Když Marlene vstávala, v pokoji bylo ještě šero. Neslyšně se vyhrabala zpod přikrývek a po špičkách se vydala do koupelny. Oproti všem Patrickovým přípravkům na vlasy a vousy její hřeben a kartáček na zuby zabíraly na poličce pod zrcadlem až směšně málo místa. Ve sprše si umyla vlasy a oholila nohy, oblékla si denimové lacly a vzorované tílko a v kuchyni postavila na čaj.

Kufr měla sbalený už od předvčerejšího dne, kdy balila svůj šatník kvůli stěhování, takže jen stačilo pobrat příslušné doklady, rozloučit se s Patrickem a počkat na Chrisovu Toyotu. Málem mu předchozí večer zapomněla napsat, aby pro ni nejezdil do jejího bytu; Chris zprávu, že je u Patricka, nijak nekomentoval a ona předpokládala, že si jen myslí, že tam přespala. To byl vlastně další bod jejího ranního seznamu úkolů – mentálně se připravit na to, že mu bude muset oznámit, že se sestěhovala se svým přítelem, přestože ještě před pár dny slíbila, že to neudělá, pokud si nebude na sto dvacet procent jistá. A to nebyla, ani zdaleka.

V Patrickově – jejich – koupelně našla fén (upřímně se nechtěla promenádovat po letišti s mokrou hlavou), ale ani to jejího přítele neprobudilo. Vypila již vychladlý zelený čaj, vklouzla do prošlapaných conversek, přes rameno si přehodila svůj starý ošoupaný batoh a do ruky popadla příruční zavazadlo. Chris měl přijet každou chvíli (za předpokladu, že se neztratil v uličkách Adelaide, jak ji včera upozornil) a ona ještě chtěla stihnout ranní cigaretu.

Nakoukla do ložnice – Patrick ležel na boku s pravačkou přehozenou přes její půlku postele, zpod peřiny mu koukala jedna noha a vlasy mu padaly do očí. Usmála se. Kufr nechala stát v chodbičce a přistoupila k němu. Položila mu dlaň na rameno a opatrně s ním zatřásla. Trhaně se nadechl, otočil se a zamžoural.

„Už vstáváme?" zamumlal rozespale.

„Ještě spi," zasmála se tiše Marlene. „Už jedu. Nechtěla jsem tě budit."

„Měla jsi mě vzbudit," hlesl Patrick a s námahou se posadil. „Máš všechno? Snídala jsi?"

Přikývla.

„Tak dobře. Bezpečný let, napiš mi, až přistanete."

„Napíšu ti ještě z letiště," ubezpečila ho, stiskla mu ruku a políbila na ústa.

Stále ještě v polospánku se na ni usmál: „Sluší ti to. Miluju tě."

„Miluju tě, pa," odpověděla a zavřela za sebou dveře.

Marlene zhasla všechna světla, z háčku na zdi popadla své klíče a přivolala si výtah. Budova byla v tuhle ranní hodinu nezvykle tichá a výtah až příliš hlučný. V poškrábaném zrcadle s podivnou neidentifikovatelnou skvrnou v levém horním rohu se prohlédla a prohrábla si vlasy. Pod očima měla tmavé kruhy a vlasy jí zplihle visely podél obličeje, na tváři jí ale hrál úsměv.

Výtah cinkl, dveře se otevřely a ona i s kufrem a batohem nemotorně vpadla do vestibulu. Plastikové kolečko zavazadla ji bolestivě uhodilo do kotníku a Marlene zaklela. A teprve když otevřela dvoukřídlé prosklené dveře a vyběhla na chodník, si uvědomila, že nahoře nechala mikinu, kterou si chtěla pro jistotu vzít jen do batohu. Vracet už se ale nechtěla, proto se posadila na kufr, batoh pohodila vedle sebe a z klokaní kapsy laclů vytáhla krabičku s posledními dvěma cigaretami. Objala si rukama hruď a potáhla s cigarety. Horký dým ji hřál v plicích a ona se snažila ignorovat husí kůží, která jí naskákala na pažích. V momentě, kdy začala reálně uvažovat o tom, že se vrátí do bytu, u chodníku zastavila stříbrná Toyota.

