„Proč to mám dělat?!" „Nebudu s tebou diskutovat! Prostě to uděláš a tečka!" Místnost vyplnilo vzteklé prásknutí dveří a já se - znechucená sama sebou - znovu ponořila do „návodu."

„Jmenuji se Gabriella Strange, je mi devatenáct. Studuji módní návrhářství a vlasového stylistu. Z toho důvodu se hlásím na post nové stylistky..." Jediná pravda, která v úvodu byla, byla můj věk. Zbytek jen prachsprostá lež. Pravé jméno? Naomi Smith. Škola? Žádná...
Můj život nebyl nic moc. Rodiče, feťáci, se mě vzdali jen co jsem se narodila. Skončila jsem v děcáku a od chvíle, co jsem se naučila chodit, jsem byla problémové dítě. Dopadlo to tak, jak mi předpovídaly vychovatelky - pasťák. Ani tam jsem moc dlouho nezůstala. Povedlo se mi zmizet asi čtrnáct dní po tom, co jsem se tam dostala.
Asi měsíc žila na ulici, a nějak přežívala. Pak se chytila party mladých pouličních zlodějíčků a rozhodla se jít s nimi do akce. Vykrást dům v jedné nóbl čtvrti. Říkalo se, že jeho majitel je sám Boss zdejších mafiánů. A my, mladí, blbý a zvědaví, se to rozhodli prubnout. Kdo by se pak mohl chlubit, že právě on vybrakoval barák někoho, kdo se nebojí zastřelit matku s dítětem na ulici, jen proto, že chce...?

Jenže, někde se stala chyba. Sama nevím kde... Vše probíhalo hladce, taška, do které jsem dávala právě peníze z trezoru, se plnila rychlostí blesku. Leila hlídala u dveří, zbytek byl někde po domě a bral, co se dalo. Ticho kolem, pročísla střelba, křik...Než jsem stihla něco udělat, dívala jsem se na Leilu, jak leží v tratolišti vlastní krve. Nad ní se skláněl chlap jako hora a pak se hlaveň zbraně obrátila na mě. „Tu ne!" Bušilo mi srdce, když jsem jeho spatřila.

Tíha strachu na mě dopadla. Dosedla mi na ramena, srdce bušilo ještě víc, dech se krátil... S neskrývanými obavami, jsem se dívala do tváře onoho mafiána. Módní oblek, hit poslední sezóny, drahé boty, hodinky na levém zápěstí musely stát nejméně tolik, co tento dům... Hnědé oči se vpíjely do těch mých, rty zkroucené do šklebu, chřípí nosu se mu chvělo... Postavu měl svalnatou, vyrýsovanou. Mohl mít skoro dva metry a na krku tak pět, možná šest křížků.

„Je to jen zlodějka. Proč ne?" „Podívej se na ni. Vidíš? Ona je bojovník! Děvče ve svých řadách ještě nemám. Jen blázen by se sem vloupal a viděl jsi ji? To ona dokázala zrušit naše zabezpečení..." Usmál se. Skoro vstřícně a uznale. „Jak sejmenuješ?" Něco mi říkalo, ať odpovím. Ať neodporuji a třeba mě opravdu nezabije. Kdo ví, třeba mi tímhle jen prodlužuje život a pak mě on sám zastřelí.

„Jak se jmenuješ ty?"Pobaveně se rozesmál. „Chceš hrát hru na otázky? Můžeme. Ale já se ptám první! Tvé jméno, děvče!" „Clara." „Opravdu?" Nebezpečně přimhouřil oči. Kývla jsem a doufala, že není poznat že lžu. I přes to, jak jsem se za svého života chovala, byly oči jedinou věcí, která mě zrazovala. Prozradily vždy vše...

„Lžeš!" Měla jsem pravdu... Tedy, částečně. V ruce se mu zaleskla zbraň. Odjistil ji a natáhl ruku mým směrem. „Chci pravdu! Počítám do tří." Odpočítával a já se dál rozhodla provokovat. „Tři." Zvedla jsem oči a pohlédla na něj. Rozpažila jsem a hlavu hrdě narovnala. „Střel. Zabil jsi už tolik lidí, že smrt malé holky, která nikomu chybět nebude, se ztratí." „Máš víc odvahy, než většina mých mužů." Borec vedle na něj pohlédl a pak mě sjel pohledem. „Hloupá holka!" „Možná hloupá, ale odvážnější." Ušklíbla jsem se a Boss se rozesmál. „Jdi!"„Pane...?" „Jdi!" štěkl po poskokovi, odtáhl tělo Leily -odpočívej v pokoji - a zavřel za sebou.

„Jen blázen sem vkročí. Dobrovolně sem nechce nikdo. Ani mí, ehm,klienti sem nechodí s nadšením. Kdo sem vejde, nemusí vyjít. Stálo za to, sem jít a snažit se tu krást?" „Jo..." „Něco mi brání tě zastřelit. Děvče, já to udělat nechci. Posaď se." S nechápavým výrazem jsem se posadila do křesla, postavil přede mě skleničku s nějakým alkoholem a usedl naproti. Místnost naplnil smrad z doutníku. Jen seděl a skenoval mě pohledem.

