Můj bratr je nejspíše zvláštní člověk. Alespoň ho tak vidím. Možná je obyčejný, přesně takový, jaký se na první pohled zdá a já v něm hledám něco víc. A možná jenom já vím, jaký ve skutečnosti je, zatímco si ostatní všímají pouze jeho skořápky.

Jde o to, že půlku času ho ani nevidím, protože je se svými přáteli. Ale tu druhou půlku vím, že je zavřený ve svém pokoji. Když si jde pro vodu, vidím v jeho očích... něco. Bolest? Tajemství? Jeho pravou osobnost? Přijde mi, že ho něco trápí, bolí, že se skrývá za svou schránku přátelského člověka, který se s přáteli napije, který si zapálí, který se umí bavit a je pro každou špatnost.

Přijde mi, že je jako já, ale lepší. Zatímco on to něco skrývá za dokonalou masku, já to neumím. Nemám masku. Lidé mě vidí takovou, jaká jsem. Koutky povislé, unavené oči, shrbená a viditelně smutná – většinu času.

Můj bratr v mém příběhu nemá bohužel moc velkou roli. Ale není ani nepodstatný. Je to někdo, kdo vždycky je na blízku, ale přitom nemá hlavní roli. Je to nezbytná vedlejší role, která tam musí být. A přesto, že nás navíc dělí určitý věk a nemáme žádné společné zájmy, občas spolu musíme mluvit a vnímat se. A pomáhat si. V drobnostech, ale i větších věcech.

Dveře do pokoje má pootevřené. Venku se stmívá, vím, že nebude trávit páteční večer doma. Nikdy doma není, stejně jako já. Lehce klepu na jeho dveře a otevírám je. Stůl má hned vedle dveří, zvedá ke mně zrak, tvář mu osvětluje laptop a ptá se mě, co chci.

„Chci jít dneska ven," říkám prostě.

„A?" nechápe. Na sekundu se otočí k obrazovce, přečte si zprávu a opět mě vnímá.

„Chci jít ven s přáteli," lžu.

Cuká mu koutek, začíná chápat, kam tím mířím. Jaké ponětí o mně můj vlastní bratr má, netuším. Myslí si, že chodím každý pátek pít s přáteli kdo ví kam, ale já přitom sama chodím na skálu, které přezdíváme Sebevrah a hledám odvahu a pláču.

„Co chceš?" ptá se mě se šibalským úsměvem, který zakrývá tu nejistou emoci v jeho očích.

„Cokoli," odpovídám a přitom mu pokládám na stůl peníze, „co nebude sladký jako limonáda a čím větší, tím lepší."

On mi kupuje alkohol, který bych já ještě neměla a já ho budu příště krýt, až bude předstírat, že je nemocný, aby mohl jít za školu.

Vyšplhat na Moji skálu je ještě těžší než dříve. Sníh pokrývá prudký sráz, zima se mi zařezává do těla, nohy mi podkluzují a hlavně je mi zima. Ale zvládám to. Po mnoha pádech a podklouznutí vždy vstanu a pokračuji v cestě. Nakonec zadýchaná dosedám na ledový kámen, který předtím opráším o sníh.

Na tváři mám kapky potu, ale možná jsou to slzy. Netuším. Na kámen totiž dosedám zesláblá a to nedokážu zadržovat slzy. Vlastně ani nechci.

Spadla jsem při cestě nahoru mnohokrát a přesně tolikrát jsem musela najít odvahu vstát a pokračovat v té cestě nahoru. Ale já jsem naštěstí hloupý a vytrvalý vzdávač.

Člověk, který to vše vzdá po prvním zakopnutí.

Ale přitom někdo, kdo po každém zakopnutí zkusí tu věc znova.

A pokud neuspěji? Vzdám se a následně začnu znova.

Pokud uspěji? Rozbrečím se.

Je to hloupé chování. Ale jiní to vidí jako klad. Myslí si, že se nevzdám a vytrvám, ale to není pravda. Protože já se vzdám a začnu znova. Pokračuji v tom, co dělám, ale dělám to špatně. Neuspěji, vzdám se, začnu znova. Mělo by to být bez toho prostředního bodu. Proč?
Protože ten prostřední bod mě ničí. Když se člověk vzdá, něco v něm umře. Malá část jeho samého zahyne. A pokud se já vzdám po každém neúspěchu? Zabíjím se tím.

A proto, když uspěji, brečím. Slzy mi stékají po tvářích, protože jsem zničila zase kus sebe. Cítím ty mrtvé buňky, které jsem já zabila, protože neumím vstát ze země bez toho, abych nad sebou zlomila hůl. Nevěřím v sebe, necítím se šťastná, když uspěji a neumím se vzdát na dobro.

Se slzami a potem na tvářích otevírám láhev, kterou mi koupil bratr. Můj jediný bratr, který v sobě skrývá trápení, na které se ho bojím zeptat. Děsí mě, že je jako já, že cítí a vnímá stejně jako já. Co když teď on sám sedí na jiném místě, v ruce drží láhev a hledá odvahu? Co když je na tom ještě hůř než já? A co když pouze dělám z komára velblouda a můj bratr je v pořádku?

Zavírám oči, přikládám studené hrdlo láhve ke rtům a napiju se. Tekutina mě štípe na jazyku, spaluje mi hrdlo a zahřívá zevnitř. Mám z toho smíšené pocity jako vždy. Je to hřejivé, ale bolestné.

Odkládám láhev vedle sebe na kámen ve chvíli, kdy se z nebe snese první sněhová vločka. Už tak bílé město zahaluje další bílá peřina. Začíná se mě zmocňovat chlad. Kalhoty mám promočené, uši rudé od zimy. Vstávám, oklepávám ze sebe bílý poprašek, ale ještě neodcházím. Slzy na svých tvářích nevnímám, slévají se totiž s potem a sněhovými vločkami. Brečím vůbec?

Místo toho se odvažuji jít blíž. Jdu opatrně, nohy mi podkluzují na kamenech, vítr se mi opírá o tělo a snaží se mě shodit na zem.

Dívám se dolů. Zrovna projíždí vlak. Kdybych spadla zrovna v téhle chvíli, neměla bych možnost přežít. Zemřela bych jako desítky dalších, kteří si vybrali smrt zrovna tady. Na Mojí skále.

Dlaně mám pevně sevřené, jdu blíže k okraji, který sestupuje níže. Krůček po krůčku, mělce dýchám, nechávám kapky potu a slz padat z mé tváře. Neotírám je, pouze si v hlavě říkám, pro co všechno je prolévám.

Pro Slunce, pro Měsíc, pro Hvězdy. Pro mého bratra a matku, kteří nic netuší. Pro přátelé, které jsem ztratila a ztrácím, pro spolužáky, ze kterých nikdy nebudou moji praví přátelé. Pro všechny chvíle, kdy jsem se vzdala, pro probdělé noci a noční můry. Pro to, že se blíží konec dalšího roku, který jsem promrhala. Pro strach, který ovládá mé tělo jako dřevěnou loutku. Pro Temnotu, který po mne chce, abych mu zpívala.

Ještě jeden další krok. Zalknu se, sevřu pevně zuby. Poslední vagón vlaku mizí v dálce, pode mnou je pouze černočerná tma, která čeká, až najdu odvahu.

Špičkou boty se zapřu o kámen, který je skryt pod sněhem. Přenesu váhu a nemusím hledat odvahu. Odvaha totiž nachází mě. Dává mi pod nohu sníh, který zakrývá led pokrývající kámen. Ten led je moje odvaha.