Teprve druhý den ráno při neskutečně otravné automaticky nastavené melodii budíku si Marlene uvědomila, jaké má štěstí, že nemusí takhle brzy vstávat každý čtvrtek. Její směny se vesměs skládaly pouze z pozdních dopoledních, odpoledních nebo večerních hlídek, což by jí mohl kdekdo závidět.

Kvůli pozoruhodnému talentu na biologii jí kabinet přírodních věd střední školy zařídil stipendium na univerzitě, fakulta medicíny. Nechtěla dál studovat a rozhodně nechtěla studovat něco, díky čemu by se musela stát doktorkou a kvůli druhým zapomínat na sebe a své blízké. Když ale nemáte žádné zázemí a ani peníze, taková nabídka má jen jednu možnou odpověď. Zvolila si ty nejjednodušší předměty a obory, jaké jedna z nejtěžších fakult nabízela a zatímco sledovala, jak se ostatní specializují na chirurgy, pediatry a kožaře, ona se pustila do farmaceutického oboru a za čtyři roky odcházela s bakalářským titulem a životopisy připravenými k odeslání. Lékárníků i asistentů v laboratořích však univerzita chrlila spoustu a jestli na střední škole Marlene v biologii a chemii vynikala, na vysoké škole patřila k průměrným studentům. Zkrátka a dobře, chicagské lékárny další nováčky nepotřebovaly a Marlene se opět ocitla bez prostředků. Doktorské studium si nemohla dovolit, a přestože její spolubydlící Leanne dál studovala, vedoucí intru už ji ve svých pokojích bydlet nenechala.

Jak moc se jí ulevilo, když ji po pár dlouhých letech, která strávil cestováním, Aaron potkal na ulici, a přestože několik měsíců žila právě tam, s úsměvem ji objal a bez jakýchkoli řečí okolo ji zavedl rovnou do své nové garsonky. Společně se ucházeli o místa pomocníků v kuchyni a na čtvrtý pokus byli přijati na částečný úvazek. Tenkrát už Marlene ztratila veškeré iluze o tom, že by se v budoucnu mohla opravdu věnovat tomu, čemu obětovala čtyři roky ve společnosti univerzitní smetánky, a smířila se s myšlenkou budování si kariéry jako číšnice.

Obrat nastal až po příletu na jiný kontinent a po tom všem, co se náhle zvrátilo k lepšímu, ji vůbec nepřekvapilo, že se stala jednou z nejvyšších plavčic. Znala základy první pomoci, uměla rozlišit několik typů otrav léky a předávkování, vyznala se v nebezpečných kombinacích sedativ a měla dobrou fyzičku. Oproti brigádníkům, kteří maximálně uměli ve dvou vytáhnout tonoucího z vody a podat speciální vakcínu proti žahnutí medúzy, byla Marlene záchranářem a už několikrát za její krátký pobyt v Adelaide se stalo, že sanitka dorazila k muži, který už vtipkoval a potřetí v řadě třásl své zachránkyni se stále divoce bušícím srdcem a pomalu vyprchávajícím adrenalinem rukou.

Ve své práci se našla, pohled na člověka v bezvědomí nebo se záchvatem ji nevykolejil a nešklebila se, když měla dát někomu dýchání z úst do úst. Byla profesionálka a všichni rekreanti i ostatní zaměstnanci pláže si ji pro to vážili. Sama vedla přijímací pohovory a do testů z první pomoci zavedla i zkoušku psychické zdatnosti. Když se tedy objevila slečna, která sice plastové figuríně dokázala masírovat srdce, ale při pohledu na vyvrknutý kotník začala zvracet, nedošlo k omylu a nebyla přijata.

V osm hodin ráno byla pláž prázdná, ale písek už byl horký a slunce se lesklo na neklidné mořské hladině. Z baru byla slyšet obvyklá hudba a když se Marlene usadila do strážní věže a protáhla se, všimla si dole na terase kryté bambusovými tyčemi ospalé Erin rozcuchanými modrými vlasy svázanými gumičkou. Zamávaly si a za pár minut se Erin šplhala nahoru s hrnkem kávy a zázvorovou sušenkou.

„Jsi moc hodná, ale já už snídala," řekla s úsměvem.

„To není pro tebe, princezno," odpověděla stejným tónem Erin a posadila se na zábradlí. Marlene se pousmála.

„Jsi tu už dlouho?"

Erin si usrkla a přikývla: „Ano, vítej ve světě lidí, kteří vstávají v normálních ranních hodinách."

„Nejsem Růženka," odporovala Marlene, „jenom je fajn si po osmnácti letech strávených chozením školy na sedmou taky trochu přispat."

„Nemůžu nesouhlasit. Bohužel jsem se do tohohle stádia nedostala."