„Tak znovu, tvé jméno?" Vydechl po dlouhých minutách ticha, kdy jsem mu pohled tvrdě oplácela a prohlížela si jej. „Naomi." Kývla usrkl ze své sklenky. „Věk?" „Devatenáct." „Odkud jsi?" „Nejsem si jistá." „Prosím?" „Nevím, odkud jsem." „Rodiče?" „Nemám." „Zastřelit tě, tak tě nikdo postrádat nebude." „Ne. Nerozuměl jsi mi předtím? Smrtmalé holky, co by nikomu nechyběla. Přátele jsi nechal zabít."

„Můžeme se domluvit." „Cože?" „Nechám tě žít, pomůžu ti. Vypátrám, odkud jsi, proč si tě rodiče nemohli nechat, nebo příbuzní... Najdu o tvé minulosti vše, ale budu za to něco chtít." „Jako co? A jak víš, že já chci svou minulost znát."„Každý ji chce znát, nejsi výjimka." Chvíli jsem mlčela. Vzpomínala na všechny ty chvíle, kdy jsem po nocích brečela do polštáře a proklínala vše a všechny, jen kvůli tomu, že nevím kdo jsem doopravdy. Maska drsné holky, která má celý svět těžcev pr**** se vybudovala snadno, pravdu však neznal nikdo...

„Co je to za obchod?" „Jak jsem už řekl, nemám ve svých řadách dívku. Mladá, krásná žena..." Pousmál se a já se ušklíbla.„Můj vzhled není každému po chuti." „Tvůj vzhled je originální. Takže?" „Jakou mám jistotu, že mě nezabijete?"„Mé slovo, Naomi."

Jo,tak tímhle skončil rozhovor s Bossem. Jeho pravé jméno jsem z něj nikdy nedostala a jedna z věcí, co jsem dostala, byla tvrdá škola.

Ten den jsem už z jeho sídla nevyšla. Uplynuly asi dva měsíce, co jsem tam byla a stále jsem nemohla nikam. Tedy... Ne že bych nemohla, ale jen s nohsledy za zadkem a to mě nebavilo. Raději jsem trávila čas v jeho knihovně nebo s ním, kdy mě on učil. Díky němu jsem se naučila rozeznávat zbraně, jak na dálku tak na blízko. Ukazoval mi, jak se bránit, jak brát životy... Cvičil mě jako vojáka, a já se nebránila. Ke konci druhého měsíce jsem podle jeho slov byla připravená.

Ocitla jsem se v ringu, s jeho nejlepším z mužů. Byl to právě ten, co zabil Leilu. Pozoroval mě z patra a usmíval se. I on mě cvičil a nebylo mi po chuti,bojovat právě s ním, ale musela jsem.

Vyhrála jsem. Jeho tělo padlo k zemi a držel se za bok, z kterého mu trčela dýka. „Dobrá práce, Naomi." Vyhrabal se s pomocí Doktora na nohy a ten jej odvedl někam dolů, na ošetřovnu.

Boss uznale tleskal a věnoval mi jeden, ze svých úsměvů. „Moc dobrá práce, jsem na tebe pyšný!"

Většině chlapů, kteří pro Bosse pracovali, jsem nebyla po chuti. A jiným zase až moc... Několik z nich mě podcenilo a museli navštívit ošetřovnu. Pár z nich rovnou márnici. Po první vraždě, jsem se bála reakce Bosse, ale... Podle slov Marca jsem byla pro Bosse něco jako dítě. O které přišel... Vlastně, pravým důvodem, proč se z něj stalo to co je, byla vražda jeho ženy a dítěte. Děvčátka... Marc říkal, že mu právě jeho dcerku připomínám.„Měla stejné oči i vlasy, jako ty. Jsi pro něj hodně důležitá. A nejen pro něj." Objímal mě kolem ramen, zatímco jsem se třásla v návalu pláče, když jsem zabila Sama.

Boss mě pak držel v náručí, uklidňoval a přísahal, že zabije každého,kdo se mi pokusí ublížit. Takovou reakci jsem tedy nečekala...

Rok...Utekl rychleji, než všechny předchozí. Ve světe vražd, korupce a všech těch hnusů jsem byla známá, jako „Bossovo děvče" a nenašel se nikdo, kdo by se mě nebál a i mě nechtěl zabít.

Plnila jsem zakázky, velela týmům, nechávala si velet... Teď však přišel čas, kdy jsem měla práci vykonat sama. Úplně poprvé...A, nebylo mi to příjemné... Nechtěla jsem a přitom musela.

Po prostudování -Xkrát dokola - onoho návodu od Bosse, jsem nastoupila do auta před domem.

„Jsi připravená?" Zastavil Marc před agenturou. „Chceš pravdu?"„I já musel jednou splnit úkol, do kterého se mi nechtělo..."„Udělal jsi to?" „Vyčítám si to dodnes..." „Kdo?"„Žena... Těhotná." Smutně se pousmál a povzdechl si. „Byĺ to jen úkol...Stejně jako toto... Hodně štěstí Naomi, a víš, že když budeš potřebovat pomoct, stačí jen zavolat." „Díky Marcu." Vystoupila jsem, zabouchla a jeho černé BMW zmizelo.Nádech, výdech... Vkročila jsem do budovy, jejíž recepce sídlila naproti hlavnímu vchodu. Za pultíkem seděla usměvavá zrzka, která mě navedla jak se dostat na místo.

