Měl co dělat, aby schody seběhl, aniž by sletěl. Nemohl přijít za svým mentorem už pomlácený. Jenže cesta do tělocvičny nebyla úplně snadná. Před vstupem si stáhl vlasy do drdolu a snažil se vydýchat. Hněv z předchozího telefonátu jej stále nepřešel a doufal, že si jej bude moci vybít. Když se blížil ke světle hnědým dveřím, rozklepala se mu kolena. Měl chuť se otočit a namířit si to zpátky na pokoj. Bylo to i tím, že netušil, jak se k němu jeho mentor bude chovat. Dostihovaly jej obavy z toho, že by mohl něco poznat. Přeci jen jeho tělo nebylo úplně normální, neměl tolik svalů, i když při pravidelném braní léků se změnil téměř k nepoznání. Stále měl však strach. Třesoucí se rukou uchopil kliku a zmáčkl, jenže nevynaložil dostatečnou sílu, aby to zabralo. Mezitím však uslyšel a malým okýnkem ve dveřích uviděl, svého mentora bouchat do boxovacího pytle. Což jej rozhodně neuklidnilo. Mohl doufat pouze ve slitování.

Nakonec se nadechl a přeci jen jedno křídlo dveří otevřel. Připadalo mu divné, že v tak velké tělocvičně kromě nich nikdo nebyl. Ale když se zaměřil na jednotlivá povolání, tak to bylo více než jasné. Navíc bojovníci jistě využívali vzdušných prostor zahrady společně s trávníkem. Uvnitř budovy takový komfort nebyl. Isaac si jeho příchodu všiml až o malou chvíli později, ale i tak stihl pronést uštěpačnou poznámku: „To je taky dost, že ses vůbec ukázal. Už jsem myslel, že někde bulíš."
Přestal s rozehříváním a obě rukavice odhodil na černou tašku, kterou předtím mladík viděl. Místo nich si však nasadil jiné, tentokrát bezprsté a druhé hodil po Andrewovi. Ten to ovšem nečekal, rukavice dopadly na zem a Issac se s úsměvem neubránil několika uštěpačným poznámkám, myšlenkám směřovaných právě k jeho svěřenci.
Žádnou další však nahlas neřekl, nemělo smysl halit jeho mysl slovy místo činů. Navíc nebylo v jeho kompetenci ho ponižovat, nemohl za jeho trpkost, i když na někom si to vybít musel. Moc lidí s ním obvykle nemluvilo a tento mu vešel přímo do rány. Raději se proto nadechl a hodlal něco dělat.

„Takže můžeme začít?" zeptal se do půl těla nahý Isaac Andrewa.
Neměl rád, když se mu zpocené triko lepilo na tělo, a proto chodíval takto. Jenže tím vytvářel rozptýlení pro mladíka, který se musel podívat jinam, aby uklidnil svou mysl. Leč Isaac nebyl slepý a viděl, jak se na něj jeho učeň díval. I proto neváhal ani chvíli a dřevěnou tyčí, kterou měl položenou blízko sebe, mu podrazil nohy. Dopadl na bok, ale rychle se zvedl, aby se vyhnul další případné ráně. Nemohl tam jen tak ležet. Chvílemi ho tělo nechtělo poslouchat, ale některým ranám se dokázal ubránit díky kurzu sebeobrany. Ten absolvoval tehdy, když o něj měla jeho matka strach. Musela přece své adoptované dítě chránit, za každou cenu. Zvláště po jeho špatných rozhodnutích v mládí. Ale nic takového nezažil. Musel zapojit všechny smysly a reagovat rychleji než obvykle. Ale konečně měl pocit, že nemusí záměrně zpomalovat. I přesto schytával rány do míst, kam by to nečekal.
Jeho protivník měl stejnou výhodu jako on, byli si rovni a nemuseli se brzdit. Tedy dokud se nezačalo počítat i se zkušenostmi a silnější stavbou těla, kterou Isaac měl.

