,,Ale Hobi, před chvilkou si mi psal že přijedeš."

,,Já vím, ale náš manager s námi potřebuje probrat naše turné."Znovu.

Znovu ji něco slíbil a nedodržel.Vlastně proč by měla být smutná?Už si na to zvykla.Její poslouchání jeho výmluv  bylo jako denní rutyna.

Ale i přes to se cítila ublíženě, bolelo jí to.

Neviděla ho tak dlouho.

Dala by cokoliv za chvilku společného času, vystačily by si i s pár minutami jen aby jej mohla obejmout a vidět jeho zvláštní, ale pro ni dokonalý úsměv.

,,Yun?"ozval se po chvilce když dívka neodpovídala.

,,Ano?''povzdechl si, její hlas zněl tak ublíženě, zlomeně a smutně až i on sám začal pociťovat smutek.Nikdy nebyl šťastný když byla smutná.

,,Mám tě rád ty můj Happy Virusy."zachichotal se doufajíc v trochu zlepšení dívky nálady.

A tak se i stalo.

Během vteřinky se na její tváři rýsoval úsměv, sice jen nepatrný, ale přeci.

,,Taky tě mám ráda."taktéž se usmál.Její hlas zněl o ždibec šťastněji.

,,Už musím jít.Hezky se vyspi."

,,Ahoj."

Jakmile její telefon oznámil ukončení hovoru její úsměv se vypařil

...stejně jako naděje, že jej znovu uvidí.