Ahojky, po sto letech jsem tu s dalším oneshotem. Vím, že neměl být v pořadí tento pár, ale nemohla jsem si pomoci 😇😇 každopádně, myslím i na ty slíbený oneshoty. Takže pokud vydržíte, jednou se dočkáte 😇😇

Věnováno VeVe-IsHere <3

++ Tento oneshot se odehrává z protředí příběhu: All because of you!! ++

Hong Joshua:

Myslel jsem si, že když se Kihyun s Minhyukem dali dohromady, mohl by se zlepšit i můj vztah s Jeonghanem, když jsme teď díky nim byli neustále spolu. Šeredně jsem se mýlil. Útočil na mě daleko častěji, aniž bych mu dal důvod. Neustále mi předhazoval Kihyuna i poté, co mu Minhyuk sám potvrdil, že jsme nikdy nebyli víc než přátelé, jenže on mě svou hlavu.

Přestával jsem doufat, že se to mezi námi někdy zlepší, avšak štěstí se začalo přiklánět na mou stranu...

--

Měli jsme jet se třídou kempovat, což nebylo zrovna pro mě, takže jsem postrádal nadšení. Za to ostatní se domlouvali, kdo s kým bude sedět v autobuse, co všechno si vezmou sebou a s kým budou spát ve stanu. Já se rozhodl nechat to náhodě. Buď se ke mně někdo přidá nebo ne.

Když nastal den D, mí úžasní spolužáci stáli před školou a netrpělivě čekali na příjezd autobusu. Jakmile přijel, seběhli se k němu jako hladoví psi a rvali se jeden přes druhého. I když to byli vysokoškoláci, obšas se chovali jako děti, pomyslel jsem si s úsměvem na tváři.

Počkal jsem, až si všichni odloží a nasednou do autobusu, a sž poté jsem šel udělat to samé. Zalitoval jsem, že jsem byl tak zdrženlivý. V autobuse nezůstali skoro žádná volná místa. Jen dvě sedačky uprostřed a tři místa vzadu, kam se mi nechtělo.

Vybral jsem si tedy sedadla veprostřed a posadil se k oknu, aby si ke mně nikdo nesedl, položil jsem batoh na volné místo. Pustil jsem si hudbu do sluchátek a koukáním ven jsem vyčkával na odjezd.

Chvilku před odjezdem jsem spatřil čtyři opozdilce, mezi nimiž byl Jeonghan. Kluci ho předběhli a rychle nastoupili do autobusu a obsadili poslední tři místa vzadu. Jeonghan se neobtěžoval zrychlit a pochodoval k autobusu stylem, jako by byl na módní přehlídce. Řidič čekájící u autobusu, aby mohl zavřít úložný prostor, nad ním kroutil hlavou a rukou se ho snažil trochu popohnat.

Jeho výraz, když vešel do autobusu a díval se po prázdných místech, byl k nezaplacení. I na tu dálku jsem slyšel, jak si odfrkl. Hrdě kráčel vpřed, nejspíš odhodlaný stát celé tři hodiny, jen aby nemusel sedět vedle mě. Protočil jsem nad ním očima.

,,Mladíku, mohl by sis už sednout, ať můžeme vyrazit?" optal se jej řidič. Jeonghan neodpověděl a jen se oklepal nad představou, že by měl sedět vedle mě a prosebně se díval na své spolužáky, ale už i oni byli unavení z našich věčných sporů a pro tentokrát mu nevyhověli.

Chtěl jsem vyjet, a tak jsem si dal batoh na nohy, chytil Jeonghana za ruku a stáhl ho na místo vedle. Ještě jsem byl té lásky, že jsem si s ním vyměnil místo, protože nerad seděl blíž k uličce. Probodl mě pohledem a ani se neobtěžoval se s poděkováním. Naopak ještě uraženě stočil pohled k oknu a dělal, že neexistuju. Tolik za přátelské gesto.

Vytáhl jsem si jedno sluchátko a opatrně mu poklepal na rameno. Prudce sebou škubl a podíval se stylem, jako by se o něj otřel nějaký prašivý pes. Vážně, co jsem mu udělal tak hrozného, že se ke mně chová takhle?

,,Co chceš?" prskl po mně. Bylo mu jedno, jestli nás někdo uslyší nebo ne. Naštěstí však byli spolužáci zabraní do jiných věcí.

