Většinou Marlene čekala v obýváku s telefonem v ruce, teniskách na nohách a taškou přes rameno. Tentokrát vyběhla před dům jen ve spacím triku, které jí sahalo do půlky stehen, a kostkovanou flanelovou košilí od Chrise kolem pasu. V ruce křečovitě svírala klíče od bytu a bosá vyčkávala na chodníku na Aaronův van.

Netrvalo mu to dlouho, naopak přijel přesně ve chvíli, kdy začala nadávat, že si nevzala ani cigarety. Natáhl se přes vedlejší sedadlo, aby jí otevřel dveře, a hned, co nastoupila, se rozjel pryč. Marlene si všimla, že má na sobě jen pruhované trenky – ani on se zřejmě nenamáhal s oblékáním se. Pod očima měl tmavé kruhy a rukama křečovitě svíral volant, stálo jej veliké úsilí soustředit se na řízení. Zezadu tiše vyhrávalo nějaké album, její unavená mysl však nespolupracovala a ona nedokázala rozpoznat, která skupina hraje.

„Máš nějakou vysněnou destinaci, nebo to necháš na kole štěstí?" zeptal se Aaron.

Přitáhla si kolena k sobě: „Dávám ti plnou moc rozhodovat všechno za mě."

Zacukalo mu obočí, ale nic neřekl, zařadil a nahodil blinkr. Vraceli se zpátky do obytné zóny.

„Ale ke mně nejedeme," varovala jej. Pokýval hlavou.

Mělo ji napadnout, že se bude chtít vrátit zpátky do kempu. Na většině veřejných míst měl zakázáno parkovat a ona sama by rozhodně v tuhle noční dobu řídit nechtěla. Na chvíli se zastyděla, že jej vytáhla z postele, pak se ale uklidnila tím, že pro to měla dost dobrý důvod. Povzdechla si.

Van projel kolem bambusové budky s blikající žárovkou. Na opačném kraji cesty si Marlene všimla ozářených symbolů pro sprchy a toalety, jinak byl ovšem kemp zahalen tmou. Minuli několik karavanů – někteří ze stálých obyvatelů měli rozsvícená venkovní světla – a zaparkovali na Aaronově pronajatém místě.

Aaron se natáhl, aby rozsvítil stropní lampu a pak si přelezl do zadní části vozu. Marlene jej následovala a posadila se na jeho rozestlanou postel. On dokořán otevřel dveře a pak se opřel o svůj pracovní stolek.

„Tak mi ještě jednou řekni, co přesně se stalo," vyzval ji.

„A dáš mi cigaretu?"

Z pracovní plochy sebral zmuchlanou krabičku a zapalovač a hodil jí je. Obratně je chytla a sedla si do rámu otevřených dveří. Přesunul se k ní.

„Nejspíš na mě přišla od někoho stížnost. To zaprvé, ale to je vlastně jedno. Zdražila nájem a tolik peněz navíc..." frustrovaně zakroutila hlavou, „to si prostě nemůžu dovolit."

„Počkej, stížnost? Jak to myslíš?" zamračil se Aaron.

Marlene pokrčila rameny a rozhodila rukama: „Nevím, jen mi řekla, že slyšela, že dělám nepořádek a že bych si měla uvědomit, že nejsem v domě sama, nebo co."

Aaron nedůvěřivě povytáhl obočí, ale nijak to nekomentoval. Oba věděli moc dobře, že to byla hloupost, výmysl, který nemělo smysl řešit. A on ani Marlene nebyli z těch, kteří by se chtěli pomstít nebo si to s daným vyříkat osobně.

„A ten nájem?"

„Přišlo to v dopise," zamumlala bezbarvým hlasem. Její nálada jako by náhle klesla pod bod mrazu. Rty držela stažené pevně u sebe, mezi prsty žmoulala rukáv košile, kterou měla kolem pasu, a hleděla před sebe. „Zdražuje asi o padesát dolarů. To prostě neutáhnu."

Aaron si schoval obličej do dlaní. Zhluboka se nadechl a zakroutil hlavou. „Nemám toho moc, ale něco bych ti mohl dát."

