Ahojky! Tak vítejte u druhého oneshotu tentokrát na bts :3

Věnováno randomPovidkyCz , tak snad se ti bude líbit :) 

Jeon Jungkook, 25 let
Park Jimin, 27 let, Jungkookovo podřízený. 

Přišel jsem do své kanceláře o něco dříve než obvykle. Odložil jsem si kelímek s kávou na stůl. Svlékl jsem ze sebe kabát a pověsil jej na věšák. Sedl jsem si za svůj stůl a prohlížel si program na dnešní den. I dnes jsem měl celý den nabytý a můj asistent není té ochoty přijít o něco dříve. Odfrkl jsem si, když jsem si vybavil jeho tvář, a raději se napil své kávy. 

Byl to přesně měsíc od toho, co mě ten malý, drzý zmetek políbil, a přesto stále dělá jako by se nic nestalo. Štvalo mě to a s tím i vše ostatní, co dělal. Do práce chodil pozdě, jeho kafe bylo skoro pokaždé studené. Místo toho, aby mi papíry srovnal, je snad ještě více rozházel, jako by to snad dělal naschvál. Když jsem na něj mluvil, většinou mě ignoroval, nebo odpověděl poznámkou, která ve mně akorát rozproudila krev. 

Sám sebe jsem se několikrát ptal, proč si místo něj nenajmu někoho schopnějšího. Určitě bych si tím ulehčil práci, na druhou stranu by to už nebyla taková zábava. Tenhle mladík si dovolala příliš a právě tím jeho rebelským chováním mě celkem přitahoval. Něco uvnitř mi našeptávalo, že ani já mu nebyl lhostejný. Několikrát mi to naznačil během firemních večírků. Ty jeho pohledy, letmé doteky a sladké slůvka, které mi rád šeptal, když měl trochu upito. A na tom posledním to završil polibkem. Tak proč v práci dělá, jako bychom se neznali. Povzdechl jsem si.

Abych na něj nemyslel, raději jsem si znovu pročetl podklady, jenž jsme měli dneska probírat na zasedačce. Jenže to nešlo, když jsem si všiml, že pořadí papírů nesedí a než jsem odešel, sám jsem to kontroloval. Dlouho pokoušej mou trpělivost, Jimine, a ukážu ti, kdo tu velí. Varoval jsem ho ve své hlavě. 

Vše jsem srovnal tak, jak mělo být. Když jsem se chtěl znovu napít tekutiny, která mi dodávala sílu, zjistil jse, že už mi došla. Jak bych si rád dal ještě aspoň jeden malý doušek kafe, posmutnil jsem si. 

Jako na zavolanou se ve dveřích objevil Jimin s Kávou v ruce. Podíval jsem se na telefon. Překvapeně jsem na něj pohlédl, po dlouhé débě přišel včas. 

,,Ale, ale...co se stalo, že můj asistent pro jednou přišel včas." nemohl jsem si odpustit štiplavou poznámku. 

,,Tak jsem si pro jednou přivstal, tady máš kafe, snad ti bude chutnat." sykl jsem po něm a s úšklebkem ho položil před něj na stůl. Iritoval mě ten jeho povýšený přístup. Je o dva roky mladší a kvůli svému postu si myslí, že mu snad patří celý svět. Neboj se, budeš mít ze mě noční můry, říkal jsem si s ďábelským úsměvem na tváři. 

,,Nemáš ani špetku úcty ke svému nadřízenému..." šeptl jsem si pro sebe. Jiní by te už dávno vyrazili. 

,,Jako by sis snad nějakou úctu zasloužil..." též jsem šeptl, díval jsem se do strany a dělal jako by nic. 

I dneska budeš provokovat? Jak chceš, je na čase, abych ti ukázal tvé místo.
,,Budu dělat, že jsem to neslyšel. Jo a ať tě dnes nenapadane odejít dřív, potřebuju si s tebou ještě něco projednat." sdělil jsem mu ostře. 

,,Jak si přeješ. Uvidíme se na poradě. Měl bys mít všechno připravený, tak mě jistě nebudeš potřebo..." nemohl jsem to dopovědět, neboť mi ten povrchní idiot skočil do řeči. A mě bude říkat něco o úctě. 

,,Moc hezky připravený, že ty to prostě děláš schválně, podklady byly opět neuspořádané." prohodil jsem s otráveným výrazem, abych mu tak dal najevo, že už mě to unavuje. 

,,Joo tohle...asi jsem do toho včera omylem vrazil, když jsem ti šel odnést nějaké věci do kanceláře. Netušil jsem, že to byly podklady na dnešek." hlesl jsem s nevinným úsměvem. V duchu jsem ho však proklínal čím dál víc. Nic jiného si ani nezasloužíš, Jungkooku. 

,,Jasně omylem. Můžeš jít, nemám na tebe náladu." hlesl jsem a díval se na šálek kávy. Pro jistotu se jí ani nedotknu. Bůhvíco s tím udělal. 

