Jedním z mých celoživotních problémů je ten, že nerozpoznám lidské tváře. Je to způsobeno tím, že se nerada dívám do očí, že se více soustředím na to, co člověk říká než na to, jak vlastně vypadá. Vznikají z toho občas až trapné situace, kdy hledím do tváře člověku, kterého vidím už po několikáté, ale pro mě je stále jako cizinec, o němž vím mnoho věcí, ale ne jméno a tvář. Obecně se o jména nezajímám, v mém malém světě mají lidé přezdívky. Lichotivé, nelichotivé, ale i obrazné, které nikdo jiný nedokáže pochopit. Jako třeba Měsíc, Slunce a Hvězdy. Nikdo by nedokázal pochopit, proč jim říkám zrovna takto, ale na tom mi nezáleží.

Prakticky pro každého člověka, jehož tvář jsem si zapamatovala, mám přezdívku. Pro lidi z mé třídy, mé rodiny, přátele, učitele, pro cizince, které potkávám každý den v autobuse a v domě.

Dnes přišel ten den, kdy musím dát přezdívku dalšímu člověku, jehož tvář je mi neznámou, ač by neměla být.

Sedím ve třídě. Žaludek mě bolí z jídla, které jsem do sebe nedbale naházela v jídelně, jakmile jsem začala panikařit z přítomnosti Hvězd. Třída mě nudí, protože upíráme zrak pouze na dokument, který mě nezajímá, zatímco učitelka zmizela kdo ví kam.

Nenávidím tenhle typ hodin, proto se snažím rozptýlit. Kroutím se, rozhlížím se ve znuděných tváří ostatních lidí a snažím se přijít na to, na co ve skutečnosti myslí, protože téma dokumentu to být nemůže.

Přejíždím pohledem po všech. Po Cizinci, který se přistěhoval z jiné země, po Otesánkovi, který má na klíně položený pytlík brambůrků. Sleduji Modráska, jehož modrá barva se z vlasů už opět vytrácí, jak si šeptá s Trojkou – protože jeho jméno je v naší třídě ještě dvakrát a jeho jsem poznala jako posledního. A pak, když mi pohled zakolísá od Trojky, vidím někoho neznámého.

Svou třídu moc dobře neznám. Sedím vepředu, oni vzadu. Vepředu je klid, protože tam nikdo nechce sedět.

Tenhle sedí vzadu. Podpírá si hlavu se znuděným výrazem o dlaň, v židli takřka leží, tmavé vlasy mu spadají do obličeje a světlé oči se snaží držet otevřené, ale nedaří se mu to.

Kdo je to?

Stejně jako s Myškou, ani on nedává najevo svou přítomnost. Na Myšku jsem narazila omylem před dvěma měsíci. Vždy seděl vzadu, ve skupinkách byl vždy vzadu a moc nemluvil. Po více než roce jsem poznala Myšku a tohoto cizince ještě později.

Pozoruji ho, skenuji, snažím se zjistit, co je zač, kým je a jaká je jeho přezdívka. Žádná mě nenapadá.

Aspoň ne do té doby, dokud se na mne nepodívá.

Má neobvykle světlé oči, které zanikají mezi prameny tmavých vlasů. Zorničky se mu při pohledu na mě rozšiřují, světlo v očích zaniká a pohlcuje je černá roztahující se tečka. Je to jako umírající svíčka uprostřed nekonečné tmy. Je to temnota, která se mu v očích rozlévá.

Temnota.

Dostal přezdívku Temnota.

Nejde o něm toho moc říct, protože ho neznám. Je to pouze někdo, kdo dostal svou přezdívku, abych si nemusela pamatovat jeho jméno.

Proč mi ale přišlo, jako kdyby mi dával mou vlastní přezdívku, když mě pozoroval pohledem, kterým já pozoruji ostatní?

Otoč se, radí mi vnitřní hlas. Poslechnu ho, otáčím se a raději se snažím soustředit na ten nezáživný dokument, který nám byl puštěn. O co v něm vůbec jde?

Nevadí mi vstávání, chození do školy, zůstávání ve škole, práce, chození spát, vlastně žádné časové období dne, kromě chození domů. Nesnáším to. Když si do skřínky uklízím věci, učebnice a beru si bundu, mám v žaludku takový divný pocit. Nechci to místo opustit a vrátit se domů.

„Zajdeme do města?" ozývá se mi za zády.

Tři lidé přikyvují, jeden říká, že fajn, že stejně potřebuje do drogerie, tak jestli půjdeme s ním. Přikyvujeme.

Čeká se pouze na mě, nazouvám si boty, když mě přepadne jedna neodkladná potřeba. Tiše si povzdechnu, narovnám se a říkám: „Jděte beze mě. Ještě si něco musim vyřídit."

Odpovídají, že ok. A odchází. Šatna se pomalu vylidňuje, zůstávám tam pouze s pár lidmi. Házím si batoh na záda a mířím zpět ke třídám, abych si mohla ještě odskočit. A stejně se mi do města nechce. Chodíme tam skoro každý den, takže nebude vadit, když jeden den promeškám.

Nevadí mi ani to, že budu chvíli sama a ani to, že mi právě ujíždí autobus. Mohla bych se projít, mohla bych počkat na další, stejně nikam nepospíchám.

Doma mě už vlastně nic nečeká. Je to symbol toho, že den skončil, že už nikam nejdu, nic mě nečeká a nemohu se na nic dalšího těšit.

Historie a vlastní zkušenost nás navíc učí, že občas promeškat nějaký autobus, let, schůzi, nebo něco podobného, nám může zachránit život, anebo nám ukázat něco naopak úžasného.

V mém případě, jak mi ujel autobus, začalo pršet. Chci vyjít ze školy, ale zastavil se u prosklených dveří a sleduji, jak ledové kapky naráží do skla a stékají na zem. Nemám deštník a ani kapuci, nechci jít ven. Proto stojím kousek od dveří, ruce v kapsách, sleduji tu podívanou a vnímám kroky kousek od sebe.

Lehce se natáčím do strany, abych zjistila, o koho se jedná a to přesto, že vím, že jeho jméno znát nebudu. Doufala jsem však ve Slunce, Hvězdy, anebo Měsíc.

Nebyl to ani jeden z nich. Byl to ten čtvrtý, který se mezi ně brzy připojil.

Temnota.

Je vyšší než já. Zvedám hlavu a sleduji ho. Ani on se nehrne ven do toho deště.

„Pitomej déšť," pronáší klidným hlasem, zakládá ruce do kapes a stojí kousek ode mě.

„Je to jenom trochu vody," namítám. I přesto, že déšť není schopen ublížit, ani já nevycházím ven.

„Tak do něj jdi, když ti nevadí," odsekává stroze a pohledem upřeným na mě.

„Nespěchám," namítám klidně.

„Já taky ne," pokrčí rameny, zapře se zády o zeď a dívá se tam, kam před chvílí já – na dveře.

Možná jsem do toho deště měla vejít. Ušetřila bych si totiž mnoho slz, bolesti a trápení, které mi Temnota v životě následně přivodil.