Kráčela jsem koridory, motala se a o dvacet minut jsem klepala na dveře, za nimiž měl probíhat můj pohovor.

„Slečna Strange?!" Vyskočil na nohy chlapík, něco přes čtyřicet. Strnule jsem kývla a potřásla s nabízenou dlaní. „Rád vás poznávám! Slyšel jsem na vás samé dobré věci! Velmi šikovná, mladá dívka." Pročítal si zfalšované dokumenty a usmíval se pořád jako sluníčko. Začínalo mě za něj bolest ve tvářích...
„Chlapci z vás byli nadšení. Asi budete první, o kterou se hromadně porvou." Ušklíbla jsem se a nejistě poposedla. „No," zatleskal jako malé dítě a vytáhl teď svoje papíry. „Projdeme to..." Zakmital obočím - on prostě na něčem musí jet! - a dal se do povídání. Uf...

Ne. Opravdu jsem neměla chuť tohle podepsat, ale... „Strange" zasvítilo modrou propiskou na bílém papíře, v kolonce „podpis." Chlapík, nějaký Joseph McLier, mi opět třásl prudce rukou a já za ním po chvilce vlála, jako prapor. Hnal se koridory, nahoru, dolů, vpravo, vlevo... Zabrzdil u dveří, upravil si kravatu, hodil po mně oslnivým úsměvem, s razancí zaklepal a vstoupil.
„Hoši,tak vám ji vedu. Souhlasila!" Ustoupil a já pohlížela natrojici osob, sedící na pohovce. Jako první vyskočil na nohy kudrnáč a lamač srdcí napříč celým světem.

„Čau!" Pousmál se a natáhl ke mně ruku. Slabě jsem ji stiskla a pak se přivítala s Louisem a Liamem. Aby těch lidí nebylo málo, odnikud se objevila přítelkyně Liama, pak sourozenci od Louise a Harryho, i nějaká jeho sestřenka s dcerkou. Snažila jsem se urychleně zapamatovat jejich jména. Jakoby nestačilo, že jsem měla problémy vůbec oslovovat kluky, jejich správnými jmény... Prostě... Nic mi neříkali. Jako jo, věděla jsem, že jsou slavní ale to bylo všechno. Jména, příjmení, kolik jim je... Nic, ani ťuk. Doslova nepolíbená co se jich týkalo.

Nicméně, hrála jsem asi dobře. Sestra od Louise - super, jeho si prostě pamatuji hned - byla strašně hodná a kamarádská. Než jsem stihla mrknout, došlo mi že je blázen do fotek. Selfíčka vznikala šílenou rychlostí a po zjištění, že nemám instagram se málem složila. Odtáhla mě od skupiny k notebooku a tam mi ho zakládala - pomyšlení, že tohle bych vlastně dělat neměla, jsem vypustila.
Utekla hodina, hlava mi šla kolem, začínala mi migréna a ten, kvůli kterému jsem tady, stále chyběl. „Kluci? Můžete?" Povedlo se mi přeřvat humbuk a odejít s kluky na chodbu.
„Je toho na tebe asi moc, co?" Smál se Liam a napaloval cigaretu. Louis mu sekundoval a Harry vypínal požární hlásič. „Dva výjezdy kvůli těm volům stačily." zaculil se a opřel se o zeď. „Copak je, Gabi?" Bude mi chvíli trvat, zvyknout si na nové jméno...

„Můžeme se sejít zítra? Dáte mi adresu, kam dorazit? Liam má pravdu..."„Už chceš jít? Nepočkáš na Nialla? Zdržel se u rodiny, a pak problémy s letadlem... Bude tu za chvilku." „Seznámit se můžu zítra..." Rezignovaně kývli, Liam mi napsal na papírek adresu, kde bude probíhat zítřejší focení. Na osazenstvo uvnitř jsem houkla pozdrav a snažila se urychleně zmizet. Boss asi nebude rád, ale přece nečeká, že budu vraždit hned...

Při východu jsem se s někým srazila. Jen jsem zamumlala omluvu avyběhla na ulici. Hluboký nádech i výdech. Rozhlédla jsem se kolem, hledala nějaký záchytný bod a pak se prostě vydala v závěsu dvou dívek. Podle rozhovoru mířily na Trafalgar a z něj si zavolám odvoz.

