Monkstanley se objevil ve dveřích se svým typickým úsměvem. Hermiona stála, opírala se lehce o stůl a ruce měla zkřížené na prsou. ,,Dobrý den, paní ministryně," zašveholil sladce. Už ji tak unavoval. Chtěla to ukončit, jenže neměla příslušné páky.
,,Nechte si to, Monkstanley," odvětila chladně Hermiona. Už se nesnažila hrát jeho hru, protože neměla žádná pevná pravidla. A bez pravidel je každý hra předem prohraná.
,,Nechápu vaše rozhořčení. Stalo se něco?" zeptal se s předstíranými obavami. Hermiona se odpíchla od stolu a zamířila pomalým krokem k Monkstanleymu. Zadívala se mu zpříma do očí.
,,Nebudu s vámi ztrácet čas. Vím, že jste to byl vy. Vím, o co vám jde. Chcete mě vyprovokovat, ale já si počkám. Nebudu dělat scény jen pro vaše pobavení. Ale to neznamená, že se k vám budu chovat přívětivě. Vrátím vám to, vy zatracenej hajzle."
Monkstanley se usmál. ,,Uvidíme, slečno Grangerová. Možná sama sebe překvapíte - v tom špatném slova smyslu."
,,Možná překvapím vás, až vám dokážu, že jsem post ministryně nezískala jen tak pro nic za nic," opáčila stejně klidně Hermiona. Ušklíbl se. ,,Teď vypadněte."
,,I když jsem je samozřejmě nerozvěsil... Nebudete po mě chtít, abych ty pergameny cestou sebral?" zeptal se a vydal ze sebe neupřímný smích.
,,Naopak. Rozvěste jich víc. Svědomí mám čisté, tak je vyburcujte ke zbytečné revoltě!" vyzvala ho Hermiona. Kdyby jí Sirius nedal sílu, netroufla by si na tento krok. Teď ovšem měla po svém boku člověka, který ji podržel. Dosáhla úspěchů, měla plány do budoucna, pomluvám mohli věřit jen ti, kteří ji neměli rádi ani předtím. Těm nic dokazovat nemusela. Jakmile odešel, všechna odvaha zmizela. Svezla se na zem a roztřásla se, ale neplakala.

~~~~~

Kráčela rychle, už ani vteřinu nechtěla být bez Siriuse. Vešla do místnosti. Sirius seděl u stolu a četl si. Vzhlédl a s úsměvem Hermionu pozdravil.
,,Prosím, stoupni si," zašeptala Hermiona vyčerpaně. Sirius byl znatelně zmatený, ale uposlechl ji. Přišla k němu a padla mu kolem krku. Po pár vteřinách jí položil své dlaně na záda a přivinul ji k sobě pevněji.
,,Špatnej den, kotě?" zeptal se něžně. A jí to došlo. Potřebovala ho. Tak hrozně moc postřebovala Siriuse ve svém životě. Chtěla zabořit své nehty do jeho pokožky, aby ji od sebe nikdy nemohl odtrhnout. Přála si zabydlet se v jeho náruči, splynout s jeho dechem, aby už nikdy nemusela dýchat sama. Vše bylo jednodušší, když byla s ním. Dojemně známý pocit, který ve skutečnosti nikdy necítila, přesto to bylo tak přirozené, tak správné... Nechtěla si ho připustit tak blízko k sobě, chtěla být opatrná, protože se mohl kdykoliv rozplynout, zmizet. Smrt si mohla rozmyslet jeho návrat a vytrhnout jí ho z objetí. Přesto se ho nehodlala vzdát a všechny naděje vkládala do představy, že budoucnost stráví se Siriusem po svém boku. I kdyby byla jen jeho kamarádkou, i kdyby ho mohla vídat jen na chvilku, i kdyby mu nikdy nesměla říct, co k němu cítí. Potřebovala Siriuse a byla ochotná kvůli tomu obětovat cokoliv. 
,,Ani nevíš jak moc špatný dnešek byl," hlesla. Další minutu, možná dvě jen tak stáli a objímali se. Sirius trpělivě vyčkával a nechal čistě na Hermioně, kdy (a jestli vůbec) se od něj odtáhne. Nechtěla ho pouštět, ale část jejího racionálního mozku jí říkala, že už objímá Siriuse příliš dlouho. Usadili se oba ke stolu, Sirius položil na stůl obě ruce a Hermiona je chytila.
,,Tak povídej," vyzval ji a povzbudivě se usmál. A Hermiona se rozvyprávěla.

~~~~~

Hermiona přinesla na oslavu pět lahví vína, protože nedokázala odhadnout, kolik toho může vypít Hagrid. Přivítali se všichni objetím. Hermiona se usadila vedle Lenky a Harryho. Čekalo se ještě na Rona, který měl zpoždění. Hermiona měla aspoň čas na to, aby se utápěla v myšlenkách o Monkstanleym a ministerstvu a všech starostech. Pořád se snažila před zaměstnanci ministerstva tvářit, že ví, co dělá, ale nyní byla v úzkých. Neměla žádný plán, jak Monkstanleyho zlikvidovat. Nemohla ho zabít, ani vyhodit. A do toho Sirius, který byl od ní daleko a čas do dalšího setkání neutíkal. Zavřela oči, pevně přimkla očí víčka a vybavila si jeho pokojně se usmívající tvář. Ucítila dotek na ruce. Překvapeně otevřela oči. Lenka se povzbudivě usmála.
,,Zasloužíš si být šťastná," zašeptala. Hermiona jen několikrát zamrkala. Než se stihla zeptat, jak to Lenka myslela, přišel Ron a začala ,,oficiální" část oslavy. Nejdřív povstal Harry se sklenkou v ruce.
,,Dneska jsme se tady všichni sešli, abychom oslavili úžasnou záležitost. Hagrid bude znovu kouzelníkem se vším všudy. Zároveň bych chtěl zmínit, že připíjíme i na Hermionu, která se o to zasloužila. Oba vás máme rádi. Na Hagrida! Na Hermionu!"
Hermiona se zaradovala, Hagrid dojatě posmrkával. Přiťukli si a lokli si vína.