Z letištní haly v Perthu vycházeli Marlene a Chris ruku v ruce, každý za sebou táhl své zavazadlo a šedivou mikinu, kterou jí Chris půjčil před několika hodinami, měla Marlene uvázanou kolem pasu. Zjistila, že právě přistávání je pro Chrise nejvíc stresující fáze letu – dlaň jí téměř drtil svými prsty, poklepával kolenem a obličej měl schovaný do jejího ramene. Stejně jako při vzletu mu do ucha šeptala slova na uklidnění, a když letadlo poměrně hladce dosedlo na dráhu a pilot zhasl kontrolku připoutejte se, vyměnili si krátký pohled a se stále propletenými prsty vystoupili z letadla.

V Perthu bylo o hodinu a půl méně než v Adelaide – po téměř devíti hodinách strávených v jedné poloze v sedačce tomu však Marlene (ani její tělo) nevěnovala příliš velkou pozornost. Bylo příjemné si konečně protáhnout nohy a nadýchat se čerstvého vzduchu.

„Fakt nechápu, jak mohli vynechat Jackie Brown," postěžoval si znovu Chris. Téměř po celou dobu letu společně sledovali filmy skrze systém aerolinek a jakmile zjistili, že seznamu dominují filmy Quentina Tarantina, nemuseli se hádat o to, kdo bude vybírat příští film. Postupně shlédli Pulp Fiction i Nespoutaného Djanga a Hanebné pancharty.

„Že tě žere zrovna tohle – já bych ocenila, kdyby tam měli Gaunery."

Chris se rozesmál. „Jen proto, že miluješ Tima Rotha!"

„Jako bys snad ty nešílel z Bridget Fondy," protočila oči Marlene.

„Je rozkošná, skoro jako ty," pokrčil rameny Chris a věnoval jí úsměv.

„Skoro?" zopakovala podiveně.

Chris jí stiskl ruku a políbil ji na hřbet: „Ne, tobě Bridget nesahá ani po kotníky."

Pousmála se a cítila, jak se jí do tváří hrne červeň. Odvrátila hlavu, aby si toho nevšiml, a pak ukázala na kovové sezení opodál.

„Děláš si ze mě srandu? Proseděli jsme půl života a tobě to nestačilo?" zaúpěl Chris, zatímco se jí nechal táhnout k dosud nezabraným lavičkám. „Nechal jsem v tom letadle svoje mládí!"

„Nezapomeň, že ve skutečnosti jsi tady mladší než v Adelaide," připomněla mu suše, tvrdě dosedla na lavičku a natáhla nohy před sebe.

Zaujatě si ji prohlížel: „To je zvláštní, že vypadáš pořád stejně."

„Zato ty vypadáš minimálně o dva roky mladší, všechny ty vrásky ti zmizely."

Zamračil se: „Nemám vrásky. Sama jsi vrásek."

Rozesmála se a sledovala, jak z kapsy vytahuje mobil. Vzpomněla si na Patricka a slib, který mu ráno dala – vypnula režim v letadle, a aniž by se obtěžovala upozorněními, která jí během dne promarněného letem přišla, naťukala jednoduchou zprávu o svém bezpečném příletu do Perthu.

„A už to začíná," zamumlal si pro sebe Chris a ona zvedla hlavu. „Vyzvedne nás Lara."

„Ashley nemůže?"

„Matka prý řekla, že večer před svatbou nikam jezdit nebude."

Marlene přikývla a náhle ji přepadla chuť na cigaretu. Vlasy si stáhla do drdolu, okousala si nehet na pravém palci a nohy si přitáhla k sobě. Do letadla by ji s nimi samozřejmě nepustili a ona nikde poblíž neviděla automat nebo trafiku.

Chris se konečně posadil vedle ní a zapřel se lokty o kolena.

„Poslyš, Lara na tebe určitě bude mít spoustu otázek a já nechci, abys měla pocit, že musíš něco říkat jen kvůli mně a tomu, že jsi tu se mnou, dobře?"

Marlene vytáhla obočí: „Máš na mysli něco konkrétního?"

„No..." Chris si odkašlal. „Zval jsem tě jako svůj doprovod, což ale rozhodně neznamená, že bych teď po tobě mohl chtít, abys hrála mojí holku."

„Dobře," přikývla nejistě, „a co podle tebe mám být?"

Trhl hlavou: „Jak jako? Jsi Marlene. Ashley tě zná."

„Ashley se se mnou viděla jednou, pochybuju, že si mě ještě pamatuje."

„Mar."

„Jsme nejlepší přátelé, Chrisi. A nezapomeň, že na mojí oslavě narozenin jsi mi dal skoro pusu. Totiž, po čtvrtý tequille," dodala, když si všimla, že vypadá zmateně.

