Byl to krásný letní den. Slunce svítilo, ale nepálilo. Na nebi plulo pár bílých mraků, vítr si pohrával s trávou na cestě. Jeli přibližně hodilo, město se jim ztratilo z dohledu a ani jeden z nich nepromluvil.

Sévil jel na voze, držel otěže koně, který byl oproti Mlze až moc klidný, rozhlížel se kolem sebe a snažil se otisknout si krajinu do paměti co nejpodrobněji mohl.

Saxley hleděl pouze před sebe. Tělo měl v křeči, čelisti pevně sevřené a snad se bál, že ho Sévil zabije a nechá u lesní cesty. Jenže to v plánu neměl. Nechtěl být osočen před svým odjezdem za vraha svých přiženěných příbuzných.

Po té hodině, kterou jeli v ticho, Sévil konečně promluvil.

„Chtěl si jenom povýšení, ale stane se z tebe pán Jižního hvozdu," pronesl suše.

Saxley k němu otočil hlavu, hledal jakoukoli zášť nebo postranní úmysl, ale Sévil žádný neměl. „Už to tak vypadá," zamrmlal Saxley v odpověď.

„Lidé za městem žijí v chudobě a mělo by se jim pomoci. Severní lesy ohrožují rozmnožující se vlci a východ města sužuje kriminalita. Tři nejpodstatnější věci, které bys měl vyřešit, až s Kianou převezmete vládu," rozmluvil se o problémech, které sám znal. Ale nikdy by je neřešil, kdyby bylna Saxleyho místě.

„Proč mi to říkáš?" nechápal.

„Protože jsem se zde narodil," odpověděl Sévil, „a byl bych rád, aby tohle místo i nadále prosperovalo. Otec problémy lidí neřeší, ale jiní by měli, jinak se lidé odstěhují, upadne hospodářství, zavládne chudoba a rozšíří se nějaká epidemie. To by tento kraj mohlo položit." Možná by Sévil nebyl špatným vůdcem, možná by byl i dobrým, ale o to privilegium přišel.

Saxley mlčel, otočil hlavu na cestu a po chvíli ticha pronesl: „Chceš mě tady někde zabít a přenechat slunci a červům?"

„Ne," zakroutil Sévil hlavou, „to bych Kianě neudělal. Jenom jsem chtěl, abys jel se mnou a já tak s tebou mohl mluvit zcela upřímně a otevřeně. To před nimi nemohu," vysvětlil své záměry, které byly zcela prosté a nevinné.

„Tak co mi chceš říct?" nechápal Saxley.

Sévil zatáhl za otěže a zastavil tak svého koně. Saxley ho krátce na to následoval, natočil svého koně do strany a hleděli na sebe. Bez zášti, bez sympatií, pouze jako dva cizinci, ač se znali dlouhá léta a navzájem se nesnášeli.

Sévil řekl za ten rok mnoho věcí, které pro něho byly těžké a těžko překousnutelné, ale tahle byla ta nejtěžší. Slova ho pálila na jazyku, žaludek se mu převracel a hrdlo stahovalo, když pronesl tiché, ale jasné a kruté: „Vyhrál si."

„Vyhrál?"

„Vyhrál," přikývl Sévil, „máš jméno, postavení, titul, ženu, peníze. Já už nemám nic. Ani všechny končetiny. Teď pojedu dál, ty se otočíš a vrátíš se tam, kam už nyní patříš. Nikdy v životě se už neuvidíme, já nebudu tvůj sok, ty už nadále nebudeš můj skoro vrah. Pouze dva cizinci, kteří si už nikdy nepřijdou na jméno. A všichni budeme šťastní."

„Uznáváš svou prohru?" nechápal Saxley.

„Uznávám tvou výhru, nikoli však svou prohru. Má hra ještě totiž neskončila," odpověděl.

Saxley neodpovídal, pouze drtil otěže svého koně a hleděl na svého bývalého kapitána.