,,Už raději nic. Jen mě mrzí, že se mnou po všech těch letech zacházíš jako s odpadem, aniž bys mi třeba řekl, čím jsem se provinil. Nemyslíš, že si zasloužím aspoň vysvětlení?" nadhodil jsem, i když jsem tušil, že nedostanu uspokojivou odpověď.

,,Já nevím, Joshuo! Možná je to prostě tím, že existuješ?" odpověděl s úsměvem. Bylo hezké znovu vidět jeho úsměv, ačkoliv situace nebyla zrovna příznivá.

,,Jako Vážně, Jeonghane?"

,,Ne, jen se s tebou prostě nechci bavit. Dnešní den začal vážně příšerně, tak to ještě nezhoršuj." odpověděl a stočil pohled k oknu.

,,Jenže ty se se mnou nechceš bavit nikdy a já bych aspoň rád znal důvod proč!" tentokrát už jsem se nedokázal mírnit ani já.

,,Co ti na to mám říct? Prostě už tě nemám rád! Chápu, že je to pro někoho, koho všichni milujou, těžké pochopit, ale smiř se s tím a dělej, že neeyxistuji." pověděl lhostejně, aniž by se na mě podíval.

,,S tebou vážhě není rozumná řeč." hlesl jsem posmutněle.

,,Ou, to mě mrzí." řekl a nasadil si sluchátka.

Nasadil jsem si druhé sluchátko a snažil se vnímat text hudby, abych z hlavy vytěsnil jeho nemilá slova. Štvalo mě to a bolelo. Dříve jsme byli nerozlučná dvojka a teď se sotva pozdravíme. Aniž bych si to před tím uvědomil, po tváři mi tekly slzy. Sklopil jsem hlavu a rychle si slzy setřel. Nesměl jsem brečet, ať už to bolelo sebevíc.

Nejhorší na tom všem bylo, že jsem ho i přes to všechno měl stále rád...ne, já ho miloval. Tolikrát jsem se snažil své city potlačit, ale stejně jsem na ně nemohl zapomenout úplně, vždy se nakonec dostaly na povrch. Jak beznadějný vlastně jsem, ptal jsem se a kroutil nad sebou hlavou.

Na telefonu jsem najel na svou oblíbenou hru, abych se nějak zabavil a nemyslel na kluka vedle mě. Zabavit jsem se zabavil, ale nemyslet na Jeonghana byl nadlidský úkol. Několikrát jsem se přistihl, jak ho koutkem oka sleduju. Jen doufám, že si toho nevšiml on.

Naštěstí asi po dvaceti minutách usnul a já ho mohl nerušeně pozorovat. Aby se nebouchal hlavou o okno, opatrně jsem mu opřel hlavu o moje rameno. Pro případ, že by se probudil, jsem zavřel oči a předstíral, že spím. Byl by mi schopný za mou ochotu vynadat, což jsem vážně nechtěl.

Díky příjemnému teplu, které z něj vycházelo, jsem nakonec také usnul...

Když jsem otevřel oči, podíval jsem se kolik je hodin, podle čehož jsem poznal, že už se blížíme k cíli. Náhle mi sklouzly k Jeonghanovi, který se stále zdržoval v říši snů. Byl tak neuvěřitelně roztomilý.

Čím déle jsem jej sledoval, tím více jsem měl nutkání dotknout se jeho překrásné tvářičky. Aniž bych si to uvědomil, pomalu jsem se k ní přibližoval rukou. Náhle však otevřel oči a já nevím proč, ale ruku jsem měl stále ve vzduchu kousek od jeho tváře. Jakmile mu došlo, co jsem chtěl udělat, prudce se ode mě odtáhl a ruku mi odstrčil.

,,Co sakra vyvádíš?" křikl po mně se znechuceným výrazem. Píchlo mě z toho u srdce.

,,Já...jen jsem...jen jsem tě chtěl opatrně odsunout." stěží jsem ze sebe dostal první věc, co mě napadla. Podle jeho výrazu jsem akorát přilil olej do ohně.

,,Jo jasně. Jsi fakt nechutnej! Doufám, že budem brzy vystupovat, nesnesu vedle tebe být už ani minutu." řekl s takovým odporem.

,,Nepřeháníš to?" optal jsem se ublíženě a cítil, jak se mi hrnou slzy do očí.

,,Ani v nejmenším!" odpověděl stroze a už se zvedal, že odejde. Chytil jsem ho za ruku, ale vyškubl se mi a nenávistně na mě pohlédl.