„Líbal jsem tě a nepamatuju si to?"

„Nelíbali jsme se, jenom... prostě ses mi otřel o rty?" vysoukala ze sebe s námahou. Vždycky se tomu v duchu smála; teď, když zjistila, že si to nepamatoval, pro ni bylo zvláštní o tom mluvit nahlas.

Nadechl se, jako by chtěl něco říct, pak se ale zastavil a nechápavě jí klouzal pohledem po tváři. „Míříš tím někam?"

„Jenom chci říct, že to není tak, že bys po mně chtěl něco šílenýho."

„Proto ti říkám, že po tobě nic nechci."

Frustrovaně vydechla: „Vůbec mě neposloucháš."

„Naznačuješ! Prostě mi to normálně řekni, svět se nezboří!" vykřikl na svou obranu.

Nechápavě otevřela ústa. Nevěděla, jestli si z ní jen utahuje, nebo opravdu nepochopil, co se snažila mu říct. Rozhodila rukama a prohrábla si vlasy, když v tom zaregistrovala, jak ze zaparkovaného auta u kraje chodníku vystoupila vysoká dívka s dlouhými vlasy stejné barvy jako Chris a trochu zdrženlivě zvedla ruku na pozdrav.

„To je Lara?" pošeptala Marlene. Chris škubl hlavou a zamával zpátky. To brala jako ano.

Posbírali své věci a než stihl Chris udělat první krok vpřed, Marlene jej chytla za ruku. Otočil se k ní se svraštěným obočím a modrýma očima se jasně ptal, co se děje. Místo odpovědi se však jen usmála a stiskla mu ruku.

Možná to nebylo nejmoudřejší rozhodnutí, v tu chvíli jí však hlavou neproběhla ani jedna negativní myšlenka. Na letišti v Perthu s prsty v Chrisově dlani si připadala bezstarostná a jaksi nepopsatelně šťastná. A tak ji nedokázal rozhodit ani Lařin zvídavý pohled a poněkud neobezřetně vyslovená otázka, co je zač.

S příjemně opáleným obličejem, dlouhýma štíhlýma nohama a zářivými lesklými vlasy až po pás byla Lara adeptkou na výhru v modelingové soutěži. Na nohách měla plážové páskové boty a krátké šaty pastelové barvy zvýrazňovaly její postavu, kterou by kdejaká dívka záviděla. A kromě toho, že si Marlene náhle vedle ní připadala nepatřičně, jí došlo, že ve svých obyčejných slunečnicových šatech na ramínka a kotníčkových plátěných botách, které však ještě před odjezdem vyprala v pračce, mezi Chrisovu rodinu nezapadne ani na svatbě.

Chris svou sestru objal a vtiskl jí po jednom polibku na pravou i levou tvář. Pak s úsměvem pokynul rukou k Marlene: „Tohle Marlene. Mar, Lara."

„Ahoj," řekla Marlene a pokusila se o co nejpřívětivější úsměv, než k Laře natáhla ruku.

Ta jí gesto opětovala, ale vzápětí věnovala svému bratrovi zvídavý pohled.

„Mar je..." začal Chris, ale Marlene jej s odpovědí předběhla.

„Přítelkyně."

Lara si Marlene ještě jednou prohlédla od hlavy až k patě, a pak pozvedla jeden koutek – zřejmě výraz nejbližší úsměvu, kterým měla být Marlene z její strany poctěna. „Tak si nastupte. Chrisi, nalož ty kufry."

„Jak je na tom Ash?" zeptal se, když vyjeli z letištního areálu na dálnici a ujížděli směrem do centra Perthu. Seděl na místě spolujezdce a loket si zapřel o otevřené okýnko, takže v autě vytvořil průvan, který jim cuchal vlasy.

Lara pokrčila rameny a požádala jej, aby jí z kastlíku vyndal sluneční brýle. Poslechl a pohlédl při tom na Marlene ve zpětném zrcátku. Usmál se.

„Žádné nervní výlevy, že si to rozmyslela, pokud tě zajímá tohle."

Chris si odfrknul: „Spíš jsem myslel, jestli ji nestresuje matka."

Marlene neušlo, že Lara protočila oči. „Netahej sem ty svoje móresy, buď tak hodnej."

„Ještě včera jsem s Ashley volal a sama se nabídla, že pro nás přijede," vysvětlil jí trpělivě, „takže mi odpusť, že jsem naštvanej, že jí zase lajnuje den."

„Mluvíme tady o Ashleyině svatbě, takže se prosím nesnaž zase strhnout všechnu pozornost na sebe."

Na to už Chris neodpověděl, jen se posměšně uchechtl a zahleděl se z okýnka. Čehož Lara využila a obrátila svou pozornost do zpětného zrcátka.