„Sbohem, Saxley. Nechť vám osud nadělí mnoho zdravých potomků. Ale má slova stále platí, ublížíš-li Kianě, překročím klidně i moře pro to, abych tě mohl zabít. Teď už můžeš jet," ukončil svá slova, ale od Saxleyho již žádná nepřišla. Pouze popojel se svým koněm, aby se Sévilův vůz mohl pohnout.

A každý si tak mohl jet vlastní cestou.

•••

Po nocích spal venku pod širým nebem. Připomnělo mu to, jak se dostával od Remarců. Tenkrát neměl takřka nic, umíral bolestí, ale snažil se přežít, i když neviděl jediný důvod, snad jenom to, že se bál zemřít a nebylo mu to dovoleno.

Tentokrát se smrti neobával. Přespával venku mnohokrát a při cestování zrovna tak. Zkrátka si pouze při setmění rozdělal stan, odebral se ke spánku, ráno vše uklidil a pokračoval v cestě. Jel v tichosti, mysl měl prázdnou, ale cesta mu nijak neubíhala. Přišla mu nekonečná, trýznivá a snad jako by se vracel a nepřibližoval k přístavu. Znervózňovalo ho to, nutilo ošívat s sebou, ale třetího dne odpoledne na obzoru spatřil obrysy moře a malého přístavního města.

Donutil svého koně přidat, chtěl tam být před setměním, aby mohl najít loď, která ho odveze na ostrovy.

Cítil, že mu srdce buší rychleji, blížil se svému cíli.

Jenže stále mu něco chybělo – Conton.

•••

Kapitán lodi byl poměrně vitální starší muž s vrásčitou tváří a s postupující pleší. Ruce měl jako lopaty, břicho vypouklé a kalhoty krátké, ale zdál se jako sympatický muž, který se vyžíval v alkoholu. Nechal své plavčíky, aby vytáhli Sévilovi věci, zatímco mu platilne zrovna malým obnosem za to, že ho převeze i s věcmi na ostrovy. Koně Sévil prodal a stejně tak vůz, už mu nebyl k ničemu.

Kapitán také obeznámil Sévila, že se vyplouvá za svítání a měl by tak přespat na lodi, nechce-li, aby jeho majetek odplul bez něho. Sévil se vším souhlasil, řekl, že se vrátí k večeru a vydal se do města, aby si po třech dnech mohl dát nějaké teplé jídlo, které neuvidí další dva týdny, které bude muset plout přes moře.

Koupil si známou přímořskou lahůdku, kterou nikdy předtím nejedl. Jednalo se o podlouhlou rybu bez kostí, která byla naplněna broskvemi a obalena v tenkých plátcích vepřového masa a uložena v podélně rozříznutém světlém pečivu, takže se vše mohlo jíst v ruce. Koupil si to u jednoho stánku poblíž lodi od příjemně vyhlížející starší ženy a její dcery, která mohla být tak v Sévilově věku. Zaplatil si ještě za láhev piva, které koupil od ženina manžela, který měl stánek hned vedle a se svou večeří se odebral k moři.

Usadil se na kameny, o které se odráželo moře a takřka zapadlé sluce se rozlévalo o mořskou hladinu. Věděl, že někde tam daleko leží ostrovy, na které mířil.

Jedl pomalu, sledoval přitom oblohu a poslouchal, jak se přístavní město pomalu odebírá z práce k zábavě. Stánky se zavíraly, ale lidé se nepřestaly smát. Z hospod se ozýval zpěv námořníků, rybáři rozdělávali hranici, která plápolal na stovky metrů daleko až k Sévilovi. Viděl pouze mihotající se obraz oranžově se kroutícího ohně, ale přesto z něho cítil to teplo.

Bylo to úplně jiné než na místě, kde vyrostl. Lidé u moře byli zcela jiní a zdáli se mnohem šťastnější než ty, které Sévil znal ze středozemí.

Když dojedl, byla již tma. Nikam nespěchal, naopak čekal. Nevěděl však, jak dlouho bude muset. Byl unavený. Vstával brzo, chodil spát pozdě, aby do přístavu dorazil co nejrychleji. Nechtěl se však zvedat z kamenů, zůstal na nic sedět, pouze si nohy přitáhl blíže k tělu, opřel si bradu o kolena a zavřel oči. Netušil, že by mohl být schopen usnout, ale stalo se.

