Sledoval ji, zatímco stála u okna a dívala se ven. Za okny bylo jaro, rozkvět života a štěstí. Svět zářil barvami, voněl po rozkvétajících loukách, čerstvě posečené trávě a hospodářských zvířatech. A taky po dešti, protože jestli dobře slyšel, teprve před chvilkou přestaly dopadat kapky na střechu a tříštit se o sklo v oknech. Část jara se nacházela i uvnitř domu. Včera byla na pár minut venku a natrhala tam několik květin, které jí poté pomohl dát do váz a rozmístit po spodním patře domu. Jednu malinkou, o které nevěděla, si i odnesl do pracovny v prvním patře, a postaral se, aby mu nezvadla.

Otočila se, a když si všimla, že ji pozoruje, usmála se. Byl to úsměv, pro který by spousta lidí patrně zabíjela. On by pro něj zabíjel určitě. Ale on nebyl člověk, takže se to nepočítalo.

Udělala několik vratkých kroků jeho směrem, váhavě, jako kdyby měla příliš vysoké podpatky a teprve se na nich učila chodit. Anebo příliš slabé nohy, které ji už neunesly tak jako dřív. Stálo ho spoustu sil, aby se nepostavil a nepomohl jí. Jenže musel respektovat její přání, a tak se jen s bolestí v očích díval, jak se pomalu sune k němu, nohy už téměř nezvedá a snaží se udržet rovnováhu. Pro tyhle příležitosti jí vyrobil hůl, nádhernou hůl z tmavého, téměř černého dřeva a s rukojetí, na níž se skvěla malá kopretina, protože ty z nějakého důvodu měla nejradši. Hůl však stála v rohu jiné místnosti, v ložnici, kde se na ni postupně prášilo. Proč? Protože se na ni prý díval ještě útrpněji, když ji měla. A tak místo něj s každým krokem trpěla ona.

„Dal by sis něco k jídlu?"

Zavrtěl hlavou a konečně se postavil, aby jí pomohl si sednout. Kdyby měl hlad, obsloužil by se sám. Ona se však jen těžko vzdávala pozice kuchařky. Nebo spíše matky, protože se neustále starala, jestli něco nepotřebuje, jestli nemá hlad, jestli nechce čaj. Úklid jejich domu už naštěstí přenechala jemu. Ale jídlo? K tomu se ho snažila pouštět minimálně. Jako by ve svých osmdesáti pěti letech měla pocit, že se bez ní nezvládne najíst.

Ale nemohl jí to vyčítat. On se staral podobně. Jen své otázky většinou nevyslovoval nahlas, protože jí stačil jediný pohled jeho směrem a ujistila ho, že jí nic nechybí, není jí zima, nepotřebuje odnést do koupelny. Četla v něm jako v knize, možná ještě lehčeji, jako by byl jen sled obrázků, jimž rozuměla pouze ona.

„Bolí tě něco?"

Tentokrát zavrtěla hlavou ona, pomalu a opatrně, jako kdyby se bála, že ho vyděsí rychlý pohyb. Ale možná to bylo proto, že jinak by sykla bolestí, což by mu prozradilo, že lhala. Znovu. Aby ho nevyděsila. Jako by neviděl, jak moc trpí, jak stáhla rty do tenké linky, jak se jí napjaly svaly ve tváři.

Zamračil se a položil jí ruku zezadu na krk. Potom začal mumlat tichá slova, jimž obyčejný člověk neměl šanci rozumět. Přejel z krku ke klíční kosti a ramenu na levé straně, poté na pravé. Z toho, jak se uvolnila, poznal, že kouzlo zafungovalo. Vždycky zafungovalo. Ještě chvilku a bude ho umět tak dobře, že ho zvládne seslat bez pomocné formule. Ještě chvilku a nebude ho skoro vůbec vyčerpávat. Stane se z něj expert na bolavé svaly.

Povzdechla si, udělala krůček blíž k němu a opřela si hlavu o jeho hruď. Její jemné vlasy ho zašimraly na krku a bradě. Předtím bývala vyšší, o nějaké čtyři centimetry, ale stáří jí sebralo i to. Dřív jí taky měl plnou náruč, teď se bál, aby ji nerozmačkal. Nebyla úplně děsivě hubená, ale věděl, že nepotrvá dlouho a zmizí mu před očima. Potřeboval ji donutit se najíst. Potřeboval se vrátit k práci a zjistit, co se s tímhle dá dělat. Potřeboval víc času. Ne pro sebe, ale pro ni.

