Celé rozbolavělé tělo z každodenních tréninků, sepsaných jemu na triko, muselo jít stranou, když se jednalo o splnění mise, po které by se konečně mohl dostat do postele. Podobný typ musel absolvovat, po skoro hodinové přednášce, po prvním návratu z města. Netušil, jak mohl vědět tolik detailů, ale jen si mlčky vyslechl, co měl jeho mentor na srdci.
Od té chvíle mu začalo drilování a různé úkoly v terénu. Zatím však pouze bloudil uličkami a hledal odpověď na pitomou otázku Isaaca, která mu měla pomoci poznat město. Jenže on netušil, zda ho něco takového mohlo něco naučit.
Zastavil se a přemýšlel, kde se to sakra ocitl. Neměl ani potuchy, kudy by se měl vydat a jeho šestý smysl záhadně přestal fungovat, když jej nejvíce potřeboval.
Pochyboval, dokud mu před očima nezableskl na krátkou vteřinu obraz místa, kde se to nacházelo.
Musel si pospíšit, čím blíž byl, tím silnější byla ta vize. Možná po něm mentor chtěl přesně toto. Aby se naštval a tím vyvolal své schopnosti, i když to ve většině případů nefungovalo dle jeho představ.

Isaac ho zpovzdálí sledoval a netušil, kam se rozběhl. Jednalo se o úplně opačný směr, než kterým se nacházel jeho úkol. Chtěl se za ním rozběhnout, ale věděl, že kdyby se o něm dozvěděl, byl by průšvih. Měl zůstat pouze nepozorovaným ochráncem, kdyby se mu něco stalo.
Jestli zase vběhne pod auto, tak se už budu jen dívat, na tohle už jsem starej, zaklel si Isaac pro sebe.
Ovšem mozek mu dal jiný impuls, který nemohl ignorovat, a proto se nakonec rozeběhl za ním, ale hodlal si držet vzdálenost.
Jeho kroky měly mířit zpátky do budovy organizace, kde musel být dříve než on. Jenže Andrew si to mířil přesně opačným směrem, k centru. Až když to poznal, pochopil, proč se mladík tak zachoval. Spousta krve označovala místo, kam by nováček neměl chodit sám. I proto mentor vytáhl dýku a zrychlil tempo. Kontroloval přitom každý krok, kdyby náhodou na něj někdo chtěl zaútočit. Zpomalil, až když zahlédl mladíka pomalu jdoucího k temné uličce. Neviděl žádné místo, kde by se mohl případně schovat, což by mohlo znamenat problém odhalení. Isaac se zastavil a svého svěřence musel kontrolovat pouze z dálky, kdyby však uslyšel křik, mohl by jednoduše zareagovat.

V černém kabátě Andrew procházel dlouhou ulicí s temným koncem, kam ho nasměrovala ona myšlenka, kterou se nechal vést. Šestý smysl ho odtrhoval od reality a zároveň ho udržoval soustředěného. Díky tomu nevnímal kolemjdoucí, ani když do nich omylem vrazil.
Obraceli se na něj, nadávali mu, ale on stejně šel dál stejným směrem jako předtím. Byl jako v transu, který ho ze svého sevření pustit nehodlal, alespoň do doby, než dorazí do cíle.
V mysli mu vyvstávaly otázky, které za branou domu organizace uzamykal do neproniknutelného trezoru. Noví fialoví totiž stále neměli potřebný výcvik, aby uměli své schopnosti kontrolovat. Jejich mozek jim říkal, že by měli svá zjištění komentovat. Což většinou mohlo znamenat problém, obzvláště pokud daný člověk neměl filtr a z pusy vypouštěl úplně všechno. I proto doufal, že se kolem něj žádný neprožene a nevycucne mu myšlenky z mozku. V této chvíli by to opravdu neudělalo dobrou věc. Vlastně ho i překvapovalo, že žádného ze svých kolegů zatím nepotkal. I když byla pravda, že určité skupiny mohly vyrážet ven i za dne. Stejně jako on, jeho však uchvacoval noční ráz města. Ono nebezpečí, na které si musel zvyknout.

