Při skládání oblečení a balení křehčích věcí do bublinkové fólie si Marlene představovala svůj život mimo Ameriku, obnovení svých zažitých zvyků v novém prostředí a také setkání s novými lidmi. Srdce jí bušilo střídavě nedočkavostí i obavami.

Zaprvé ji děsila představa dvacetihodinového letu s přestupem v Los Angeles, přestože Aaron ji přesvědčoval, že potulování se v noci po letišti a přespávání na bundách uprostřed letové haly bude dobrodružství. Lákala ji představa života tak daleko od všeho, co znala, byla posedlá myšlenkou na nový start bez chicagské komunity, takže když ji tihle známí těsně před odletem přepadli u odbavovací překážky, aby se rozloučili, nebrečela. Usmívala se a kroutila hlavou nad obrovskými slzami, které nekontrolovatelně tekly Leanne po tvářích, zvláště pak když se přivinula k Joshuovi a požadovala po něm konejšení. Michael jí věnoval jemný polibek na tvář a oči se mu leskly a Marlene došlo, jak neskutečně ráda jej konečně opustí.

Když po Aaronově boku odcházela do haly plné drahých obchodů a oni se jí ztratili za rohem, potěšeně vydechla a společně se svým jediným pravým přítelem se napila na nejdelší let v životě. Nezajímalo ji, že panák whisky stojí čtyřikrát víc než normálně, nestrachovala se ani z toho, co se stane. Všechno nechala za sebou a když usedala na sedadlo v prostřední řadě a připínala si pás, doufala, že už se do Chicaga nikdy nevrátí.

Na sydneyském letišti je tenkrát vyzvedávali Chris s Domem, přijeli pro ně právě odkoupeným vanem, který si Aaron před odletem z Ameriky objednal. Za neustálého tlachání a seznamování se jim podařilo nacpat všechny krabice i kufry do zavazadlového prostoru a Marlene se cítila svá.

Austrálie byla splněným snem o vlastní jedinečnosti, který jí ukázal, že existují lidé, kteří jí nebudou vnucovat své vlastní ideály a kteří se naopak nechají inspirovat jí samotnou. Zamilovala si všechny nové tváře, novou práci a společně strávené chvíle. Konečně po třiadvaceti letech měla pocit, že je radost žít.

Jednou z věcí, které Marlene nechtěla postrádat v novém městě, byly její časté toulky doprostřed lesů za Chicagem. Naslouchala jen vlastním myšlenkách a dala průchod svému introvertnímu a pravému já, které se zdráhala tak často vystavovat na odiv lidem, kteří by jej stejně neocenili. S příletem do země protinožců zjistila, že stačí odjet jen pár kilometrů za Adelaide a ocitne se v divočině. Prvních pár měsíců chodívala po vyprahlé zemi téměř každý víkend, jak byla zvyklá z Ameriky, ale postupně jí docházelo, že nemá takovou potřebu se stranit. Její já tady všichni znali a nepotřebovala tedy hledat úkryt. A tak jako se dokázala odtrhnout a zapomenout na Ameriku, zjistila, jak snadné je vytvořit si nové zvyky a na staré, které by jí připomínaly minulost, zanevřít.

Do divočiny jezdila dál, někdy jí stačila i kavárna na okraji města, ale nebyla sama. S úsměvem sedala na sedadlo spolujezdce v Aaronově vanu a společně se bavili o svých životech i společných chvílích v garsonce. Nemluvili o jejím pobytu na univerzitě ani o lidech, kteří jí vstoupili do života. Mluvili jen o tom, co je spojovalo. Stalo se pro ně tradicí poslat si krátkou zprávu, potom nechat veškerou elektroniku doma a sedět až do noci na střeše vanu a pozorovat hvězdy, jako to dělávali dřív.

Shodli se, že nikdo o těchto jejich výletech nebude vědět, chtěli, aby to bylo jejich tajemství, díky kterému by se cítili navzájem ještě blíž. Občas pro ně oba bylo v životě až moc lidí a na druhého ve všem rozruchu zapomínali. Když se sešla větší parta lidí, bavili se se všemi, ale nikdy ne spolu. Párkrát za večer si vyměnili pohled, ze kterého jen oni dva dokázali vyčíst své myšlenky, protože se spolu znali tak dlouho a tak dobře, že nebyla potřeba slov.