„Proč jsi mi to neřekla?"

Slyšel, jak se zhluboka nadechla. Přitáhl si ji blíž, objal ji rukama a pevně ji držel. Cítil srdce v její hrudi, které bilo rychle, chvělo se jako malý ptáček. Bál se, že když ji pustí, rozhodne se protáhnout mezi žebry a odletět pryč.

„Pořád se o mě bojíš. Nechci ti přidělávat starosti."

„Nepřiděláváš mi starosti. Ty nikdy." Ty nikdy. Ale čas? Magie? Svět, co jde neochvějně dál? Smrt? Ti ano.

„Dneska jsi ještě nejedl. Něco ti připravím, a ty prosím zůstaň sedět tady. Zvládnu to sama, dobře?"

A co když se ti něco stane?

„Dobře. Ale ještě počkej."

O kousek ustoupil a vzal její dlaně do svých. Zase začal šeptat, tentokrát ale cítil, že z něj odchází víc síly než předtím. Šeptal, zatímco přejížděl svými dlouhými prsty po jejích zvrásněných pažích, dotýkal se nadloktí, jemně ošetřil loket, pokračoval k předloktí a zastavil se u zápěstí.

Když skončil, chytila ho za ruce. Pevně a odhodlaně, což by před tím, než ji vyléčil, nedokázala.

„S tímto musíš přestat. Vyčerpává tě to."

„Nic to není," zamumlal, vyvlékl se z jejího sevření a odvrátil se, aby v něm zase nemohla číst. Aby neviděla, že ho její požadavek ťal přímo do srdce, protože pro ni nemohl udělat téměř nic, aby jí pomohl, a tohle byl jeho poslední způsob, jak s tím aspoň nějak bojovat.

Slyšel, jak se začala šourat do kuchyně. Musel zatnout čelist, aby nic neřekl. Neupozornil ji, že jí může přinést hůl z ložnice. Nenabídl, že ji do kuchyně odnese, protože ji nosil i dřív, za jejího plného zdraví, a teď navíc byla jako věchýtek, nevážila skoro nic.

V kuchyni něco zarachotilo a jemu se při tom zvuku zrychlil tep. Věděl ale, že tam nemůže jen tak vtrhnout a začít ji opečovávat. Potřebovala mít pocit, že ještě není úplně k ničemu. Jako by snad mohla být. I kdyby jen zůstala ležet v posteli a listovala knihou při světle svíček, pořád by se pro něj všechno točilo kolem ní, pořád by pro něj byla to nejdůležitější. Stačilo, aby dýchala. Nejlépe navěky.

Aby se zaměstnal, šel nanosit dříví dovnitř do domu, aby u každých kamen byla alespoň malá zásoba. Ke kamnům v kuchyni se zatím neodvážil. Myslela by si, že je to jen výmluva, aby ji mohl zkontrolovat. Měla by pravdu.

Zatopil v krbu v obývacím pokoji. Nebo spíš pokoji s jídelnou, i když ten krásný dubový stůl s židlemi téměř nepoužívali, protože jí se lépe sedělo v křesle. Nebolela ji pak tolik záda. Občas si křeslo přisunula ke stolu, když došlo na slavnostnější jídlo, ale už ani nedělní oběd nejídali u jídelního stolu, nýbrž v křeslech, se zvukem praskajícího dřeva v pozadí. Věděl, že jeho otec by nic takového neschválil. Dokonce i když ještě bydleli nad otcovým krámem v bytečku, který se skládal jen ze dvou místností, museli si posedat ke stolu při každém jídle. Z tohohle uspořádání by ho pravděpodobně trefil šlak. Naštěstí již byl dlouhou dobu mrtvý.

Už to nevydržel, sebral pár naštípaných polínek a pomalu přešel ke kuchyni. Dával si pozor, aby našlapoval pořádně a nahlas. Když potřeboval, dokázal se pohybovat neslyšně, ale nechtěl ji vyděsit. Její srdce by to nemuselo zvládnout.

I tak se ale zastavil mezi dveřmi a opřel se o futra. Sledoval, jak krájí chléb. Nedělala nic složitého, velká jídla jí zakázal, protože při nich musela dlouho stát, a to jí nedělalo dobře, takže je vařil místo ní, zatímco seděla na židli a komandovala ho. Přesto od ní nedokázal odtrhnout oči. Skláněla se, takže jí bílé vlasy sklouzly přes ramena a téměř mu zabraňovaly ve výhledu na obličej. Spatřil jen nos a část levé tváře. Nůž pevně svírala vrásčitýma rukama, které se za horších dní třásly tak moc, že nedokázaly ani udržet plechový hrneček, který jí vyrobil. Nyní měla od třasu na dva dny pokoj. Zvládl by to i na delší dobu, ale nebyl si jistý, jestli nebude potřebovat energii na nějaké jiné léčivé kouzlo. Magie mu kradla sílu, ovšem nestěžoval si, protože ji naopak předávala jí. A existovalo snad něco důležitějšího?