Normálně by si to užíval, pobíhání mimo pozemky domu ohraničené speciální bránou, která oddělovala jeho nový domov a zbytek okolí. I když nezapíral, že se vracel na svá oblíbená místa, když mentor usnul a on se v klidu mohl vykrást ven. Často naprosto ospalý a rozlámaný vylezl na střechu blízké budovy a pozoroval nebe. V té chvíli se mu dostávalo nejvíce klidu, který potřeboval, alespoň do chvíle, než si ho všiml některý z bojovníků. Nezapomínal být ostražitý, i proto měl u sebe schovanou malou tichou zbraň.
Proud myšlenek zastavila až železitá vůně, která ho praštila do nosu. Přicházela z temné uličky před ním. Andrew přimhouřil oči, aby si jeho oči rychleji zvykly na tmu a až poté uviděl na boku ležící ženu.

„Halo, jsi v pořádku?" pokusil se na ni promluvit, ale nedostalo se mu žádné reakce.
Neváhal ani minutu a i přes velké bolesti jí vzal do náručí. Až když s ní těžkými kroky vyšel na světlo, všiml si tmavě rudého kabátu, který měla na sobě. Byla bledá, a proto se vydal zpátky směrem k záchraně. Doufal, že mu Isaac odpustí nesplnění úkolu. To však ani neměl tušení, že jeho mentor byl nedaleko.
Isaac to viděl, ale věděl, že bude muset hrát úplně opačnou roli. Teď však záleželo na něčem jiném. Použít své léta trénované tělo a dostat se do jejich pokoje dříve než jeho učeň. Což by se ženou jako závažím v náručí neměl být problém.

Andrew se mezitím snažil dostat z ženy, co jen mohl: „Řekneš mi alespoň, jak se jmenuješ? Nebo co jsi tam dělala?"
Ale místo odpovědi při každém pohledu do jejího obličeje viděl jen bolest.
Svaly měla sevřené do grimas, které mluvily samy za sebe.
I proto to po nějaké chvilce vzdal a raději se ji snažil dostat do bezpečí. Z rukou jí odkapávala krev, což nutilo mladíka přidat, i když jeho svaly postupně začínaly tuhnout.
Nesmíš to vzdát, jinak umře, opakoval si stále dokola a nenechal se rozptylovat vlastní bolestí. Až když s ní dorazil k bráně, zjistil, že vůbec netušil, kde se tu nacházela ošetřovna. Vydal se proto jediným směrem, který znal. Do jeho a Isaacova pokoje. Každý krok uvnitř budovy byl stále těžší a těžší. Jeho mysl doufala, že potká někoho, kdo by mu mohl pomoci. Ale jeho štěstí se neřídilo jeho přáními a nepotkal ani živáčka. Dýchal zhluboka, aby překonal začínající křeče v rukách. Navíc musel kontrolovat, aby se ženou případně do něčeho nevrazil, nechtěl jí ještě více ublížit.
Ještě nějakou chvíli trvalo, než se mu povedlo dojít ke dveřím, kde narazil na problém. Mohl dveře vykopnout, čímž by se připravil o další dávku síly a mohlo by se stát, že by ženu upustil. Nebo otevřít loktem a riskovat její náraz do dveří.

„Kde jsi tak dlouho, měl ses vrátit už..." nestihl doříct větu předtím, než se otočil a spatřil svého svěřence s ženou v náručí.
Udělal několik velkých kroků a od vyčerpaného mladíka ji převzal. Byl mu za to vděčný, protože se mu začala motat hlava a nohy se proměnily v rosol. Mohl už jen sledovat, jak ženu pokládal na svou postel, ale místo toho sklopil zrak ke svým rukám, které se klepaly. Bolel ho každý kus těla, ale nemohl si lehnout do postele a jen tak usnout. Na první místo priorit se dostala záchrana neznámé. I když podle jejího kabátu a rudých očí mohl soudit mnohé, i proto si to zapsal do paměti jako vše, co viděl v uličce.
Isaac vzhlédl a beze slov ho namířil si alespoň sednout, protože vypadal, že se každou chvílí zhroutí.