,,Už na mě nikdy nesahej!" sykl naštvaně a pokračoval v před. Pro mou smůlu autobus zastavil a on tak mohl vyběhnout ven.

Chvíli jsem tam jen tak seděl zmatený z toho, jak moc mě vlastně nenávidí. To, co jsem chtěl udělat, nebylo zrovna nejvhodnější, ale nemusel reagovat tak přehnaně.

Než jsem se nadál, ostatní byli z autobusu venku. Řidič už chtěl něco říct, a tak jsem se rychle zvedl a vystřelil z autobusu. Něco za mnou zamumlal, ale v té rychlosti jsem mu nerozuměl. Přes okno jsem viděl, jak se potutelně usmívá a zavírá dveře. Následně odjel.

Připojil jsem se k davu a nechal se jím vést až do kempu, prázdného kempu. Kolem bylo jen posezení, několik malých přístřešků a velké ohniště uprostřed. Škola zařídila, abychom tu byli sami a nebyli nikým rušeni a sami si vyzkoušeli život v "divočině".

Takže než pohodlný třídenní výlet to byl spíš trest, který nás měl naučit spolupracovat, abychom přežili, kdybychom se měli ocitnout v podobné situaci. Dost jsem pochyboval, že bych se někdy v takové situaci ocitl.

,,No do prdele! Nechal jsem v autobuse věci!!" křikl naštvaně Jeonghan a přiběhl k našemu třídnímu, co se bavil se školní zdravotnicí, která s námi jela, kdyby se náhodou někdo zranil.

,,Pane učiteli, nechal jsem si v autobuse věci." pověděl už o něco klidněji. Třídní se na nej nemile podíval.

,,A kde jsi byl, když jsem se ptal, zda mají všichni všechno?" optal se a povytáhl jedno obočí.

,,No já-já nad-šene jsem vyběhl ven a úplně na ně zapomněl." dostal ze sebe s obtíží.

,,Nemáš být tak akční! I když mu zavolám, pochybuju, že to kvůli tobě otočí a věci ti přiveze. Zeptej se spolužáků, určitě u sebe bude mít někdo místo. A zítra se snad dočkáš svých věcí." pověděl stylem, že přes to nejede vlak.

,,Ale pane učiteli!" vyhrkl Jeonghan, jenže on se na něj ani nepodíval a znovu se pustil do rozhovoru se zdravotnící. Škodolibě jsem se usmál a teď už jsem tušil, proč se na mě řidič tak potutelně usmíval.

––

Yoon Jeonghan:

V rámci možností jsem celý den obcházel ostatní a ptal se jich na volné místo ve stanu a aby případně se mohli prohodit. Pro mou smůlu nikdo nebyl ochotný se nejak prohodit, aby vyprázdnili jeden stan. A sdílet ho s někým jsem také nechtěl, za což se ostatní urazili a řekli, ať si spím pod širákem, když jsem tak náročný.

Všichni mi vždy pochlebovali, tvářili se, že mě mají rád, a najednou se ke mně otočí zády. To si říkají kamarádi, pomyslel jsem si.

Zbývala mi jediná možnost a to přemluvit Joshuu, ať mi půjčí stan a sám si najde společníka. Jeho lidi milují víc, takže určitě uspěje lépe než já a nebude s tím mít takový problém. To zvládneš, Jeonghane! Snažil jsem se v duchu povzbudit.

Zvedl jsem se od ohně, u nějž zůstalo jen několik málo studentů vybavující se s učitelem, a namířil si to k Shuovo stanu. Lehce jsem si odkašlal a rovnou si vlezl k němu, aniž bych počkal na svolení.

Leknutím nadskočil a rychle si schoval nahou hruď. Nechápavě na mě pohlédl a zakroutil hlavou. Jen jsem pokrčil rameny a pobídl jej, ať se oblékne. Přetáhnul přes sebe černé tílko, jenž se mu obepnulo kolem vypracovaného těla. Ačkoliv jsem si to nechtěl přiznat, byl opravdu k nakousnutí.

,,Tak pověz, proč jsi přišel?" pobídl mě lhostejně a ani se na mě nepodíval.

,,Nebudu chodit okolo horké kaše, už tak mi dalo dost práce sem přijít. Chtěl jsem tě poprosit, zda bys mi nepůjčil stan a nešel si lehnout k někomu jinýmu. Tebe mají přece jen radši a neodmítnou tě." sdělil jsem mu svou žádost, přičemž ke mně zvedl pohled a nevěřícně se na mě podíval.

