Byl odvážným dobrodruhem. V jednu chvíli byl potápěčem, ve druhé horolezcem směřujícím na ty nejvyšší vrcholy. V té další archeologem, hledajícím v husté džungli pozůstatky dávných civilizací.

Prozkoumával korálové útesy a nadšeně sledoval pestrobarevné rybky plující kolem. Modré, zelené, pruhované, všechny tam byly. Chtěl tam zůstat navždy, přátelit se s těmi malými tvory a být jim dobrým společníkem.

Když vyplaval o kus dál, mohl si pohrát s delfíny. Inteligentní savci kolem něj skákali a dováděli, připadal si jako ve snu. Zapomněl na všechny starosti i případné plány na další dobrodružství. Terve když se vlnky zvedly a přecházely do vln, se rozhodl, že by mohl nechat hrátek s delfíny. Však on se k nim zase vrátí.

Jindy chodil džunglí, nakukoval za zrádné liánové převisy a obdivoval mohutnost kmenů tisíce let starých stromů. V dálce slyšel ryk zvířat a dělal vše pro to, aby se s nimi nemusel setkat tváří v tvář. Tak odvážný zase nebyl.

Vždy musel obdivovat, jak si to příroda dokázala zařídit. A i to, jak se lidé dokázali přizpůsobit. Vyhýbal se domorodým kmenům a raději volil opatrnější cestu.

Nebo se stal archeologem, který hledal pozůstatky po dávných civilizacích. Nebál se překvapivých objevů, míval z nich velkou radost. Při takových chvílích si připadal jako malé dítě, co právě dostalo novou hračku. Stejně tak jako ho nezajímalo, zda je objev dobrý, či špatný.

Prozkoumávat pyramidy bylo jeho snem už od dětství. A jako dobrodruh si jej mohl splnit. Miloval záhady, které visely okolo antických postav, ale věděl, že nebude schopen je rozluštit. Čekaly na někoho jiného.

Nebo se prostě povaloval na pláži, vychutnával si koktejl, sledoval lidi, jak se opalují a děti, které plavaly v moři. Někdy stavěl hrady z písku, nestaral se o to, zda si na něj lidé ukazují. Byl to jeho život, jeho radost, proč by se měl někomu zodpovídat?

Když se zrovna nevydával za dobrodružstvím, nevadilo mu chodit lesem, proplétat se mezi kmeny stromů, hledat houby, sbírat dřevo nebo sbírat borůvky. Jeho žena se k němu často připojila, když to nebylo nebezpečné.

V noci usínal za absolutního ticha, když se probudil, viděl nad sebou krásně zářící lunu a hvězdy tak, jak je lidé ve velkoměstech vidět nemohli. Dokázal spatřit galaxie pouhým okem. Byla to naprostá nádhera, pozorovat je tak, jak mohli jen pravěcí lidé a zvířata. V dnešním světě technologie to už nešlo. Jen v místech daleko od civilizace, v místech, do kterých zavítali jen dobrodruzi, jako byl on. A toho si velmi cenil. Vážil si všeho, co mu ukázala příroda, protože další generace to nikdy neuvidí.

V horkých letních dnech vyrážel na hory, na mnohakilometrové túry nebo vytáhl horolezecké vybavení a zdolával ty nejvyšší hory. Tam bylo vždy příjemně. Mohl vidět celé údolí pod nimi, měl pocit, že vidí všechno, co na zemi je. Nejen na zemi. V takových výškách si připadal volný. Jako pták. Jediné, co mu chybělo, byla křídla. Poté by byl jeho sen kompletní.

Naopak, když bylo chladno, vyrazil do Afriky. Na savanu, pozorovat divoká zvířata. Věděl, jak loví lvi, jak gepardi, kde se vyskytuje nejvíc opic nebo hyen. Poznal, jak se loví hadi. Něčeho takového se nikdy nebál. Kobry kapské nebo egypstké pro něj nepředstavovaly žádný problém.

Kovbojem se stal vždy, když bylo venku dusno. Seděl na hnědém koni ve westernovém sedle, jednou rukou si upravil klobouk, druhou nahmatal pistole u pasu. Jeho oř byl klidný a čekal na sebemenší pokyn. Na sedlové hrušce před ním viselo lano a jeho přátelé seděli na svých vlastních koních kus od něj. Psi stáli způsobně vedle nich a čekal, až jiný kovboj vypustí dobytek. V té chvíli pobídl svého koně a dokázal v jeho sedle vydržet i několik dní. Nahánění dobytka se stalo jeho koníčkem. V té době si připadal jako na pravém divokém západě.

Jiné místo, kdy se tak cítil, byly arény, kde probíhaly westernové disciplíny. Reining, rodeo, slalom, barelový závod, trail, chytání telete do lasa, to byl jeho živel. Vypadalo to, že vyniká snad ve všem. Jeho kůň s ním naprosto spolupracoval, byl dokonale vycvičený. A on z něj mohl mít jen radost.

Z odvážného kovboje se mohl stát vodákem. Sjíždět řeky na kajaku, nikdy ne na raftu. Tak si alespoň mohl dávat za vinu, když se převrhl i s loďkou. Zvládal hravě všechny peřeje, jezy i nástrahy kamnů těsně pod hladinou. Na ostatní vodáky volal hlasité ‚AHOJ' a oni mu odpovídali stejně. Spal většinou pod širákem, pokud byl v kempu, usínal za hraní kytary a zpěvu trampských písní. Každý večer se zašel vykoupat k řece. Vodu miloval a tu lásku mu nikdo nemohl vzít.

Někdy byl jen prostý turista. To nebylo jeho oblíbenou rolí. On měl rád volnost, kterou jako turista nezažíval. Musel se držet vyznačených tras, nepřekračovat hrazení, poslouchat průvodce. Raději byl kdesi na planinách, kde mohl stát a nechat vítr, aby mu čechral vlasy, vychutnávat si samotu, to, že byl jen s přírodou. Takové pouto měli.

Bohužel, to všechno byl jen sen. Pouze tam mohl být dobrodruhem, jímž toužil být již od raných dětských let. Ani po čase ho ten sen neopustil, ale stále mohl jen snít. Zavřít oči a doufat, že je v divoké přírodě, slunce svítí a on má na hlavě slaměný klobouk a zuby svírá stéblo trávy. Mohl jen snít.

Ani to ne. Nakonec ho vždy vytrhl hlas jeho ženy. Ani tentokrát to nebylo jiné.

„Lojzo, vynes odpadky!" volala, v jeho snu to k němu doléhalo jakoby z dálky. Jeho sen o odvážném objeviteli se rozplynul a on se musel zvednout z trávy, odsunout slunečník, který ho chránil před ostrým letním sluncem, a jít vynést koš.