Ovšem jeho vlastní tělo ho začalo zrazovat. Doháněla ho únava. Snažil se s ní bojovat, avšak marně. Zvláště když do místnosti přišla doktorka, která se o něj starala, když omdlel. Neviděl ji ostře, ale dokázal rozpoznat alespoň to, že v ruce svírala injekci. Pocit zmatení následovalo bodnutí do kůže s postupným rozléváním tepla do celého těla. I tomu se snažil Andrew bránit, ale marně.
Isaac k němu přišel dříve, než by to mladík čekal a mírným zatlačením na záda ho položil. Potřebovali, aby nabral sílu. Vyčerpaný by jim nebyl ku pomoci, kdyby se jim kolem ženy motal. Mentor ho následně přikryl a obrátil se na doktorku, na kterou spustil nebývale mile.
„Bude v pohodě, že?" vypadlo z něj, i když promýšlel trochu jinou otázku.
Nakonec tuto měl na jazyku až příliš dlouho a nic lepšího nebo kousavého ho nenapadlo. Nebo svou schopnost odrazovat lidi dočista ztrácel, i když ji pěstoval dlouhých dvacet let. Mozek se nejspíše rozhodl, že to již nebylo potřeba.
Tak to ti teda děkuju, blbe, nadával mu za to, že mu vypnul jedinou možnou obranu, ke které nebyla potřeba fyzická síla.
Byl odhodlaný ji však získat zpátky za každou cenu.

Ovšem doktorka tam celou dobu stála poněkud zaraženě. Nechápala, kde se to v něm vzalo.
„Teď myslíš toho kluka nebo...? Aha, jo jasně, že bude. Bylo to jen něco na uklidnění," odpověděla mu pohotově a až v půlce první věty si všimla jeho výrazu.
Nedala na sobě nic znát, ale myslela si svoje. Takového ho neznala, i když patřila k lidem, kteří ještě Lorraine zažili. Nemluvili o ní, ale ono téma viselo ve vzduchu, i proto k ní byl Isaac odtažitý. Raději se však začala věnovat dívce, nasadila si rukavice a sundala jí zakrvácený kabát bez toho, aniž by jí jakkoliv ublížila. Díky barvě krev naprosto splynula s okolím. Neměla čas prohledávat její kapsy, zda u ní nenajde identifikační kartu. Položila ho na okraj postele a vrhla se na ošetřování jejích ran. Nejvíce jich měla po rukách a na břiše, z něhož ztrácela nejvíce krve.
Doktorka chvíli přemýšlela, zda mělo cenu jí rychle přesunout po budově na ošetřovnu, ale nakonec usoudila, že tolik času neměli. I proto se pomalu pouštěla do šití těch největších ran, které jí dělaly obavu.

„Jmenuje se Lutia Vargo, je to dcera Radiho Westera Vargy. Takže lovkyně, to vypovídá hodně o barvě toho kabátu. Alespoň podle té její kartičky, co měla ve vnitřní kapse to tak je. Co tam však sama dělala, je padlá na hlavu?" přemýšlel schválně nahlas Isaac.
Částečně předával informace doktorce, ale rozhodně nečekal, že by se mu dostalo odpovědi. Ovšem bez jediného pohledu se ozval ženský hlas skloněný nad tělem Lutii: „Nejspíš to stejné, co jsi tam prováděl s Andrewem? Víš, že netrénovaný by do terénu neměl a zvlášť ne v noci."

Proti tomu se však musel mentor ohradit, možná i proto, že jeho rameno mu připomnělo jeho nedávnou porážku. I když jeho ego trpělo mnohem více. Založil si ruce do obranného postavení a ohradil se i slovně.
„On není netrénovaný, minimálně dvakrát už mě sundal. Zlepšuje se každým tréninkem, i když jsem musel dát na tvou radu se zpomalením. Je na něm vidět, že mu aktivace dělá větší problémy než obvykle." řekl.
Nakonec musel přiznat i očividnou pravdu, které si za poslední dobu všiml. Nebyl normálně vyčerpaný, spíš jako kdyby se v něm něco bilo. I to donutilo doktorku přestat a otočit hlavou k Isaacovi. Potvrdili si navzájem svá podezření.