Nebyl čas starat se o to, co se dělo kolem něj, zda je někdo pozoroval či nikoliv. Okolní svět přestal existovat. Každým výpadem jeho mentora získával nové a nové podlitiny.
Bránil se, jak by také ne, ale čišela z něj jistá dávka hněvu, kterou si potřeboval někde vybít. Andrew to v jednu chvíli nevydržel a vyčerpáním padl zády na zem. Bál se jeho reakce, a tak se raději schoulil do klubíčka.
V tu chvíli si Isaac uvědomil, že to nejspíše přehnal. Zastavil svou ránu v půlce a ztěžka dýchal při pohledu na schouleného mladíka. Z každé jeho buňky bylo cítit, jak velký strach v tu chvíli cítil. Isaac se od něj vzdálil, držíc se za hlavu a nadával si, že to vzal až moc opravdově. Vždyť to byl nováček a on se přestal kontrolovat, jako kdyby bezmyšlenkovitě bouchal do boxovacího pytle. Jenže Andrew byl člověk, a navíc o mnoho slabší než kluk, kterého dostal na starost kdysi. Mladík oproti němu neměl žádnou svalovou hmotu, a přesto přicházející rány snášel bez obtíží, nevydal ani hlásku na protest. Dokonce se snažil bránit.
Jako kdyby na to byl zvyklý, proběhlo mu hlavou.
Zvedl oči a podíval se na stále ležící osobu. Nepohnul se ani o milimetr a jen nepatrně vydechoval.

„Kamu? Omlouvám se," snažil se říct dostatečně nahlas, aby ho mladík slyšel.
Svá slova myslel naprosto vážně, i když nahlas by to nepřiznal. A obzvláště ne, pokud by se ho na to někdo zeptal. Ale nedostalo se mu žádné reakce. Celá místnost najednou ztichla, pouze hluboké nádechy rozbíjely onu bariéru mezi muži.

...

Trvalo ještě několik dní, než se vrátil zpět do tělocvičny. Některé z ran byly stále dostatečně viditelné. Isaac byl v tu chvíli úplně jiný. Hodil po Andrewovi dřevěnou tyč a tentokrát ji mladík chytil. Už jen to ho dokázalo alespoň trochu uklidnit a vykouzlit krátký úsměv.
Učí se, pomyslel si až příliš nadšeně.
Znamenalo to, že jeho smysly konečně reagovaly dostatečně rychle. Což bylo nutné pro další část výcviku. Zhluboka se nadechl a pohybem ruky vyzval Andrewa, aby zaútočil jako první. Ten na něj však koukal trochu nedůvěřivě. Nebylo divu, jeho mozek už při příchodu čekal další dávku bolesti. A posledních několik dní strávených v knihovně ničemu nepomohlo, akorát oddálilo strach.
Nakonec se však překonal a plnou silou zamířil proti svému mentorovi. Isaac nestačil zareagovat a schytal ránu do levého ramene.

„Vypadá to, že jsi trénoval." řekl.
Nejspíše se snažil o pochvalu a vypadlo z něj toto. Mladíka to i tak potěšilo. Jeho mentor měl pravdu. Vyhledával chvilky, kdy mohl trénovat a posilovat, i když to mělo znamenat se v noci vyplížit na zadní zahradu a klidně ji mnohokrát oběhnout kolem dokola.

Isaac s tyčí v jedné ruce zahájil výpady, které měly uzavřít sérii základních testů uvnitř budovy, pokud se jim tak ovšem dalo říkat. Nehodlal dát zadarmo, tentokrát oba odcházeli s modřinami po celém těle. Díky jeho tajnému posilování se stával silnějším a rovnějším partnerem pro boj.
Zpocený a unavený nakonec odhodil dřevěnou tyč na zem a padl na kolena. Stále mu to dávalo zabrat neskutečným způsobem, po dokončení série nemohl popadnout dech a ani prudký pád na zem mu nepomohl. Ani si nevšiml, že ho Isaac s ručníkem v ruce pozoruje. Netušil, co se s ním dělo, ale kdyby náhodou, tak tu byl.
Když se však Andrew zvedl k odchodu, mentor na něj zavolal: „Pusť na sebe studenou vodu, mělo by to pomoct."
Ovšem on jeho poznámku neslyšel. V uších mu hučelo, jeho mozek přecházel do automatického režimu a byl rád, že trefil zpět na pokoj. Tam padl na zem a všechno zčernalo.

...