Ráno na prosvětlené a opuštěné pláži se jí líbilo, dokonce na chvíli dokázala vytěsnit ten děsný rámus z baru a užívat si živou vodní hladinu a slaný teplý vánek. Na terasu si sedali rackové a křičeli na tlustého šéfa, který ve friťáku právě ohříval olej.

„Manekýn přijel," prohodila Erin a kývla hlavou k malému plácku z udusané červené hlíny, kam právě parkoval otlučený Jeep s několika surfy připevněnými na střeše a trčícími ze zadní otevřené korby. Chris byl mizerný řidič, o čemž svědčil stav jeho auta, a nedokázal se úsporně vejít na parkovací místo, kam by se normálně vešly minimálně čtyři vozy. Zacouval a málem vrazil do šéfovy buginy.

Erin hvízdla a Chrisova nagelovaná hlava vykoukla z okýnka. Nechápavě na ni kývl. Začala divoce gestikulovat rukama, až Marlene téměř urazila hlavu, ale Chris zřejmě jejím instrukcím porozuměl, šlápl na plyn a téměř hladce zaparkoval na své obvyklé místo. Tedy, přes své a to vedlejší, kde občas stával Aaronův van. Otevřel dveře spolujezdce a z auta vyskočil Jules, vesele vrtěl ocasem a poskakoval kolem páníčka.

„Debil," sykla Erin, dopila zbytek kávy a do pusy si nacpala celou sušenku. „Šéf už dlouho uvažuje, že mu zakáže tady parkovat."

„Šéf už dlouho uvažuje o spoustě věcí."

„To je pravda," přikývla Erin a chystala se slézt zase dolů, když se ještě otočila. „Mluvila jsi s Aaronem?"

„Ne, proč?"

„Včera mi přišel trochu nesvůj. S Aidenem jsme ho chtěli trochu opít, ale nakonec to dopadlo tak, že se zlil jenom on a Aaron ho pak musel vézt domů."

„Aaron se neopíjí," připomněla Marlene. Zarazilo ji, že někomu, kdo Aarona nezná tak dlouho a dobře, neuniklo, že není ve své kůži. Zajímalo ji, co se stalo a vyčítala si, že s ním nebyla. Tak přeci mělo fungovat přátelství.

Erin pokrčila rameny a pak zvedla hlavu: „Skoro jsem zapomněla – co ty narozeniny?"

„Má je 27. prosince a předpokládám, že tady všichni budeme. Pokud tedy tvá růžová mlha neodjíždí."

„Cože?" Erin sebou trhla.

„Mishri. Neodlétá na Vánoce zpátky do Indie?" vysvětlila Marlene.

„Ne, ne. Oba tady zůstávají," řekla Erin. „Už jsem do toho plánu zasvětila snad všechny a vypadá to, že by měli mít čas."

„Výborně. Takže sedmadvacátého na pláži?"

„Platí," Erin si s Marlene plácla a vzápětí už mizela zpět za barem.

Aaron trval na tom, že nechce, aby se jeho narozeniny slavily, ale nikdo z jeho přátel jej nehodlal vyslechnout. Nebyl důvod odepřít si večírek. Marlene si povzdychla a vlasy si stáhla do neúhledného drdolu na temeni hlavy. Alespoň, že byl včera Aaron natolik rozumný a nenechal se bláznivým Aidenem zlákat. Přestože se to kvůli jeho charakteru a inteligenci nemuselo zdát, Aaron byl velmi snadno ovlivnitelným člověkem. S přibývajícími léty a moudrostí se naučil dát hlavně na sebe a na vlastní úsudek, ale když ho poznala jako teenagera, bylo to jiné. Měl pocit, že je někým jiným, jak se jí jednou svěřil, když jej našla při cestě z pozdní hodiny po škole ležet na chodníku opilého téměř do němoty. Už v raném věku si začal uvědomovat svou bisexualitu a hlavně náznaky kontroverzní asexuality, přestože ten termín objevil teprve před pár lety, díky čemuž měl pocit, že mezi ostatní nezapadá. Snažil se najít v sobě někoho, kým nebyl, chtěl být jako ostatní a ne jiný. Neodmítal pozvání na večírky, neodmítal ani sázky, kdo vypije víc panáků vodky. Neřekl ne, když ho chlapecká parta vyzvala, aby nebyl srab a sehnal jim pro začátek jen pár sáčků trávy a balíček cigaret namočených v PCP, po pár měsících balónek metamfetaminu.