„Možná za to mohou ty léky, které musí brát. Ovšem na co jsou, to netuším, možná by ses ho na to mohl zeptat sám. Přeci jen jste si blíž než nějaká blbka, co mu jednou zachránila kejhák," při poslední větě se začala smát, ale jinak to myslela vážně.
Ovšem atmosféra postupně prořídla, a i muž se začal mírně usmívat.
V podobném duchu i ženě odpověděl: „A ty jako myslíš, že mi to řekne, jo? Nejspíš mě vidí jako toho největšího netvora nebo debila, co mohl potkat."

„Ale ty se tak opravdu chováš, Isaacu. Tváříš se jako ta největší svině, a proto se k tobě nikdo nechce přibližovat. Nebo myslíš, že si toho nikdo nevšiml? Měl by ses zamyslet nad svým chováním, nebo ti zdrhne." řekla.
Otočila se zpět k Lutii, aby mohla dodělat svou práci. Ale oba se cítili více v pohodě, povídali si jako před dvaceti lety, když spolu začali kamarádit. Ovšem od té doby se všechno změnilo. On se změnil a nechtěl k sobě nikoho pustit, protože si myslel, že na Lorraine prostě zapomněli. Isaac to však nedokázal.

...

Isaac si musel opatřit přistýlku, aby nemusel spát na zemi a čekal, kdy si o něm někdo začne myslet, že na svém pokoji zřizuje ubytovnu. On ovšem nemohl za to, že se z jedné místnosti stala i ošetřovna pro kamarády Andrewa. Pokud se tomu tak dalo říkat.
I přesto však dodržoval všechno, co mu jeho kamarádka nařídila. Musel je oba kontrolovat. Ve dne to pro něj bylo mnohem snazší, mohl si dělat nějakou práci. V noci však přicházel o drahocenný spánek, který se nedal ničím nahradit. Ale měl za ty dva zodpovědnost, vzadu v mozku se mu usídlil také strach, který by však nikomu živému nepřiznal.
Přesunul si židli na balkon a s mírně pootevřenými dveřmi do pokoje si zapálil cigaretu. Díval se na noční oblohu a užíval si další úplněk. Počítal každý od doby, co zmizela. Stále doufal, že se jednoho dne vrátí.
Ale místo toho se mu do života nasáčkoval Andrew a všechno šlo rázem do kopru. Nemohl ho za to vinit, spíše to bral za vlastní chybu. Mohl se chovat jinak, ale smutek mu kdysi zastínil mysl natolik, že jiná možnost neexistovala.

Až když chtěl nedopalek típnout, zaslechl v pokoji pohyb. Prudce se zvedl, až židle padla dozadu opěradlem k zemi.
Andrew netušil, co se to kolem něj dělo. Cítil se přespaný, ovšem zároveň i jako by ho přejel parní válec. Opět. Nestihl se ani rozkoukat, když mozek začal pomalu přicházet k sobě. Vzpomněl si na všechno, co se stalo tu noc.
Chtěl se zvednout, ale v tom mu zabránil pár rukou, jehož majitele ještě nezahlédl.
Stál vedle jeho postele a nutil se schovávat úsměv.
„Hej, já chci vstát, nech mě být," ohradil se celkem nahlas Andrew.
Potřeboval nutně na záchod, ale jeho mentor zareagoval poněkud jinak, než čekal. Pomohl mu zvednout a pomalými kroky s ním šel k záchodům. Dovnitř se však musel mladík doplahočit už sám.
Alespoň při potřebě můžu mít soukromí, odfrknul si Andrew, který jako kdyby převzal původní náladu muže.

Ještě nějakou chvíli trvalo, než se mohli pustit alespoň do pravé Průzkumnické práce. Papírování čekalo na ně oba, navíc během té doby museli svěřovat péči o dívku někomu jinému.
V jejich pokoji se střídaly různé sestry, což oba muže stresovalo. Obzvláště, když nevěděli, co se tam dělo. Ale nějak to museli snést, i když každý večer pro vnitřní jistotu dělali kontrolu všech věcí. Někdy v tu dobu našel Andrew velice podivnou fotku podobné té, kterou mu ukazovala Miraine, když byl ještě mladší. Nebyla celá, ale díky podivným rohům i kdysi věděl, že to byl jen kus. Tato byla až podivně zachovalá.
Přehnul ji a strčil si jí do zadní kapsy kalhot. Musel se soustředit i na něco jiného. Především na své stále se hojící tělo. I když na svém mentorovi viděl, že stále nad něčím přemýšlí, ani jeden svou otázku nevyslovil nahlas. Vytvořila se mezi nimi propast, kterou nebylo možné překročit, pokud to nebudou obě strany chtít. Ovšem ani jeden z nich netušil, že se něco takového stalo.