Zničehonic si levou rukou sáhla na břicho a tiše sykla. Trochu se nahrbila, roztřeseně vydechla a po třech sekundách se zase narovnala a pokračovala v krájení.

Něco uvnitř něj se stáhlo bolestí a stálo ho hodně přemáhání, aby neudělal krok vpřed a nepokusil se ji vyléčit, i když věděl, že to nejde. Mohl ji zbavovat bolesti z natažených svalů, mohl jí ulevovat od bolesti hlavy, od nevolnosti, mohl zmírnit horečku. Ale nemohl zabránit stáří, aby mu ji vyrvalo z rukou. Protože ať ji léčil sebevíc, omládnout nemohla. A smrt jí klepala na rameno, trpělivě a v pravidelném rytmu. Věděl, že ho o ni brzy připraví. Snažil se jí však koupit všechen čas, který měl k dispozici. Léčil drobné bolesti, snižoval námahu, kterou musela vynakládat. Občas ji kouzlem podpíral, když chodila, ačkoliv o tom neměla ani tušení. Trávil hodiny v pracovně vytvářením lektvarů, které mu ulehčovaly práci a pomáhaly oddalovat nevyhnutelné. Kdyby mu řekli, že smrt někoho jiného ji zachrání, zabil by ho. Bez zaváhání. Klidně by pro ni zemřel sám, kdyby na to došlo. Jenže smrt byla vybíravá a tvrdohlavá. Jakmile si jednou zvolila, nikdo ji nepřesvědčil.

Díval se na ni a uvnitř truchlil, protože věděl, že jí už nezbývá moc času. Měsíc? Pravděpodobně. Dva měsíce? Možná. Tři nebo více? Téměř nemožné.

„Mám tě rád," řekl nakonec, protože nic jiného nahlas vyslovit nemohl. Ona stejně pochopí, co tím doopravdy myslel.

Vzhlédla od přípravy jídla a pousmála se. „Já tebe taky."

Toho večera opět nespal. Věděl, že by měl, z únavy ho začínala bolet hlava a pálily ho oči, protože čtyři hodiny strávil v pracovně u lektvarů, které měly vyléčit žaludeční potíže, pomoct od bolesti celého těla a snížit otok nohou. Ale nedokázal to. Místo toho seděl na posteli vedle ní a hlídal ji, protože kdyby jen na chvilku polevil v ostražitosti, byla vysoká pravděpodobnost, že už se neprobudí. Naslouchal jejímu tichému dechu. Ležela téměř nehybně, kdyby se jí lehce nezvedal hrudník, myslel by si, že je mrtvá. Ale dával na ni pozor, takže se to určitě nemohlo stát.

Obyčejný člověk by pravděpodobně tolik nepanikařil. Člověk by kolem postele nevytvořil kruh ze soli a neseskládal svíčky za tímhle kruhem v určitém pořadí, které mělo údajně chránit spící před nebezpečím hrozícím ve spánku. Jenže on nebyl člověk. Byl čaroděj. A jako čaroděj vnímal věci, co lidé ne. Takže cítil to temné, hořké aroma, které se nad ní vznášelo, když šla spát. Především cítil tu těžkou, hutnou přítomnost něčeho v rohu pokoje, co tam stálo a vyčkávalo. Bylo to tmavé, téměř černé, vlastně okem neviditelné. On jen věděl, že to tam je.

Nemohl říct, že by někdy předtím viděl Smrt. Nikdy dřív ji nespatřil, nezahlédl, jak krade život klempíři, který spadl ze střechy, necítil její přítomnost, když odebrala matce dítě, jež se nakazilo neštovicemi, nevnímal ji, když mu sebrala otce, který na stará kolena přehlédl povoz s koňmi a skončil s polámanými kostmi i zlomeným vazem. Ale nyní? Nyní ji cítil. Jako hořký kouř, ale zároveň divně povznášející, trochu se mu z ní motala hlava. Netušil, jestli ho sleduje tak jako on ji, nezáleželo na tom. Hlavní bylo ji co nejdéle udržet mimo postel. Zatím se mu dařilo. Ovšem na jak dlouho...?

