Po krku mu stékala jedna kapka potu. Lokty se opíral o stehna a pravou dlaň měl jemně položenou na ohyzdné jizvě. Dýchal tiše, díval se před sebe ze zavřeného okna na noční oblohu, kterou pokrývaly hvězdy a drobné černé mraky. Měsíc visel na obloze v tenkém srpku a z půlky byl zakryt právě jedním z těch mraků.

Sévil se narovnal v zádech, zhluboka se nadechl, spolkl zasténání, které se mu vyrojilo v krku poté, co moc natáhl kůži na své jizvě a vydechl. Ohlédl se přes levé rameno jako tehdy před třemi dny, kdy potkal generála Contona na náměstí ve městě. Tehdy na něho hleděl kapitán skrze proud vody, opíral se o svou hůl, ale tentokrát spal. Mělce dýchal, vlasy měl rozcuchané a na těle se mu lesklo několik kapek potu. Tělo měl do půlky zahalené tenkou přikrývkou, ale zmrzačenou nohu měl na vzduchu. Sévila ten pohled na zjizvenou kůži v namodralých odstínech a nesrovnané kosti neodpuzoval, protože byl zvyklý hledět na mnohem horší věci.

Domluvil se s generálem, že odejde pozdě v noci, kdy bude minimální šance, aby kohokoli potkal. A kdyby náhodou na někoho narazil, poví mu, že řešil s generálem Contonem z Bílých písků válečnou taktiku. Měl u sebe i několik popsaných pergamenů, aby svou lež mohl při nejhorším podpořit.

Sévil s Contonem museli lhát z několika důvodů.

Byli to to vysoce postavení vojáci, na které od jara do podzimu platil slib celibátu.

Conton byl Sévilův nadřízený, ač nesloužili ve stejném pluku.

To, co dělali, nebylo zakázané, ale ani dovolené. Zkrátka se to nedělalo a pokud ano, muselo to zůstat tajné, bez citů a pokud se o tom kdokoli dozvěděl, s dotyčnými bylo zacházeno jako se zločinci.

Proč se generál Conton nikdy neoženil pochopil Sévil tu noc, kdy pozval generála napít se. S padnoucím soumrakem ho opět doprovázel k vojenskému domu, když se generál v jedné chvíli zastavil, zapřel se o svou hůl a zeptal se: „Odmítáš své zranění ukázat pouze mužům, že?"

Sévil z počátku nechápal, následně se zamračil a řekl, že to s tím nemá nic společného.

„Také jsem se bál. Když mi kůň rozdrtil nohu, zmohla mě horečka a mohli se o mne postarat pouze vlastní muži. Ta představa byla děsivá," dodal generál.

V té chvíli už Sévil chápal. „Očividně jste ale své chutě překonal."

Generál Conton zakroutil hlavou. „Ne chutě, ale strach."

„U mužů máte strach a u žen?" zajímal se už Sévil bez předstírání, aby generálovi padl do noty. Měl totiž pocit, že to zvládl. I když v jiném slova smyslu, než původně chtěl.

Generál neodpověděl, místo toho se zeptal: „Ty ano?"

Sévil přikývl.

„Závidím ti, Sévile. V tomto světě se neztratíš, jako se v něm ztrácím já."

•••

Sévil jako svůj jeden z největších kladů bral mlčení. Dokázal udržet veškerá tajemství, která kdy zaslechl a sám ty svoje nikdy nikomu nesvěřoval. Zároveň neměl strach lhát, aby je udržel v tajnosti.

Věděl, že stačí přečkat ještě čtyři dny, neprozradit svoje ani generálovo tajemství a poté bude moct na vše zapomenout. Až se každý vrátí ze svého nájezdu, vrátí se do svých domovů, jeden z nich už na jarní vojenský sněm nepřijede. Neexistovala šance, aby se mohli ještě setkat a sblížit se. Mohl pouze doufat, že generál své tajemství udrží a přečká další léta v klidu, kdy nebude muset dávat zabrat své zraněné noze, zatímco on se bude soustředit na svůj cíl.

Zhluboka se nadechl zavřel oči a naslouchal generálově pravidelnému dechu. Přehrával si jeho slova z první noci v hlavě, vnímal je, chápal je a nenáviděl.