Až když se vrátili do tělocvičny a konečně mohli své spory vybít i bez jediného slova. Každou ranou se stavěl pomyslný most jejich komunikace, kde se ve středu nacházely právě ty dvě otázky. Museli se k nim nejdříve dostat. Což nebylo nic snadného.
Andrew dál pomalu trénoval, mimo zrak svého mentora, na zadní zahradě, kde se za ním občas někdo stavil. Většinou se jednalo o Nakariho, který si chtěl číst. Ovšem mladík ho nutil k tomu, aby mu pomáhal trénovat probouzející se reflexy. Tím své city mohl přenášet na někoho jiného. Ale hněv si nechával jen pro Isaaca do pěstního souboje.
Nakonec padl na zem za celý souboj jen dvakrát, což byl nevídaný pokrok.

Ke konci tréninku však najednou do místnosti někdo vrazil. Znělo to spíše, jako kdyby v blízkosti vybuchla bomba.
Andrew to zaslechl dříve než jeho soustředěný mentor, který toho využil ve svůj prospěch. Podkopl mu nohy a dýkou naznačil opětovné zabití. On však už rány na zem nepočítal, vlastně mu přišlo, že tam byl častěji než ve stoje. Ovšem tohle byla úplně jiná situace, ani se nesnažil zvednout a jen si prohlížel dveře, které se lehce otřásly.
Jeho upřeného pohledu si všiml i Isaac, který nechápal, co se zase dělo. Došlo mu to až ve chvíli, kdy se obě křídla dveří rozletěla a dovnitř si to nakráčela dívka s rukou v závěsu. Namířila si to přímo k nim a zastavila až několik metrů od nich, vypadala naštvaně a rudé oči jí zářily více než obvykle. Až poté se na jejím obličeji objevil nečekaný úšklebek následovaný slovy.

„Chyběla jsem vám tu, smraďoši?" řekla.
Jednou větou dokázala ohromit i naštvat oba muže v místnosti. Její troufalost neznala hranic, ale nebylo divu, dívka znala Isaacovo chování a praktiky. I když u Andrewa si ještě nebyla jistá. Věděla, že na její připomínku zareaguje úplně stejně. Jako kdyby za ním jako malá neběhala a postupně se to od něj neučila.

„A neměla bys náhodou nechat zadek na té posteli, kam jsme tě odhodili? Nebo hodláš být terminátor jako tvůj fotr, Vargo?" vypálil z ničeho nic Isaac bez jiného pohledu směrem k ní. Dostala přesně to, co očekávala. I když vlastně trochu jiným způsobem. Možná za to mohl mladík ležící na zemi. Najednou se choval mírněji než obvykle, což jí přišlo podezřelé.
I sám mentor si všiml změny ve svém tónu. Když mu to došlo, otočil se a natáhl si triko. Jeho kůže ho mohla lehce prozradit, pokud by dvojice mladých byla pozorná.

Andrew se konečně mohl nadechnout a hledat únikovou cestu z tělocvičny. Jenže než to stihl udělat, jeho mentor rychlou chůzí bez jediného slova vyšel z tělocvičny a nechal je tam o samotě. Poté se žena otočila k ležícímu mladíkovi a založila ruce v bok. Ušklíbla se a promluvila: „Tak co, hodláš se tam válet ještě dlouho?"
Popichovala ho jen proto, aby zjistila, jak na něj reagovat.

„Jakože není to zrovna nejpohodlnější, ale aspoň to chladí," řekl a vlastně mu došlo, že to byla pravda. I proto roztáhl ruce a začal dělat imaginárního andělíčka, jako se dělá v zimě do sněhu.
V tu chvíli si Andrew připadal velice vtipný, ale žena mezitím zvážněla a prohlížela si ho. Právě na rukách bylo nejvíce vidět, jak ho Isaac driloval, bezbranný byl k ničemu. Stal by se jen přítěží. I proto si ruce raději po chvíli schoval pod sebe, aby je neviděla. To ale její otázku přesto nezastavilo.