Dny se točily v kruhu. Hodina spánku k ránu. Jakmile byla vzhůru, dojít zapálit krb v obývacím pokoji, aby se zahřál. Když vstala, vstát taky a pomoct jí z postele. Nabídnout hůl, kterou vždycky odmítla. Nechat ji uvařit čaj a tiše trpět, protože nesnesla pomoc. Po snídani jí přesunout křeslo ke krbu, usadit ji ke knize nebo vyšívání, a zmizet do vyššího patra do pracovny a strávit tam dvě hodiny. Uvařit oběd, zatímco ona sedí na židli a buď vypráví, co si dopoledne přečetla, anebo říká, jak se co vaří. Občas schválně něco udělat špatně, aby si připadala užitečně a mohla opravovat a radit. Pomoct jí zpátky do obývacího pokoje, nalít jí trošku vína, kterou si vždycky vyžádá, přestože by už neměla. Odlehčit jí od bolesti kouzlem, anebo lektvarem. Vzít ji na chvilku ven, aby se necítila jako v kleci.

Když to umožní situace, dojít s ní na trh ve vesnici a chránit ji před poryvy větru, otravnými dotazy, nebo hrubiány z hospody, kteří pořvávají urážky na všechny okolo. Pokud situace nepřeje trhu, strávit s ní několik hodin v pokoji a společně si číst nebo povídat. Někdy za pomoci kouzel sehrát stínové divadlo na stěně, aby si zase připadala jako dítě a nemyslela na bolest a smrt, jež stravovala její tělo.

Společně s ní připravit večeři, nejlépe takovou, při které nemusejí dlouho stát. Zpátky do křesla a uvařit čaj, který ji v noci zahřeje. Nechat jí znovu dvě nebo tři hodiny pro sebe a jít do pracovny, spálit tam skoro všechny zbytky energie při tvorbě lektvarů, které oddalovaly nevyhnutelné. Pokud zbyl čas, číst staré knihy napsané v jazycích, kterými už téměř nikdo nemluvil, plné formulek, které dokázaly pohnout zemí, a hledat tu, jež by dokázala zastavit smrt. Pomoct jí s koupelí, ačkoliv opakovala, že to nepotřebuje, protože vždy šlo poznat, že se jí ulevilo, když to nemusela dělat sama. Osušit ji a odnést do postele a tam kolem ní rozsypat sůl a rozestavět zapálené svíčky a popřát jí dobrou noc a hlídat ji až do rána, kdy opět na chvilku zvítězí únava, takže nadejde jedna hodina spánku.

A při tom všem neustále myslet na to, jak žena, která pro něj znamenala svět, pro niž by zabíjel, pomalu umírá na tu nejhorší nemoc ze všech – na samotný čas. Kdyby mohl, dal by jí svůj. Klidně všechen. K čemu mu byl? K čemu mu bylo, že měl místo krve samotnou magii a mohl konat zázraky? K čemu mu byla samotná věčnost, když ji nemohl strávit s ní, protože ona byla jen člověk? K čemu bylo, že spolu strávili tolik času, když on ho stráví tisíckrát víc bez ní? K čemu bylo, že se poznali před šedesáti třemi lety a on stále vypadal jako ten pětadvacetiletý kluk, zatímco ona zestárla a umírala? K čemu bylo, že se nyní museli chovat jako matka a syn, když vyšli ven, a i tak se setkávali s divnými pohledy, protože v těchto dobách by ona mohla být i jeho prababička? Vzdal se práce v továrně a několik posledních měsíců nepracoval, aby mohl být s ní. Přestěhovali se z malinkatého dvoupokojového bytečku sem na vesnici, aby nemusela chodit po schodech. Zařídil jí všechno v přízemí a v prvním patře měl jen pracovnu a knihovnu plnou zakázaných knih a spisů, za které by ho i v téhle době pravděpodobně upálili. A k čemu to bylo? Změnilo se tím něco? Ne. Možná jí koupil trochu času navíc, protože se nemusela tolik vyčerpávat, ale nezvrátil, co se mělo stát. Nezachránil ji. Pořád se musel dívat, jak mu uvadá před očima, a vědět, že to, co ona vnímala jako celý život, pro něj bude jen zlomek.