Patrick se o této její zvyklosti pár měsíců po navázání jejich známosti dozvěděl. Všiml si, že často neodpovídá na jeho zprávy nebo odmítne jeho pozvání na večeři, a tak byla Marlene nucena přiznat, že někdy potřebuje chvíle jen pro sebe. Úmyslně vynechala fakt, že sama není, přestože věřila, že zrovna Patrick Gardner by byl typ, který by to pochopil. Jenže zároveň ji tížil fakt, že se k této pravdě dopracoval v příliš brzkém stadiu jejich vztahu a ona, přestože věděla, že upřímnost je klíčem k úspěchu, se bála, jak by vnímal to, že potřebuje trávit chvíle ve společnosti jedné konkrétní osoby, kterou on není.

Ještě ten večer nasedala do vanu a v slzách Aaronovi sdělovala, že se prozradila. Byla tak zmatená sama sebou a hlavně Patrickovou reakcí a tím, že mu nesdělila všechno, že si neuvědomila, že Aaron je tou poslední osobou, které by to mělo vadit. Konejšivě ji vzal kolem ramen a vzal zapálenou cigaretu z její třesoucí se ruky. Potáhl z ní a periferně sledoval, jak se jí po tváři mihl úsměv. Sdílení cigarety bylo něco, co mezi sebou intimně uchovávali už od dob střední školy, kdy se poznali za výklenkem na popelnice. Aaron se tenkrát neohrabaně snažil ubalit si jointa a Marlene, přestože o rok mladší, mu zkušeně sdělila, že cigaretový papír musí olíznout, aby držel. I ve svých sedmadvaceti letech na to občas zapomínal.

„Myslíš, že je špatně, že jsem mu to neřekla?" zeptala se roztřeseným hlasem a frustrovaně si setřela slzy z tváří. Neměla ve zvyku brečet a Aaron byl jedinou osobou, před kterou se za své slzy nestyděla.

„Cítíš se za to špatně?" odpověděl otázkou Aaron a cigaretu jí vrátil.

„Zpětně ano, ale vím, že jsem to vynechala schválně," přiznala.

Aaron dlouho nereagoval, jen ji hladil po vlasech. „Vím, proč jsi to neřekla."

„Protože víš, že tohle je poprvé někdo, koho mám opravdu ráda."

„Správně," přikývl. „Mezi lidmi panuje přesvědčení, že pár by mezi sebou neměl mít žádná tajemství. Že by měl všechno sdílet. Ale upřímně? Je to hloupost."

Marlene vzhlédla. Aaron svou vysokou školu nikdy nedostudoval, tvrdil, že vysokoškolská filozofie a psychologie už jej nic nového nenaučí, protože všechny vědomosti z těchto oborů člověk musí mít uvnitř sebe a neměl by se učit, jak a proč se chovat správně. Pokud to neví, není dobrým člověkem. Po roce studia vzdal, přesto měla pocit, že musel studovat všechny školy světa. Jeho názory se zdály tak správné a ona si přála být alespoň z poloviny takovým člověkem, jakým byl on.

„Člověk nemůže svůj život náhle vložit do druhé osoby, stejně tak jako jej nemůže přijmout. Navíc si myslím, že některé věci člověk o tom druhém ani vědět nechce. Nebo tě zajímají všechny Patrickovy bývalé? Jeho masturbace? Ne. Tohle jsou věci, které si každý z vás prožil sám, nebo je sdílel s někým jiným. Určitě bys nechtěla, aby byli lidé jako Michael nebo Dan součástí vašeho vztahu."

„Ty víš, že tu mluvíme o něčem jiném, Aarone," zamumlala unaveně Marlene.

„Myslíš?" zeptal se a bez dovolení si opět potáhl z její cigarety a odklepal popel vedle sebe, protože ona to nikdy nedělala. „Kdo určuje, jaké věci jsou důležité a jak jsou propojeny?"

„Měl bys to cítit."