„Dal ti pořádně, co?"
Jakmile to dořekla, všiml si, že úplně změnila tón. Také to záviselo na tom, jak se k ní choval ten druhý člověk. A momentálně jí bylo mladíka líto. Přeci jen se sama z temné uličky určitě nedostala.

„To se dá popsat slovy? Já bych řekl, že tak pár dní budu spát jak na hrášku," snažil se dále vtipkovat, ale Lutia mu to příliš nežrala. Viděla, jak se potí a každý malý pohyb pro něj představoval bolest. I přesto přistoupila na jeho hru, když si to tak moc přál.

„Ale, ale... Tady je někdo znalec pohádek. Pojď, pomůžu ti vstát." řekla.
Chtěl ji odmítnout, protože vypadala více pomláceně než on. Jenže jakmile zvedl pravou ruku, ruplo mu v ní a tělo mu zaplavila další vlna bolesti. Nestihl nic namítnout, když se k němu sehnula a pokusila se mu pomoci na nohy.
V tu chvíli si přidali velice vtipně, z dálky by to dokonce vypadalo, že se líbají, na což neměl ani jeden pomyšlení.

Až když se zvedli, konečně si Andrew mohl oddechnout. Byla první krom matky, kterou nechal přiblížit se tak blízko. Isaac se při tréninku nepočítal, ten byl většinu času v profesionálním transu, jenže ona byla něco jiného. Vyděsil se a raději přes sebe hodil mikinu, která ležela v koutě. Nejspíš mu ji tam nechal jeho mentor a jen to zapomněl zmínit předtím, než odešel.

„Jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se opatrně a netušil, zda to nebylo v příliš nevhodnou dobu.
Přeci jen by ji měl dovést zpátky do postele. Její zranění se ještě hojila, a kdyby se jí něco stalo, mohlo by to zraněné části poškodit.

„Ach, já zapomněla, že jsi nováček. Jsem Lutia, dcera Radiho Vargy. Ale řeknu ti být dcerou zakladatele je peklo. Možná i proto raději naháním prevíty tam venku."

„Lutia? To je velice zvláštní jméno." zamyslel se a přemýšlel, jakého jména by to mohla být zkrácenina. V dětství rád projížděl kalendář a vyjmenovával všechna jména, která tam byla. Jistý si tím však být nemohl, ovšem žena naproti němu se rozesmála, čímž ho utvrdila v opaku. Své činy doplnila ještě slovy, avšak trochu osobitým způsobem, na který si Andrew musel ještě zvykat.

„Vlastně to vzniklo omylem, jsem prase, co se neumí podepsat normálně a oni to přečetli takhle. Ani otec proti tomu nic neměl. Takže moje původní jméno úplně zaniklo a here we go, jsem Lutia."
Po těchto slovech se otočila a rychlými kroky došla ke dveřím tělocvičny. Už nemohla vystát onen zápach, který jí připomínal jednu misi ve stokách, kterou z celého srdce již léta nenáviděla. Rozhodně to nebylo místo pro patnáctiletou holku, která měla mít jedinou starost, a to být krásná. Ne se s kudlou v ruce probírat výměšky a hledat krvežíznivou potvoru, aby prošla testem svého otce.
Zdravou rukou se snažila nahmatat vypínač klimatizace, který by vyčistil vzduch předtím, než se někdo další udusí. Byla to běžná praxe, když se zde nedala otevřít okna, protože zde žádná nebyla.

Andrew se plazil chodbou několik kroků za Lutií a netušil, zda se dostane zpátky do pokoje. Jen si vzpomněl na schody a jeho srdce začalo bít o hodně rychleji. Cítil, jak mu pravé koleno otékalo, a snažil se potlačit slzy, které mu vyháněla ven samotná bolest.
Ovšem jeho společnice nebyla slepá, navíc něco podobného zažívala i ona, i proto ho chytila za ruku a táhla do podivně temné chodby. Světlo se rozsvítilo, až když se Lutia přiblížila dostatečně blízko, do té doby ve tmě svítily pouze její oči. V tu chvíli se Andy lekl znovu. Sám měl tajemství, které takto mohl kdokoliv odhalit, ale doufal, že kontaktní čočky budou dostatečně nepropustné a jeho skutečnou barvu očí nikdo neuvidí.