Marlene svraštila obočí. „Aarone, to nejde, vždyť to víš. Ty peníze potřebuješ, nemůžu je po tobě chtít a ani nechci."

„Tak tě vezmu k sobě," mávl rukou za sebe, „je to tu sice menší než v tý posraný garsonce, ale..."

„Jsme na sebe zvyklí," dodala za něj tiše Marlene. „Já vím. Ale..."

Oba věděli, co se mu snaží naznačit. Aaron si povzdechl.

„Marls, nechci, aby to dopadlo tak, že k němu půjdeš jen proto, že máš pocit, že ti nic jinýho nezbývá," znovu zakroutil hlavou a postavil se na nohy. S věkem se naučil ovládat své emoce – něco, s čím míval v mládí problém – ale teď už to zřejmě nevydržel. Pochodoval venku sem a tam, frustrovaně si vjížděl rukama do zacuchaných vlasů a nadával. „Takhle to prostě být nemělo. A nemá!"

„Aarone..."

„Je tu tolik lidí, který by ti půjčili peníze, kurva, dokonce tě u sebe nechali bydlet – stačilo by se jen zmínit."

Marlene k němu zoufale natáhla ruku. Donutila ho zastavit a podívat se na ni. „Zkus se na to dívat z mojí strany."

„Jo, to se snažím," řekl přiškrceně. „A nechápu, že ty ne."

Polkla a odvrátila se. Nechtěla se hádat, zvlášť ne s ním. V hloubi duše věděla přesně, na co naráží, a dokonce s ním možná souhlasila. Ale důraznější byl stále ten hlas, který jí v hlavě napovídal, že to není fér. A že by to znamenalo konec. Paradoxně něco, o čem už tolikrát uvažovala, jenže pokaždé, když se naskytla příležitost, zbaběle vycouvala. Existovala možnost, že tímhle stylem se brzy spálí, ale nebylo to tak vždy a se vším?

„Ty víš, že tě vždycky podpořím, ať už uděláš cokoli a rozhodneš se jakkoli," pokračoval tiše. „Ale je mojí povinností ti ukázat i druhou stránku věci. I když vím, že mě neposlechneš."

Neuvědomila si, že pláče, dokud jí palcem levačky nesetřel slzu z tváře. „Promiň," hlesla.

„Víš, jak mě ničí tě takhle vidět?"

Sklonila hlavu. Van se pohnul, když se posadil zpátky k ní, položil jí ruku kolem ramen a přitáhl si ji k sobě. Obličej mu zabořila do hrudi a pevně jej objala kolem pasu. Políbil ji do vlasů.

„Miluju ho. Vážně. I když bych možná někdy chtěla, aby to tak nebylo. Všechno by bylo jednodušší."

„Já vím," pohladil ji po vlasech.

„Jen... neříkej to Chrisovi."

Přikývl.

„Řeknu mu to sama. Asi."

„Řekni mu to. Má tě rád a zabil by tě, kdybys mu to neřekla." Oba se uchechtli.

Nepatrně se odtáhla, aby se mu mohla podívat do očí. „Děkuju."

Aaron ji políbil na čelo a pomohl jí na nohy. Zavřel dveře vozu, zhasl stropní lampičku a posadil se na postel. Marlene už tam ležela s jeho polštářem pod hlavou a pravidelně oddechovala. Odolal nutkání dotknout se její tváře, nechtěl ji vzbudit. Nakonec se jen natáhl vedle ní a zavřel oči.

Čtvrtek byl vždycky zvláštní den. Ani dobrý, ani špatný, naprosto neutrální, nezáživný a podivně se vlekoucí před koncem pracovního týdne. A rozhodně to nebyl dobrý den na stěhování. Jenže bylo devětadvacátého a jestli Marlene nechtěla platit dražší nájem i za další měsíc, musela se vystěhovat do konce ledna.

