Hermiona se vrátila z toalety, posadila se zpátky na své místo a zahleděla se na Siriuse. Stále tomu nevěřila, že tu skutečně je. Měla pocit, jako kdyby se měl každou chvílí rozplynout. ,,Jsi vůbec skutečný?" zeptala se Hermiona zamyšleně. Sirius ani na vteřinu nepřestal hledět do jejích očí, neuhnul pohledem, nemrkl.
,,Nevím. Vážně nevím," odvětil tichým hlasem. ,,A ani nevím, jestli chci být skutečným."
Věděla, že by se neměla ptát. Ve skutečnosti nechtěla znát odpověď, přesto to potřebovala slyšet. ,,Je to skutečně tak hrozné? Být tady... být naživu..."
Siriusův výraz se změnil, svaly ve tváři se mu napjaly, vypadal jako socha z mramoru. Jeho pohled se zatoulal do dálek, do jiných světů. Sotva otevřel ústa. ,,I nadechnutí je těžké. Když jsi živá, musí toho tvé tělo tolik zvládat. Cítíš bolest, hlad, žízeň. Strach a smutek, pochybnosti a zmatek... Tam to není. Tam je nekonečný klid. Žádný čas, který by tě hnal. Nikdo ti nemůže ublížit a ani ty nikomu neškodíš. Prostě jsi... nebo nejsi... Je to podivný a přenádherný stav."
,,Je to nebe?" zeptala se Hermiona.
,,Nejspíš," odtušil Sirius. ,,Neexistuje pravé slovo, kterým by se to dalo popsat. Je to... všechno a ještě víc."
,,Jsou tam bohové?"
,,Nevím. Všechno se mi vytrácí z paměti, zbývá mi jen ten pocit věčného pokoje a spokojenosti. Nic víc nevím, jen jsem byl šťastný," odpověděl a vrátil se do přítomnosti. Koukl se na Hermionu. ,,Ptáš se protože tě to zajímá, nebo kvůli ministerstvu?" zeptal se. Hermiona se ani na vteřinu necítila provinile.
,,Obojí," přiznala jednoduše. Neměla co skrývat. Podřízení by ji ušlapali, kdyby je neinformovala... A i když by ji Flick bránil, určitě by ušlapali i jeho. Přece by kvůli zatajování informací nedala všanc svůj a Flickův život?
,,Co všechno jim povíš?"
,,Že se zdáš živý a zdravý?" navrhla Hermiona. ,,O místě, kde jsi byl, víš jen to, že jsi tam byl šťastný. Víš, kým jsi a poznal jsi i svou starou známou... tím myslím mě. Můžeš mluvit a hýbat se, ale zatím ležíš a nabíráš síly. A takovéhle další maličkosti."
,,Řekneš jim o tom, že nechci žít?" zeptal se Sirius.
,,Měla bych?" otázala se místo odpovědi. Sirius pokrčil rameny.
,,Možná to bude znít hloupě, ale asi by mi vadilo, kdyby někdo věděl, že Sirius Black si přeje zemřít."
,,To nezní hloupě. Je to naprosto pochopitelné," řekla Hermiona. ,,Upřímně doufám, že změníš názor. Rozmyslíš si to a budeš na světě rád." Siriusovi se ústa zkřivila nelibostí. ,,No jen se moc nevztekej. Co by za to jiní dali - získat ještě nějaký ten čas navíc," dodala, když si všimla jeho výrazu.
,,Hermiono," oslovil ji Sirius a tentokrát to znělo něžně až prosebně, ,,nechci ti ublížit. Nechci, abys doufala v něco, co se ti nesplní. Zažil jsem nebe, svou osobní formu nebe, na normální život už si nezvyknu. Nemůžeš mě tu držet navěky, přijde den, kdy budu mít možnost odejít. Nebude to tvá chyba a nechci, aby sis to vyčítala."
,,Takhle narovinu mi přiznat, že se stejně zabiješ..." hlesla Hermiona a zavrtěla hlavou.
,,Mrzí mě, že to musím říkat zrovna tobě. Kdybys nebyla ministryní, ani bys nevěděla..."
,,Ne," skočila mu do řeči Hermiona, ,,to bych nechtěla. Jsem ráda, že tu můžu být a...." Zamyslela se. ,,Pokud... Pokud náhodou nezměníš názor, budu stejně vděčná, že jsem s tebou mohla trávit čas. Je to požehnání."
,,Nepovídej. Raději budeš žít celý život v tom, že jsem se vrátil a spáchal sebevraždu, než žít v blahé nevědomosti?" zeptal se Sirius nedůvěřivě a změřil si ji pohledem. Hermiona se zasmála, aby odlehčila situaci.
,,Jistěže. Komu se tohle poštěstí? Vidět se s někým, kdo už jednou zemřel? Je to skoro jako kouzlo," odpověděla. Sirius nahnul hlavu na stranu jako zmatené štěně.
,,Někdy jsi vážná, v druhé vteřině vtipkuješ, následně jsi pesimista, pak jsi plná naděje..." vyjmenovával, jako kdyby v Hermioně ztrácel přehled.
,,Zkouším, co by tě potěšilo," řekla upřímně Hermiona. ,,Pořád si říkám - je určitě něco, čím bych ho přesvědčila..."
,,Mio..." začal Sirius se svou typickou starostlivostí.
,,Počkej, Siriusi," zarazila ho jemně Hermiona. ,,Nemusíš mi to vymlouvat, stejně jako já bych neměla tobě vymlouvat tvé rozhodnutí. Jen... Mohli bychom tyhle dny, které tu ještě jsi, třeba být šťastní... Nebo se o to pokusit. Nechci se dohadovat. Chci, abys viděl i to dobré. Aspoň na chvíli."
Sirius pár vteřin mlčel, pak pravil: ,,Pokusím se."

~~~~~

Hermiona se zvedla, chňapla papírový sáček a zamířila ke dveřím. ,,Opatruj se. Zítra se zastavím... Pokud budeš chtít, samozřejmě."
Sirius přikývl. ,,Budu rád, když přijdeš." Rozloučili se. Hermiona vyšla na nemocniční chodbu. Otevřela pytlík, protože si potřebovala vzít něco k jídlu. Zarazila se. Počítala, přemýšlela, vzpomínala, znovu počítala... Kupovala pět koláčků, určitě. Byly tam pouze čtyři. Na její tváři se rozzářil úsměv. Když byla na toaletě, tajně si jeden koláček vzal. To byl úžasný úspěch! Hermiona zase získala maličký kousek naděje.