Tu noc nespali. Dlouhou dobu pouze seděli a povídali si. Začala Sina tím, kam se její kroky odebraly poté, co opustila armádu. Vyprávěla mu o životě s Lexingtonem, zabydlení na ostrově, jak postupně měnila svůj názor na okolní svět. Její tvář se zalila úsměvem, když Sévilovi vyprávěla o své dceři Lirith a potemněla, když zmínila Lexingtonovu smrt.

Sévil jí naopak řekl o nájezdech. O povýšeních, jeho zranění, které mu Caro následně vyléčil. Řekl jí pravdu o tom, co se stalo v lesích, kde byl ponechám, aby zemřel. Vyprávěl o Remarcích, Benjirovi, Carovi, Edwatrichovi a dalších. Řekl jí o Contonovi. Jediné, co neřekl, bylo to, co k ní vždy cítil.

Sina ho nesoudila. Pouze naslouchala, nevyrušovala a čekala, až Sévil domluví. Když tak udělal, podíval se na ni a čekal cokoli. Výsměch, vztek, odsouzení, cokoli. Sina se však tvářila lítostivě. Byl rád, že nemluvila. Opřel si hlavu o zeď, sledoval strop a tiše dodal slova: „Občas lituji, že jsem v tom lese nezemřel."

„V čem by to dle tebe bylo lepší?" zeptala se.

„V ničem, ale zároveň by věci ani nebyly horší. Remarcové by stále žili své životy, Saxley by si vzal mou sestru, matka adoptovala tři děti, svět by šel dál. Jediná změna by byla v tom, že by bylo o jedno konverzační téma o mém povstání z mrtvých. Ty bys stále žila na ostrovech, Conton by stále žil svůj život člověka, který z ničeho vytvořil nic. Neodejde se mnou, vím to. Kdyby ano, připravilo by ho to o všechno a rozdělilo s bratrancem, se kterým si prošli doslovným i obrazným peklem. Jeden život nikterak neovlivní existenci ostatních," rozmluvil se. Přemýšlel nad tím a vnímal to tak. Když si mysleli, že zemřel, lidé ho oplakávali. Jeho návrat je tedy nikterak nepřipravil o bolest, protože ji už prožili. Nezmařil svatbu, nijak neovlivnil žádné další dění. Byl přebytečný.

Venku se rozednívalo. Slunce vycházelo za obzorem, ale Sévil nebyl nijak ospalý. Jenom věděl, že by měl již odejít, jelikož jejich hlídka skončila a měli být vystřídáni, jako tomu vždy bývalo.

Pomalu vstal, Sina ho pouze sledovala a nijak neodpovídala na slova, která pronesl.

„Promluvím si dnes s matkou a otcem. Odešlu do Hlavního města zprávu o svém odchodu z armády a ozvu se ti, až budu připraven odejít," pronesl předtím, než otevřel dveře. Přes rameno se ohlédl k Sině, ale ta nic neříkala. Pouze ho sledovala.

„Sévile?" oslovila ho však předtím, než udělal krok ze dveří. Vrátil se, otočil se k ní a čekal na další slova.

„Má matka zemřela, když jsem byla malá a otec krátce po svatbě s Lexingtonem. Když si byl prohlášen za mrtvého i ty, myslela jsem si, že na světě nemám nikoho kromě Lirith, která je však moc malá na to, aby chápala, co je bolest ze ztráty někoho, kdo s tebou byl řadu let. Když se ke mně dostala zpráva o tom, že žiješ, připadalo mi, jako kdyby se svět opět zbarvil barvami a slunce začalo hřát. Nebýt tebe a toho, co si prožil, zanevřela bych na světě a mém vlastním životě. Možná se vidíš jako nemilovaný ničema, ale pro mě jsi hrdina."

Nedokázal vyjádřit jakýkoli pocit. Pouze ji sledoval, hleděl ji do očí, které se vlnily jako letní moře a pouze poděkoval. Řekl pouhé děkuji a následně odešel.

•••

Byl třetí a poslední den svatby a oslava tentokrát měla začít již v poledne, kdy měl být kortah zakopán. Následovat měl oběd a dozvuky oslav, které měly vyvrcholit v noci, kdy dva již byli oficiálně svoji.

Sévil dorazil právě tak, aby sledoval zakopání kortahu. Nikdo si jeho nepřítomnosti nevšiml a ani toho, jak se v oblečení, které měl už předchozího dne, prodírá mezi hosty, aby se dostal dopředu, kde pouze našel Saxleyho a Kianu, jak kopou mělkou jámu ve středu zahrad a ukládají společně složený kortah do hlíny.