Marlene stála na balkoně a sledovala oceán. Kdyby si stoupla na špičky, možná by přes koruny zeleně dohlédla až na pláž, na bar, na surfařskou školu, na strážní věž. Zahlédla by Chrise, jak Julesovi hází klacek do vody a pak se širokým úsměvem mává na kdejakou slečnu na baru. Zamračila se, cigaretu, kterou už dobrých deset minut svírala v dlani, vrátila zpátky do krabičky a párkrát cvakla zapalovačem.

V obýváku po ní zůstala jen pohovka, konferenční stolek a barové židličky v kuchyni. U zdi se kupily kartonové krabice ledabyle zapečetěné lepicí páskou, kterou našla v příborníku. Dokonce se nezdržovala ani s popisky. V chodbičce stál její obrovský cestovní kufr a příruční zavazadlo – oboje plné oblečení. Z koupelny zmizely všechny ručníky, lahvičky se šampony, kelímek na zubní kartáčky i peprmintová pasta.

Ozval se domovní zvonek. Marlene otevřela dveře do bytu a zajistila je menším kufrem. Pak popadla ten větší a sešla s ním schody do vestibulu. Otevřela prosklené vstupní dveře do domu a také je zapřela kufrem.

Na chodníku stál zaparkovaný Aaronův van. Věděla, že musel spoustu věcí ze svého vanu vystěhovat, aby se tam vešly ty Marleniny, to ale nebylo důvodem, proč se neusmál, když vystoupil. Tiše ho pozdravila.

„Máš všechno?" zeptal se.

Přikývla a zavedla ho nahoru. Každý z nich popadl dvě krabice, mlčky je snesli dolů a Aaron je naložil do kufru auta. Marlene se pak vrátila nahoru pro jednu poslední krabici, do dlaně uchopila madlo příručního kufru a zabouchla dveře. Neměla náladu říkat sbohem. Byl to sice její byt a ne na krátkou dobu, nemohla však říct, že by jí nějak zvlášť přirostl k srdci. Myšlenku, že to se zřejmě nestane ani s tím dalším, pohřbila hluboko v sobě.

„Ještě musím za domácí," zamumlala, když Aaronovi předala poslední věci. Ten kývl, zabouchnul dveře a posadil se za volant.

Ve vestibulu naposledy zkontrolovala svou poštovní schránku. Až na několik reklamních letáků byla prázdná. Odepla klíček od schránky i od bytu z klíčenky a pevně je sevřela v dlani. Pak zaklepala a předala je. Domácí věnovala jen nucený úsměv, když si postěžovala, že ji mrzí, že se Marlene stěhuje do jiného.

Cesta městem probíhala v tichosti. Marlene Aarona navigovala na křižovatkách a snažila se znít klidně, uvnitř ji však sžírala nervozita a zvláštní úzkost. Ještě nikdy s žádným svým přítelem nebydlela, žádný z jejích vztahů nedošel tak daleko. Přemýšlela, jestli se takhle cítí každý, když se chystá bydlet se svou druhou polovičku.

Auto se zastavilo a Marlene vyhlédla z okýnka. Ulice byla rozpálená sluncem a v parku přes silnici se to hemžilo páry na procházce i jednotlivci venčícími psy. Zhluboka se nadechla a vystoupila. Z kapsy vytáhla klíč od Patrickova bytu a podržela Aaronovi dvoukřídlé dveře, když nosil bedny do vestibulu. Sama vzala oba kufry a nastoupila s nimi do výtahu. Se zbytkem věcí pak vyjel Aaron sám.

„Do háje, kolik tady platí za nájem," hvízdnul Aaron a rozhlížel se po obrovském obýváku.

„Radši se ani neptej," zamumlala Marlene a plácla sebou na Patrickovu, jejich pohovku.

Aaron otevřel dveře na balkon a rozhlédl se do okolí. Pod nohama mu projížděla auta, troubila na sebe a dělala neskutečný rámus. Zapálil si cigaretu a opřel se zády o zábradlí.

„Pomůžeš mi to tu trochu vybalit?" zeptala se. Přikývl.

„Kdy se vrátí?"

Pokrčila rameny: „Dneska učí do dvou, ale nevím, jestli pak ještě bude zůstávat ve škole."