,,Vtrhneš si sem jen tak a čekáš, že ti vyhovím? Teď, v tolik hodin? Ráno jsi nebyl schopný mi normálně odpovědět, neustále mi opakuješ, jak mě nenávidíš a najednou něco chceš? Já vážně nestačím zírat, Jeonghane!" snažil se mluvit lhostejně, ale v jeho očích se zračil vztek a ublížení.

,,Jsi moje poslední možnost, možná s tebou potom budu mluvit normálně." zkoušel jsem to dál.

,,Nepřichází v úvahu! Nechám tě přespat u mě, ale nikam nejdu! S nikým jsem se nedohodl právě proto, abych mohl být sám ve stanu, takže víc ti poskytnout nemůžu." řekl odměřeně a kroutil hlavou.

Neměl jsem jinou možnost, než přijmout, ale on byl ten poslední, s kým bych chtěl sdílet stan. Nebylo to tak, že bych ho nenáviděl, spíše naopak. Po té Minhyukovo lekci jsem pochopil, kdo mi ukradl srdce. Vlastně jsem to vždy věděl, ale nechtěl jsem si to přiznat. Ani nevím, kdy to přátelství přerostlo v lásku, ale Shua je kamarád z dětství a s kamarády z dětství se přece nechodí. Navíc on byl celou dobu zaslepený jen Kihyunem a to dokonce i když už definitivně chodí s Minhyukem. Neměl jsem ho za to rád.

,,Přijímám, ale jsi si jistý, že se mnou přetrpíš noc, s Kihyunem by se ti tu jistě líbilo vic." nemohl jsem si odpustit štiplavou poznámku.

,,Přežiju to. Nakonec to není nic nezvyklého, ale tyhle poznámky si odpusť, nebo ti začnu předhazovat Minhyuka!" varoval mě. Kdyby jen věděl, že se mnou by to nic neudělalo.

,,Co bys mi asi tak mohl předhazovat? Pochopil jsem, že Minhyuk miluje Kihyuna, takže nemám důvod se o něj dál snažit. Jenže u Kihyuna si nejsem tak jistý. Byl by schopný začít si s tebou, i když má Minhyuka." nenechal jsem si říct a začal ho provokovat.

Může se mi někdo snažit vyvrátit mé tvrzení, ale já si stejně budu stát za svým. Asi bych s ním musel nějakou dobu žít, abych změnil názor, ale jinak v mých očích bude pořád jen manipulátor, co udělá všechno, aby dostal, co chce.

Shua na takové řeči vždy reagoval přehnaně. Příliš křičel, zbytečně moc gestikuloval a občas jsem měl pocit, že by byl schopný použít i násilí, protože on o něm smýšlel jako o svatém. Pro něj to byl bůh.

Dnes reagoval dosti podobně. Chytil mě za límec trika a přitáhl k sobě tak, že jsme se skoro dotýkali špičkou nosu. Doslova zuřil a kdyby byl zvíře, jistě by měl i pěnu u pusy.

,,Můžeš s tím už přestat!? Pořád zvaníš to samé dokola a neposloucháš, co ti k tomu říkají ostatní. On není tenhle typ, tak ho přestaň urážet!" sykl naštvaně.

,,Proč ho musíš pořád bránit, vždyť je to pravda!" křikl jsem nazpět a jeho ruku odstrčil, ale vzápětí jsem ji tam měl znovu. Vážně jsem nechápal, proč ho musel neustále bránit a proč se aspoň jednou nepostavil za mě.

,,Protože takový není! A nejhorší na tom je, že těmi slovy neubližuješ jemu, ale mě. Vážně si myslíš, že bych se nechal nebo se snažil svádět někoho zadaného? Máš o mně fakt skvělé mínění! Myslel jsem, žes přišel, abys měl kde přenocovat a ne tu se mnou vyvolávat další hádku. Jsem už vážně unavený." pověděl s ublíženým výrazem a nakonec mě pustil. Vypadalo to, jako by se měl každou chvíli rozbrečet. Tohle jsem přehnal...

,,Fajn, když jsi unavený, nebudu tě rušit!" křikl jsem na oko naštvaně. Prudce jsem se zvedl a vyběhl ze stanu.