Miloval ji. Spálil by pro ni svět, kdyby jí to mohlo pomoct. Udělal by cokoliv. Jenže i magie měla svá pravidla. Mohl léčit, mohl ulevovat od bolesti, ale nedokázal zastavit stáří. Něco napravil a vyléčil a pokazilo se něco jiného. Nebo jeho náprava vydržela jeden den a potom se problém vrátil ve vyšší míře. Jako boj s větrnými mlýny. Ale nevzdával se, protože se bál, že jakmile přestane, rozpadne se mu před očima na prach.

Neuměl si představit, co bez ní bude dělat. Kdyby mu bylo taky přes osmdesát a věděl, že až ona odejde, on ji bude následovat nejdéle během následujícího roku, tolik by se neděsil. Jenže takhle? Když ho čekala ještě celá věčnost? Nesmrtelnost byla tak osamělá. Nenáviděl, že jí byl obdařen. Magie v jeho žilách byla jako jed, kterým ale nemohl nikoho nakazit. Proč nemohl část předat dál? Alespoň zlomek. Prodloužit jí tím život nad normu, třeba na dalších sto let. Jenže to nešlo. Protože... Magie rozhodla jinak. Obdarovala ho něčím, co považoval za prokletí, a teď jím trpěl v plné míře.

Proč jen byli lidé tak křehcí? Proč umírali příliš rychle?

Našel ji sedět v obývacím pokoji s vyšíváním v klíně. Když si ho všimla, pomalu se postavila a chatrným krokem se vydala k němu. Vyšel jí v ústrety, aby se nemusela tolik namáhat. Poznala, proč to udělal, a protočila oči. Potom ho objala. Stisk měla jemný, ale pevnější než jindy. Toho rána jí vyléčil ruce i záda. A pak se zabořil do knih a hledal, hledal alespoň jediný náznak, protože cítil, že už zbývá čím dál méně času a každou nocí se zvyšuje šance, že jeho opatření nebudou stačit. Smrt už vnímal i mimo ložnici, nyní stála v rohu obývacího pokoje, těžká a nenápadná zároveň. Sledovala je jako ostříž, jako sup, o kterém čítal v naučných knihách. Čekala, až bude moct zatnout drápy.

„Kdyby ses o sebe staral tolik jako o mě, velmi by se mi ulevilo."

Sklonil k ní pohled a odněkud ze zapomenutých zásob ještě vyškrábal energii na to, aby předstíral úsměv.

„Jsem v pořádku. Navíc ty jsi důležitější."

„Er–"

Položil jí ukazováček, na rty, aby ji umlčel.

„Ne, poslouchej mě. Myslím to vážně. Troška únavy mě nezabije, zvládnu to. Musím hlídat tebe."

Podívala se mu do očí a odtáhla jeho prst od svých rtů. Nedokázal se na ni vynadívat. Jiní by řekli, že jí stáří zasadilo krutou ránu, ale on by je všechny poslal do pekel, protože neměli pravdu. Zbělaly jí dříve světle hnědé vlasy, trochu jí poklesla víčka a měla všude vrásky. On v ní ale pořád viděl tu ženu, kterou si před šedesáti lety vzal, tu, která mu ukradla srdce, tu, která neutekla, když jí po pěti letech manželství oznámil, co je a co dokáže. Byla jí i nyní, když se mu snažila vyhubovat pohledem, ačkoliv věděla, že to nemá cenu.

„Jsi paličatý jako mezek. Nejsem císařská koruna, abys mě strážil ve věži a hlídal, abych se nepoškrábala. Jsem dospělá a dokážu činit vlastní rozhodnutí. Asi ti to tak nepřijde, ale já opravdu prožila dlouhý život."

Ostře se nadechl, ale tentokrát přitiskla ona ukazováček na jeho rty.

„Teď poslouchej ty mě. Nelituji ničeho, nelituji, že jsem si vzala zrovna tebe, ačkoliv teď vypadáš spíš jako můj vnuk. Nelituji, že jsem s tebou utekla na druhou stranu císařství, protože tvoje mládí už začalo být podezřelé. Nelituji, že žijeme na vesnici, kde si lidé šeptají divné věci. Nelituji, že umírám, protože tobě se to nezdá, ale já opravdu žila dlouho. Je mi osmdesát pět let. Zažila jsem války a utrpení, zažila jsem sjednocení Německa... Jsem stará a vím, že nezvládnu žít dalších dvacet let. A mrzí mě, že tím trpíš hlavně ty, protože já opravdu nelituji toho, že se blíží konec. Jsem na něj připravená. Jediné, čeho lituji, je, že jsem ti nikdy nemohla porodit dět–"

„Neříkej to," hlesl a ani její prst mu v tom nezabránil.