„Předpokládám, že pojede rovnou sem," řekl Aaron a ona se rozpačitě usmála.

Ze šuplíku v kuchyni vytáhla nůž a přeřezala s ním pásky na lepenkových krabicích. Několik knih a cetek srovnala do poličky, kterou jí Patrick vyhradil, do kuchyňských skříněk uklidila několik svých hrníčků i další nádobí a pár polštářků urovnala na pohovce, kam se barevně vůbec nehodily. Napadlo ji, že je bude muset přesunout jinam, zatím je však nechala ležet a raději se přesunula do ložnice.

Patrick jí vyhradil půlku své šatní skříně a Aaron jí pak pomohl roztřídit její oblečení a pověsit ho na ramínka. Po dvou hodinách se společně posadili ke stolu v kuchyni a Marlene jim nalila chlazenou citronádu, kterou měl Patrick v lednici.

„Takže nás sem budeš zvát?" zeptal se jí.

„Když sem budete chtít jezdit," naklonila hlavu na stranu.

Aaron se ušklíbl: „Budeme chtít jezdit za tebou."

Marlene se dojatě usmála a přes stůl k němu natáhla ruku. Stiskl její prsty ve svých.

„Promiň, že to dneska moc nezvládám," zamumlal.

„Ne, zvládáš to dobře."

Zakroutil hlavou: „Jen je těžký svou sestřičku svěřovat někomu jinýmu."

Pobaveně se usmála: „Já vím. Ale zvládnu to, dobře? A ty taky."

„Dobře."

Se sklenicemi citronády se pak přesunuli na balkon, navzájem si zapálili cigarety a posadili se na dlaždice, záda opřená o skleněné tabule francouzských oken.

„Takže zítra letíš poznat Chrisovo rodinku," poznamenal Aaron.

„No jo, jsem zvědavá, jaký to bude panoptikum."

Aaron se k ní otočil: „Nemá dobrej vztah s matkou. Připrav se na to."

Povytáhla obočí: „Co si udělali?"

„Řekne ti to sám."

„V tuhle chvíli jsem asi připravená na cokoli," řekla znaveně.

„To je dobře," řekl. „Pořád mám dojem, že z tebe bude chtít udělat svojí přítelkyni."

„Neboj, tak trochu s tím počítám."

Kývl. „Dej mi vědět, až přistanete. A nenech ho, aby tě v letadle moc opil."

„Kdo ví, třeba se po první noci tady opiju sama," pokrčila rameny.

„To neříkej," povzdechl si Aaron, „akorát mě tím znervózňuješ."

„Promiň, to byl vtip." Poposedla si a špaček od cigarety cvrnkla dolů z balkonu. „Plánuju mu v letadle říct, že jsem se přestěhovala."

„Tak to asi panáka chtít bude," ušklíbl se Aaron. „Hodně štěstí."

Objednali si donášku čínských nudlí a spořádali je vidličkami na dlaždicích na balkoně. Marlene jim dolila zbytek citronády a na malý moment se zdálo, že bylo všechno zase v pořádku. Mohli být na jakémkoli balkoně, vlastně na tom vůbec nezáleželo. Byli spolu a po dlouhé době trávili chvíle plné bezstarostnosti a volnosti.

„Haló?"

Marlene vůbec nezaznamenala, že bouchly domovní dveře. Patrick v kuchyni odložil svou koženou pracovní brašnu a nakoukl na balkon. „Ahoj."

„Ahoj, Patricku," Marlene se zvedla a vtiskla mu pusu. „Je tu ještě zbytek číny, dáš si?"

„Ne, jsem po obědě, díky," usmál se a pak kývl na Aarona. „Dík, že jsi jí pomohl to sem odvézt, dneska jsem se fakt nemohl utrhnout z práce."

„To je v pohodě."

Přesunuli se dovnitř a Patrick otevřel ledničku, aby jim nabídl citronádu. Marlene mu pobaveně vysvětlila, že už není.

„Takže ses zabydlela?" zajímal se a prohlížel si knihy, které postavila do poličky.

„Tak nějak." A rty se jí automaticky zvlnily do úsměvu.