„Nejsem milenci, přátelé, ale ani spolubojovníci. Jsme dva cizinci, kteří se potkali ve městě a brzy si ani nebudou pamatovat tvář toho druhého. Za týden už nebudeš vědět, že byl nějaký zmrzačený generál a já zapomenu na mladého kapitána."

Vstal, oblékl se do svého kabátce a přitom měl pevně sevřenou čelist. Drtil si zuby pod tlakem, který na ně vyvíjel, mělce dýchal nosem a snažil se nezakřičet naštváním, protože měl generál pravdu. Musel zapomenout, pokud se nechtěl provinit, zostudit a následně zemřít. Jenže to nechtěl. I když si od lidí dokázal držet odstup, neuměl to s těmi, kteří se mu prožrali tělem. Věděl, že nikdy nebude schopen zavrhnout své sestry, rodiče a bohužel ani generála. Upnul k němu rychle, protože nikoho jiného neměl. A odmítal se od něho odtrhnout.

Ze země zvedl brašnu s pergameny, kterou tam večer odložil vedle postele. Přehodil si ji přes rameno, přešel ke generálovi, přikryl ho, protože noci byly stále chladné a jemně, aby ho neprobudil, ho políbil na tvář.

Poté odešel – unavený, naštvaný a se zmrzačeným generálem v srdci.

„Nenasytná a zákeřná," cedil naštvaně mezi zuby slova jeho otce o lásce.

•••

Před polednem už opět byl ve vojenském domě. Stál v zadní části prostorné haly s klenutým stropem, kde se i ten nejtišší šepot rozléhal. Sál tak byl navržený, aby každý slyšel sněm nejvyšších generálů, kteří seděli za těžkým dubovým stromem a promlouvali k ostatním, služebně mladším generálům, kapitánům a poručíkům. U toho stolu poznával Sévil pouze generála Ruhawa Verenela, který držel protestně založené mohutné ruce na prsou a kroutil hlavou nad slovy vysokého generála s ohnivě rudou kšticí a stejně barevnými vousy.

Sévil se opíral o jeden hladký sloup u vchodu, protože chtěl jako první okamžitě odejít.

„Severní lesy jsou mrtvé, není jediný důvod, proč se tam opět vydávat! Ty lesy jsou dobré pouze na těžbu dřeva a na to stačí vyslat pouze jeden pluk jako ochrana pro dřevorubce, generále!" vykřikl rudovlasý, kterému obličej nabíral podobnou barvu jako vlasy.

Sévil se zamračil zrovna ve chvíli, kdy se začal mračit i generál Ruhaw, na kterého tato slova byla myšlena. Zatímco nadřízený začal obhajovat, že lesy na jižní straně hor jsou stále neprozkoumané, Sévil se snažil projít mezi přítomnými muži a žen – kterých bylo stejně málo jako vysoko postavených Orwelů –, aby mohl být přítomen věci, která se ho týká.

Zastavil se až u levé straně síně za jedním nižším plešatým poručíkem založil ruce na hrudi a sledoval generála Gimse Jenice – jak pochytil cestou jeho jméno –, který oponoval, že pro trochu dřeva není nutné zabít celý rok nic hledáním, protože ty lesy jsou zkrátka mrtvé.

„Lesy na jih jsou skutečně mrtvé, ale stejně tak je mrtvá i družina generála Gimse," zašeptal hlas tichý, že ani postavení síně ho nedokázalo roznést. Sévil to však zaslechl. Po šeptu ten hlas nerozeznal, proto musel pátrat po původci. Plešatý poručík se tomu smutnému vtipu zasmál a jeho původce se hrdě usmíval, avšak směrem k Sévilovi. „Zapojíš se do debaty? Jedná se přeci i o tvůj pluk," pobídl generál Conton Sévila. Nebyl z počátku vidět, protože měl výhradu na těch předlouhých debatách sedět a tedy byl nižší než všichni přítomní a Sévil ho přehlédl.

„Ne, věřím, že si generál Ruhaw naše místo obhájí," pokynul mu se vší slušností, spojil ruce za zády, jak měl ve zvyku a sledoval debatu.