„Správně, Marls," jeho přezdívka ji naučila své jméno a svou osobu milovat se vším všudy, podobně jako to ona kdysi naučila jeho. „Když se s někým seznámíš, jste dvě oddělené bytosti, které chtějí procházet životem spolu. Životem. Ne vztahy se svými přáteli a známými. Nemůžeš svého přítele nutit, aby byl tvým přátelům tak dobrým přítelem, jako jsi jim ty. Stejně tak to nemůže chtít on. Sdílíte spolu život, pomáháte si vypořádat se s přítomností a budoucností. Ale nechcete se míchat a navzájem se nahrazovat u přátel, které nemáte společné."

„Tím chceš říct, že i kdybych mu to řekla, neměl by právo mi zapírat stýkat se s tebou?"

„Zakazuješ mu, aby se stýkal s jeho vlastními přáteli?"

„Samozřejmě, že ne."

„A máš je ráda?"

Tentokrát Marlene zaváhala: „Ne."

„A přesto jsi ráda, když o nich mluví a když s nimi jde ven na pivo?"

„Asi."

„A jdeš s ním ráda, když tě pozvou?"

„No, jak kdy."

„Potom by to tak měl cítit i on," zakončil Aaron proud otázek a odpovědí a natáhl si nohy přes střechu karavanu.

„Co když to tak necítí?" zašeptala náhle Marlene. Střelil k ní pohledem a v záři zapalovače, kterým Marlene zapalovala další cigaretu, se mu zaleskly oči.

„To nezjistíš, pokud mu to neřekneš. Nebo můžeš ukázat, že mu důvěřuješ v tom, že on důvěřuje tobě, a nic mu neříkat," zachraptěl.

„Tím, že mu to neřeknu, spíš tu důvěru podkopávám," zamyslela se.

„Záleží na úhlu pohledu," pokrčil rameny Aaron a nakonec jí poradil, aby ještě vyčkala, jak se na tu věc bude do budoucna dívat. Pak se může rozhodnout mu přiznat všechno.

„Chceš obětovat tajemství, které jsme si vytvořili, pro dobro mého vztahu?" zeptala se Marlene.

„Chci, protože bys to udělala taky. A navíc je v tuhle chvíli Patrick důležitější položkou v tvém životě."

Marlene překvapeně zamrkala: „Cože? Jak jsi na to přišel?"

Pokrčil rameny a lehce mu zrudly tváře.

„Aarone, nikdo pro mě nikdy nebyl důležitější než ty," usmála se, vrazila mu svou cigaretu do pusy a pak ho políbila na spánek. „Pojď, pojedeme domů."

Vysadil ji před jejím bytem a když mu dávala dobrou noc, přála si vrátit se do dob, kdy bydleli spolu a lehnout si vedle něj do kufru. Zamával jí přes okýnko a pak vyndal klíčky ze zapalování. Karavan se ponořil do tmy.

Patrickovi nikdy její náhlé výlety nevadily, měl pocit, že jí pomáhají předcházet depresivním epizodám, které k ní alespoň dvakrát do měsíce přicházely. Řídíc se Aaronovými radami a vlastním srdcem, Aaronova přítomnost nebyla jedinou věcí, kterou Marlene svému příteli nesdělila. Nevěděl, proč nemluví o své rodině a tématu Chicaga se raději vyhýbá, ale trpělivě čekal, že jednou sebere odvahu a všechno mu poví. To si myslela i Marlene, ale čím víc jej poznávala a zabydlovala se v Austrálii, tím víc chtěla na Ameriku zapomenout. Když se jí na obrazovce telefonu zjevilo číslo s chicagskou předvolbou, srdce jí spadlo až do žaludku. Minulost se dožadovala své pozornosti a ona byla moc dobrosrdečná, aby hovor típla.

Po událostech jednoho z posledních předvánočních týdnů na Marlene znovu padl pocit, který ji sužoval všechny roky předtím. Myslela, že se mu vyhne, protože předpokládala, že původcem jejích úzkostí ve vánočním období byla jen sezónní deprese způsobená nedostatkem vitaminu D ze slunce, ale Austrálie nebyla všemocná, a přestože málo slunečního svitu přicházelo v letních měsících, s Vánocemi se Marlenin svět stal poněkud chmurnějším.

Koupila maličký umělohmotný stromeček se sáněmi a Santou místo obvyklé zářící hvězdy, zapojila jej do zásuvky a postavila na jednu z dosud neotevřených krabic. Poprvé po osmi měsících litovala, že je její byt tak stroze a neosobně zařízený. Vzhlédla od vesele blikajícího stromku a rozhlédla se po stěnách.