„Nejsme barbaři, máme i výtah, ale většinou se používat nesmí, prý to kazí morálku," poznamenala a přejetím ruky před světlou destičkou aktivovala otevírání dveří. Výtah nebyl veliký, ale spíše připomínal jeden z nákladních výtahů, které poznal, když si ještě přivydělával při studiu ve skladu kousek za městem. Díky své dobré paměti si pamatoval pálení svalů, když na kole mířil poprvé na směnu. Jenže poté si to začal užívat a dokázal to ujet čím dál rychleji. Andrew se na chvíli zapomněl ve svých vzpomínkách a žena ho nechtěla rušit. Raději si zkontrolovala svou ránu na ruce. Odlepila kus pásky, aby se mohla podívat. Její společníci jí ruku zašili i podle jejího názoru to bylo hluboké. Podivný otisk zubů poznávala až moc dobře, i když z té noci měla většinu scén v mlze. Nejspíš za to mohla ztráta krve, kterou prodělala. Přeci jen když se probudila, všimla si, že vedle její postele stál držák na roztok, jehož konec měla zabodnutý v těle.
Vrátila vše do původního stavu a čekala jen na zvuk výtahu. Vidina postele nebyla zase tak špatná. I když musela vystát bolest hlavy z delší návštěvy jiné barvy. Jejich senzory na ni působily trochu těžkopádně a bily se s jejími odlišnými zbystřenými smysly.

...

Mezitím než se dvojice, připomínající invalidy, dobelhala zpět na pokoj, se Isaac přesunul do klidného místa sprch. Měl v hlavě ukrutný nepořádek a nadával si za to, že Andrewa napadal větší silou, než si původně myslel. Nesměl zapomenout ani na to, jak se mladík od prvního zápasu zlepšil. Stačila by mu už jen chvíle, aby mu Andrew nakopal zadek. Stále však nezapomínal na onen první trénink a schouleného mladíka. Znal mužské tělo, věděl, co obvykle vydrží. Těch několik pádů mělo vyvolat pouze několik modřin, ale jeho paže se začaly zbarvovat ještě v tělocvičně. Nikdy nic takového neviděl.
I proto po celou dobu návštěvy přemýšlel, jak to celé přizpůsobit, aby to do konce výcviku vůbec přežil. Ne každý mohl být bojovníkem, i když jen v nejnutnějších případech. A díky tomu ho něco napadlo. Mohl zlepšovat jeho smysly a mezitím se zaměřovat na posilování jeho těla, aby vydržel rány. Chtělo to sice více práce, než čekal, ale stálo to za pokus. Bylo zajímavé srovnávat dobu před nějakou dobou a nyní. Navíc ho potřeboval. Nejlépe i živého. Plus jeho temný pohled se mu zaryl až do mozku, nikdy tak temné oči neviděl.

Opřel se hlavou o zeď a popustil uzdu svému mozku až příliš. Jeho myšlenky se ubíraly naprosto špatným směrem, i proto s ní několikrát praštil o dlaždičky. Zanechal po sobě trochu krve, ale to mu nevadilo. Alespoň nemusel myslet na ty věci. Na které neměl právo. Raději se zaměřil na to, proč ho potřeboval. Byla to stále Lorraine. Musel ji najít, jeho trápení trvalo až příliš dlouho. Navíc pokud měla potomky, tak by se mohl zbavit i Zorana. Případně její vzpomínky opět připojit zpět, i když to připomínalo spíše bláznivé přání než promyšlený plán. Po chvíli však své snažení o přemýšlení vzdal a nechal vlažnou vodu dopadat na stále rozpálené tělo. Dokázal by tam strávit i hodiny, kdyby chtěl. Jenže nemohl, musel zkontrolovat oba obyvatele svého pokoje, pokud se tam ovšem dostali živí. Při oblékání do čistých tepláků si stihl ještě v hlavě znovu zanadávat.