Musel jsem utéct. Nevydržel bych už ani minutu koukat na ten jeho žalostný výraz, který měl kvůli mým neuváženým slovům. Měl pravdu. Nevím, proč jsem říkal takové věci, když jsem věděl, že by Joshua nic takového neudělal. Prostě mě jen štvalo, kolik času s ním trávil.

,,Jeonghane, počkej! Takhle jsem to nemyslel!" slyšel jsem za sebou Joshuu, a tak jsem zrychlil. Stále za mnou něco volal, ale po chvíli utichl jak hlas tak i kroky.

Zastavil jsem se, abych doplnil chybějící kyslík a celkově se uklidnil. Když jsem se rozhlédl kolem, neměl jsem sebemenší tušení, kde se zrovna nacházím a jak daleko vlastně jsem od našeho kempu. Začal jsem mírně panikařit a ještě víc, když mi telefon oznámil kritický stav baterky.

Protože jsem se tak bezhlavě rozeběhl pryč a vůbec jsem nedával pozor, kudy běžím, netušil jsem, jakým směrem se vydat zpátky. Nemohl jsem však stát celou dobu na místě, neboť se začalo stmívat. Signál také žadný nebyl a jestli mi dojde baterie, jsem ztracený.

,,Já jsem takový idiot!" křikl jsem do prázdna, avšak žádné odezvy se mi nedostalo. Shua to musel vzdát. Proč by se také dál namáhal? Nezasloužil jsem si jeho péči. Frustrovaně jsem si prohrábl vlasy a málem umřel od šoku, když jsem na prstech zacítil i něco jiného než vlasy. Rychle jsem stáhl ruku zpět a setřásl ze sebe osminohé stvoření. Oklepal jsem se a rozeběhl se pryč. To mi tak ještě zbývalo, pomyslel jsem si.

Jak jsem vystrašeně běžel dál, zakopl jsem o něco a svalil se na zem, přičemž mi telefon vylítl z ruky. Chtěl jsem se postavit na nohy, abych si došel pro telefon, ale pocítil jsem nepříjemnou bolest v kotníku, když jsem došlápl.

,,No super, teď si ještě zvrtnu kotník." zanadával jsem si. Pomalu jsem se dobelhal k telefonu, který byl sotva o pět kroků dál.

,,Tímhle tempem dojdu do kempu až ráno." hlesl jsem zničeně a trpce se usmál.

,,To ti patří Jeonghane, neměl ses chovat jako idiot k jedinému člověku, který ti dnes vyšel vstříc." pokračoval jsem dál ve své samomluvě.

Každým krokem mě kotník bolel čím dál víc. A po deseti minutách už se to nedalo snést. Sedl jsem si na spadlou větev s tím, že si na chvíli odpočinu, i když na to zrovna nebyla vhodná doba. Baterka mi ukazovala stále míň a míň procent a signál nikde.

,,Tak to vypadá, že dnes opravdu budu spát pod širákem." povzdechl jsem si už částečně smířený s krutou realitou.

Nejdříve se to nezdálo tak hrozné, dokud moje baterka nevypověděla službu. Sedět sám v lese se zvrtnutým kotníkem a nevidět ani na metr před sebe nebylo zrovna nic příjemného. Šustění listů a praskání větviček kolem tomu taky nepomáhalo. Navíc se začalo ochlazovat a já na sobě měl jen kraťasy a dlouhé volné triko s krátkým rukávem.

Objal jsem se kolem ramen a pomalu po nich přejížděl, abych se aspoň trochu zahřál. Moc to nepomáhalo a já se začal klepat jako osika. Doufal jsem, že by mě mohl začít někdo hledat, ale ostatní si jistě užívali kempování se vším všudy nevyjímaje ani našeho učitele se zdravotnicí, takže nejspíš nemají ponětí, že jsem se ztratil. A dost jsem pochyboval o tom, že by jim Shua něco řekl.

Nevím, kolik času uběhlo, ale ztratil jsem veškerou naději, když v tom se poblíž ozvaly kroky a sem tam se mihlo světlo. Přemýšlel jsem, zda mám zavolat nebo ne. Co když je to někdo úplně cizí a bude mi chtít třeba ublížit, pokud mě najde? Jeden nikdy neví, co se může stát a já bych se ještě rád vrátil domů.

,,Jeonghane, jsi tu někde?" zaslechl jsem Joshuovo hlas. Ze všech lidí mě tu hledá právě on? Proč? Proč je to vždy on? Najednou jsem nějak nechtěl, aby mě našel zrovna on. Jistě by mi neustále předhazoval, jak mi zachránil život a chtěl by, abych na něj byl milejší. No tak dobře, tohle pořád neznělo tak strašně. Lepší být zachráněn jím než nějakým úchylem či podobně. Pro teď jsem prostě musel spolknout svou hrdost.