Díky zataženým žaluziím vypadaly jako špinavě šedivé a barevná světýlka po nich házela rozmazané stíny krabic okolo. Postavila se a křečovitě stiskla lem svých zelených letních šatů s vyšitým sobem – jediný vánoční kousek oblečení, který se jí ve městě zalíbil.

Zpod barového pultu vytáhla černým fixem popsané kartonové krabice, některé byly prázdné, jiné nacpané kusy bublinkové fólie, v rychlosti si je prohlédla a pak je kopnutím zašoupla zase zpátky. Rozběhla se do pokoje a pro další zašátrala pod postel. Promnula si obličej a rozškubla jednu z nich se sotva čitelným nápisem FOTKY. Vytrhla kus bublinkové fólie a z rámečku se na ni náhle usmál Aaron.

Srdce se jí uklidnilo a fotku opatrně položila na neustlanou postel. Pod ní ležely další, na některých byla ona, na některých společně s Aaronem, ze všech se usmívali nebo stály v roztodivných pózách a snažili se udržet vážné obličeje. Na jiných byly foceny západy slunce a krajiny, některé byly vloženy do rámečků, jiné byly jen tak poházené mezi nimi na polaroidovém papíru a ona si je všechny prohlížela a pokládala jednu vedle druhé, jako by objevila poklad.

Nechápala, jak mohla být tak hloupá a všechno to nechat zavřené v krabicích a zapomenout. Proklínala se za to, že se tolik snaží zapomenout na Chicago a přitom naprosto bezděčně vytěsní obsah té krabice. Posadila se na postel a brala jednu po druhé do ruky, znovu si je prohlížela a v paměti se snažila vybavit si veškeré podrobnosti o jejich pořízení.

Vybrala několik z nich a ze šuplíku v kuchyňské lince vytáhla řezný provázek. Na stěně si všimla zamalovaných hřebíčků, na kterých zřejmě visely obrázky předchozího nájemníka, provázek kolem nich obmotala a vytvořila si improvizovanou nástěnku. Z košíku v koupelně vytáhla kolíčky na prádlo a polaroidové snímky začala jeden po druhém věšet.

Znovu se probírala dalšími krabicemi a šuplíky ve skříňkách, hledala obrázky a dekorace. Pak našla drát se žlutými elektrickými světýlky a pověsila ho na hřebík tak, že visel mezi horním a spodním provázkem, které byly stále z poloviny prázdné.

V jedné z krabic našla rozmontovaný stolek na televizi, a zatímco k němu v dalších hledala návod a nářadí, v bytě vznikl chaos. Rozškubané kusy kartonu se válely všude po podlaze, knihy se vršily v nestabilně vypadajících věžích a na konferenčním stolku ležela spousta těžítek, svíček a jiných cetek.

Z hledání ji vyrušilo vyzvánění mobilu. Trhla sebou a vzhlédla. Šla podle sluchu, zvedala kusy bublinkové fólie, proklepávala polštáře a znovu se dívala do poloprázdných krabic. Vjela si rukou do vlasů a zaklela. Řetěz na vánočním stromku změnil frekvenci blikání a náhle ho viděla. Vibrující telefon s fotkou pohledného blonďatého muže, kterému seděla na ramenou.

„Holka, jsi cajk?" ozval se Chrisův hlas a Marlene zmateně nakrčila obočí.

„Jsem v pohodě, stalo se něco?"

„Dom tě shání po pláži, už půl hodiny máš pracovat," řekl nejistě a v Marlene hrklo. Pohlédla na náramkové hodinky a vyčerpaně si sedla doprostřed toho nepořádku.

„Do háje, strašně se omlouvám, úplně jsem ztratila pojem o čase, já jen chtěla trochu něco vybalit, ale asi jsem to přehnala a teď ani nevím, kde mám klíče od bytu, vlastně jsem ani nemohla najít telefon, když jsi mi vol-"

„Marlene," přerušil ji Chris, protože začala mluvit páté přes deváté. Nebyl hloupý, aby nepochopil, že je rozrušená, Aaron mu navíc říkal, že občas mívá úzkostné stavy a musí si odpočinout.

„Ano?"