Chris vystoupil v bílých teniskách, džínových kraťasech a šedivé mikině s logem Puma. Obyčejně nagelované vlasy mu rozčepýřeně trčely do všech stran a vypadal nevyspale. Na Marlene se ale usmál, z pusy jí vytrhl cigaretu a sám ji dokouřil. Ukázala mu prostředníček.

„Taky ti přeju dobrý ráno, Mar," ušklíbl se, popadl její věci a naskládal je na zadní sedadla. „Není ti zima?"

„Nechala jsem nahoře mikinu," řekla nezaujatě a nasedla do auta.

Chris za sebou třískl dveřmi, chvíli ji pozoroval, jak se choulí do sedačky a pak si za jejích protestů sundal mikinu. Měl pod ní obyčejné bílé tričko s černobílým potiskem Marilyn Monroe. Marlene si mikinu neochotně přetáhla přes hlavu.

„Děkuju ti, Chrisi," zapitvořil se a pak si svým normálním hlasem odpověděl: „Nemáš zač, Marlene."

S polovičním úsměvem ho bouchla pěstí do ramene, sundala si boty a nohy si položila na palubní desku. Chris nastartoval a zapnul rádio. Zrovna hrála píseň Buddy Holly od skupiny Wheezer a oni se oba rozesmáli.

Pamatovala si, že ji bolela hlava, bílé tričko Led Zeppelin měla neskutečně pomuchlané a měla pocit, jako kdyby poprvé stála na nohách. Nutně potřebovala cigaretu, třásly se jí ruce a batoh ji na zádech nepříjemně tlačil. S Aaronem opouštěli letištní halu rozlámaní, ale s jakýmsi světýlkem v očích, drželi se za ruce a dodnes si dokázala vybavit ten široký úsměv, který Aaronovi nemizel ze rtů.

Na místě striktně vyhrazeném pro taxíky stál Volkswagen van s odlupujícím se žlutým lakem a zarezlými zpětnými zrcátky. O jeho bok se opírali dva mladíci – jeden v khaki kraťasech a šedivém tílku, druhý v denimových kraťasech s dírami a černém triku s nápisem Doom. Aaron se s Chrisem a Dominicem na přivítanou objal, Marlene je pozdravila a nechala si od Dominica pomoct se zavazadly.

„Tak trochu jsi opomenul zmínit fakt, že v tom autě jsou jen dvě sedačky, nějaký dva nešťastníci budou muset sedět vzadu," ozval se Chris.

„Nevím, komu říkáš nešťastník, jsou to ty nejlepší místa," odporovala Marlene a sama si vlezla dozadu. Z batohu vyndala karimatku a složenou deku, na které spala, když přestupovali v San Franciscu, a rozložila je tak, aby se na nich mohla pohodlně rozvalit. Pod hlavu si dala nafukovací polštář, který jí Aaron koupil na letišti v Chicagu a svoje prošlapané conversky hodila vedle sebe.

Poslouchala, jak se venku ti tři dohadují, kdo bude řídit – Chris to odmítl, protože prý řídil celou cestu sem, Aaron byl příliš unavený a tak volba padla na Dominica. A jelikož Aaron chtěl auto lépe poznat, zůstalo na Chrisovi, aby zaujal místo po Marlenině boku.

„Tak schválně, kdo bude mít pravdu," vyzval ji se zářivým úsměvem, posadil se zády k opěradle předních sedadel a objal si rukama kolena.

„Chceš deku?" zeptala se a ukázala na Aaronův batoh. Chris z něj vyndal druhou přikrývku a složil ji pod sebe.

Dominic nastartoval, přeladil rádiovou stanici a dokud neodbočili na dálnici, jeli v tichu, které Aaron přerušoval svými otázkami na předání auta. Pak moderátor oznámil, že posluchače čeká kousek od skupiny Wheezer a Marlene otevřela dosud zavřené oči.

„Dome, přepni to!" zaúpěl Chris.

„Líbí se mi," ozval se zpátky Dominic.

„Buddy Holly, ta písnička je tak ohraná!" protočil očima a Marlene se rozesmála.

„Krom toho je Buddy Holly mizernej číšník," zamumlala spíše pro sebe, ale on ji slyšel. Pobaveně vytáhl obočí a chvíli si ji zaujatě prohlížel.