„Takže?" Posadila jsem se na sedadlo spolujezdce. „Jsou fajn." „A on?"„Nebyl tam." „Cože?" „Měl zpoždění..." „Proč jsi odešla?" „Migréna... Nemohla jsem to už vydržet. Já mu to vysvětlím..." Marc pokýval hlavou a rozjel se k sídlu.
Jeho nejistý pohled, když jsme vcházeli do haly mi moc nepřidával. A cesta k Bossovi, se mi zdála taky nějaká dlouhá. Nelíbilo se mu to... Nečekaně. Vyslechla jsem si plno připomínek o tom, jak lidé, kteří zaplatili, si přejí jeho brzkou smrt.
„Nemůžu to udělat hned!" „Vážně?" „Jo! Pokud to chceš hned, řekni jinému... Mám dělat stylistu, ne že se tam objevím a odprásknu ho ve dveřích! Je snad jedno, jestli bude žít o pár týdnů dýl... Já potřebuji jejich důvěru! Nech mě dělat tak, jak chci já." „Dobře. Vím, že víš co děláš."
„Díky. A ještě něco. Chci byt. V centru.." „Proč? Tady ti to nevyhovuje?" „Je to tu super. Ale co když je napadne, nějaká párty? Sem je asi těžko vezmu." Narážela jsem na fakt, že Lottie i Sophie byly šíleně zvědavé, jak bydlím. Určitě se brzy pozvou na návštěvu... „Dobře. Zítra dostaneš klíče..."

Marc mě odvážel do nového bytu v centru. Nečekaně bydlel o patro níž, kdyby nastaly nějaké potíže... Procházela jsem si byt a s pomyšlením, že je to stejný luxus jako v sídle, nastoupila do svého auta, které stálo připravené dole v garážích. Marc se vydal za mnou. Nechala jsem jej a za jízdy zkoumala, jestli nemám auto nějak ošéfované. Měla... S úsměvem jsem zrušila sledovací gps a na další křižovatce jsem se Marcovi ztratila. Půl minuty na to, mi začal zvonit mobil. S úšklebkem jsem hovor přijala. Chvíli se dohadoval a pak potupně uznal, že ho nemůžu mít za zadkem pořád a když z něj vypadlo, že o gps ani o tom, že mě on sleduje Boss neví, chtělo se mi smát.

Zajela jsem na parkoviště před salónem. U vstupu se prokázala kartou odLiama, a nechala se zavést do ateliéru. Tam už byli kluci v plném počtu. Slyšela jsem smích, který nutil k úsměvu i mě. Položila jsem na stůl kufr s líčidly a zamířila za kluky, kteří si mě zatím nevšimli. „Ahoj!" „Ahoj!" Usmál se Louis a představoval mi Nialla. „Dorazil hned, co jsi odešla." Neušla mi slabá výtka v Louiho hlase.

„A já si říkal, co tam dělala tak hezká holka." Nechápavě jsme na něj pohlédli a mně teprve teď trklo, do koho jsem asi vrazila. „Promiň." „Moje chyba. Díval jsem se do mobilu." Zasmál se a natáhl ke mně ruku. Zbytek se dožadoval vysvětlení a pak jsme se přesunuli k přípravám.

„Proč jste vlastně potřebovali někoho nového? Copak vám nepomáhala Lou s Lottie?" Noc jsem strávila na internetu, hledáním různých faktů ohledně jednotlivců i skupiny celkově. „Lou čeká mimčo a Lottie se chce věnovat škole." Zmohla jsem se jen na kývnutí a dál upravovala Harrymu vlasy...

„Tak co mi o sobě řekneš?" Málem jsem upustila hrníček s kávou. Střelila jsem vraždeným pohledem po osůbce, která mě tak vyděsila. Niall se pobaveně culil a jen v boxerkách se vyhoupl na kuchyňskou linku. „Jsi s námi víc jak tři měsíce, a jsi tajemnější než býval Zayn. A to je co říct!" „Hodněkrát jsem se spálila, nechci vše říkat." To se spálením byl tak trochu kec, ale na druhou stranu... Co jsem měla říct? Že jsem nájemný vrah? Haha...

„Nemusíš vše, stačí něco."zamrkal a bez svolení mi z rukou sebral hrneček a napil se. „Hej!"„Co?" Zasmál se nahlas, seskočil a než jsem mohla něco říct, držel mě v náručí. „Co to děláš?" „Já nevím..." Hrnek skončil na stole, jeho pravá dlaň byla vpletená do mých vlasů. „Jsi krásná. Tajemná a krásná." „A ty máš ještě kocovinu ze včerejška." „To bych neřekl." Pobaveně jsem se uchechtla a snažila se odtáhnout.

„Proč se bráníš?" „Pusť." „Proč? Nelíbím se ti?" Drze si skousl ret a sklonil se. „Hm?" A teď babo raď. Jistě že líbil... Víc, než bylo zdrávo, jenže tu byl jaksi jeden, ohromný problém. Já byla pořád vrahem a on obětí. Která už dávno neměla žít, a to, že stále žil vadilo pár lidem. A já měla šibeniční termín. Do konce měsíce musí zemřít. Pak mě stáhnou a udělá to někdo jiný. Asi by to bylo i lepší, jenže, já mu vzít život nechtěla a dokud jsem tu byla, měla jsem jistotu že nezemře.

V uších mi zněl varovný rozhovor s Bossem. Nevyhrožoval mi přímo, ale ti lidé, kteří chtějí jeho smrt jsou ochotni zaplatit i jinému a pokud dojde na věc, mohu zemřít s ním. Kdyby mě náhodou napadlo, chránit jej... Boss nic o mých citech nevěděl, byla to jen dedukce, proč ho nechci zabít. To že pravdivá, byla věc druhá...

