Hermiona nakráčela do místnosti, překvapila ji tma, okno bylo zatažené, sotva viděla. U Siriusova lůžka seděl Monkstanley a další dva pracovníci z OZ. Došla k jeho posteli, aby viděla, jak vypadá. Sirius byl bledý, neuvěřitelně bledý a spal. Nebo to tak aspoň vypadalo. Hermiona nevěděla, jak by popsala stav, ve kterém se nacházel. ,,Děláte si ze mě srandu?!" houkla na Monkstanleyho. ,,Takže vy do něj nejenže lijete veritasérum, ještě navíc mu cpete ten nebezpečnej dryák?!"
,,Paní ministryně, není to nebezpečné. Máme tento druh výslechu ozkoušený. Cokoliv z podvědomí vyvstane lépe na mysl v tomto duševním rozpoložení," odvětil naprosto klidným a vyrovnaným hlasem Monkstanley.
,,Nehrajte si se mnou!" zašeptala výhružně Hermiona a ukázala na svého podřízeného ukazováčkem. ,,Nejsem pitomá! Vím moc dobře, o co tady jde!"
,,Gideone, Albane, běžte prosím na chvíli na chodbu," požádal své kolegy Monkstanley. Oba muži vstali a poslušně odešli. Otočil se na Hermionu a pravil: ,,Nikdy jsem netvrdil, že jste hloupá, paní ministryně. To jsme se asi špatně pochopili. Pouze zastávám názor, že účel světí prostředky. Je více než jasné, že tento muž je vám... drahý. Nechci být tvrdý, ale sentiment k naší práci nepatří. A vy jste sentimentální, pokud jde o Blacka. Tady ovšem nejde o vás, ani o vašeho přítele, tady jde o staletí, která jsme věnovali výzkumu smrti. Naše bádání by mělo mít smysl. Kdybychom ovšem nechali pana Blacka na pokoji, vzdali bychom se šance se posunout dál. Upřímně, paní ministryně, výsledky máme, a to nikdo nemůže popřít. Navíc..." Lehce se pousmál, aby dal najevo, jak moc má Hermionu ,,na háku". ,,...bála jste se o jeho bezpečí, no ne? Aby si nemohl ublížit... A nyní ani nespí, ani nebdí, je ve stavu, kdy sám sobě neublíží. To je dobře, nemyslíte?" Hermiona se zamyslela. Tolik o sobě pochybovala, až nakonec jeho slova zněla pravdivě. Měla pocit, že znovu prohrála.
,,Nejspíš jsem přecitlivělá," uznala tiše. Monkstanley jí věnoval rádoby chápavý pohled.
,,Nejspíš ano. Přiznejte si to, tolik vám na Blackovi záleží, až jsou vaše reakce přehnané. Nechejte to na nás, důvěřujte nám. Neděláme nic, co by bylo proti zákonům. Používáme povolené lektvary. Tohle je jediná možnost, jediná správná možnost..." Jeho hlas zněl sladce, Hermiona mu nevěřila, ale zároveň nevěřila ani sama sobě. Zavřela oči, jen na pár vteřin, přála si být pryč. Utéct od toho všeho... Neměla sílu bojovat. Ani nevěděla, za co by vlastně bojovala.
,,Máte pravdu. Omlouvám se." Najednou ucítila dotek. Cizí studená ruka chytila její a slabě ji stiskla. Hermiona shlédla na Siriuse. Měl stále zavřené oči, ale pootevřel ústa a zašeptal: ,,Neopouštěj mě." Hermiona chytila jeho ruku pevněji.
,,Siriusi..." špitla. ,,Jsi v pořádku? Slyšíš mě?"
,,Bolí to," řekl pouze Sirius. V tu chvíli už na ničem jiném nezáleželo! Zákony, nezákony, slabost, odbor, ten vůl Monkstanley... Stačil Siriusův dotek, slovo a vše byla schopná zahodit a bojovat za něj. Hermiona celá rudá pohlédla na Monkstanleyho.
,,Není při smyslech," obhajoval se. ,,Neví, co říká. Nemůže nic cítit. Naše dávkování lektvarů zaručuje..."
,,Okamžitě vypadněte," zasyčela nenávistně Hermiona. Byla mile překvapena, že Monkstanley nijak neodmlouval a rychlým krokem odešel. Hermiona se natáhla pro židli, nechtěla Siriuse pouštět, takže to chtělo trochu zručnosti. Nakonec usedla vedle lůžka. ,,Můžu pro tebe cokoliv udělat?" zeptala se starostlivě.
,,Jen tu buď se mnou," požádal ji Sirius. Hermiona přikývla, ale on to neviděl, měl stále zavřené oči. ,,Bál jsem se, že už nepřijdeš..."
,,Taky jsem si to chvíli myslela," přiznala Hermiona. ,,Musel mi otevřít oči můj podřízený."
,,Tak mu za mě poděkuj," hlesl.
,,Vyřídím," slíbila Hermiona. ,,Mrzí mě to. Domnívala jsem se, že ti pomůžou... Nebo možná jsem jenom chtěla utéct před tím příšerným pocitem bezmoci."
Sirius ztěžka otevřel oči, když si navykl na šero, zadíval se na Hermionu. Dlouze jí jen hleděl do očí a pak řekl: ,,Zažil jsem nebe, když jsem byl mrtvý. Teď když jsem byl bez tebe... jsem zažil peklo. Lidé jsou zlí, ale ty ne. Ty ne," zopakoval, aby zdůraznil, že je za Hermioninu přítomnost skutečně vděčný. O to víc Hermioně drtilo srdce svědomí a provinění, kterého se dopustila. Mohla utéct, nebo čelit své vině. Mohla sama sebe odepsat, nebo mohla napravit své chyby. Stiskla jeho ruku a pravila: ,,Už tě neopustím."