Čas přestal existovat, nebo existoval ve všech momentech naráz. Byl to nádherný pocit. Vše bylo tak lehké, tak líbezné, tak... Sirius se musel pousmát. Nikdy se necítil víc milovaný. Návrat domů, tak by to nazval. Ten pocit všeobjímající lásky mu nahrazoval mateřskou lásku, kterou nikdy nepocítil. Už žádná bolest. Žádné pochybnosti. Pryč byl smutek, starosti se rozplynuly, vše pozemské bylo odpuštěno a opuštěno.
,,Siriusi," ozval se hlas. Možná skutečně nemluvil, ale Sirius ten hlas slyšel... vnímal ho ve svých myšlenkách.
,,Jamesi," odvětil, aniž by otevřel ústa. James Potter se přívětivě usmál.
,,Jsem rád, že jsi nás zase navštívil."
,,Navštívil?" zopakoval Sirius jeho poslední slovo.
,,Nehodláš tu přece zůstat, že ne?"
Sirius byl zmatený. ,,Proč by ne? Jdu do pekla? Chceš tím říct, že ty si zasloužíš nebe a já ne?"
Jamesův smích se rozezněl nekonečnem. ,,Můžeš zůstat, o tom žádná. Ale nemusíš," zdůraznil.
,,Čekáš, že se vzdám nekonečné spokojenosti a radosti...? Proč?"
,,Máš možnost se vrátit - narozdíl od nás. Tohle je rozcestí, místo, kde se rozhodneš. A měl bys znát všechny cesty, kterými se můžeš vydat."
,,Chceš, abych se vrátil, protože můžu? Mám se snad cítit provinile, když chci zůstat tady?"
,,Jen chci, aby sis uvědomil, čeho všeho se chceš vzdát," pravil James. Taková hloupost, pomyslel si Sirius a byl si jistý, že to James slyšel.
,,Ničeho se nevzdávám. Tady je všechno, tohle je všechno, co chci."
James Potter nahnul hlavu na stranu. ,,Vážně?"
,,Jistěže. Tohle je moje nebe. A proč vůbec mluvíš jak nějakej pitomej terapeut? Jsem šťastnej. Kdo by v nebi nebyl šťastnej?" Sirius nechápal, proč mu James nevěří.
,,Mohl by ses postarat o mého syna," navrhl James. To Sirius nechtěl slyšet. Nechtěl o tom přemýšlet. Nechtěl být zodpovědný. Dosáhl nebe - a tentokrát napořád. Už žádné návraty.
,,Je dospělý. Dokázal se o sebe postarat sám, nepotřeboval mě."
,,To si chceš myslet. Ale věříš tomu? Celé ty roky, kdy byl bez rodičů a bez svého kmotra... Zvládl to, ale kolik ho to stálo energie. A i když je teď dospělý, stále potřebuje pomoc a oporu. Mohl bys mu to tolik usnadnit."
,,Ty mě tu fakt nechceš, co?" otázal se Sirius mírně naštvaně. Chtěl si užívat pokojnou smrt a jeho nejlepší kamarád mu to nechtěl dopřát. James se znovu usmál.
,,Kdybych byl sobecký, byl byl rád, že tu chceš zůstat. Jenže je to o tobě, brácho, ne o mně. Já tady na tebe milerád počkám. Až prožiješ skvělý život, který si zasloužíš."
,,Jamesi, roky, který jsem prožil v Azkabanu, mi stejně nikdo zpátky nedá. Nemám se k čemu vracet. Žádnej skvělej život jsem neměl," trval na svém Sirius.
,,Pojď. Něco ti ukážu," pobídl ho James. Sirius ho následoval, i když měl pocit, že to bude nějaká past. V jedné vteřině bylo vše nebeské, v další vteřině se vznášeli v lidském světě. Sirius se sotva poznával. Jeho tělo leželo pod ním a vypadalo tak... cize. Teprve když chytila jeho mrtvou ruku svou ručkou, uvědomil si, kdo vedle jeho těla sedí. Věnoval jí lítostivý pohled. Kdyby mohl, začal by plakat. Byla tak nádherná, tak dojemně křehká, zranitelná... Její zármutek ho drásal na kusy. Jak rád by jí dal vědět, že je šťastný. Nechtěl, aby pro něj plakala. Nepřál si ji rozesmutnět.
,,Kdo to je?" zeptal se James, i když oba věděli, o koho jde.
,,Hermiona," odpověděl Sirius a hlas se mu třásl, když vyslovoval její jméno.
,,Neptám se na jméno. Kdo to je?" zopakoval otázku James.
,,To je dívka, kterou miluju," odvětil popravdě Sirius.
,,Vážně je smrt všechno, co chceš? Máš tu vše, co potřebuješ? Jsi tu skutečně šťastný? Vážně věříš, že bys nemohl prožít skvělý život?"
Sirius měl pocit, že pláče. Nevěděl to jistě, ale cítil, jak mu po tvářích putují slzy. Najednou se mu zastesklo - po bolesti, po lásce, po životě... Jestli někdy byl blízko skvělému životu, bylo to s Hermionou.