,,Joshuo?" zvolal jsem jemně a světlo baterky se ihned otočilo mým směrem. Kroky zrychlily a Shua o chvíli později stál naproti mě s ustaraným pohledem. Žádný výsměch ani nic podobného jen starost. Opravdu se o mě bál?

,,Konečně jsem tě našel!" hlesl úlevně a bez jakéhokoliv varování mě objal. Normálně bych ho odstrčil, ale neměl sílu odporovat a navíc z něj vycházelo příjemné teplo.

,,Jsi úplně promrzlý, proč tu celou dobu sedíš a po tmě?" optal se, když se odtáhl. Strčil si baterku do kapsy od kraťasů a sundal si mikinu, čímž odhalil své vypracované ruce. Následně mi ji podal. Chvíli jsem váhal, protože pod tím měl jen to černé tílko, které si předtím oblékl, ale nakonec jsem přijal.

,,Děkuji." šeptl jsem, aniž bych odpověděl na otázku. Oblékl jsem si ji. Byla tak příjemně měkoučká a voněla jako on.

,,Měli bychom se vrátit, ať nemáme problémy." pověděl a pomohl mi na nohy. Sykl jsem bolestí, když jsem se postavil, a jen stěží jsem držel rovnováhu.

,,Jednou mě přivedeš k šílenství." šeptl a zakroutil nade mnou hlavou. Následně se však ke mně otočil zády a trochu se sklonil.

,,Vlez mi na záda!" pobídl mě. Kdyby situace nebyla tak kritická, neudělal bych to, ale nic jiného mi nezbývalo. Omotal jsem mu ruce kolem krku a on mě chytil pod stehny a vyhoupl mě na sebe. Vtiskl mi baterku do ruky a poprosil mě, abych nám svítil na cestu.

--

Hong Joshua:

Po chvíli nahánění jsem se vrátil zpět do stanu, protože jsem sebou neměl telefon ani nic jiného, čím bych si mohl posvítit, a už se začínalo stmívat. Vzal jsem jak baterku tak i telefon a navlékl na sebe mikinu, abych neběhal po lese jen v tílku.

Hodnou dobu jsem ho nemohl najít. Začínal jsem si o něj dělat strach. Věděl jsem, že by nás učitel nevzal do lesa, kde hrozí bůhvíjaké nebezpečí, ale jeden nikdy neví. Přes to jsem se snažil zachovat klidnou hlavu a všímal si všech možných detailů, abych pak případně věděl, kudy jít zpět.

Po hodině hledání jsem to chtěl vzdát. Připadal jsem si jako blázen chodící po lese, co volá svého milovaného, ale on stále ne a ne přijít. Zkusil jsem to naposled, připraven se vrátit, pokud se nikdo neozve, ale nakonec se přece jen ozval a mě spadl kámen ze srdce.

Rozeběhl jsem se za hlasem a našel ho sedět na velké větvi. Klepal se zimou a působil tak zranitelně. Ihned jsem se k němu sklonil a objal, podivuhodně mě neodstrčil. Byl vážně vymrzlý na kost. Nechápal jsem, proč tam seděl po tmě, ale nebyl zrovna rozmluvný.

Dal jsem mu svou mikinu a když jsem mu pomohl na nohy, bolestně zaskuhral. Měl něco s nohou. Nezbývalo mi nic jiného než ho vzít na záda. Nemohl jsem ho nechat samotného v lese.

Pomalým krokem jsem s ním šel až do kempu. Všichni ostatní už byli ve stanech a nejspíš trochu mimo. Jak to bývá se školními výlety, nechyběl propašovaný alkohol a náš učitel? Řekněme, že neměl zrovna potřebu šacovat studenty, měl jiné způsoby, jak nám naše nezodpovědné chování vrátit.

Aspoň jsme se bez svědků a případných hloupých otázek vrátili zpět. Před stanem jsem jej  položil na zem a pomohl mu dovnitř. Opatrně jsem mu sundal botu a prohlédl jsem si jeho nohu. Měl to celkem nateklé a nafialovělé. Vypadalo to na zvrtnutý kotník.