Probudil se ve své posteli a netušil, co se stalo. Co bylo ovšem horší, že se nemohl hýbat. Jako první se k němu vrátila bolest následovaná zimou.
Věděl, co to znamenalo a vůbec se necítil dobře. Spíš jako kdyby ležel pod ledovou krou a čekal na to, až se utopí. Ovšem mladíkových pohybů si někdo všiml a okamžitě se objevil v jeho zorném poli.
Nevyspalý muž s fialovými kruhy pod očima. Zprvu zahlédl jen pohyby pusou, než se k němu dostala i slova.
„Nepokoušej se hýbat. Měl bys být pár dní v klidu, alespoň podle toho, co mi ona nakecala," uslyšel jako první hlas svého mentora, který zněl velice podivně. V jeho hlase byly slyšet náznaky lámání hlasu, jako kdyby zadržoval slzy.
„Hulváte, já tě furt slyším. Chovej se slušně, nebo tě přikurtuju a nakopu tě tam, kam fakt nechceš." obrátila se na něj a výhružným hlasem se ho snažila uzemnit.
Andrew slyšel něco podobného poprvé, a proto ho to překvapilo. Většinou se s ním kvůli tomu nikdo nechtěl bavit, ale ona to nějak zvládala.
„Bože ženská, už držím tlamu." Isaac se raději vzdal, protože si představil bolest, kterou by mu těmi obřími podpatky způsobila.
S doktorkou nebylo radno si zahrávat. Jednou to kdysi zkusil a málem mu poté zůstala díra ve stehně.
Odevzdaně si sedl na svou postel a čekal, co se bude dít dále. Nemohl odejít, přeci jen to byl také jeho pokoj a měl tu své věci. Vlastně nechápal, proč ho nemohli odnést na ošetřovnu, vždyť k tomu přeci sloužila.

„Tak dobře. Konečně se můžu věnovat tomu, kdo to vážně potřebuje," namítla ještě, než si odkašlala a pokračovala milejším hlasem „Andrew, pamatuješ si, co se ti stalo?"
Mladík na ni zmateně koukal a tím jí dával najevo, že vůbec netuší, co se to dělo. Chtěl zakroutit hlavou, ale byť jediný malý pohyb vyvolal další várku bolesti.
„Dobře, chápu to. Tady pan někdo v tobě omylem spustil zpětnou reakci tvých schopností Průzkumníka. Normálně bys měl jen bolení hlavy, ale ve spojení vyčerpaného a zraněného těla to vyústilo do této fáze. Měl bys být brzy v pořádku, ale po nějakou dobu se budete muset zaměřit na jiné části tréninku, dokud tvé tělo nepřestane bojovat proti tvému mozku." řekla.
Snažila se mluvit pomalu, aby jí Andrew stíhal. Jenže v jeho mozku to akorát vyvolalo to, o čem mluvila. I proto se nesnažil nad ničím přemýšlet, jen tam ležel úplně bezbranný. Měl alespoň čas pořádně si prohlédnout onen kousek stropu, který jediný viděl. Což ho po chvíli omrzelo a raději usnul. Alespoň nemusel poslouchat svého hudrujícího mentora, který by ho nejraději shodil z balkonu přímo do náruče Zorana.

Ještě několik dlouhých dní trvalo, než se Andrew dokázal vůbec posadit a normálně pohybovat končetinami, ale Isaac ho pomalu zpět zapojoval do procesu pozvolného učení, dokud tedy nepřišel s nápadem projet se na motorce.
Celý nesvůj přecházel po pokoji a dával mu přednášku, co by se během tréninku mohlo dít. Nechtěl ho ohrožovat, ale nemohli se zaseknout na místě, kvůli tomu, že jeho tělo nezvládalo proces aktivace. Ovšem mladík zatnul zuby a otočil hlavou směrem k mentorovi. Potom si dovolil položit důležitou otázku, která mu už nějakou chvíli vyskakovala v hlavě: „Neříkala ta doktorka, že na to máme jít pomaleji?"