„Ale je to pravda, vážně je mi to líto, protože kdybychom měli děti, mohlo by to pro tebe být jednodušší a –"

„Dost."

Zabořil jí obličej do vlasů a nadechl se. Voněla po růžovém mýdle, které jí sehnal minulý týden na trhu, kouři a dřevě. Cítil, jak trochu ztuhla.

„Kdybychom měli děti," začal tiše, aby se mu tolik netřásl hlas, „tak bych teď pohřbil tebe. A za pár let je. Vychoval bych je, opečovával, sledoval jejich první kroky i slova, provázel je venku a učil... Šel jim na svatbu, staral se o jejich děti... A pak bych je musel pohřbít. Všechny. Svoje děti. Svoje vnoučata. Jejich děti a vnoučata. A pořád dál."

„Možná... možná by byla šance, že by jedno z našich dětí... že by bylo jako ty," šeptla mu do hrudi.

„Takže bych pohřbil všechny svoje děti až na jedno? Co když bych ho měl od narození radši než ty ostatní? Co když bys musela porodit deset dětí, aby to desáté mělo moje prokletí?"

„Tak bych porodila deset dětí. A není to prokletí."

„Ne? A co to tedy je?" uchechtl se zoufale a kvůli tomu, že její vlasy zvuk trochu utlumily, to znělo jako vzlyk. „Téměř nic mě nezabije, protože zranění si dokážu vyléčit a nemoci se mě netýkají. Skoro nestárnu. A musím sledovat, jak všichni kolem mě, všichni, stárnou a odcházejí. Nesmím nikdy zůstat dlouho na místě, protože pak vypadám podezřele. Co to je, když ne prokletí?"

Ucítil její ruku na svých zádech, jak ho začala pomalu hladit. Ona uklidňovala jeho. Mělo to být přesně naopak.

„Je to požehnání. Uvidíš spoustu věcí. Napadlo by tě někdy, že uvidíš lokomotivu? Nebo tramvaj taženou koňmi? Určitě ne, ale teď tady jsou. Představ si, kolik toho ještě bude. Svět se změní a ty u toho budeš a můžeš to celé sledovat."

„A proč to nemůžu sledovat s tebou?" zeptal se téměř neslyšně. Působil jako umanuté dítě, ale on zkrátka jen nechtěl zůstat sám.

„Ach, srdce moje, protože já jsem už unavená a příliš stará. Viděla jsem toho hodně, zažila jsem věci, o kterých se mým prarodičům ani nesnilo. Vzala jsem si tebe. Jsem šťastná. A vím, že ty zase budeš taky."

Nebudu. Ne bez tebe. Ale nahlas nic neřekl. Jen ji držel, protože to potřeboval, protože tak měl pocit, že mu nemizí, že si ji udrží a ona ho nikdy neopustí.

Nakonec o krok ustoupila a vtiskla mu polibek na tvář. Pak mu prohrábla vlasy a usmála se.

„Mám ráda, když je máš takhle dlouhé."

„Občas bych potřeboval stuhu, aby mi při práci nepadaly do obličeje."

„Půjčím ti svoji."

„To bys byla laskavá," zamumlal a na chvilku zavřel oči. Cítil, že mu položila ruku na tvář.

„Muži můj, měl byste se vyspat. Vypadáte, že brzy usnete vestoje, anebo se odporoučíte k zemi. A já vás zvedat nebudu."

Ah, snažila se odlehčit situaci. Předstírané vykání, od nějž v jejich vztahu upustili poměrně brzy. Bylo to jako vrátit se do dob, kdy ji při ranní kávě zdravil slovy „dobré ráno i vám, má milá" a myslel je vážně. Tak dávno, a přitom skoro včera.

„Spánek je momentálně zbytečnost, ženo moje," podařilo se mu vyslovit i přes překážku v krku. Jako by se smutek zhmotnil do lepkavého chuchvalce, který se mu tam usadil a znepříjemňoval mu dýchání i mluvení.

„Spánek není nikdy zbytečný, potřebujete ho k životu. Co kdybyste se mu alespoň na chvíli oddal, abych si mohla v klidu vyšívat?"

„Rád bych vám toto přání splnil, milovaná, ale –" zase to bylo tady, ten lepivý neřád, kvůli kterému měl pocit, že tu není dost vzduchu, „ale nejde to, protože –," zlomil se mu hlas. Protože se bojím, že umřeš. Protože když spím, nemůžu tě hlídat. Protože se nechci probudit a zjistit, že jsem se nestihl rozloučit.