„Hraješ si s ohněm." „Ty jsi ten oheň?" „Možná." „Pak se chci popálit." Na tváři mě zalechtal jeho dech. Jen díky nešikovnosti Louise, který už týden stabilně zakopával a shazoval věšák v předsíni, jsem od něj stihla uskočit. Blonďáček frustrovaně vydechl a opět si přivlastnil můj hrnek. Rezignovaně jsem si vařila další kafe, když Louis doskákal klince. „Já se na to...! Musíme ho dát někam pryč, nebo se zabiju!" „Zkus zvedat nohy." Ušklíbl se na něj Niall aodešel. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že je uražený... Jako by Louis mohl vědět, že mi chtěl dát pusu.

„Co mu je?" „Asi se špatně vyspal..." Přistrčila jsem mu kafe a se svým odešla. Zavřela se v pokoji a postavila se k oknu. Měla jsem z něj nádherný výhled.
Byli jsme v Dubaji, na tour a večer nás čekal koncert. Pronajali jsme si dům na pláži, a já, zahlcena panikou jsem sledovala každý zvláštní pohyb a objekt venku. Přesně dneškem končil poslední den v měsíci... Moje deadline dovršila a dnes jsem vraždit...

„Jsi nějaká rozrušená." Usmívala se Sophie. Pomáhala mi připravit kluky, zatímco oni ještě teď řešili věci ohledně koncertu. Niall byl jako sopka, čekala jsem, kdy začne prskat žhavou lávu. Vytvořit mu na vlasech něco, s čím mohl ven, mi dalo zabrat. Pořád se nějak hýbal, otáčel, zakláněl... Lezl mi na nervy! „Nialle!" Zavrčela jsem a zachytila mu ramena, aby se nemohl pohnout. „Mám jen nervy, z něj!" Zavrčela jsem a donutila Nialla, aby se na mě podíval. Sophie zmizela kdesi s Liamem a já s Niallem osaměla.

„Přestaň být tak protivný!" „Nemám náladu!" „Jo? A Proč?!" Vytáhl se na nohy. Výšková převaha opět nastala, zvedla jsem hlavu a zadívala se mu do očí. Vědomí, že by měly vyhasnout...„Nialle, prosím." Zašeptala jsem a vytáhla se na špičky. „Jáa ty... To nejde. Mám tě ráda, ale... Jen jako bratra. Jako Harryho, Liama a Louise. Nezlob se..." Semkl víčka a pak krátce kývl hlavou. Posadil se, nechal si udělat vlasy, zakrýt těch pár nedokonalostí na jeho - paradoxně - dokonalé tváři a odešel za zbytkem, čekajícím u schodiště.

Koncert začal. Slyšela jsem až sem řev fanoušků a místo toho, abych se připojila k holkám, svezla jsem se na židli, zabalila se do jeho mikiny a prostě se rozbrečela. Jak mám zabít někoho, kdo mi za tu dobu přirostl k srdci takovým šíleným způsobem.

Hlavou mi projelo vše, od toho, jak nás Loui seznámil, až po všechny blbosti, co jsme ostatním vyváděli. Pouštěla jsem si ho k tělu víc, než jsem měla a možná proto se i on zjevně zamiloval. Jenže se zamiloval do lži. Do jedny velké, nechutné lži. Lhala jsem ve všem a všem. Nic na mé osobě nebylo pravdivé. Byla to jen herecká role, která se od pravé Naomi naprosto lišila.

„Gabi? Děje se něco?" Obrátila jsem se k příchozímu. Byla to Denise. Jeho švagrová... No super. „Ne, nic." Zachytila mě a přitáhla k sobě. „Co se děje, Gabi?" Chuť zakřičet, že to oslovení nesnáším, jsem zadupala hluboko v sobě a jen ji objala. „Nic se neděje. Jen jsem si na něco vzpomněla. Ale už je to dobrý..."Za jejího dozoru a nesouhlasu v očích, jsem si upravila make-up a se svou rukou v její, jsem se připojila k holkám.

Koncert skončil. Postupně jsme posbírali všechny naše věci a zamířili k bočním východům. Naskládali se do aut a vyjeli směrem k domu. Padala mi hlava, jenže okýnko k opření moc pohodlné nebylo a k mé smůle, vedle seděl Niall. I on zíval, ale to bylo asi vše.„Pojď ke mně." Nakrčila jsem čelo a pohlédla na něj. „No tak. Budeš mít z toho leda tak bolest hlavy..." Zvedl paži, opřela jsem se o něj a během chvilky usnula.

Vzbudila jsem se ve své posteli. Jen v tričku, moje rifle i jeho mikina, kterou jsem na sobě měla, byly složené na židli. Venku řádila bouře a hodiny ukazovaly dvě ráno.
Hnaly se mi do očí slzy, když jsem vstávala a uvědomovala si, co chci teď udělat. Oblékla jsem se a vytáhla z pod postele kufr, o němž nikdo nevěděl. Zastrčila jsem si za džíny dva revolvery, do rukávu mikiny - pro všechny případy, i pro moment, že bych někoho potkala - jsem za strčila nůž a s tlumičem v kapse, jsem se protáhla na chodbu.

Parkety, které místy vrzaly teď ani nehlesly. Nemohly... Našlapovala jsem jako kočka a bez problémů se dostala k Niallovi. Vklouzla do pokoje, nasadila tlumič a přistoupila k posteli. Natáhla ruku a hlavní mířila na hlavu.