Jenže Isaacova obrana se ozvala rychleji než jeho normální myšlení. I proto to tak vypadalo. Jeho pohyby sice byly pomalejší, ale dle něho byl připraven vyrazit ven. Doufal v to, že ho nebude muset zachraňovat jako tehdy, když ho našel ležícího na zemi v pokoji. Byl to děsivý zážitek, který fakt nechtěl zažívat znovu. Ovšem, pokud by zjistil, že byl nešikovný trouba, tak by pro něj smrt venku mohla být vysvobozením.
„Tak mladej, zaprvé to zní, jako kdybychom dělali nedej bože něco úplně jiného a za druhé, co ti na motorce přijde nebezpečného? Helmu máš, tak sedej a nemel." řekl.
Byl připravený ji po něm hodit, ale zaprvé se mu nechtělo shánět novou, kdyby ji ten trouba nechytil a za druhé...
Vlastně to žádný další důvod nemělo. Ale musel mu ji dát, protože bez ní by ho na motorku nepustil. Zvlášť když byla upravená, pro bystřejší reflexy. Sice ho měl poučit ještě, když seděl v bezpečí pokoje, že by se ho měl pořádně držet. Musel to alespoň zmínit, ale netušil, zda ho Andrew bude poslouchat.

Andrew po jeho slovech zrudnul. Tohle od něj nečekal, navíc se měl posadit za něj a držet se ho. I to už znělo jako hraní si s ohněm, který momentálně pohlcoval celé jeho nitro.
Isaacův výraz s nataženou rukou s helmou ho však donutil poslechnout. Neměl moc na výběr, navíc to byla možnost, jak se dostat pryč z budovy a té postele ve které trávil posledních pár dní. Cítil, jak se mu tělo hojilo, i když se snažil zvednout. Pohyby už měl jistější a po nějaké chvíli už mohl chodit úplně normálně.
I proto popadl nabízenou helmu od Isaaca a společně se vydali do spodního patra, kde byly dveře do garáže.
Byla plnější, než Andrew očekával. Motorky byly různých barev a velikostí, ale jeho zaujal černý model s oranžovými prvky, který stál na samém konci místnosti, již připraven k výjezdu. Isaac z věšáku popadl černou koženou bundu a nasadil si svou přilbu.

Samotná návštěva města ho překvapila. Nikdy neviděl světla tak zářivá, a i když stál v boční uličce, cítil onu atmosféru, kterou procházející lidé vytvářeli.
Rozhlížel se, jako kdyby jej viděl úplně poprvé, ovšem díky zbystřeným smyslům, které si již dokázaly všímat maličkostí, to vlastně byla i pravda.
Isaac mezitím cosi upravoval na své motorce a svému učni se nevěnoval. Tušil, jaký to pro něj musel být šok. Celý život žít ve městě, které po jedné chvíli a odhalených schopnostech přestanete znát. Ovšem ke kladům se přidaly i zápory.

Nyní se pro něj krom krásy stávalo nebezpečnějším, obzvláště teď v noci, když měsíc kráčel kupředu k úplňku. Sukuby tou dobou šílely a připravovaly svá těla na posvátné spojení, které pomůže jejich druhu přežít. O něm se však Průzkumníci neučili při svém výcviku. Patřilo to spíše do sekce pro Lovce, kteří byli oněm příšerám často vystavováni.

Ale přesto Andrew cítil podivnou pachuť v ústech, když se snažil být šťastný. Konečně sice získával krok po kroku privilegia v cestě za poznáním, ale jeho cíl byl stále v nedohlednu. Věděl, že když zvažoval všechny varianty předtím, než tam nastoupil, rozhodně nepočítal s tím, že jeho cíl se bude odehrávat v rámci spíše let než měsíců. Ale každým dalším dnem pod střechou organizace a pod nadvládou kodexu začínal chápat život člověka, kterého se snažil najít.
Nemohl s tím nikoho seznámit, ale doufal, že snad jednou i jeho mentor jednou přestane být tak zatrpklý. Viděl to na jeho postoji, dokonce, i když mluvil ze spaní. Věděl, že ho něco trápí. Možná se dokonce jednalo o tu stejnou věc, která trápila jeho, ale zatím nebyl správný čas na otázky.
Navíc, jeho výcvik ani nebyl ukončen. Stále neměl přístup ke všemu, co k tomu potřeboval a jeho příjmení by ho jistě ze spousty míst vystrnadilo.
I proto pomalu začínal chápat mentorovu taktiku s Kamu.
Každou hodinou strávenou přemýšlením nad celou situací, klidně v noci, jen při pohledu na prázdný bílý strop, mu to dávalo větší smysl. Navíc byly chvíle, kdy by i věřil, že pod tou dávkou sarkasmu se nacházelo i laskavé srdce, které ukázal snad jen dvakrát za celou dobu.

