Narovnala se do sedu. Celá zpocená, její tváře byly horké. Zalapala po dechu, nasucho polkla a s výdechem se uklidnila. Byl to jen sen. Jenom noční můra. Siriusovi se nic nestalo. Byl v bezpečí, v pořádku, naživu. Natáhla se pro skleničku s vodou, ruka se jí ještě třásla, i když neměla důvod. Položila se zpátky na polštář a zahleděla se do stropu, chtěla usnout, snažila se usnout, ale nešlo jí to. Neustále musela myslet na ten sen, byl tak živý, jako by se skutečně stal. Co by si počala? Mohlo by se to stát. Mohla by zůstat sama. Bez Siriuse. Zamrazilo ji. Nakonec přece jen zavřela oči a řekla si, že to poví Siriusovi a oba se tomu zasmějí. To ji uklidnilo. Už se těšila na Siriusovo vtipkování o tom, že se o něj bojí až přespříliš. A ona mu dá za pravdu. Bude to krásný večer, který společně stráví a budou si povídat. Vše bude v pořádku. Díkybohům, že měla ve svém životě Siriuse.

~~~~~

Seděla ve své kanceláři a přemýšlela. Musela to vše napravit. Bylo jí líto, že musela lhát Harrymu. Až budou dobré lékařské výsledky, zasadí se o to, aby Siriuse pustili. Řekne Harrymu pravdu, omluví se mu. Na Harryho svatbu už budou všichni spolu. V práci to taky nějak zařídí. Zbaví se Monkstanleyho, nebo ho aspoň donutí, aby ji respektoval jako ministryni. Souhlasně pokývala hlavou, jak to pěkně vymyslela. Zbývala ještě jedna věc. Zapeklitý problém. Měla Siriuse velice ráda. Neskutečně moc ho měla ráda a chtěla, aby to věděl. Rozhodla se! Poví mu to. Vyzná Siriusovi lásku. Hermiona nikdy nikomu lásku nevyznávala. Byla by radši, kdyby se první vyslovil Sirius, ale v to nemohla doufat. Měla pocit, že už si to měli říct dávno. Ještě než se jí začal dotýkat jako muž ženy. Měli zpoždění a Hermiona to chtěla napravit a vyznat mu všechny ty bláznivé a nádherné pocity, které díky němu získala.

~~~~~

,,Miluju tě," řekla. Nastalo ticho. Hermiona se zamračila. ,,To je blbý," zašeptala. Sklonila se a opláchla si tvář ledovou vodou. ,,Tak jinak..." řekla a zahleděla se do zrcadla. ,,Siriusi," začala vážným hlasem, ,,vždy jsem tě měla ráda. Ale poslední měsíce mi odhalily tvou skutečnou tvář, do které jsem se... bláznivě... ne, to zní blbě... do které jsem se velice... šíleně... hluboce? Do háje... Proč je to tak těžký? Moc tě miluju. Miluju tě. Já tě miluju. Musím ti říct, že tě miluju. To už je lehčí ho požádat o ruku..." ukončila svou snahu Hermiona. Zašklebila se na sebe do zrcadla. ,,Jestli mu to oznámím takhle tragicky, tak mě odmítne." Došla k závěru, že si nebude předem nic připravovat a vyzná mu lásku tak nějak spontánně. Slova přijdou sama od sebe, pomyslela si.

~~~~~

Upravila se a zaklepala. Nevyzval ji, aby vešla, ale Hermiona stejně vstoupila. Sirius seděl u stolu, hlavu si opíral o ruku. Dýchal pomalu. Byl bílý jako stěna. Hermioně se zdálo, že ji ani nevnímá. ,,Je ti něco?" zeptala se, ale ve skutečnosti nechtěla znát odpověď. Bála se. Do této chvíle nepoznala skutečný strach. Teprve nyní se jí obavy prokousávaly skrz kosti, zastavovaly krev v žilách, škvařily její orgány. Strach nabral podobu fyzické bolesti. Sirius na ni pohlédl smutnýma očima.
,,Já nevím," odpověděl upřímně. Ztěžka vstal od stolu a zamířil k Hermioně. Kráčel pomalu, jako kdyby ho něco táhlo k zemi, jako kdyby vůbec neměl sílu jít dál. Hermiona mu vyšla naproti a rozevřela svou náruč. Bude to v pořádku, až ji obejme, přesvědčovala se. Objal ji, nejdříve silně, ale postupně jeho síla mizela, až se nakonec Hermioně zdálo, že na ní pouze visí. Ucítila, jak se Siriusovo tělo pomalu sune k zemi. Opatrně ho přidržovala a položila ho. Nereagoval. Měl otevřené oči, ale nemrkal. A hlavně nedýchal. Vstala a  doběhla ke dveřím. ,,Pomoc! Zavolejte lékaře!" křičela. Ze všech stran se seběhli pracovníci nemocnice, ale Hermioně se zdálo, že jim to trvá hrozně dlouho. Další vteřiny a minuty nevnímala Hermiona normálně, vše se míhalo, v hlavě slyšela jen šum, nedocházelo jí to... Nemohla si to připustit. Přihlížela tomu, co se dělo, ale nevěřila tomu, že se to skutečně děje.

~~~~~

Poslali ji na chodbu. Jedna ze zdravotních sester s ní zůstala. Nabízela Hermioně něco na uklidnění, ale Hermiona nic nechtěla. Plakala. Nic jiného jí nezbývalo. Nevěděla, co si počne. Nevěděla, co se stalo. A proč? Proč teď, když mu chtěla říct pravdu? Nemohl přece... Nemohl jen tak zemřít. Nemohl by ji opustit! Zničeho nic... To nebylo možné. Vracela si zpátky všechny situace, jestli v nich nebyly náznaky, že by mu něco bylo. Nevšimla si něčeho důležitého? Co se mohlo stát a jak tomu mohla zabránit? Byla to její chyba? Byla to její chyba... Neuchránila ho. Oči se jí znovu zalily slzami. Z pokoje vyšel primář. V tu ránu byla Hermiona na nohou. On však pouze zavrtěl hlavou. Hermiona se rozběhla dovnitř. Sirius ležel na posteli. Byl bledý, hrudník se nezvedal... ,,Nemůžeme nic dělat," zašeptal lékař.
,,Odejděte, prosím," požádala slabě Hermiona.