„Takže jak dlouho už jsi s Chrisem?"

„Známe se asi rok," odpověděla nevzrušeně Marlene.

Lara nepatrně vytáhla obočí, ale nedoptávala se. „A jak se těšíš na setkání s rodinou?"

„Já už se vlastně s Ashley znám."

„Naše rodina ale není jen Ashley," řekla a obrátila se k bratrovi, „viď, Chrisi?"

„Neboj, nehodlám ji ignorovat."

„Takže jste pozvaní na večeři?"

Marlene hodila nechápavým pohledem po Chrisovi, ale on se na ni nedíval. Byl příliš zaneprázdněný sledováním vozovky a snahou vytěsnit co nejvíce z Lařiných poznámek. „Ne, setkáme se až zítra."

Lara si posměšně odfrkla: „Víš, to je přesně to, o čem mluvím."

Ironicky pokýval hlavou: „Ano, jako obvykle jsi odhalila všechny moje plány."

Marlene si až teď uvědomila, že po celou dobu rozhovoru nervózně poklepává nohou a kouše se do tváře. Lara své dva sourozence připomínala maximálně vzhledem a jí unikala pointa všech urážek a poznámek na Chrisův účet. Stihla pochopit, že řeč se pravděpodobně točí kolem jejich matky, o které Chris téměř nikdy nemluvil.

Aaron i Chris sám ji samozřejmě na setkání se zbytek Fraserových připravovali, nikdo ji však neupozornil, že mezi nimi panuje tak povrchní až nenávistný vztah. Skoro měla pocit, jako by se Lara svému bratrovi za něco mstila, nepředpokládala však, že by v ní dřímalo tolik potlačovaného vzteku a zášti jen kvůli tomu, že Chris v Perthu už pár let nebyl. Muselo jít o něco zakořeněného hluboko v minulosti a ona doufala, že jí Chris podstatu toho sporu vysvětlí ještě předtím, než se vydají na svatbu.

„Ashley vám zaplatila pokoj v hotelu," oznámila Lara, když se za okýnky začaly míhat vysoké moderní kancelářské budovy a jejich auto muselo zpomalit kvůli odpolední dopravní špičce.

„A na obřad se dostaneme jak?" zeptal se Chris suše.

„Přes přechod, naproti je městský park s altánkem. Oběd pak proběhne v hotelovém salonku."

Marlene polkla. Podle vily, kterou Chris obýval, si dokázala udělat obrázek o tom, že jeho rodina vlastní nemalé jmění, přesto ji však tyto skutečnosti poněkud překvapily. A znervóznily.

Chris ovšem vypadal vzhledem k situaci poměrně klidně a ona se rozhodla následovat jeho příkladu.

Mezitím stihli projet dalších několik bloků. Marlene příliš mnoho času netrávila ani v centru Adelaide, a okamžitě poznala, že Perth jí k srdci nepřiroste. Výškové budovy, jejichž nekonečné skleněné plochy pableskovaly na slunci, jí až neskutečně připomínaly Chicago. Zapřela se hlouběji do sedadla a nervózně začala žmoulat lem Chrisovy mikiny.

Lara zastavila u chodníku před vysokou cihlovou budovou se zdobenými okny a historickými arkádami zdobícími spodní patro domu. Nad vchodem s prosklenými dveřmi s pozlacenými madly se vyjímaly čtyři zlaté hvězdičky a britská a australská vlajka.

„Nemůžu tu stát moc dlouho, je to místo pro taxíky," řekla Lara a naznačila Chrisovi, aby si vystoupili. Marlene se vysoukala z auta, zaklonila hlavu a oči si zastínila dlaní. Tohle rozhodně nebyl typ ubytování, které by zvolila, pokud by se snad někdy chystala na dovolenou, ale s určitým sebezapřením dokázala pochopit, proč se právě tady konaly svatební hostiny.

Pomohla Chrisovi vyndat z Lařina kufru jejich zavazadla a pak se naklonila do otevřeného okýnka na místě spolujezdce: „Díky za svezení, Laro, uvidíme se zítra."

Lara nasadila úsměv a mávla na ni: „Užijte si město."

Černé auto se zařadilo zpět do provozu a brzy zmizelo na křižovatce. Chris si povzdechl, natáhl k Marlene ruku a povzbudivě ji stiskl.

„Víš, když jsi říkala, že by někdo mohl mít nějaký otázky nebo poznámky, nečekala jsem..." přemýšlela, jak pokračovat.

„Já vím," Chris si vjel rukou do vlasů, „doufám, že tě to moc neodradilo od zítřka, protože tam bude ta koncentrace podobných individuí tak padesátinásobná."