Nemohl však vědět, že Isaac myslel na něco podobného. Od prvního setkání si myslel, že chtěl mladíka pouze využít ke zjištění informací, ale každou minutou strávenou s ním se to měnilo. Stejně jako se města mění v průběhu let. Viděl, jak Andrewovo srdce pracuje a že by byla vražda ho jen využít a odhodit. Nejen tím, že mu čím dál více připomínal Lorraine a její chování. Jako kdyby se transformovala do mladíka, aby si znovu procházel bolestivou ztrátou. Měl ho pod kůží, i když se tomu za každou cenu chtěl vyhnout.

„Tak co, vykoukanej? Nebo si mám další část schovat, až budu nad hrobem?" ozvalo se po nějaké chvíli, kdy Andrew tiše sledoval proudící lidi, kteří se strachovali jen o obyčejné věci. Jak rád by k nim zase patřil a byl normální kluk, který řešil jen vztahy a školu. Jenže nic takového nebylo možné poté, co už se jednou rozhodl.
Promnul si oko a strnul. Bál se, že mu vypadla čočka, která by mohla všechno odhalit. Temné oči si udržoval záměrně, nechtěl na sebe připoutávat další pozornost.

„Co je další část?" zeptal se zvědavě a napůl se otočil ke svému mentorovi, který stál opřený o zeď.
S mikinou a v kožené bundě se ztrácel ve tmě, ale jeho oči si rychle zvykly na jiné podmínky, a proto mohl postřehnout i jeho potměšilý úsměv. Už to mu mohlo napovědět, že se mu to nebude líbit.

„Najít cestu zpět bez použití techniky," vypustil z úst a několika kroky smazal vzdálenost mezi nimi a s přimhouřenýma očima mu z kapsy zabavil telefon.
Ani jeden z mužů očima neuhnul, i když si vzájemně narušovali osobní prostor. Atmosféra mezi nimi zhoustla a připadalo jim, že hluk ulice se na míle vzdálil a ulička je uzavřela do ticha a soukromí.
Nakonec to byl Isaac, kdo tíhu chvilky nevydržel a snažil se odtrhnout. Možná to bylo také kvůli tomu, že za hranou černých očí zahlédl náznak oranžové. V hlavě mu hlas řval, aby ho políbil, i když k tomu vlastně nebyl vůbec žádný důvod. Jenže podobný hlas se ozýval i Andrewovi, kterého to až tak nepřekvapilo. Nebyl čas nad tím přemýšlet, zvlášť když je nějaká síla nutila se stále přibližovat k sobě. Až když byly nosy téměř u sebe, něco se zlomilo a jejich chvíli zničilo.

Do uličky zasvítilo světlo a celou ji ozářilo. Sice jen na chvíli, ale i to stačilo. Isaac za to byl neskonale vděčný.
Nečekal, nasedl na motorku a nechal Andrewa osamělého.
Jeho plán byl prostý, sledoval ho, nenechal by ho úplně samotného, i když zatím působil jako někdo naprosto obyčejný. Ovšem sukuby by měly jiný názor. Již by jim voněl jako nadpřirozený, díky tomu, že se probudily jeho schopnosti. A jistě by ho chtěly zabít, jako se jim to povedlo kdysi u jednoho ze studentů Isaaca.
I to byl jeden z důvodů, proč rychle dojel do budovy a pěšky se vydal zpět cestou, kterou měl urazit i jeho učeň. Doufal, že oněch deset minut zvládne přežít i bez jeho pomoci.
„Snad není tak blbej," odpověděl si svým myšlenkám až příliš nahlas.
Měl však štěstí, že byl již dávno daleko. I když myšlenka na dalšího roztrhaného žáka rozhodně nebyla příjemná.
To už bych asi nevysvětlil, pomyslel si až příliš upřímně a představil si sebe připnutého na „zapomínací" křeslo, přes které musela projít i Lorraine.
Věděl, kde se nacházelo a od jejího zmizení u něj párkrát byl. Dokud nezmizelo.

Ale teď měl možnost ji znovu objevit. Jenže jako první musel dostat mladíka v pořádku zpět. Bez Andrewa to nepůjde. Poprvé o něm dokázal přemýšlet ve spojení i se jménem. Nemohl však dovolit, aby se situace z uličky opakovala. Ovšem ty jeho oči v něm zanechaly podivný pocit.
Nejspíš nosí kontaktní čočky, protože tam žádné světlo nebylo, které by je ozářilo, došlo mu, když zastavil motorku v garáži domu. Položil obě helmy na stůl blízko východu a rozběhl se. Zároveň mu to mělo pomoct získat zpět svou sebekontrolu.