Polykala jsem slzy. Dívala se do jeho spící tváře, která byla tak klidná a uvolněná. Něco se mu muselo zdát, rty měl zkroucené do úsměvu, jednu dlaň položenou na holé hrudi, druhou pod hlavou. S cuknutím jsem vydýchávala šok, když mu zavibroval mobil. Následně znovu a pak zase. A on se začal probouzet. Natočil se na bok a chmátl po mobilu. Něco zamumlal a celý ho vypl. Doteď si mě nevšiml, jenže teď... Obrátil se a přimhouřil oči. „Gabi?Gabi!" Vydechl a v šoku se posadil. Zády se přirazil na pelest postele a s nefalšovanou hrůzou se díval na zbraň.

„Naomi!"„Co-cože?" „Jsem Naomi." I přes tmu, která v pokoji panovala a světlo zajišťoval měsíc, jsem viděla jak zbledl ještě víc. „Naomi?" „Naomi Smith. Nájemný vrah." „To-to nemyslíš vážně." Hlas se mu třásl a celý se klepal. „Bohužel." Odjistila jsem zbraň a znovu s ní vztáhla ruku.„Proč to děláš?" „Nerozuměl jsi? Jsem nájemný vrah."„Jsi holka. Malá holka..." Šeptal zničeně a nevěřícně. „Malá holka..." Zopakovala jsem po něm a tvrdě pohlédla do jeho očí. „Malá holka z ulice, která neměla nic a díky jednomu dostala vše. Ale nic není zadarmo." „Můj život?"„Je mi to líto. Opravdu." Nadechla jsem a na pár sekund přivřela víčka. Draly se mi do nich slzy. Srdce mě nutilo, abych zbraň sklonila. Mozek mě však nutil pokračovat.

Postel zavrzala, než jsem se stihla vzpamatovat, moje zbraň skončila na posteli a já naražená na protější zdi. Sykla jsem bolestí a pohlédla na něj. Oči měl stále naplněné strachem a zároveň i vztekem. „Věřil jsem ti! Věřili jsme ti!" Vrčel, zachytil moje zápěstí a donutil mě dát ruce vzhůru. „Proč?! Kdo?!"„Já nevím!" Povedlo se mi jej odstrčit, zavrávoral a opět ve strachu zvedl ruce, na znamení vzdávání se. Nevěděl, nepočítal, nečekal že mám další zbraň. Teď již bez tlumiče, ale...

Díval se mi do očí a pak ruce svěsil. „Tak to udělej." Sebral mi tímto veškerou odvahu. „Udělej to. Určitě ti dobře zaplatili, tak doufám, že si ty prachy užiješ. Tak na co čekáš!?"Zařval mi do obličeje, když jsem se k ničemu neměla. Zachytil mou ruku a přitiskl si hlaveň na břicho. „Střel!"

Rozbrečelajsem se, jako malá holka. Dívala jsem se na zbraň, která mu přitomto úhlu mohla rozevrat většinu orgánů a přes slzy už skoroneviděla. „Tak to udělej, Gabi. Teda, Naomi!" „Ne-nemůžu.Pusť!" Vyrvala jsem své ruce z jeho sevření a snažila sedostat ke dveřím. Zbyla mi už jen zbabělost...

Jediným trhnutím mě hodil do postele. „Tak mě zabij!" Vrčel a cpal mi do ruky zbraň z postele. „Udělej to!" „Nemůžu! Nemůžu!"Šeptala jsem a přála si sama zemřít. „Prosím!" Bolestivé sevření kolem rukou zmizelo, vzal mě za tvář a já nepochybovala, že má chuť mě uhodit. Poznala jsem to...

„Ty-"„Nialle, prosím. Musíš mě poslechnout! Musíš odtud, někam daleko!" „Co jsi zač!?" Zavrčel a najednou se role prohodily.Na spánku mě tlačila hlaveň.

„Mluv!"zavrčel a hlaveň se mi vryla ještě hlouběji. „Naomi. Moje pravé jméno je Naomi. Je mi devatenáct a nestuduji. Nejsem návrhář ani stylista. Jsem vrah. Obyčejná spodina... Moji rodiče," syklajsem bolestí a snažila se odtáhnout od zbraně. On mě však chytil pod krkem a stiskl. Nebránila jsem se, bylo to zbytečné. Se zbraní u hlavy a druhou rukou pod krkem, kdy na mě seděl plnou váhou... Mohl mě zabít dřív, než bych se na něco zmohla. „Byli feťáci. Vzdali se mě hned, když jsem se narodila. Dětský domova pak pasťák. Nebyla jsme moc hodná holčička." Rozlepila jsem víčka. Díval se na mě s chladem v očích, svým způsobem mě to děsilo a konejšilo.

„Pak jsem se dostala do party. Hecli jsme se. Vybereme dům jednoho z hlavních představitelů londýnského podsvětí. Přežila jsem jen já, vycvičil mě a udělal ze mě svého vojáka. Dívku v řadách mnoha mužů." Tváří se mu mihlo znechucení.
„Pracovala jsem vždy s někým, teď jsem musela sama. Nevím, kdo chce tvou smrt, ani nevím, kolik zaplatili. Ale jestli to neudělám já, udělá to jiný... Tohle je poslední moment, kdy tě můžu zabít já. Až se rozední a ty nebudeš mrtvý, pošlou jiného."