Odešel jsem z jeho kanceláře a šel si sednout ke svému stolu. Odfrkl jsem si. Co si o sobě pořád myslí? Idiot jeden. Nesnášel jsem ho. Jak se někdo takový jako on mohl dostat na tak vysokou pozici? A jak ho vůbec všichni můžou tak zbožňovat. Geniální student s nejlepším prospěchem, který se dostal do prestižní firmy a začal jí pomalu celou ovládat. Všichni ho mají za dokonalého génia s neuvěřitelně krásnou tváří. Říkali mu sladký princ Kookie. Jak otravná přezdívka. Abych mu tak nekřivdil, tvář měl pěknou, ale nic víc. A to mě na něm iritovalo nejvíc, vzhledově mě přitahoval. Nejradši bych se za to zahrabal pod zem. Proč ze všech lidí zrovna on? Povzdechl jsem si. 

Snažil jsem se na něj dál nemyslet, ale pak se mi vybavilo , co říkal. Co asi tak se mnou může chtít probírat? Že už by se konečně rozhodl pro můj vyhazov? Ne, to asi ne. Dělal jsem mu i horší věci a stejně si mě tu drží. Byl fakt divnej. Na jeho místě bych se vyrazil už dávno. 

----------------------------------------------------------

Čekal jsem ve své kanceláři, než se Jimin uráčí přijít. Po dvaceti minutách mi došla trpělivost, a tak jsem vytočil jeho číslo. Nemilým tónem jsem mu přikázal, ať se okamžitě dostaví do mé kanceláře.

Vstoupil jsem k němu do kanceláře a naštvaně za sebou třískl dveřmi. 
,,Bože, člověk se kvůli tobě nemůže zastavit ani na kousek řeči. Co potřebuješ tak důležitého, že umíráš touhou po mé přítomnosti?" sykl jsem naštvaně. Nehodlal jsem si brát žadné servítky. Pro mě to žádný šéf nebyl. 

,,I přes to, jak "úžasně" se ke mně chováš, se snažím být milý a tobě dělá problém udělat jedinou věc správně. Tohle byla tvoje poslední šance a tys ji promarnil. Už nebudu tak milý jako doposud." rázně jsem ho okřikl. Přistoupil jsem ke dveřím a zamkl je. Pro jistotu jsem zatáhl žaluzie. Pomalu jsem přistupoval k němu. 

Opařený z toho, že na mě poprvé tak zvedl hlas, jsem tam stál a snažil se pobrat smysl jeho slov. Až když se ke mně začal přibližovat, couval jsem zpětz dokud jsem nenarazil na jeho stůl, na nějž jsem si částečně sedl. Přistoupil až ke mně s potemnělým výrazem. Ruce si zapřel vedle mě a obličejem se přiblížil tak, že jsem na tváři cítil jeho horký dech. Zatajil se mi dech. Poprvé mi nahnal strach. 

,,Baví tě si se mnou hrát? Pořád mi budeš dělat naschvály a chovat se ke mně tak chladně. Poté dojde na jednu sklenku a nejradši bys mě svlékl pohledem." 

,,O čem to mluvíš?" vyhrkl jsem a odstrčil ho od sebe, ale on dal ruce ihned zpět. Byl jsem naštvaný za to, co si dovoluje, ale na druhou stranu to bylo svým způsobem vzrušující. 

,,Tak ty nevíš? Mám ti snad připomenout, co jsi udělal na posledním firemním večírku?" nadhodil jsem. 

,,Přeskočilo ti?" 

,,Jo, nejspíš jo a to jen kvůli tobě. A dnes mi došla trpělivost." prohodil jsem chladně a hrubě si přivlastnil jeho rty. Odstrčil mě od sebe. Pobaveně jsem se usmál. Najednou se ti to nelíbí? To, co přijde se ti nebude líbit víc, ale dnes tě nenechám utéct, pomyslel jsem si. Opět jsem se vrátil do původní polohy. 

,,Co to sakra děláš?" vykřikl jsem a dvěma prsty si přejel po rtech. Vážně se jich dokázal dotknout tak snadno? A proč mi jeho polibek přišel tak povědomý? Kdy jsem přestal vnímat, že byl zase u mě? 

,,Jen ti oplácím laskavost. Taky jsi mě bezhlavě políbil, aniž bych ti předtím dal svolení. Mám ti pošeptat to, co jsi šeptal ty mě pokaždé, když tě přemohl alkohol?" optal jsem se hravě a rukou mu lehce přejel po tváři. Líbil se mi jeho zděšený výraz. Nejspíš si konečně vzpomněl, ale než stihl jakkoliv zareagovat, znova jsem si přivlastnil jeho rty. Jatzykem jsem pronikl do jeho úst. 