Vzal jsem si batoh k sobě a začal v něm štrachat. Pro případ nouze jsem si zabalil nějaké obvazy, prášky proti bolesti, definfekci a podobně...nikdy totiž nevíte, kdy se vám tyhle věci budou hodit. Vytáhl jsem stahovací obvaz a opatrně mu jej omotal kolem kotníku.

,,Děkuji." hlesl, aniž by se na mě podíval. Pohled měl totiž upřený na svoje zranění. Dobře ti tak, nemáš ode mě pořád utíkat, bych mu nejradši řekl, ale přesto jsem mu jen zlehka rozcuchal vlasy.

Na chvíli nastalo ticho. Takové to nepříjemné ticho, kdy vás něco trápí, ale nevíte, jak přesně začít konverzaci. Jeonghan měl ten samý problém. Občas se na mě podíval se slovy na jazyku, ale nakonec nic neřekl.

No tak, Joshuo! Teď nemá, kam utéct, to zvládneš! Snažil jsem se povzbudit. ,,Nemyslel jsem to nijak špatně, jen už se s tebou nechci hádat." prolomil jsem ticho a pohlédl na něj. On však nic neříkal. Nenechal jsem se zastrašit, byl jsem připraven uvést věci na pravou míru, a tak jsem pokračoval dál.

,,Mezi mnou a Kihyunem nikdy nic nebylo. Od začátku jsme čistě jen přátelé. Neříkám, je pěkný, ale je to jen pěkný kamarád. Nikdy jsem k němu necítil nic víc. V srdci mám pouze jednu osobu, jenže ta ode mně neustále utíká." pověděl jsem. Při poslední větě se na mě překvapeně podíval, avšak stále nic neříkal, i když musel tušit, že mluvím o něm.

Chytil jsem ho za ruku a jemně po ní přejížděl palcem, překvapení v jeho tváři se výrazně zvětšilo. Ale i já byl překvapený, že jí nestáhl zpět k sobě. Na druhou stranu mi to dodalo odvahu.

,,Mluvím o tobě, Hannie!" pousmál jsem se. Vykulil oči tak moc, že kdyby to šlo, asi by mu vypadly z důlku.

,,Vždycky jsem se s tebou cítil dobře, ale bral jsem to na lehkou váhu. Nikdy mě ani na chviličku nenapadlo, že bychom se spolu přestali bavit. Mylně jsem předpokládal, že spolu budeme pořád, ale pak si se z nějakého důvodu odtáhl a sotva ses na mě podíval. Začal jsem si uvědomovat, že jsem se s tebou necítil jen dobře, ale že jsem tě miloval." na chvíli jsem se odmlčel. Zhluboka jsem se nadechl a poté vydechl, abych se trochu uklidnil.

,,Pořád tě miluji a bolí mě, když se mi vyhýbáš a všímáš si mě, jen když se se mnou chceš hádat, aniž bys mi řekl, co tě přimělo se ode mě takhle distancovat." řekl jsem mu všechno, co jsem měl na srdci. Opět mlčel. Chtěl jsem se na místě propadnout. Vsadím se, že kdyby mohl, utekl by.

,,Raději půjdu." hlesl jsem tiše a pustil jeho ruku. On ji však zachytil a stáhl mě k sobě.

,,Nejlepší přátelé spolu přeci nechodí." řekl a zadíval se mi do očí. Neodráželo se v nich žádné znechucení ani zlost, spíš pochopení. Přes to jsem netušil, jak si mám jeho slova vyložit. Přiložil mi dlaň na tvář a než jsem se nadál, na kratičkou chvíli se přitiskl k mým rtům. Mým tělem projela vlna vzrušení. Už jsem přestal doufat, že bychom se s Jeonghanem někdy políbili, a přesto se stalo. A i když to byl opravdu jen okamžik, bylo to stejně krásné jako v mých představách.

Zaseknutý na místě jsem na něj překvapeně hleděl. Cítil jsem, jak se mi hrne do tváří červeň, ale nebyl jsem sám, koho přepadly rozpaky. Byl na tom stejně. Náhle uhnul pohledem do strany, díky čemuž jsem se vzpamatoval.

,,Co mi tím chceš říct?" optal jsem se a obával se nejhoršího. Protože jsem si nebyl jistý, zda se nejednalo o první a poslední polibek, který od něj dostanu. Stále se díval jinam a já byl rád, protože bych nevydržel dívat se mu do očí.

