Přijde mi to jako jizva, kterou nelze vidět, pouze cítit.

Když mě totiž Temnota pustil, nedokázala jsem se zbavit toho pocitu, že mě jeho prsty stále drží za bradu a zarývají se mi do kůže. Pálilo to, svědilo a zároveň to bolelo jako říznutí nožem. Nešlo to ale vidět. Dívala jsem se doma do zrcadla dlouhé minuty a pokaždé, když jsem kolem něho prošla, ale ničeho jsem si nevšimla. Přesto jsem to nedokázala přestat cítit.

A ani po těch několika dnech nejsem schopna se toho pocitu zbavit a prsty Temnoty stále cítím na své bradě.

Plním to, co po mně chce. Nemluvím s lidmi, i když není nikde okolo. Mluvím pouze s ním a to jenom ve chvílích, kdy není nikdo na blízku, jinak jsem sama. Držím zrak pevně u knihy nebo na obrazovce telefonu, aby nebyla možnost na mě promluvit. I učitelům odpovídám krátce a stručně. Mluvím pouze se svým bratrem, s mámou a se psem, který mi ani neodpovídá. S nikým jiným, protože mi to nedovoluje.

Slíbila jsem mu to, říkám si pokaždé, když mám nutkání někomu něco říct. Kousnu se přitom do jazyku, polknu svá slova a mlčím.

Až po necelém týdnu svůj slib porušuji.

Sportovní turnaj, kterého se sice neúčastním, ale máme jako povinné, že se máme dívat a podporovat naše třídy ve výhře. Venku je zima, všechno se odehrává v zastřešené tělocvičně, kde tělocvikář usměrňuje jednotlivá mužstva, zatímco zbylí studenti a učitelé sedí nahoře na tribuně a čekají, až to vše vypukne.

Los rozhoduje o tom, že první halový fotbalový zápas bude mezi třeťáky a druháky. Podpírám si bradu, sleduji, jak se jeden druhák, očividně kapitán, dohaduje s třeťákem, kdo si z nich vezme barevné odlišováky, které nikdo nechce. Nakonec prohrávají druháci, kteří si je nedobrovolně berou a krčí nosy nad kyselým zápachem potu, který se z nich line.

Netuším, co tam budu celý den dělat. Chci utéct, jít domů, vypařit se a nevrátit, protože mě ten sport nezajímá. Všude okolo navíc pokřikují lidé a bolí mě z toho hlava. Sedla jsem si hned mezi prvními do horního pravého rohu vedle sloupce, kde mám špatný výhled na zápas, ale za to tam mohu být sama, protože ostatní se mačkají dole u zábradlí a podporují svoje přátele a spolužáky. Sem tam se ale najde někdo, kdo se snaží skrýt nahoře se mnou a věnuje se svým věcem. Jeden kluk o dvě řady přede mnou hraje hru na telefonu, jiný si povídá s kamarádem a jedna holka dokonce spí s kapucí na hlavě.

Opírám se o plastové opěradlo světle modré sedačky, tiše si povzdechnu, ruce schovám do kapes a nohy hodím na volné opěradlo před sebou. Zrak stáčím k tabuli, která oznamuje prozatímní skóre. Druháci vedou už jedním gólem a to teprve uběhly dvě minuty.

Po čtyřech minutách, co se hraje první zápas a poté, co je jeden třeťák vyloučen na minutu za faulování, si vedle mě někdo sedá. Není to Temnota, protože mi řekl, že na tuhle zbytečnost nepřijde. Slabá vůně pánského deodorantu prozrazuje přítomnost pouze jedné osoby. Natáčím hlavu do strany, zvedám pravý koutek nahoru a přikyvuji mu na pozdrav, zatímco on ze svého batohu loví sešit matematiky s jeho přehledným rukopisem.

Po dlouhé době je Měsíc, Slunce i Hvězdy na stejném místě. Hvězdy čeká dole, protože hraje v dalším zápase, Měsíc si povídá s jedním učitelem u vchodu a Slunce sedí vedle mě. Snažím se spolknout slova, která chci využít v odpověď na otázku Slunce, ale nejde to. Nejsem schopna je pozřít a musím je říct nahlas.

„Nebaví mě to, jsem tu jenom kvůli tomu, že je to povinné,"odpovídám na jeho otázku, proč sedím až tak vzadu.

Souhlasně přikyvuje, nadzvedává svůj sešit matematiky, který otevírá na poslední popsané stránce a říká: „Já se musim učit tu matiku. Nechci z toho mít čtyřku." Lehce si povzdechne a tváří se zoufale.

Dívám se na jeho přehledný pravopis - minimálně na kluka dost přehledný - a přelétávám po jednotlivých příkladech očima. Jak jsem tušila, látka, kterou chápu, ale zároveň rozumím tomu, že ji jiní nezvládají.

„Kdy budete psát?" ptám se.

„Zítra," říká posmutněle. „Nepsali jste z toho už?"

Kroutím nesouhlasně hlavou. „Příští týden, ale jestli chceš...-" zalknu se. Proč mu chci navrhnout pomoc?
„Pomůžeš, prosím?" ptá se sám. Musel to z mých slov vycítit, nebo se sám chtěl zeptat, ale přikyvuji, přitahuji si jeho sešit trochu blíž a ukazují hned na první příklad, kde má čtyři škrtance a následně nedopočítané dva kroky.