Tentokrát jsem ho nedokázal odstrčit, i když jsem chtěl. Mé tělo však toužilo po něčem jiném a já se nakonec zapojil. Ruce jsem mu omotal kolem jeho útlého pasu a oplácel mu polibky. Vášnivě jsem se líbali a odtrhli se, až když nám docházel vzduch. Náhle jsme se jeden druhému zahleděli do očí. Nevím, co mě to popadlo, ale přitiskl jsem se na jeho rty a začal mu rozepínat knoflíčky u košile. 

Pousmál jsem se do polibku a též mu rozepl košili. Sundal jsem mu ji a stáhl i tu svou. Rty jsem přesunul na jeho krk a přisál se  k němu. Chtěl jsem mu zanechat něco na památku. Dále jsem pokračoval ke klíční kosti a občasně jej lehce kousl. Rozepl jsem mu kalhoty a stáhl mu je ke kolenům i s boxerkama. Rukou jsem obemkl jeho nejcitlivější místo. Slastně zasténal. Začal jsem jej uspokojovat, ale neměl jsem v plánu nechat mu projít to jeho nemilé chování. Druhou rukou jsem si stáhl pásek a položil ho na stůl. Rozepl jsem si kalhhoty. Stáhl jsem si je tak, abych mohl vytáhnout svůj vzpřiměný úd a nemilosrdně do něj pronikl. Byl tak úzký. Slastně jsem vydechl. 

Nechtěl jsem se mu oddat tak rychle, ale jeho ruka a rty byly tak úžasné, že jsem se nezmohl na nic jiného, než jen tiše sténat a dávat mu tím najevo, jak moc se mi to líbí. Zastřený touhou jsem nedokázal tak úplně vnímat a nedocházelo mi, co se mnou má v plánu. Až když si mě otočil zády k sobě a ohnul přes stůl, mi to konečně došlo. Tohle byl nejspíš trest za moje chování. Bolestně jsem vykřikl, když jsem v sobě ucítil celou jeho délku. Přísahal bych, že mi vytrysklo pár slz. Za to on si to užíval. Na nic nečekal a začal do mě prudce přirážet. I přes to, jakým způsobem si mě bral, vzrušovalo mě to čím dál víc. 

Zpomalil jsem. Trochu jsem se k němu sklonil. Chytil jsem ho za vlasy a nadzvedl mu hlavu.
,,Snad se po dnešku poučíš. Jestli nechceš, abys se choval takhle, začni se ke mně chovat s respektem a budu si tě hýčkat tak, že se ti o tom ještě nezdálo." pošeptal jsem mu. Špičkou jazyka jsem mu přejel od krku a jemně jej skousl. Pustil jsem jeho vlasy a plácl jej přes ten dokonalý zadek. Líbil se mi ten mlaskavý zvuk, a tak jsem ho plácl ještě párkrát. 

,,Měl by ses trochu snažit, pokud mě chceš potrestat. Určitě máš na víc." snažil jsem se ho vyprovokovat, i když jsem věděl, že toho později budu litovat. Ale tahle jeho temná stránka se mi líbila. 

,,Řekl sis o to." hlesl jsem. Chytil jsem ho za boky a začal do něj přirážet jako zběsilý. Doufám, že na tuhle chvíli nezapomeneš. Jenže čím silněji jsem do něj přirážel, tím rychleji jsem se blížil ke konci. Stále jsem byl i trochu ohleduplný, a tak jsem znova obemkl jeho úd. Několikrát jsem po něm přejel tam a zpátky ve stejném tempu, jako jsem do něj přirážel, a on se s hlasitým vzdechnutím mého jména udělal. Uchechtl jsem se. Ačkoliv jsem to nechtěl skončit tak rychle, došlo na několik posledních přírazů a já došel k vrcholu. Ještě chvíli jsem v něm vyčkával a rozdýchával své potěšení. Poté jsem z něj vyjel a jen tak tak se držel na nohou. 

Moje nohy vypovídaly službu a já cítil, jak se pomalu sunu k zemi. Než jsem dopadl stihl mě zachytit. Vzal mě do náruče a odnesl na pohovku, na níž byla připravená deka. 
,,Ještě řekni, že sis něco takového plánoval." hlesl jsemochraptěle a nemohl se ubránit úsměvu. 

,,Původně jsem si tě chtěl vzít na pohovce, ale tys prostě musel být arogantní." vysvětlil jsem mu a přehodil přes nás deku. 

,,Dej mi chvíli a můžeš si mě vzít znova...tedy jestli na to máš sílu." škádlil jsem ho. 

,,Ty si prostě nedáš říct, co? Když si tě vezmu znova, budeme si muset vzít na zítra oba volno, protože ty se sotva postavíš na nohy a kdo by se pak o tebe staral?" 

,,To zní moc dobře." šeptl jsem a přitiskl na ty sladké a měkké polštářky. 

2004 slov