„Pošlou jiného, i když budu mít tebe?!" Zavrčel a dech se mi začal krátit. Surově mi jej svíral, začínaly se mi dělat mžitky před očima. „Na mě jim nezáleží! Boss... On mě chrání, ale-ale šance, že mě zachrání je mizivá. Za-zabijí mě, stejně jako tebe. O-oni se spolehnou na-na jiného." Sípala jsem a snažila se uvolnit sevření. Stisk povolil, jeho dlaň přistála na mé tváři.Zlehka mě popleskal. Otevřela jsem oči a pohlédla na hodiny.Přišlo mi to jako pár minut, ale musela jsem omdlít. Uplynulo víc jak dvacet minut...

„Nechtěl jsem. Ne tak moc." Dolehl k mým uším hlas. Natočila jsem hlavu a bolestí sykla. Krk pálil jako čert. Seděl na okraji postele a díval se do zatažených závěsů.Z jeho pokoje se vstupovalo na terasu, ze které vedlo schodiště na pláž. Dveře, které předtím byly otevřené, teď byly zamknuté a celý pokoj se halil do naprosté tmy.

„Omluvu si nezasloužím." Zachraptěla jsem a natáhla se po zbrani.

„Uděláš to?" „Ne." Zastrčila jsem zbraně opět za džíny a promnula si krk. „Musíš se dostat pryč. Hned." „Pošlou jiného... Ty mi dáš možnost útěku a někdo jiný mě odstřelí." Zvedl hlavu a vytáhl se na nohy. „Ty bys měla zmizet." Uchechtl se a ukázal mi záda. „Já se o sebe postarám Naomi, ale jak ty budeš vysvětlovat pak ostatním, kdo jsi?" „Jak mám vysvětlit tobě, kdo jsem?" Zamumlala jsem mu do zad a objala ho. „Cože?" „Role Gabrielly se mi příčila. Nechtěla jsem hrát... Jenže, ono mi to něco dalo. Tebe, je..." Trhla jsem hlavou ke dveřím. „Měla jsem rodinu Nialle, rodinu jako Gabriella. Ale ne Naomi. V realitě jsem jen vrah, Bossovo děvče, jak mi přezdívají. Dívka a vrah v jednom. Jsem malá holka, sám jsi to řekl a přitom mám na rukou krve víc, než většina Bossových mužů. Nechtěla jsem to udělat a nechci. Nevěřím tomu, že okolí není hlídáno. Ale teď máš větší šanci zmizet. Vzbudíme ostatní a všichni odjedete, nechci aby někdo z vás zemřel."

„A ty?" „Smrt je to nejmenší zlo, co tě na světě může potkat." Uchechtla jsem se a pustila jej. Obrátil se. „To ti nedovolím. Jestli pošlou někoho jiného, zabije tě." „Pokud tu zůstaneš ještě delší dobu, zabijí i tebe. Já se o sebe postarám." „Nedovolím ti to." „Já se ale na svolení neptám. Kdybys pro mě neznamenal tolik, co znamenáš, udělala jsem to. Zabila bych tě a pak zmizela. Nikdy by mě nikdo nenašel. Jenže já nemohla a nemůžu." Vytáhla jsem se na špičky a políbila ho, jeho rty se pohnuly a polibek mi oplatil, přesně v tu chvíli jsem měla pocit, jako by mě něco trhalo. Zachvěla jsem se, zasténala bolestí a kolena se mi podlomila. Niall zakřičel, rozrazili se dveře a moje tělo sjelo kzemi.

Vzbudila jsem se v bílém prostředí. Bolely z něj oči a přivyknout si, trvalo velmi dlouho. Se zasténáním jsem dala najevo, že jsem vzhůru. Měla jsem pocit, že něco mám po pravici, a do zorného pole se mi dostal obličej. Boss...

„Naomi!" Zašeptal unaveně a sklonil se. „Holčičko moje..." V jeho tváři jsem spatřila něco, co ještě nikdy. Slzy... Drsnou rukou mě hladil po opocené tváři a přes slzy se usmíval. „Konečně jsi se vzbudila!" Šeptal a jeho tvář vystřídala další. Tentokrát ženy. „Naomi, vítej zpět. Jsem doktorka..." Přestala jsem vnímat a v duchu přemítala, co se stalo že jsem tady. Doktorka odešla a Boss mi pomohl s rozpomínáním.

Dubai,dům, Niall, jeho pokoj, bolest, tupý náraz, jeho křik... „Kde je?" „Mrtvý." „Kdo?" „Podsvětí." Semkla jsem víčka a polykala slzy. Mohla jsem vědět, že pokud selžu já, povolají někoho z nich. Podsvětí... Tak se říkalo druhé straně londýnské mafie. Byli stokrát horší a nikdy neselhali...