„E–"

„– neumírej, prosím," vzlykl a přitáhl si ji k sobě a znovu jí zabořil obličej do vlasů, protože ji potřeboval mít blízko a vlastně ještě blíž, protože kdyby ji pustil, už by ji nemusel chytit.

Už nemluvila. Jen ho držela, zatímco jí bezhlesně brečel do vlasů a smáčel je slzami. Levou dlaní mu jemně přejížděla po zádech a občas ho pohladila i po vlasech, jako když matka utěšuje plačící dítě.

Nakonec se uklidnil, i tak ji ale nepouštěl. Počkal, dokud se mu nezpomalil tep i dech. Pak mu došlo, že kvůli němu už dlouho stojí na nohou, což pro ni muselo být bolestivé. Odtáhl se.

„Stojíš moc dlouho, potřebuješ si sednout."

„A ty se potřebuješ vyspat."

„Nemůžu spát, když –"

„Musíš spát. Jak by bylo tobě, kdybych odmítla usnout a snažila se být co nejdéle vzhůru?"

Zase zavřel oči a zhluboka se nadechl, aby si nezopakoval to, co proběhlo před chvílí. Možná by mohl jít spát. Ale jenom na chvilku, třeba na dvě hodiny, aby na ni mohl zase dávat pozor a chránit ji před tím, co se skrývalo v rohu pokoje a bez přestání je pozorovalo, aby se vrátil k vytváření lektvarů, které jí kupovaly čas.

„Dobře, ale slib mi, že tam zůstaneš se mnou."

„Slibuji."

Do postele došla sama. Sedla si tak, aby se opírala o její čelo a mohla si číst. Lehl si vedle ní, pravou ruku jí položil na stehno, aby věděl, že nikam nezmizela, a poznal, kdyby se něco pokazilo. Poslední, co vnímal, byla její dlaň na jeho tváři a hořká přítomnost něčeho v koutě.

Probral se s povzdechem na rtech a v první chvíli se bál, že příliš pozdě. Ale ne. Seděla na stejném místě, četla si. Teď zvedla pohled od knihy a usmála se. Udělala, co slíbila. Zůstala tu. Nikam neodešla.

Další den se tvářila zamyšleně a téměř nemluvila. Byla duchem naprosto nepřítomná, ale zároveň ho neustále pozorovala. Dělala mu starosti, a tak se po dlouhé době nahlas zeptal, co ji trápí.

„Přála bych si, abys dokázal najít štěstí i beze mě. Abys po mojí smrti neupadl do trýznivého smutku a neutápěl se ve vzpomínkách. Chtěla bych, aby ses dokázal posunout a jít dál."

Roztřeseně se nadechl. „Nevím, jestli to dokážu, Ingrid."

„A zkusíš to alespoň? Přenést se přese mě? Nechci, abys zapomněl, jen... se tím nenech zahubit. Prosím."

„Jak si přeješ."

Od toho dne přestal vyrábět lektvary, které by jí pomohly, a přestal hledat kouzlo, co by ji udrželo déle naživu. Najednou mu připadala šťastnější.

Chřadla dál. A rychleji. Ven ji musel nosit, zvládala jen dojít z ložnice do obývacího pokoje, nebo se dostat do koupelny. Do kuchyně už nedošla. Byla jí stále zima. Ve všech místnostech hořel oheň, spotřeba dřeva byla enormní, a stejně potřebovala mít přes ramena přehozenou kožešinu a na sobě peřinu. Ruce se jí třásly čím dál víc. Pomalu přestávala jíst.

Zrovna seděla v posteli. Zády se opírala o několik polštářů a na klíně jí ležela kniha, kterou se snažila číst. Často ji bolela hlava, a tak nedokázala najednou přečíst více než dvacet stran. Seděl vedle ní a zahříval ji, jak tělesně, tak kouzly.

Náhle vzhlédla a prsty mu přejela po předloktí.

„Jsi pořád stejně krásný, jako když jsme se poznali."

„Ty taky."

„Nelži. Jsem stará a vrásčitá. Zato ty..."

„Nelžu," zamumlal s úsměvem.

Políbil ji, jemně, protože byla jako ptáček, kterého mohl snadno rozmačkat. Potom ji opatrně svlékl a kouzlem zvýšil teplotu v místnosti tak, aby jí nebylo chladno.

Už dlouho se s ní nemiloval, její tělesný stav to nedovoloval a on by nikdy neudělal nic, co by jí ublížilo. Ani nyní k tomu nedošlo. Jen lehce políbil každý kousek jejího těla, který mohl.