„Ale zase by se mohli víc vmísit mezi ty normální lidi, nebo ne?" pokusila se o vtip Marlene, ale v něm to vyvolalo jen smutný úsměv doprovázený pokrčením ramen.

„Omlouvám se, kdybych věděl, že nás to čeká už teď, připravil bych tě na to v letadle líp."

Výtah cinkl a leštěné dveře se rozevřely. Chodby druhého patra byly pokryté červeným kobercem, který tlumil jejich kroky, na stěnách visela světla zasazená do kovových napodobenin tulipánů a pokoj číslo 206 se nacházel téměř na úplném konci koridoru.

Chris odemkl pomocí kartičky, kterou jim s přáním pěkného pobytu předala recepční dole v hale, a Marlene se automaticky svalila do pečlivě ustlaných bílých peřin. Chris otevřel dveře na balkon a vzápětí se začal přehrabovat ve svém kufru. Nevšímala si ho, zaujaly ji pralinky zabalené ve zlatém celofánu usazené mezi křídly labutě vytvořené z bílých ručníků.

„Našla jsem uvítací čokoládičky," zvolala nadšeně a s vítězným úsměvem se otočila na Chrise. Pak jí ale úsměv zatuhl, vykulila oči a nevěřícně si přitiskla dlaň na ústa. „Chrisi, děláš si ze mě prdel?"

Klečel na svým rozevřeným kufrem, trička, kraťasy, spodní prádlo i jeho pečlivě složené oblečení na svatbu ležely rozházené kolem a v ruce s lišáckým úsměvem svíral drobnou krabičku. Krabičku, kterou moc dobře znala. Přimhouřila oči, zvedla se z postele a sehnula se k němu.

„Myslím, že tohle je lepší než čokoládičky."

Vytrhla mu krabičku z ruky a otevřela ji. „Idiote," procedila skrz zuby, „mohli tě s tím chytit!"

„Ale nechytili," protočil oči. „Jestli máš něco proti pašovaný marihuaně, tak si ji rád nechám pro sebe. Ale myslím, že by se nám oběma hodilo něco na zklidnění a jedinej alkohol jsou likéry z miniledničky za pětinásobek normální ceny. A to už by bylo moc hořký i na mě."

„Jsi fakt magor, Chrisi," zakroutila hlavou, ale do tváře se jí vkrádal úsměv. Měla určité podezření kvůli Chrisově chování na letišti, ale rozhodně se neodvažovala si myslet, že by to mohla být pravda.

„Ještě mi poděkuješ."

„Já vím," přiznala neochotně. „Máš zapalovač?"

Chris si ji s vytaženým obočím prohlédl: „Tak rychle? No dobře, dobře. Ale máme omezený zásoby, musíme bejt chytrý a spořivý."

Bouchla ho do ramene, ale ještě než Chris stihl najít sirky a pozvat ji na balkon, přišla s otázkou. Věděla, že když to neudělá hned, z Chrise do konce dne nic nevypáčí.

„Řekneš mi něco víc o svojí rodině?"

Přimhouřil oči. Pak se ale rozpačitě usmál, prohrábl si vlasy a svalil se na postel vedle ní. „No dobře, máš na to právo. Matka se s otcem rozvedla. To byly ještě obě sestry menší a jelikož byl táta starej a nemocnej, matce snadno soud kývl na svěření do péče. Já už jsem byl plnoletej a rozhodně jsem s ní nikam odjíždět nehodlal, takže jsem zůstal doma s tátou."

Odmlčel se, dal si paži za hlavu a zrak upřel k fotografii australské divočiny. Nechtěla ho přerušovat, proto jen pokývala hlavou. Dokázala si představit tisíc různých situací, které by byly pro svěřování se o vlastní minulosti vhodnější, Chris ovšem neprotestoval.

„Víš, táta brzy umřel," ozval se ve chvíli, kdy to čekala nejméně. Trhla hlavou.

„To mě mrzí, Chrisi."

„A barák i peníze, prostě skoro všechno nechal mně. Něco připadlo i Laře a Ashley, jenže matka si myslela, že to není dost," protočil oči a znechuceně se ušklíbl. „Přitom už u soudu vyhrála tolik peněz a táta ségrám zaplatil školný, všechno."

Marlene cítila, jak se jí stahuje hrdlo. Začínala tušit přesnou podstatu zášti, kterou k němu zbytek jeho rodiny choval, a uvědomila si, že neví, co Chrisovi říct. Proto se jen neohrabaně posunula blíž k němu a položila mu hlavu na rameno.

„Jsem vykořisťovatel a ďáblův zplozenec, kterej všechno shrábnul a nikomu nic nedal."

Znovu se napjala. „Chrisi, vždyť... to přece není pravda."

Mávl rukou a políbil ji do vlasů. „Mám tě rád, Mar."