Stačil mu pouze jeden jediný pohled na Saxleyho blonďaté zčesané vlasy a cítil, jak se mu stahuje hrdlo. Každým dnem jeho nenávist k tomu muži sílila a fakt, že si za pár dní odvede jeho sestru, tomu nikterak nepomáhala.

Ani si nevšiml, vedle koho stojí. Ruce měl schované v mělkých kapsách, hleděl před sebe a snažil se ignorovat nepříjemný pocit, že je někým sledován. Ošil sebou, sklopil zrak a díval se pod sebe, kde byl pod palbou dvou páru zděšených velkých očí. Ashlen a Roisera sledovaly svého nevlastního bratra, jako kdyby byl monstrem. A to pro ně také byl. Byl tím, kdo je uvrhl na krátko do otroctví, než z něho byli vyproštěni dříve, než mohli být vůbec prodáni. Byl to ten, který se nestyděl zničit dětské životy, protože byl naštvaný, zatímco oni hladoví.

Hleděl na ně bez náznaku jediného citu. Prohlížel si je, jako kdyby je viděl prvně v životě a vlastně ano. Pamatoval si je jako špinavé a na kost vyzáblá dvojčata a po svém příjezdu si jich nevšímal. Teď v nich však viděl dobře živené dívky, které se svými kaštanovými vlasy a drobnými pihami vyrostou do krásy.

Mohl se pokusit poznat je. Představit se jim a ukázat se, jaký ve skutečnosti je. Mohl vzít Harika projet se na koni a lovit v okolních lesích nebo se s ním procvičit v boji s mečem, mohl mu dát rady, jak přežít v armádě, ale nechtěl. Protože věděl, že ty děti už dlouho neuvidí. Zvedl zrak, stočil pohled ke své matce, která se usmívala na svou dceru a jejího novomanžela. Mnoho s ní nenamluvil a litoval toho. A bál se, jak jí řekne, že odchází.

Podíval se i na svého otce. Viděl ho z profilu, ale to mu stačilo, aby ho viděl tak, jako celý svět. Přísný muž s očima přísného vládce a pohledem plným jedu, který by skolil celou armádu. Prý ten pohled měl i on. Ale ten jed trávil pouze jeho samého.

„Matko?" šeptl.

Sebrise k němu pouze lehce natočila překvapený pohled.

„Rád bych si s tebou poté promluvil," hlesl, čímž přilákal pozornost i Bernarta.

„I s tebou," dodal, než se na podpatku otočil, aby se vydal převléknout ze zpoceného oblečení.

•••

Nebyl si jistý, co chtěl vůbec říct a proč si přál s nimi mluvit. Byla to jeho rozhodnutí, které si mohl rozhodnout zcela sám bez toho, aby byl kýmkoli jiným ovlivňován. Jeho rodiče mu nikdy neporoučeli. Dávali mu vždy svobodu volby a to i přesto, že cítil, jak je jimi manipulován k tomu, aby udělal to, co si přáli. Nejvíce to dělal otec. Opatrně tahal za nitky, šeptal do Sévilovy mysli a nutil ho dělat to, co sám chtěl. Ale Sévil to cítil, jako kdyby se jednalo o jeho vlastní rozhodnutí. Možná proto byl tak odlišným člověkem doma a na výpravách, kde nebyl nikým ovlivňován.

Byl si však jist, že i když je doma, jeho následující rozhodnutí nikdo už neovlivní.

Zůstal v přijímacím salónku, hleděl z okna do zahrad na davy lidí a čekal, až se za ním otevřou dveře, aby si mohl promluvit. Byl nervózní, cítil, jak smu chloupky na zádech stojí hrůzou, třásl se a žaludek měl stažený do scvrklé švestky.

Na mysl mu při tom čekání přišel Benjiro. Jejich osudy se rozdělily a už se neměli potkat. Snažil se představit, co zrovna Remarcové dělají. Snad porcují ulovené maso nebo připravují dřevo na zimu? Opravují snad chýše před zimou nebo se jenom prostě baví? Odpustil mu již Benjiro a přenesl se přes to, co se stalo? Nemohl se nijak obviňovat z toho, že s ním nezůstal. Kmen ho odmítl a po celé té době ho srdce stále táhlo ke Contonovi, který ho možná nakonec také opustí. Ale na to se bál myslet.

Opřel se bokem o vysoké okno a vyčkával příchod svých rodičů. Dokonce i zavřel oči, celou noc probděl a byl unavený, avšak spát se mu nechtělo. Měl poslední den s Contonem a pokud se rozhodne zůstat, byl to poslední den v jejich životě.

