Hermiona si upravila drdol, nalíčila si rty nejnudnější rtěnkou na světě (nemohla si dovolit vypadat vyzývavě) a vyšla ze své kanceláře. Na chodbě se k ní připojil Flick.
,,Všichni již čekají v zasedací místnosti číslo pět," informoval.
,,Víte, na co se budou vyptávat?"
,,Bohůmžel nevím, ale domnívám se, že se vás budou ptát jen na základní informace, nic zásadního," uklidňoval ji Flick. ,,Rozhodně to bude krátké setkání." Hermiona se ušklíbla, takové krátké schůzky ona moc dobře znala. Zhluboka se nadechla, narovnala se v zádech a vstoupila do místnosti bez oken. Posadila se do čela stolu.
,,Dobrý den," pozdravila a krátce přejela pohledem po všech zúčastněných. Flick si sedl po její pravici a z malého kufříku začal lovit složky, pergameny a papíry. ,,Jsem velice ráda, že jsme se tu všichni sešli," poznamenala ještě, aby dala najevo soudružnost s odborem záhad.
,,Paní ministryně," začal Alex Monkstanley (jehož praprababičkou byla proslulá Levina Monkstanleyová, na čemž v podstatě byl založen respekt, který k němu jeho kolegové chovali). ,,Rádi bychom se vás zeptali na poznatky, které jste získala při návštěvách u svatého Munga."
Logické, pomyslela si Hermiona. Přesně tento dotaz očekávala. Problém byl v něčem jiném - ona žádné poznatky neměla. Přesto ani na vteřinu nezaváhala.
,,Pan Black je stabilizován a již se probral. Komunikuje se mnou," pravila Hermiona a už se nadechovala, aby pokračovala.
,,Za to jsme skutečně rádi," skočil jí do řeči Monkstanley, ,,nicméně by nás hlavně zajímalo, co si vybavuje ze stavu, kdy nebyl mezi živými." Bohové, ten chlap se s tím nemaže, jde si pro odpovědi, napadlo Hermionu.
,,Mluví o tom jako o nebi." Mezi čaroději to zašumělo. ,,Nepamatuje si přesné detaily. Spíš pocit."
,,Pocit?" zopakoval Monkstanley, aby tím Hermionu popohnal a donutil k obsáhlejšímu vysvětlení.
,,Pocit naprosté radosti," dodala Hermiona. Monkstanley pohlédl na své kolegy s výsměšným úšklebkem. Hermiona chtěla vstát, vrazit mu facku a zařvat: ,,Vidím tě, ty idiote! Neksichti se! Jsem tvá nadřízená, prokaž trochu loajality!" Místo toho vyčkávala trpělivě, co tím chlapec chce získat. Otočil se zpátky čelem k Hermioně a sladce se usmál.
,,To je vskutku..." předstíral, že hledá správné slovo, ,,...dojemné. Nicméně mi bychom byli vděčný za něco specifického. Ještě nikdy se nestalo, aby se člověk vrátil ze stavu smrti. Mělo by se toho využít víc, nemyslíte?"
,,Nejsem si jistá, jak to myslíte," odvětila Hermiona. Ach ano, moc dobře věděla. Teď podkopne její autoritu, tím si byla jistá.
,,Slyšel jsem, že jste se s panem Blackem znala." A je to tady! Kdo chce psa bít... Hermiona napočítala do pěti, uklidnila se a souhlasně přikývla. ,,Nerad bych vás nějak urazil..." No jasně, takže přesně o to ti jde, pomyslela si. ,,Nicméně..." Jen do toho, chlapče! ,,Mám takový pocit, že vaše přátelství vám brání v tom, abyste zjišťovala podstatné informace."
,,Pan Black se zatím vyrovnává s návratem mezi živé," hájila se Hermiona. Monkstanley jí věnoval falešně soucitný pohled.
,,Znovu se omlouvám za svůj subjektivní názor, paní ministryně, ale máme jisté prostředky, které by mu mohly... řekněme... pomoci." Nevěděla, co přesně má na mysli, ale bylo jí to nepříjemné.
,,S dovolením, pane Monkstanley. Vážím si vašeho názoru a rozhodně vaši myšlenku zvážím. Je ovšem pochopitelné, když na něj nespěchám."
,,Vážně? Skutečně? Protože čas je neúprosný, paní ministryně. Možná zapomene. Možná zemře," připomněl jí. ,,A je správné kvůli empatii přijít o jedinou možnost, jak získat nové informace o životu po životě?" Hermiona viděla, jak tímto argumentem některé kolegy přetáhl na svou stranu. Pár jich dokonce souhlasně pokývalo hlavou. Jistě - je to jejich práce. Nezáleželo jim na Siriusovi, jejich posláním bylo rozvíjet odbor záhad a přinášet výsledky. Hermiona jako by byla rozervána vejpůl. Jedna část, ta citlivá, ta osobní chtěla bojovat za Siriuse, mít ho u sebe, pečovat o něj, přivést ho na světlo. Druhá Hermionina část, ta racionální, ta, která se stala ministryní, musela respektovat názory podřízených. Měli částečně pravdu. Kdyby nešlo o Siriuse, taky by zastávala jejich názor. Pootevřela ústa, vdechla chladný vzduch do plic a s výdechem pravila: ,,Pokud dojdu k tomu, že máte pravdu, dobrovolně odstoupím a přenechám případ odboru záhad. Nebudu už do vyšetřování nijak zasahovat. Jen mi, prosím, věnujte čas."
To očividně zaměstnancům jako odpověď stačilo. Monkstanley na ně spokojeně pohlédl, pak se zadíval na Hermionu a vyčaroval ten nevěrohodnou napodobeninu úsměvu.