se do stropu. Chtěla se zvednout a doběhnout k němu, vytrhnout ho z jeho myšlenek, vysvobodit ho... ,,Bude to čím dál lepší," slíbil primář. Ani si nevšimla, že se vrátil do místnosti. ,,Zatím ho musíme nechat, aby si zvykl."
,,Bohové, vy mě utrápíte," postěžovala si Hermiona.
,,Ale pro jeho dobro," řekl lékař a zasmál se.