Byla to první noc, kdy se nebránil spánku. Usnul s hlavou zabořenou v jejích vlasech a rukou kolem jejího pasu.

Ráno byla postel prázdná. Vystřelil do sedu.

„Ingrid?!"

Všiml si, že z nočního stolku zmizela kniha. Musela si jít číst do vedlejšího pokoje, aby ho nerušila. Rychle vstal a šel za ní. Potřeboval jí popřát dobré ráno a vidět, jak se na něj usměje tak, že tím zažene většinu jeho chmur.

Seděla v křesle u krbu. Knihu měla položenou na klíně.

„Ingrid?"

Žádná odpověď.

„Ingrid?"

Ne.

„Ingrid, řekni něco."

Ne. Ne, ne, ne.

Padl jí ke kolenům a sevřel chladnoucí dlaně ve svých. Byla stále ještě trochu teplá a ne úplně ztuhlá, jako by vydechla naposledy teprve před pár sekundami, když poprvé zavolal její jméno z ložnice.

„Ingrid, no tak. Miláčku, řekni něco."

Měla zavřené oči a na rtech jemný úsměv. Nebolelo ji to. Vážně mluvila pravdu, když tvrdila, že je nyní šťastná a připravená umřít.

„In–Ingrid."

Zabořil obličej do její sukně a rozplakal se.

Přesně jak se bál. Chvíli ji nedržel a ona mu uletěla.

Pohřeb byl malý. Velmi skromný. Přišel na něj jen farář, on a pět obyvatel vesnice – místní lékař; trhovkyně, od níž kupoval mýdla pro svou ženu; dva sedláci, s nimiž se občas bavil, a děvečka, která si s Ingrid někdy povídala, když ji potkala venku. Víc lidí ji neznalo, nebo rozhodně ne lépe než od vidění.

Rakev vyrobil sám. Vytvaroval ji z tmavého dřeva a víko ozdobil vyřezávanými kopretinami, protože tak by si to Ingrid přála.

Obřad trval krátce. Nedokázal vnímat farářova slova. Nedokázal se přinutit věřit tomu, že nad jeho matkou nyní bdí Bůh plnou silou a přijal ji ve svém Království s otevřenou náručí. Kdyby Bůh existoval, nestál by tu teď jako pětadvacetiletý kluk, který musí hraně oplakávat matku a dělat, že nezemřela část jeho srdce a smysl jeho života, nýbrž jako osmaosmdesátiletý stařík, který se sotva drží na nohou a ví, že svou ženu spatří za pár měsíců, možná dokonce dní. Pokud Bůh existoval, necítil k němu obdiv. Jen čirou nenávist.

„Je mi vaší matky moc líto," ozvala se děvečka stojící za ním.

Nebyla to moje matka. Byla to moje žena. Moje slunce, moje srdce, moje všechno.

„Velice si toho vážím, slečno."

„Kdybyste si o tom někdy chtěl pohovořit, či zkrátka jen nebýt na to všechno sám, budu vám ráda nápomocna."

Polkl nadávku i frustrovaný vzlyk, co se mu draly na jazyk.

„Jste velmi laskava."

Ještě toho dne odešel z vesnice. Smrákalo se, navíc pršelo. Jako kdyby snad příroda truchlila nad tím, jakou nevinnou duši dnes přijala uvnitř sebe. Vítal ten déšť. A věděl, že vesničané jej vítají také. Jinak by se totiž požár z jejich bývalého domu mohl rozšířit na ty okolní, a takovou katastrofu si nikdo nepřál. Stačilo, že v jednom týdnu přišli o dva životy – stařičkou matku a jejího podezřele mladého syna, který bohužel kvůli vyčerpání a v jeho následku velmi tvrdému spánku včas nepostavil hořící svíčku, jež padla na stůl. Plamen se šířil nenápadně, ovšem když se dostal k záclonám, vzplanul rychle a mocně. Dřevo nahromaděné v domě kvůli kamnům bohužel jen urychlilo onu strašlivou událost. Nešťastník, alespoň však nebyl bez matky dlouho. Ovšem taková škoda... tak mladý a promarněný život...

Měl s sebou jen kouzelně zvětšený cestovní vak, do něhož si schoval všechny věci z pracovny a knihovny. A taky jednu květinu, kterou před pár týdny Ingrid utrhla venku spolu s několika dalšími a on si ji schoval v pracovně a ujistil se, že mu nezvadne.

Protože o čem jiném je věčnost než neustálém doufání, že žádná vzpomínka neuvadne?