„A zbytek?" „V šoku, ale žijí." „Proč?" „Důvod neznám Naomi. Zaplatili..." „Proč vraždíme ty, které nám někdo jiný vydá všanc? Proč nevraždíme ty, co si to opravdu zaslouží? Proč on? Nikomu nic neudělal..." Po tvářích se mi řinuly slzy. Nechtěla jsem se s tím smířit. Bolelo to.

„Milovala jsem ho." „Naomi... Byl to jen kluk." „Ne, nebyl to jen kluk. Byl to Niall! Kluk, kterého svět znal jako figurku ve světě slavných ale já ho poznala, jen jako kluka. Obyčejného kluka, co mě měl rád." Další slaný vodopád.

„Naomi..."„Prosím!" zašeptala jsem a potlačovala slzy. Uteklo několik měsíců. Moje zranění, kdy mě člen podsvětí střelil těsně vedle páteře, se vyléčilo bez komplikací, a po pár rehabilitacích, jsem byla schopná normálně fungovat. Teď jsem stála před Bossovým stolem a prosila, aby mě s Marcem pustil do Irska. Chtěla jsem najít hrob, kde on ležel.

Marc vešel bez zaklepání dovnitř. Boss ani nestačil nic namítnout. „Dovolte ji to! Dám na ni pozor." Rezignovaně souhlasil a další den, jsem se ocitla v městečku, odkud Niall pocházel. Netrvalo mi dlouho, abych našla dům jeho otce. Když mi otevřel, spatřila jsem zlomeného člověka, kterému vzali to nejcennější, co v životě měl. „Fanynka?" zašeptal zlomeně. „Přítelkyně." Zjihle na mě pohlédl a pak na Marca. „Gabriella Strange?" Přikývla jsem a společně s ním se rozplakala.
Zavedl mě dovnitř. Marc zůstal před domem a já strávila s jeho otcem asi hodinu. Povídal mi o Niallovi, povídal i o mě. Co mu Niall psal a volal... Vycházela jsem uplakaná a psychicky na dně. Litovala jsem každé vteřiny, kterou jsem promarnila abych Niallovi řekla, jak moc mi na něm záleží.

„Přemýšlíš o pomstě?" „Nic jiného než pomsta není." „Pleteš se."„A co je jiného? Vzali mi ho." „Mělas mu vzít ty sama život." Promlouval otcovským hlasem do ticha v autě, když jsme mířili na hřbitov. „Jenže jsem to nedokázala. Nikdy..."„Miloval tě a ty jeho. On to věděl." „Ne, nevěděl..."„Pamatuješ si, jak jsem říkal, že jsem musel zabít tu ženu?" krátké kývnutí. „Miloval jsem ji." „Cože?" Hlas se mi zatřepal. „Čekala moje dítě." „Marcu...?!" „Čekala moje dítě. Mou holčičku... A já to musel udělat. Nikdy jsem si to neodpustil Naomi, a nikdy neodpustím. Vím, jak tě tohle bolí. Vím to." Plakal. Po tvářích mu tekly slzy a já otvírala marně pusu a nevěděla co říct. Zastavili jsme u hřbitovní zdi. Ruku v ruce jsme prošli bránou a když jsem spatřila jeho hrob, sesunula jsem se na písčitou zem.

Usmíval se z fotky a to mě ničilo ještě víc. Kam oko dohlédlo byly květiny, věnce... Položila jsem svou růži k fotografii a prosila o odpuštění.

„Proč jsi to udělal?" „Boss nebyla není špatný chlap. Ať je jakýkoliv... Vzali mu dítě a ženu a z něj se stalo zvíře. A já... Ona byla dcerou jednoho z „nebezpečných." Chtěli jej tak zničit... A já pracoval pro podsvětí." „Cože?" Opřel se o kapotu auta a hleděl skrze mě. „Boss přišel a varoval mě. Řekl mi, že ji chtějí zabít, ale já nevěřil. Jenže pak se o to pokusili... Nepovedlo se jim to. Přežila a za pár měsíců se ze šoku vzpamatovala a já se rozhodl. Nedovolím jim, aby zemřela jejich rukou. Udělal jsem to já. Mám na rukou její krev..."„Proč jsi ji neochránil?" „Nemohl jsem Naomi. Tohle... Je to těžké, nepochopila bys to." „Nerozumím tomu. Miloval jsi ji, čekala tvoje dítě a zabil jsi ji!" Zakřičela jsem do jeho tváře. „A nikdy jsem nepřestal litovat!" Zavrčel a nastoupil.

Posadila jsem se na sedadlo spolujezdce a za naprostého ticha nastartoval.
„Přemýšlel jsi, že by sis vzal život?"„Pořád. Jen jsem na to nikdy neměl odvahu." „Můžu řídit?" Nic neřekl, zastavil, odepl pás a vyměnil si se mnou místo.

Pohlédla jsem před sebe. Cesta se tu klikatila mezi stromy, ostré a prudké zatáčky... Tady se vybourat... „Bojíš se? Já jo." „Jsme spolu." Zašeptal a jeho dlaň spočinula na té mé. S myšlenkami na Nialla, na to, jak jeho rodina trpí, jsem nastartovala. První dvě, ostré zatáčky, pak jsem pustila brzdu a sešlápla plyn. Poslední pohled na Marca a proražení svodidel...