„Myslím, že si budeme rozumět, Mar."

A Marlene téměř zapomněla na svou únavu i na to, že se jí po dlouhém letu chce zvracet, a strávila další dvě hodiny poznáváním Chrise, smíchem a pošťuchováním. Na posledním úseku cesty pak usnula s hlavou položenou na jeho hrudi a jeho rukou kolem ramen.

Cesta na letiště v Adelaide byla kratší, než očekávala. Bylo půl šesté, když zastavovali na hlídaném parkovišti – Chris šel zaplatit zálohu a Marlene si zapálila druhou cigaretu. Pak oba popadli své kufry, Marlene si vzala na záda batoh a vydali se přes půl letištního areálu ke správnému terminálu. Chris trval na tom, že si koupí čokoládové muffiny k snídani a Marlene překonala svou nechuť a spořádala půlku. Druhou dojedl on a pak už zamířili ke kontrole. Marlene prošla bez větších problémů, jen zapalovač musela vyhodit, Chris strávil v kontrolním rámu delší dobu, a navíc jej prohledal bezpečnostní zřízenec.

„Sexismus v praxi," procedil skrz zuby naštvaně Chris, když si znovu obouvali boty a sbírali své věci z přihrádek.

Marlene vytáhla obočí: „Kolikrát jsi něco zkoušel pašovat?"

Vykulil oči, rozhlédl se a sykl: „Mlč!"

Trochu se zarazila. Chvíli mu koukala do očí a nakonec se musela spokojit s jeho posunkem, který říkal vysvětlím ti to pak.

Poté, co Chris nakoupil v předražených obchodech několik letištních balení Toblerone, se usadili na kovové lavičky u svého gateu. Marlene se posadila tak, aby se mu zády opírala o paži a nohy si přehodila přes vedlejší sedadlo. Byli tam s předstihem, samozřejmě. U Chrise to nebylo obvyklé, ale svým způsobem za to byla vděčná.

„Máš nějakej svatební dar?" zeptala se ho tiše.

„Toblerone," pokrčil rameny a ona se rozesmála.

„Ty víš, jak jsem to myslela."

Napjal se. „Možná," zašeptal nakonec.

Povzdechla si: „Nebudu tě dostávat z vězení, Chrisi. A nebudu tvojí rodině vysvětlovat, proč jsem přiletěla sama!"

„To ani nebudeš muset, neboj se, mám všechno pod kontrolou," promluvil k ní zpátky a než stihla podotknout něco dalšího, položil jí ruku na paži a tím ji umlčel.

Letěli nízkonákladovým letadlem s pouhými dvěma řadami sedadel po dvou, Chris nechal Marlene posadit se k okýnku (samozřejmě až poté, co mu na malíček slíbila, že až poletí zpátky, bude u okýnka sedět on) a hned objednal dva panáky whisky.

„Máš strach z létání?" zeptala se ho nechápavě, když do sebe vyklopil první i druhou skleničku, zaklonil hlavu a zavřel oči.

„Ne," zalhal.

Marlene pobaveně zakroutila hlavou a chytla ho za ruku. Donutila ho položit si hlavu na její rameno a hrála si s jeho prsty. „Nic to není, brzy ani nebudeš vědět, že jsme ve vzduchu."

„Já vím," polkl.

„Chceš zatáhnout roletu u okýnka?" zeptala se. „Abys neviděl, jak stoupáme?"

„Prosím."

Stáhla plastovou roletku a odolala smíchu, který se jí snažil prodrat skrze hrdlo, když se rozjížděli po ranveji a nabírali výšku, až se úplně odlepili od země. Zády se vsakovala do sedadla a kvůli hluku motoru jí zaléhaly uši, tahle část letu ji ale vždycky z nejasných důvodů nutila smát se. Kvůli Chrisovi se ale tentokrát ovládla, dál masírovala jeho dlaň a šeptala mu, že brzy bude všechno v pořádku.

Jakmile se ocitli ve vzduchu, Chris se uvolnil a s hlavou stále položenou na jejím rameni usnul. Ona si zatím z nudy prohlédla barevný komiks s návodem, jak se chovat v případě turbulencí i havárie, a se sluchátky v uších a kapucí přes hlavu brzy usnula taky.