„Nic se neděje, Dominic to za tebe vezme."

„Cože? Ale to ne, právě si přece odpracoval svojí směnu, hned se obleču a najdu klíče a jsem tam!"

„Marlene, Dom to za tebe vezme a já za tebou přijdu, můžu?"

Ticho. Marlene se zastavilo srdce a připadalo jí, že celé její tělo je náhle z gumy. Posadila se do tureckého sedu a ruku si opřela o koleno.

„Můžu?" ozvalo se znovu a ona přikývla. „Mar?"

„A-Ano," až teď jí došlo, že si o ni nejspíš dělá starosti. Chris Fraser si o ni dělal starosti, dokonce natolik velké, že se rozhodl za ní přijít a donutit Dominica, aby vzal její směnu. To pomyšlení ji jaksi uklidnilo. „Ano, Chrisi, přijď."

„Dobře, jsem u tebe do deseti minut. Posaď se a v klidu na mě počkej," řekl a ona měla pocit, že zaslechla, jak se mu třese hlas. „Ano?"

„Jo," odpověděla, tentokrát už mnohem uvolněnější, dokonce pobavená jeho starostlivostí, „Christophere, mohl bys přinést svoje polaroidové snímky?"

„Cože?"

„Všechny fotky, kde jsme," zopakovala, „máš je přeci víckrát, nebo ne?"

„Mám, ale nechápu, pro-"

„Přineseš je?"

„Samozřejmě," vydechl a ona se zaradovala. „Za chvíli jsem u tebe."

Dřív by se zřejmě tak rychle nerozhodla připustit si Chrise k tělu v takovém rozpoložení, ale oba dva si vyjasnili, jak se věci kolem nich dvou mají a že nikdy nebudou tvořit pár. Chris sám navrhl, aby si o tom promluvili, pozval ji k sobě a choval se opravdu dospěle. Omluvil se jí za svoje chování a viditelně se mu ulevilo, když jej ujistila, že to nevnímala jako obtěžování. Plácli si na přátelství a flirtující popichování a Marlene odcházela s mnohem lehčím srdcem. Od té doby se každým dnem víc a víc sbližovali, mluvili spolu otevřeně i o vážných věcech a jeden druhého si vážili. Marlene o něm už nikdy neuvažovala jako o klukovi, kterému se líbila.

Zvonek dveří se ozval přesně deset minut po ukončení hovoru, Chris vypadal udýchaně a z kapsy khaki šortek vytáhl dva tucty fotek. Ve tváři byl lehce bledý a když mu otevřela dveře, vrhl se jí kolem krku.

„Chrisi, co se děje?" vyjekla překvapeně.

Odtáhl se, ale jen aby se jí mohl podívat do očí: „Řekla jsi mi Christophere. Měl jsem strach, že se ti něco stalo."

„Jsem v pořádku, vážně," slabě se usmála, když ji držel za paže a ještě jednou si ji prohlédl. „Co by mi mělo být?"

„Neměl bych ti to říkat, protože jsem se Aaronovi zařekl, že to zůstane mezi náma."

„Aaron ti řekl, že Vánoce jsou pro mě dost posraný?"

„Jo," odvrátil pohled, „neříkej mu, že jsem to vykecal."

„Myslím, že znáš Aarona dost dobře na to, abys věděl, že bude rád."

„Ale stejně je to asi něco, co bys mi radši řekla sama," konečně ji pustil a vešel za ní do bytu. Pochopil, že se o tom nebude chtít bavit, protože si o něm nemyslí, že by mohl něco takového chápat. Trochu jej to zamrzelo, ale rozhodl se ji z toho nevinit.

Vzala si od něj fotky a rozložila je vedle sebe na barový pult. Pak začala vybírat ty, které se jí líbily, a zbytek vracela Chrisovi zpátky do ruky.

„Páni, netušil jsem, že máš tolik fotek. A vybaluješ! Chci říct, některým lidem to trvá mnohem dýl," neodpustil si kousavou poznámku a přistoupil k umělému vánočnímu stromku. Marlene na něj vyplázla jazyk a postavila se na stoličku u zdi, aby mohla připnout zbytek fotografií.

„To je Aaron?" zeptal se a ukázal na jednu fotku z kraje. Měl tam vlasy krátké a obarvené na světle růžovou barvu.