Neumím lidem moc vysvětlovat a nerada kohokoli učím a pomáhám mu. Bojím se totiž, že mu v látce udělám ještě větší bordel, než v tom už má a také vždy čekám na to, že mě obviní ze své špatné známky, protože jsem ho to já měla naučit. Ale u Slunce se snažím a on navíc není špatný student. Pouze mu nevyhovuje systém výuky naší matikářky, který je poměrně... krutý. Když někdo nechápe, vysvětlí mu to jednou, ale vícekrát už ne. Slabší články nechává odpadat a mnoho lidí ve třídě se drží zuby nehty, aby prošli do dalšího ročníku. Slunce je ten, který se musí držet, ale zároveň má i lepší dny, kdy se dokáže vyšplhat mezi ty, kteří jsou na tom poměrně dobře

Píšu mu jeden příklad, který si pamatuji z hlavy a předávám mu propisku s tím, aby se to pokusil vypočítat. Nejdříve si není jistý, ale poté píše. Opatrně mi říká své další kroky a nakonec se dopracuje ke správnému výsledku, který hrdě dvakrát podtrhne.

Lehce se usměji a ptám se ho, jestli chce další příklady. Kroutí hlavou, zavírá sešit matematiky a říká, že to stačí a další si zkusí doma.

Zrovna hraje moje třída proti té jeho. Alespoň deset minut sledujeme zápas, ale je jasné, že ze skóre sedm ku nule se moje třída nevyhrabe k postupu a lepšímu umístění.

„Ten váš obránce je marnej," šklebí se Slunce.

„Jo. Vždy má plnou hubu keců, ale skutek utek," přikyvuji. Nemám toho kluka ráda. Myslí si, že je někým víc a navíc vtipný, přitom pouze štve všechny okolo sebe a nikdo ho nemá rád.

Jeho třída nakonec vyhrává a učitel ohlašuje, že bude půl hodinová pauza, mezi kterou můžeme odejít z tělocvičny. Většina lidí se zvedá a odchází, já zůstávám. Slunce se jenom na sekundu zvedá, ptá se, zda někam jdu a po mé odpovědi se zase posadí.

Lidé, kteří do té doby seděli na tribuně, běží dolů, aby si mohli mezi pauzou sami zahrát fotbal a zároveň si popovídat s těmi, kteří hrají. Nakonec nás na tribuně zůstává pouze hrstka. Holka, která stále spí a ke které se připojili ještě dva čtvrťáci opodál, tři učitelé, kteří sedí na opačné straně tribuny a povídají si, hlouček kluků smějící se u zábradlí a my dva.

„Ty nikam nejdeš?" ptám se ho nechápavě.

Kroutí hlavou. „Myslel jsem si, že by sis šla pro kafe. Ještě si ho dneska neměla, ale nikam nechci," odpovídá mi.

Srdce a všechny ostatní orgány mi v těle udělají přemet. Fakt, že někdo... někdo, komu říkám Slunce, si pamatuje cokoli, co se týká mého života a zvyklostí, mě zahřeje a zcela rozruší. Chtěla jsem si kávu koupit, ale nemám peníze. Lehce otevírám rty, pár sekund z nich nic nevychází, ale poté řeknu: „Dneska ne, nemám na něj chuť."

Otáčím hlavu ke Slunci, protože cítím, jak mě jeho energie hřeje do tváří. Dívá se na mě. Pleť má narůžovělou, rty po dlouhé době nemá protažené do posmutnělé úzké linky a ostrá světla v tělocvičně se mu odráží od očí. Vlasy má ten den ještě více rozčepýřené než normálně a jejich prameny tak září do všech stran. Jednou se mi Slunce popsal jako ten s divnými vlasy. Já ale tehdy namítla, že jeho vlasy nejsou divné. Nedodala jsem však už to, jaké jsou podle mého ve skutečnosti. Nebylo to totiž podstatné.

Otevírá pusu, ale stejně jako z mých předtim, ani z jeho nic dlouho nevychází. A poté jenom: „Děkuji za tu matiku."

„Nemáš zač," odpovídám mu.

Skupinka smějících se kluků odchází pryč. Zůstává pouze spící trojice a učitelé, kteří si povídají a nevšímají si odpadlíka společnosti a lepšího člověka, kteří sedí spolu vzadu u jednoho sloupu a dívají se sobě navzájem do očí. Azurová obloha hledí do očí lháře, který porušuje pravidla a sliby.

Cítím to ve vzduchu. Žaludek se mi stahuje a mozek mi říká, že si splním jeden sen. Hlas Slunce vnímám jako něco, co chci slyšet jako první a poslední věc. Je to pohlazení na tváři, ukolébavka a vždy uklidní. Ten hlas vychází z růžových tenkých rtů, které mi vždy přišly neskutečně moc vzdálené.

Ale teď... Je to cítit ve vzduchu. Pach potu, naleštěné podlahy a plastových židlí zcela překryla nasládlá vůně, která se mi skrze nos dostává hluboko do mozku. Ale mozek mám plný slibu, který jsem dala a porušila. Nesmím s nikým mluvit a určitě ne se Sluncem. Jsem jeho, říkám si. Jenže v té chvíli neposlouchám mozek, ale převládá srdce.

Je čas, abychom porušili pravidla.

Jemné vůně jeho těla je najednou blíž, zcela mě pohlcuje, všechno ostatní ustupuje do pozadí. Vše. Temnota, strach, vzrušení, sny. I vědomí, že Slunce je lepším člověkem a já nikdy nedosáhnu jeho kvalit. Vše je pryč, pouze ten moment zůstává.

Začněme. (*)

Rty Temnoty jsou zničené a hořké. U Slunce je to pravý opak. Jemné a sladké.

-----

* X Ambassadors, Renegades