•••

Probudil ho cizí dotek. Pomalu rozlepil oči, jakmile vnímal, že má někdo svou ruku na jeho rameno. Stále byla noc, nebe bylo poseté milionem hvězd, moře se vlnilo a foukat chladný vítr. Sévil byl promrzlý, ale také rozespalý a zmatený.

Ohlédl se přes rameno do tmy na osobu, která seděla za ním a ruku mu držela na rameni.

„Nastydneš," řekl tiše a položil mu kabát přes rameny. Sévil jeho hlas poznal, ale byl stále moc rozespalý na to, aby více reagoval.

Zmohl se pouze na otázku: „Přinesl si to?"

„Mám to tady," odpověděl Conton tiše.

Přes rameno měl látkovou tašku, ze které vytáhl pruh modročervené zdobené látky. Sévil si promnul oči, natočil se k němu a vzal látku do ruky.

Byli domluveni, že se setkají až v přístavu. Contona cesta trvala mnohem déle a byli domluveni, že se najdou na pláži. Původně to mínil udělat Sévil, ale usnul a nalezl ho tak Conton.

Sévil si prohlížel pruh látky, který se nazýval Kortah. Neměli čas, aby jím byli po celý den spojeni a proto ten bod přeskočili. Stačilo ho pouze zakopat.

„Vyhrabu tu díru," navrhl Sévil, podal Contonovi kortah i s kabátem, seskočil na zem, klekl si a rukama odhrnoval písek, aby vytvořil dostatečně hlubokou prohlubeň. Conton ho sledoval z výšky, seděl na kameni, hůl měl položenou vedle sebe a přitom se lehce usmíval.

„Jsi připravený odejít?" zajímal se Conton.

„Není cesty zpět," odpověděl na to Sévil. Písek se postupně hrnul zpět do díry, proto se snažil pracovat co nejrychleji.

„Není?"

„Vydědil mě, dal jsem všem sbohem. Můj majetek obsahuje pouze oděv, který je naložen na lodi, koně jsem daroval adoptivnímu bratrovi a můj meč máš ty. Ty jsi zde a sám opouštíš tuto zem, mám snad důvod zůstat?" otázal se, zvedl zrak a přestal hrabat.

„Očividně ne," odpověděl Conton tiše.

„A ty?" otázal se Sévil na oplátku.

„Elrub je pánem Bílých písků, já si sbalil své věci a dal je kapitánovi lodi, načež jsem s bolavou nohou prošel celé pláže, abych tě tu našel spícího. Mám snad já důvod neodejít?"

„Takže odcházíme," konstatoval Sévil.

Conton pouze přikývl, slezl z kamene a posadil se naproti Sévilovi k mělké díře poblíž kamene. „Nezdržujme se tím už. Nikdo to tady nenajde," řekl a položil kortah do díry.

Sévil k němu zvedl zrak. Ve tmě ho špatně viděl, ale stačil mu jeho obrys. „Jestliže to zahrabeme, stáváš se mým manželem a já tvým," řekl.

„To tys mne požádal, já vím, s čím jsem souhlasil," odpověděl mu, nabral do dlaně hrst písku a bradou pobídl Sévila, aby udělal zrovna tak.

Učinil tak, oba v dlani drželi písek, který se jim v drobném pramínku sypal z dlaní a hleděli si do očí.

Rozevřeli své dlaně ve stejnou chvíli. Písek dopadl na látku, stále si hleděli do očí a Sévil věděl, že nepohrál. Přišel o své jméno, sny, rodinu, nohu a majetek, ale ani na jedné věci z toho všeho mu nezáleželo.

Protože poprvé za celý svůj život, chápal, jak se cítili ti, kteří tvrdili, že někoho milují a byli by schopni pro ně obětovat své životy.

Cítil také, že se usmíval. Upřímně a plný radosti, protože cítil, že to, co za poslední měsíce udělal, aby se dostal až sem, za to zcela stálo.