Mezitím Andrew procházel nepozorovaně mezi lidmi a užíval si okolní atmosféru. V hlavě měl zmatek, kterým se nenechával zmást. Byl na takové pocity zvyklý. Díky jeho léčbě byl citlivější na vnější podněty a ten v uličce byl příliš silný. Ovšem ne jenom z jeho strany, což v něm právě vyvolávalo onen zmatek. Ale musel také vnímat cestu, kam šel.
Chvíli šel po paměti, ale zbytek se mu rozmazával a ani namáháním mu nešlo si vzpomenout. Ani na název ulice, ve které se dům nacházel. Pokud vůbec něco takového měla.
Měl jedinou možnost. Věřit svému instinktu, který ho nikdy nezklamal a momentálně mu říkal, kudy by se měl vydat. Ovšem ani on nemusel být přesný.
Andrew se na chvíli zamyslel a nechal tělo reagovat automaticky. Mohl se svobodně nadechnout, když kolem nebyl nikdo, kdo by mu něco nařizoval.

Nevěděl, že několik metrů za ním pomalým krokem šel Isaac v černé mikině se zahalenou hlavou do kapuce. Byla to první výtka, kterou si pro něj muž chystal Ale také šlo o to, že jeho krok byl podivně rozvláčný. Z držení těla dokázal poznat, že jel na automatický režim a mezitím řešil vnitřní spor. Ovšem, když se začal blížit ke křižovatce a stejně nereagoval, musel Isaac zakročit.
Od srážky jej dělilo pouze několik kroků, Isaac naštěstí rozpohyboval své tělo a dokázal ho strhnout na stranu dřív, než se to stalo. Sám střetu s autem unikl jen o vlásek.
Střetu se sukubou či podobnou potvorou se ten debil ani nedožije, Isaacovi ruply nervy a začal na něj beze slov nadávat.
Nemohl u něj zůstat, vlastně tam ani neměl co dělat. I proto sklopil hlavu a pokračoval v chůzi. V nejbližší uličce se však zastavil a počkal, dokud kolem něj Andrew neprojde. Případně byl připraven ho nějakým způsobem navést.

Andrew se probral z denního snění až ve chvíli, kdy seděl na zemi a kolem něj stálo několik lidí společně s řidičem auta, které ho málem srazilo. Mluvili jeden přes druhého, ale mladík je dokázal odizolovat a přemýšlel pouze nad tím, kdo ho zachránil. Přeci to nemohl být náhodný zachránce, ten by si počkal alespoň na poděkování. Vyvolávalo to v něm pouze otázky, když však v davu kolem sebe zahlédl ženu s rudými vlasy, které ho zaujaly.
Když se však na ní zakoukal déle, poznal, jak jí od úst kape krev.
Vytřeštil oči, ale choval se, jako kdyby nic speciálního neviděl. Nemohl dát najevo, že poznal její pravou podobu, zvlášť když se na něj usmívala.
Několik lidí mu pomohlo na nohy a několika pohyby se oprášil.
„Jsem v pohodě," snažil se uklidnit všechny okolo jednou větou, která byla částečně pravdivá. Na ženu nereagoval, ale když zvedl zrak, zahlédl modrovlasého mladíka olizující si rty.
To ho donutilo se z kruhu dostat a zamířit si to zpět do budovy, kde byl v relativním bezpečí. Setkání s nimi si však zapsal v mozku na později. Od té chvíle začínal vidět i další věci. Temné stíny přeskakující budovy, které tam dříve nebyly, donutily Andrewa i Isaaca zrychlit krok.
Nebylo divu, mladík krvácel z kolene a ruky, což bylo lákadlem pro všechny tvory noci.

Až když za sebou zavřel bránu, oddechl si.
Isaac na něj čekal ve vstupní hale s jeho obvyklým výrazem.
„Musíme si promluvit o tvém návratu a probrat plán dalšího výcviku, který bude delší, než se původně plánovalo," vychrlil na něj na jeden nádech.
V hlavě měl vytvořený přesný rozpis upravený přímo pro mladíka. Nečekal to, ale poté, co viděl ve městě, neměl jinou možnost.