Dveře se otevřely ve chvíli, kdy Sévil začal pociťovat mrákoty. Odlepil se od skla, několikrát za sebou zamrkal a ohlédl se ke dveřím, kde stálo mnohem více lidí, než očekával. Zamračil se: „Chtěl jsem mluvit jenom s vámi," řekl otci.

Bernart namítl, že jestliže chce mluvit s nimi, chce mluvit s celou rodinou. Zavřel dveře za Harikem, který vešel jako poslední a pokývl všem, aby se posadili. Sebrise se posadila s Lilou a Kianou do krátké pohovky, dvojčata se natiskla na jedno měkké křeslo a Harik zůstal stát za nimi. Bernart se postavil za pohovku, kde seděla jeho manželka a Saxley ho následoval za tou vlastní. Přítomnost toho muže Sévila pobouřila nejvíce – nebyl jeho rodinou a Harik s dvojčaty zrovna tak.

Sévil si založil ruce na prsou a lehce sklopil hlavu. Ač byl stále rozhodnutý, začal se cítit nedůtklivý, že má svá slova říct přede všemi.

Měl připravenou řeč. Chtěl své rodiče donutit pocítit lítost, že jejich syn odchází, ale už to více říct nechtěl. Věděl, že by se mu Saxley vysmál očima. Nesmál by se nahlas, ale stačil by pohled, kterým by značil, že vyhrál, zatímco Sévil prohrál vše, co mohl.

Nadechl se, narovnal v zádech, pohodil rameny a řekl krátké: „Odcházím."

Většina přítomných mlčela nebo se podívala na osobu vedle sebe, pouze Sebrise ze sebe dostala otázku: „Kam odcházíš, Sévile?"

„Na ostrovy Orwellů," odpověděl krátce.

„Tvá kariéra na těch mrtvých ostrovech umře," ohradil se okamžitě Bernart a dlaněmi se zapřel o pohovku.

„Armádu opustím. Večer vyšlu do Hlavního města svou rezignaci a navrátím svůj medailon kapitána," odpověděl pohodově. Ani se přitom nepodíval na Saxleyho, snažil se ho vytěsnit ze své mysli.

„Nemůžeš odejít!" vyjekla na to Lila, jejíž tvář nabírala rudého odstínu. „Sotva ses vrátil!" naříkala.

Sévil k ní sklopil zrak. Byla jedinou, se kterou si ještě pořádně nepromluvil. Semknul rty do úzké linky, krátce pohleděl na Kianu a poté se vrátil k Lile.

„Tentokrát odcházím dobrovolně. Jižní hvozd bude patřit tobě a tak by to mělo být, já bych tohle místo uvedl ke zkáze." Snažil se utišit ji, ale neuměl to. Neuměl vůbec jednat s dívkami a už vůbec ne se sestrami.

„Ale proč zrovna ostrovy?" nechápala Kiana, která po třech dnech již byla unavená a strhaná.

Rozhodl se lhát, ale ne tak zcela. Rok ve společnosti těch, kteří vyznávali své hodnoty, předky a Boha, ho naučil, že zanevřít zcela na svém původu není správné a ač byl vždy ze své rodiny nejméně pobožný, pokud nepočítal otce, vnímal, že víra může přinést mnoho odpovědí na zmatek, který prožíval.

„Protože cítím, že to místo je pro mne tím pravým, cítím se více Orwelem než Tiberathem a to místo je to, kde mohu zjistit, zda to cítím správně."

„Jestli odejdeš," hlesl Bernart se sklopenou hlavou dříve, než stačil kdokoli jiný zareagovat. Všechny pohledy v té chvíli směřovaly k Bernartovi, který pomalu zvedal hlavu a díval se na Sévila tak, jak nikdy jindy v životě. Jed se mu rozléval v očích, byl připravený zaútočit a zardousit svou kořist. „Jestli odejdeš, nedovolím ti vrátit se."

Sévil cítil ty zuby na svém hrdle. Cítil, jak mu páře hrdlo a krev se mu valí po těle. Dusil se, topil, pomaličku umíral. Ale přesto zvládl říct: „Chápu."
Hleděli na sebe jako zuřiví kanci. Chtěli si obhájit své území a to i přesto, že hrozila smrt toho druhého. Ani jeden z nich nechtěl ustoupit.

„Jestli odejdeš, nebudu tě nadále považovat za svého syna," procedil Bernart skrze zuby.

Sévil pootevřel rty, snažil se to říct, ale hlas mu dlouho umíral. Mělce dýchal, hledal sílu a odvahu, až nakonec z jeho rtů vyšlo tiché: „Dobře."