,,Už jste se vybrali datum?" zeptala se Hermiona. Zajímala se o svatbu daleko víc než Ron, ten si hleděl svého tuňáka s opečenými brambory. Harry pohlédl na Ginny, Ginny pohlédla na Harryho.
,,Konec dubna," řekla Ginny. Hermiona začala spěšně počítat.
,,Takže necelých osm měsíců? To je poměrně dobré. Bohové..." hlesla Hermiona a zatvářila se nešťastně.
,,Copak, Mio? Stalo se něco?" zajímal se hned Harry. Hermiona se podívala na svého nejlepšího kamaráda s provinilým výrazem.
,,Byla jsem tak zabraná do práce, že jsem úplně zapomněla... Samozřejmě vám nabízím pomocnou ruku, kdybyste cokoliv potřebovali, stačí říct." Snoubenci se smířlivě pousmáli.
,,Děkuju, Hermiono. Určitě tě nějak zaúkolujeme," řekla Ginny. ,,Hej! Ty bys nám taky mohl nabídnout pomoc," otočila se na Rona.
,,Co?" zeptal se zmateně s plnou pusou. Ginny nevěřícně zavrtěla hlavou.
,,Mám tě ráda, Rone, ale tvá posedlost jídlem je neskutečná..." Hermiona se zasmála, tohle potřebovala - zapomenout, nemyslet na to... Být se svými přáteli, tělem i myšlenkami. Konečně měla čas, mohla s nimi plánovat jejich svatbu, vymýšlet a pomáhat. To bylo přece správně... Takhle to mělo být už od začátku... Hermiona se snažila tak moc sama sebe přesvědčit, ale byly chvilky, kdy se cítila ztracená.

~~~~~

I když už měli dojezeno, seděli u stolu. Hermiona zamyšleně hleděla před sebe a vůbec nevnímala, co se kolem ní děje. Harry nenápadně koukl na Ginny a zamrkal. Ginny chápavě zamrkala nazpátek. ,,Pojď, Rone, pomůžeš mi s nádobím," řekla a donutila svého bratra s ní odejít do kuchyně.
,,Tak co se stalo, Hermiono?" otázal se Harry. Hermiona si smutně povzdechla a sklopila zrak k ubrusu.
,,Pustila jsem to. Nechala jsem to být."
,,Tu záležitost, o které nic nesmím vědět?"
,,Jo."
,,A je ti teď líp? Pomohlo ti, že ses toho vzdala?" vyptával se dál Harry. Hermiona rychle zamrkala, aby zahnala slzy, ale stejně se jí to nepodařilo. Slzy se rozkutálely po její tváři.
,,Myslela jsem, že to lepší je... Ale je mi pěkně mizerně," přiznala. Harry vstal a došel svou kamarádku obejmout. ,,Ale je jasný, že jsem udělala dobře... Nic jiného nezbývalo, musela jsem vycouvat, než bych nadělala ještě víc škody. Nejlepší by bylo, kdybych se do toho vůbec nezapojovala. Jsem stejně pitomá Grangerová jako jsem bývala na škole."
,,Ty jsi nikdy nebývala pitomá Grangerová. Vždycky jsi byla a navždycky budeš chytrá Grangerová, která všem pomáhá," řekl Harry a víc ji k sobě přitiskl.
 ~~~~~

Hermiona poděkovala za večeři, omluvila se za své chování a přemístila se k sobě domů. Bylo jí smutno, dokonce i její domov vypadal nešťastně. Vyzula se, vysvlékla si svetřík a začala putovat po domě sem a tam. Hledala, ale nevěděla co. Chodila z místnosti do místnosti, pátrala očima po něčem, co by jí mohlo pomoct... Při této obchůzce svého obydlí plakala. Nakonec si zalezla do skříně, sedla si mezi kabáty, objala své nohy rukama a vzlykala. Chtěla být ukrytá před výčitkami svědomí. Bylo zvláštní, že jí skříň doopravdy pomohla. Možná proto si v dětství tak ráda dělala bunkry, nejspíš na tom něco skutečně bylo. Schovala své tělo, ale tím pádem i svou mysl. Modlila se k bohům a bohyním a prosila je o sílu. Už tu tíhu nechtěla nést. ,,Ať už to skončí," šeptala Hermiona. ,,Prosím... Oni mu pomůžou, oni mu pomůžou... Nesmím se o to už starat, není to můj problém..." Ale bolelo to stále. Pořád měla pocit, že mohla udělat pro Siriuse víc, ale nevěděla co. Monkstanley věděl, věřila, že on bude úspěšnější než ona.

~~~~~

Jen nerada vylézala ze skříně, ale byla unavená a chtěla se prospat. Převlékla se do nočního úboru, odlíčila se (většinu líčidel stejně smyla svými slzami) a šla si zalézt do postele. Zhasla lampičku a sledovala světla za okny, projíždějící auta Hermioně připomínala, že se svět stále točí... I bez jejího zapřičinění. Ucítila aspoň maličké smíření. Nebyla potřeba. Sirius ji nepotřeboval. Mohla ovlivnit spoustu věcí, ale zrovna tuto ne. A co na tom, že šlo zrovna o to, na čem jí záleželo tak moc? Otřela si poslední slzu a zavřela oči.