Marlene by nikdy nepřiznala, že to byla ona, kdo mu pomohl uvědomit si, že ho jen využívají a že naopak se kvůli tomu cítí méněcenně a svou pravou identitu považuje za zvrácenou a nesprávnou. Přemluvila ho zúčastnit se chicagského průvodu na podporu homosexuálních vztahů, a i když to tenkrát na přelomu milénia nebylo tak velkolepé a barevné, jako nyní deset let poté, líbilo se mu to. Poprvé si sehnal barevnou vlajku a mával s ní nad hlavou, jako by na ničem jiném nezáleželo. Usmíval se a tleskal do rytmu žesťového pochodu, a když byl průvod rozpuštěn, vzal Marlene za ruku a dovedl ji do parku. Viděla mu na očích, že je šťastný, přestože bisexualita ani asexualita nebyly termíny, které by visely na plakátech nebo se o nich mezi účastníky mluvilo. Posadili se na opěrku lavičky a Marlene čekala, že vytáhne krabičku kradených cigaret a sirky. Nestalo se.

Ten večer mlčeli, zírali do šera a když se začaly rozsvěcovat první lampy, zeptal se, jestli by jí nevadilo, kdyby ji políbil do vlasů. V té době jí bylo šestnáct, nikdy lásku nezažila a vyděsilo ji, že by do ní mohl být někdo, koho vnímala jen jako kamaráda, zamilovaný. Nervózně se zasmál, když viděl její pobledlou tvář a ujistil ji, že je to jen přátelský akt poděkování za všechno, co pro něj udělala. Než stihla zamumlat, že to nic nebylo a vlastně není za co děkovat, cítila, jak se jí letmo dotkl rty na spánku. Nevzpomínala si, kdy to zažila naposledy, a právě to byl zřejmě okamžik, kdy si uvědomila, že ve světě tak nepřátelském a smutném našla někoho, koho by s jeho svolením mohla považovat nejen za nejlepšího přítele, ale hlavně za bratra a rodinu. Když přišlo další rok oznámení, že se bude průvod konat znovu, přišel za ní sám. Vlajku tentokrát neměl, ale díky růžovým vlasům se nenašel nikdo, kdo by si jej nevšiml.

„Nazdárek!"

Trhla sebou a zmateně se rozhlížela. Dole pod věží stál Chris v plavkách a opíral se o surfařské prkno. Kolem něj pobíhal Jules.

„Ahoj, Chrisi," zavolala nazpátek a naklonila se přes zábradlí.

„Nechceš jít do vody?"

„Mám hlídku, jestli sis nevšiml," zasmála se.

Chris dramaticky pokýval hlavou a našpulil rty. Pak se rozhlédl kolem sebe. „A koho hlídáš?"

„Tebe, až se budeš topit."

Pootevřel ústa a pak se sehnul pro hrst písku. Pokusil se ho vyhodit vzhůru, ale věž byla moc vysoká. Marlene vypískla a z dřevěné podlahy sebrala svou láhev s vodou. Otevřela ji.

„To neuděláš!"

Než jí stihl pohrozit prstem, shora na něj začala téct ledová voda. Chrisovi ztuhly všechny svaly a jeho pečlivě nagelovaný účes byl zničený. Odhrnul si mokrou ofinu z čela a pohlédl vzhůru vražedným pohledem.

„Je to jenom voda!"

„Ale nejspíš zmražená!"

„To by to musel být led!"

Překřikovali se a Chris zatím lezl po žebříku za ní. Na obranu si vzala poloprázdnou láhev a držela ji před sebou jako zbraň.

„Tady si někdo chce hrát," řekl Chris a skočil po ní. Do očí mu vstříkl zbytek obsahu láhve, ale i přesto se mu podařilo Marlene chytit za boky a přehodit si ji přes rameno. Ječela, smála se a bušila ho pěstmi do zad. Obratně slezl zpátky dolů.

„Chrisi, tvůj pes mi žere vlasy!" visela hlavou dolů a Jules to zřejmě shledával velmi zábavným a příhodným, protože jí zkousl drdol a nechtěl pustit.

„Julesi, ty magore, pusť Mar!"

„To bych mohla říct i tobě," zamumlala Marlene a když se jí konečně podařilo vymanit vlasy z Julesovy tlamy, zvedla hlavu co nejvíc to šlo. „Chrisi, mám hlídku!"

„Jejda, tak to tu není nikdo, kdo by tě mohl zachraňovat," s těmi slovy se rozběhl do vln a když byl ve vodě po pás, vší silou ji hodil před sebe. Marlene vykřikla a na poslední chvíli se stihla nadechnout.

Voda nebyla studená, naopak příjemně osvěžující, ale to neznamenalo, že by na Chrise Frasera nebyla naštvaná. Teď bude muset půl dne mrznout v mokrých plavkách nahoře ve věži, která je ve stínu. Vynořila se a skočila Chrisovi na záda. Potopila ho pod sebe a teprve když začal vypouštět bubliny, pustila ho a rozplavala se směrem ke břehu.