„Jo, ta fotka je ale strašně stará," přikývla Marlene.

„Kdo ho dokopal k barvení vlasů?" uchechtl se.

„Mrtvý Layne Staley."

Chris se přestal smát. Aaronova oblíbená hudební skupina se kvůli drogové závislosti a následné smrti zpěváka téměř rozpadla. Spočítal si, že jeho příteli nemohlo být víc než osmnáct, a věděl, že trochu experimentoval s drogami už od šestnácti. Zpráva o nalezení dva týdny mrtvého předávkovaného Staleyho mu musela otevřít oči. Oklepal se a raději si prohlédl jiné fotky.

„To je ta garsonka?" ukázal na další, tentokrát na opačné straně šňůry.

„Přesně ta," usmála se a seskočila ze stoličky, „byla to příšernost, ale líbilo se nám tam."

Chris otevřel pusu, jako by chtěl ještě něco dodat, ale pak si to rozmyslel a téma Aaronova a Marlenina společného života nechal jen mezi těmi dvěma.

„Jak to, že tě najednou popadla potřeba vybalit?" zeptal se opatrně. Posadil se na pohovku naproti stěně s fotkami a sledoval ji, jak z ledničky vytahuje chlazené pivo.

„Došlo mi, jak depresivní to tady je. A že tu nejspíš ještě pár let budu bydlet, než si vydělám na něco lepšího," odpověděla a podala mu plechovku. „Pak mi došlo, že jsem na ty fotky úplně zapomněla."

Odmlčeli se. Chris dál mžoural na opačnou stranu místnosti a sledoval své dva přátele jako spokojené trhlé Američany. Přál si, aby mu řekla něco víc, ale když se na ni otočil, měla zavřené oči. Opřel se do polštářů.

„Co to do prdele je?"

Marlene otevřela oči a rty se jí zformovaly do užaslé grimasy, když v jeho ruce spatřila šroubovák.

„Tady je!" sebrala mu ho a přiklekla ke krabici se stolkem. „Pomůžeš mi?"

„Zlato, přišel jsem za tebou, ne skládat nábytek."

Na moment jí hlavou problikla podivná myšlenka, ale než ji stačila zachytit a poznat, rozplynula se v jejich smíchu. Chris položil pivo na stůl a vzal si do ruky návod, který se Marlene podařilo najít těsně před jeho příchodem.

„Je to poslední kus nábytku, co jsem ještě nerozbalila. Už si ani nepamatuju, kde jsem k němu přišla," vysvětlovala, zatímco mu podávala šroubky a přes rameno mu nakukovala do návodu.

„Líbí se mi. Kdyby se ti nehodil, odkoupím ho."

„Vždyť by se ti mezi všechny ty krámy nevešel!" zasmála se Marlene. Chris zdědil obrovský rodinný dům, zval si do něj všechny přátele a pořádal tam skvělé večírky. Zároveň se vyžíval v kupování nejrůznějších kusů nábytku. Když u něj Marlene bydlela, připadala si jako v muzeu.

„A tobě jo? Tenhle byt je maximálně pro mravence!"

„Náhodou, sem by pasoval," odporovala a ukázala na místo, kde momentálně stál vánoční stromek.

Společně jej zvedli a přenesli do rohu místnosti. Pak Marlene vzala fotky v rámečcích a vázu květin a postavila je tam.

„Je to tu teď mnohem útulnější," poznamenal Chris a znovu se posadil na pohovku. „Nechápu, že jsi to neudělala už dřív."

„Já taky ne."

Ve skutečnosti to ale podvědomě tušila. Uvažovala, jestli to říct nahlas, ale Chris mlčel a upíjel své pivo. Nechtěla ho tím rušit, navíc měla pocit, že ho to ani nezajímá.

„Mohla bys nás sem zvát častěji," ozval se náhle.

„To asi mohla," odpověděla a promnula si obličej. To, že se konečně rozhodla udělat ze svého přechodného bytu domov, byl zároveň velký krok k uvědomění si, že se nejspíš v dlouhé době nikam stěhovat nebude a že bude dál bydlet sama.

Za svůj život vystřídala spoustu pokojů a domů a s nimi i spoustu spolubydlících. Byla zvyklá sdílet ložnici s někým blízkým, a když se poprvé po tolika letech ocitla v bytě sama, byla zmatená.