Probudila je až letuška, která nabízela vodu s ledem na zpříjemnění letu. Chris Marlene poprosil, aby roletku u okna zase vytáhla a chvíli sledoval nadýchané mraky, kolem kterých prolétali.

„Ashley si pamatuješ z mých narozenin," promluvil po pár dlouhých minutách ticha. „Mám ji rád."

Přikývla, netušila, kam se touhle debatou odebírá.

„Ale zbytek mojí rodiny – nebo spíš to, co z ní zbylo – už rád nemám. A oni nemají rádi mě," pokračoval. „Takže nechci, aby sis cokoli z toho, co kdo možná řekne na můj nebo i tvůj účet, nebrala vůbec osobně, dobře? Jsem na to zvyklej a je mi upřímně dost jedno, co si o mně matka myslí."

„Dobře."

„A jestli bude mít někdo vůči tobě nějaký kecy, tak je bez výčitek a s mým svolením pošli do prdele."

„Dobře," zopakovala. „Proč vlastně bydlí v Perthu a ne v Adelaide s tebou?"

„Matka a otec se rozvedli," řekl Chris jednoduše. Pochopila, že se o tom momentálně bavit nechce.

„A ty jsi zůstal s tátou?"

Přikývl. Pak dodal: „To je jen tak mimochodem jedna z příčin našich rozepří."

V hlavě se jí automaticky začal skládat obrázek toho, co se asi mohlo stát, že je Chris nepříliš vítaným synem pro matku, která musela vychovávat své dvě dospívající dcery sama.

„Záleží mi jen na Ashley a tenhle víkend jí patří. Všechno ostatní je jedno. Jenom bych nerad ztropil scénu a zkazil jí svatbu."

„To je jasný," ubezpečila ho a stiskla mu ruku. „Zvládneme to, nenecháme se vyprovokovat."

„Jsme tým," pousmál se a políbil ji na čelo. „Jsem rád, že se mnou jedeš."

Usmála se na něj zpátky. „Měl jsi mi to říct."

„Že tě beru jako emocionální podporu? Ne. Chtěl jsem, abys jela z vlastního uvážení, a ne kvůli mně."

„I tak jsem jela kvůli tobě," zašeptala.

„Samozřejmě." Koketně na ni mrknul a ona ho cvrnkla do nosu. Zrovna teď nejspíš byla ta pravá chvíle, aby řekla, co má na srdci. Nechtěla to nechávat až na dobu, kdy přijedou do hotelu – v letadle Chris nemohl nikam utéct ani vybuchnout.

„Chrisi?"

„Hm?" pootočil se, aby jí viděl do očí.

„Já... přestěhovala jsem se," řekla nejistým hlasem. „K Patrickovi."

Chris stáhl obočí k sobě, jako by nedokázal zpracovat, co mu vlastně říká. „Co?"

„Bydlím u něj. Od včerejška."

Dál na ni nevěřícně hleděl. „Cože?"

„Chrisi, nezlob se na mě, prosím."

Náhle se zamračil a napřímil. „O čem to mluvíš? Proč tohle říkáš?"

„Vím, že jsem ti říkala, že to udělám jen když si budu jistá," pokračovala tiše, musela ovládat třas ve svém hlase.

„Mar, Mar, zastav. Proč říkáš, abych se nezlobil?"

„Já..." nevěděla, jak dál. Skoro měla na jazyku omluvu, ale nedokázala si vysvětlit, proč.

„Je to tvoje a jeho rozhodnutí a já věřím, že jsi pro to měla svoje důvody," řekl. „Nemůžu říct, že bys mě tou zprávou potěšila, ale dokážu to pochopit. Asi."

Stáhla rty k sobě. „Domácí mi zdražila nájem. Už jsem tam nemohla zůstat."

„Kurva," vydechl a dal jí ruku kolem ramen. „Mar, strašně mě to mrzí."

Teď už opravdu plakala. Slzy jí nekontrolovatelně stékaly po tvářích a Chris jí hladil po vlasech a říkal, že všechno bude dobré. Že všechno bude zase v pořádku. Že s Patrickem se bude mít dobře. Že ji má rád. Že je to velký krok, ale že ona to zvládne. Že je silná.

A ona mu uvěřila každé jediné slovo.