„Já myslel, že máš lidi zachraňovat, ne je topit!" chrchlal a zhluboka se nadechoval.

„Je zakázáno, aby nepovolané osoby lezly do strážní věže," vysvětlovala Marlene a ždímala si vlasy. „Natož pak aby unášely plavčíky."

„A můžu to nějak odčinit?" ušklíbl se a přiblížil obličej k jejímu.

Marlene se usmála a popleskala ho po tvářích: „Jsem zadaná, pane Frasere."

„Můžu tě pozvat na drink?" zeptal se. „Výměnou za cigaretu. Došly mi."

Protočila oči a následovala jej: „Aspoň se Erin nebude nudit."

Nikdo z obsluhy nevypadal příliš nadšeně, že již takhle brzy musejí přijímat objednávky na koktejly a díval se, jak dva úplně mokří zákazníci kapou slanou vodu všude po pultu a inkoust na nápojových lístcích se jim rozpouští pod prsty.

„Tak na čem jste byli?" Marlene téměř zapomněla, že se včera Chrisovi zmiňovala o svém rande s Patrickem, takže když se zeptal, zakuckala se.

„Už ani nevím, jak se to jmenovalo," řekla a neunikl jí úšklebek na Chrisově tváři, „byl to nějakej australskej film o první světový."

„Bitva o Hill 60, pokud mě paměť neklame," přikývl, „dobrý film."

Marlene povytáhla obočí.

„Dobrý film pro partu chlapů. Zakázaný film na rande," upřesnil a Marlene se povzdychla. „Patrick moc na romanťárny není, co?"

„Já bych ani na romantický filmy chodit nechtěla, je mi z nich špatně," namítla, „mám ráda normální filmy, na který se chodí do kina s partou přátel."

„Samozřejmě."

„Nech toho," zamračila se.

„Čeho?"

„Zase Patricka shazuješ."

„Cože?" Chris se zatvářil nechápavě. „Mar, myslel jsem, že se bavíme jako přátelé. A jelikož s Patrickem chodíš už víc než půl roku, čekal bych, že proti němu poznámku nebo dvě mít můžu. Je to tvoje vážná známost, chápu, ale snad z něj před tebou nemusím dělat nejlepšího přítele na světě."

Marlene mlčela. Věděla, že Chris má pravdu a že ona nemá důvod chovat se vůči Patrickovi přehnaně ochranitelsky. Je přece normální, že ne všichni lidé si sednou, a hlavně je normální, že lidé nejsou bezchybní. Neměla právo Chrisovi ani ostatním zakazovat mluvit o Patrickovi špatně, když jeho chyby a úlety sama vidí.

„Promiň mi to, stydí-" její větu přerušilo vyzvánění telefonu v kapse jejích šortek. Přes stále mokrý voděodolný obal na ni zírala rozmazaná Patrickova tvář. Stiskla zelené tlačítko. „Patricku? Ahoj!"

Začal se jí ptát, jak se vyspala a jestli je jí dobře, jeho věty ale vnímala jen napůl. Chris se totiž zvedl a bez jakéhokoli rozloučení odešel.

„Počkej, Chrisi! Vrať se!" sykla a jednou rukou zakrývala mikrofon mobilu, ale on se neotočil.

„Zlato? Haló?"

„Ano, ano, promiň, jsem tady," vykoktala a zmateně dál upírala oči na místo, kde Chrisova záda zmizela za rohem.

„Ty jsi s někým mluvila?"

„Jo, jsem tady s přáteli," řekla, přestože už byla sama.

„Slyšel jsem Chrisovo jméno," poznamenal Patrick a Marlene se zamračila.

„Je tady se mnou, sedíme na baru."

„Takhle brzy ráno?" podivil se a Marlene pevně zatnula víčka. „Myslel jsem, že pracuješ."

„To ano, ale pláž je prázdná a ryby se utopit nemůžou," pokusila se o vtip, ale Patrick se nezasmál.

„Nechtěla bys dneska jet ke mně? Přespat?" změnil téma a Marlene si promnula obličej. O večeru ještě nepřemýšlela, ale věděla, že přes den si bude muset promluvit s Chrisem a omluvit se mu a hlavně si domluvit schůzku s Aaronem. S Patrickem se viděla včera a mezi přáteli teď měla důležitější věci na práci.

„Promiň, Patricku, ale nemůžu. Potřebuju si utřídit myšlenky a ráda bych byla sama."

Na druhé straně bylo ticho a ona si zkousla ret. „Dobře."

„Doufám, že ti to nevadí, můžeme spolu jít zítra na oběd," vyhrkla.

„Ještě se domluvíme. Miluju tě, zlato."

„Taky tě miluj-" než stihla doříct větu, z telefonu se ozvalo pípání. Patrick hovor ukončil.