Prvních pár týdnů se jí to líbilo, s nikým se nemusela hádat o koupelnu ani o to, co bude k večeři a kdo půjde nakupovat, mohla mít večerku kdy chtěla a mohla vysedávat na balkoně dlouho do noci. Mohla kouřit v kuchyni, a i když toho později litovala, protože se jí nedařilo vyvětrat, líbila se jí volnost a klid.

S přibývajícím časem se ale přistihla, že doufá, že ji někdo někam pozve, snažila se dostat se z bytu a trávit co nejvíc času mimo něj. Přála si být mezi lidmi a nevracet se do tmavého prázdného pokoje. Často se stávalo, že po večerních výletech do města po Aaronově boku jej přemluvila, aby u ní přespal, nebo aby mohla ona přespat v jeho karavanu, někdy dokonce prosila Patricka, aby mohla pobýt přes noc u něj.

„Vím, že jsme se tě už ptali, ale vážně nebudeš trávit Vánoce s námi na pláži?"

Marlene sebou trhla a podívala se mu do tváře. Nedokázala přesně identifikovat jeho výraz, snad to bylo zklamání. Povzdechla si. „Nemůžu přece odmítnout trávit první Vánoce s přítelem, Chrisi."

„To už jsi říkala. Tak se alespoň zastav pětadvacátého. Můžeš nás vzbudit a podržet vlasy v míse."

„A já myslela, že se ožerete až na Silvestra," protočila oči Marlene.

„To teprve něco uvidíš. Loni Dom nasedl do tax-"

„Do taxíku a nechal se odvézt až do Canberry, protože chtěl vidět přímý odpočet, jako to dělají v New Yorku, ano já vím, říkal mi tu historku asi tak milionkrát," dořekla a Chris pochvalně kývl hlavou.

„A řekl ti i to, že se tam líbal s chlapem?"

„Cože?" Marlene se málem zadusila na svém loku piva.

Chris pokrčil rameny: „Druhý den odpoledne mu volal, jestli se ještě někdy nechtějí sejít, že by jim to mohlo vyjít."

„Chudák," tiše se uchechtla, „tentokrát by jeho roli mohl vzít Aiden, s tím by uspěl."

„Každopádně se zastav," požádal ji znovu, „i s Patrickem, ať mu vypěstujeme nějaký pochopení pro naše povysokoškolský večírky. Nemusíte zůstávat do půlnoci, jestli víš, jak to myslím."

Marlene jej praštila do ramene, když na ni spiklenecky mrkl. „Už jsem o tom s ním mluvila a ty víš, že se na to moc netvářil."

„Nemá mě rád a neříkám, že jsem z něho nějak odvařenej," řekl opatrně Chris a Marlene se ušklíbla, „ale je to tvůj přítel, takže ho respektuju."

„Chrisi, on tě ale taky respektuje," namítla Marlene.

„Znáš ho líp než kdokoli z nás, takže ti budu věřit," pokusil se o chabý úsměv a dopil své pivo. „Slib mi, že mu to zkusíš ještě jednou navrhnout. Když už ne kvůli sobě a kvůli němu, tak aspoň kvůli mně."

Marlene mlčela, ale pod vlivem jeho propichujícího pohledu nakonec přikývla. „Dobře. Ano, samozřejmě, slibuju."

„To je moje holka," plácl si s ní a vydal se směrem ke vchodovým dveřím. „Jestli nemáš, co na práci, můžeš se večer stavit. Má přijít Erin s Mishrim, tak to nebude takovej default."

„Jdu s Patrickem do kina," pokývala hlavou, „možná se zastavím ještě teď odpoledne."

„Dobře. Užijte si to a pozdravuj ho, když budeš chtít," řekl Chris a mávl za ní rukou. „Vyřídím Aaronovi, že jsi v pohodě."

Už chtěla zavřít dveře, ale při poslední poznámce je prudce otevřela: „Aaron se po mně ptal?"

„Chtěl tě pozdravit, až přijdeš do práce, ale nepřišla jsi a on musel jet něco zařídit do města, takže mi tě dal na starost," vysvětlil. „Schraňuje si tě jako sestru."

„Jo. Jo, to je pravda."