Dali si pravidla – nehovořit spolu, pokud nebudou sami, mluvit jako nadřízený s podřízeným, vyhýbat se přátelským a intimnějším gestům, nevnímat existenci toho druhého, pokud to nebude nutné.

Byl rád, že je u něho, ale také toho litoval. Nemínil za ním jít, protože se snažil dodržovat ta pravidla, ale už se také nemohl otočit a odejít.

„Jižní část těchto lesů nám přinesla na dvě stovky zajatců a navedly nás na místo, kam se v zimních měsících stahuje divoká zvěř, severní část dozajista skrývá další tajemství!" oponoval generál Ruhaw s rudýma ušima. Sévil se naučil, že pokud někdo generála Ruhawa rozčílí, má se od něho raději klidit co nejdále může, protože s ním poté už není řeč.

„Kolika plukům velíš, generále?" odsekl generál Gims.

„Pěti kapitánům, z čehož má každý přibližně po šesti plucích," oponoval stejným tónem Ruhaw.

„Chceš tedy kvůli jednomu území, které pročesáváš již třetím rokem ošidit naši armádu o víc jak patnáct stovek mužů?"

Sévil si tiše povzdechl. Sám nevěřil, že severní lesy a jižní část hor oplývá nějakým tajemství a bohatstvím, přišlo mu tedy hloupé posílat takové množství mužů, ale věděl, že poslat méně je zase horší pro bezpečnost pluků.

„Před deseti vyšlo nařízení, které zakazuje rozdělování pluků jednoho generála na více území, ano, chci tedy tolik mužů," praštil Ruhaw do stolu.

Vojáci za Sévilovými zády se snažili šeptat a radit se, co by sami udělali, ale hluk v sále byl tak neúprosný, že byli všichni generálem Ruhawem umlčeni a ne zrovna lichotivými slovy.

Generál Gims se zhluboka nadechl a pokusil se citovat z kodexu, že pro bezpečnost našich mužů a země není králem povoleno, aby kapitáni jednali na vlastní pěst bez dohledu svého generála, který bude méně než den cesty od nich.

„Patnáct stovek mužů je pro lesy moc," snažil se generál Gims ukončit debatu. „Odeberte se letos na východ od lesů a vezměte si jižní část kaňonu generálů Contona od Bílých písků a Levise Aymonda."

„Budiž, vezmu si jižní část kaňonu, pokud dovolíte jednomu mému kapitánovi, aby se na vlastní pěst vydal do lesů, které jsou podle vás mrtvé. O padesát mužů přijít můžeme, ne?" rozhodil Ruhaw rukama, ale ne v náznaku, že se vzdával, protože to on nikdy nedělal. Pouze byl schopen takového kompromisu, při kterém si prosadil alespoň okrajově svou.

„Který kapitán by podle tebe měl dostat to právo, abychom mu dovolili porušit kodex?" odfrkl si Gims s protočením očí.

Ruhaw vstal, očima chvíli pročesával dav, nakonec do něho zabodl prstem a prohlásil: „Sévil Malcius Derees."

Sévil zatl zuby, chloupky na krku se mu naježily hrůzou, když ucítil pohled všech těch lidí na svém těle. Snažil se na sobě nedat znát nervozitu, pouze pevně zatnul jednu ruku v pěst a tvářil se tak, jako před každou bitvou – oči prázdné od strachu i nadšení, rty v rovince a pootevřené sotva tak, aby cítil na jazyku proudící vzduch při nádechu.

Generál Gims Jenice mlčel, upřeně se díval na Sévila a ten na něho. Následně si generál pouze povzdechl a zeptal se Sévila, zda na svá bedra přijímá veškerou zodpovědnost za jeden ze svých pluků, který si vybere a povede je do severních lesů.

„Přijímám," řekl Sévil tak, aby mu každý rozuměl a neměl pochybnosti o jeho odhodlání a loajalitě Tiberatu. „A volím si pluk poručíka Saxleyho."

Poté se neubránil, uhnul pohledem, krátce se zadíval na generála Contona, který seděl jenom na délku paže před ním a nepatrně se usmál.