,,Kvůli tomu jsem se ti vyhýbal, ale už to nedokážu..." šeptl. Pustil mou ruku a chtěl vylézt ze stanu, ale s jeho zraněním si to v půlce rozmyslel.

,,To je jedině dobře." pověděl jsem a lehce se usmál. Po jeho slovech se mi vrátilo sebevědomí a já měl v úmyslu začít konat a ukázat mu, že jsem svá slova myslel vážně. Aby nás nikdo neočumoval a Jeonghan se nesnažil znovu utéct, stáhl jsem zip od stanu až dolů a prohodil si s ním místo.

,,Co děláš?" vyhrkl vyděšeně.

,,Snažím se zabránit tvému útěku." mrkl jsem na něj, přičemž jen protočil panenkami a poté stočil pohled do strany. Jelikož na mě tak nečekaně zaútočil, chtěl jsem mu to oplatit.

,,Hannie, podívej se na mě!" zvolal jsem veselým tónem. Jakmile se ke mně otočil, spojil jsem naše rty, ale neměl jsem v plánu nechat ho odejít tak brzy jako on mě. Přiložil jsem mu dlaň na tvář a zlehka mu zaklonil hlavu. Začal jsem se pohybovat proti jeho rtům. Nejříve na mě opět kulil oči, ale po pár vteřinách se zapojil do polibku. Dokonce byl natolik drzý, že mi rukou zajel pod tílko, což mě donutilo se odtáhnout, jak ji měl stále ledovou. Ihned ji stáhl zpět a neodvážil se na mě podívat.

,,Nemusel jsi ji dávat pryč, jen mě zaskočilo, jak studená byla." pověděl jsem a cvrnkl jej do čela. Nic na to neřekl, ale ani nemusel, jeho rudé tváře mluvili za vše.

Sebral jsem spacák, který byl složený v rohu a slabou přikrývku. Rozepl jsem ho a pobídl Jeonghana, aby si do něj vlezl. Když tak udělal, částečně jsem si do něj vlezl taky. Chtěl něco namítnout, ale vzápětí si to rozmyslel. Vítězně jsem se usmál. Jelikož nebyl tak velký, abychom se do něj vešli oba, přehodil jsem přes nás ještě slabou deku.

,,Říkal jsem si, že se takhle zahreješ rychleji." pošeptal jsem s úsměvem a ruku mu omotal kolem pasu, jen souhlasně kývl hlavou a přitulil se ke mně, přičemž mi také jednu ruku omotal kolem pasu a druhou měl natisknutou na mé hrudi.

,,Už teď mi začíná být horko, když cítím, co všechno pod tím ukrýváš." řekl, aniž by nejspíš tušil a sledoval svou ruku, jak mi s ní přejíždí po hrudi.

,,Víš, že jsem tě slyšel?" nadhodil jsem. Jen si odkašlal a schoval si hlavu pod deku a přestal zkoumat mé tělo. Začal jsem se smát.

,,Jsi opravdu roztomilý? Podívej, co se mnou tvá roztomilost dělá." řekl jsem. Vzal jsem jeho ruku a přiložil si ji na hruď na místě srdce. Tak rychle bušilo a to je pro něj. ,,Jen ty tohle dokážeš." dodal jsem a vtiskl mu polibek do vlasů.

Vykoukl ven a zářivě se na mě usmál. Také jsem se usmál. Po chvíli jsem však neodolal, opět jsem mu omotal ruku kolem pasu a přitiskl se k jeho rtům. Udělal totéž a ihned mi polibek oplatil. Rty jsme pohybovali proti sobě. Nejdříve byly polibky krátké a jemné, ale postupně byly delší a vášnivější. Propustil mě dovnitř. Chvíli jsme se prali o nadvládu, ale nakonec mi ji přenechal.

Líbali jsme se, co nejdéle to šlo, a vzájemně zkoumali tělo toho druhého. Až když z nás vyprchala dlouho zadržovaná touha a my potřebovali pořádně doplnit kyslík, přestali jsme. Rád bych s tím začal znovu, ale stačilo mi, že jsem si jej mohl držet takhle blízko u těla a cítit jeho sladkou vůni smíšenou s vůní lesa.

,,Miluji tě, Hannie." šeptl jsem a políbil jej na čelo.

,,Taky tě miluji, Shuo." prozradil mi a ještě víc se na mě natiskl.

Pokračování příště...

Nestihla jsem to zkontrolovat, takže se omlouvám za případné chyby a později doopravím :)

S láskou vaše Tsukki <3