Pátého ledna se Patrick Gardner po vánočních prázdninách vrátil zpět do školy a spolu s ním zmizel i jeho kufr z Marleniny ložnice. Jedinými známkami jeho téměř čtrnáctidenního pobytu v jejím bytě byly uspořádané hrnky a talíře v kuchyňské poličce, nezvykle uklizená koupelna, kde zbyl jeho zubní kartáček, a hromádka ručně psaných vzkazů na růžových papírkách. Marlene je nacházela všude, ve skříni vedle hromádky ponožek, v poličce přilepené na skleničkách, na zrcadle v koupelně. Většinou na nich byla srdíčka nebo komplimenty a ona si každý schovala.

Rozloučili se dlouhým polibkem a slibem, že se budou navštěvovat tak často, jak jen to s jejich pracovními povinnostmi půjde. Marlene jej doprovázela pohledem, když šel dlouhou kachličkovou chodbou, přes rameno koženou kabelu, v levé ruce madlo velkého černého cestovního kufru. Před schody se otočil, aby jí věnoval poslední úsměv. Poslala mu vzdušnou hubičku a zavřela dveře.

Každý den o polední pauze jí napsal krátkou zprávu a ona mu každý večer telefonovala s úsměvem poblázněné školačky. Od silvestrovského večírku u Chrise jí připadal jako vyměněný. Nepřicházel s žádnými hloupými poznámkami na její osobu nebo na účet jejích přátel, dvakrát dokonce pozvali Erin a Mishe na večeři do bytu na dvojité rande, jak to Patrick se smíchem nazýval. Marlene nikdy neunikl Erinin poněkud zmatený pohled, když Patrick a Mishri diskutovali a společně se smáli, nicméně vždycky reagovala pouze úsměvem.

Seděla na podlaze v obývacím pokoji, v pozadí jí z reproduktoru hrálo album Ten od Pearl Jam, vedle ní ležel na talíři pomalu se roztékající nanuk a projížděla internetové obchody na mobilu. Hledala nějaké hezké boty, Patrick jí to říkal neustále, ale nyní měla pocit, že by je opravdu potřebovala.

Bytem se rozezněl zvonek. Nadskočila a vydala se ke dveřím. Na tváři se jí objevil úsměv a příchozího objala.

„Co tady děláš? Nemáš náhodou pracovat?"

„A ty?" zeptal se na oplátku Chris, zamířil k její pohovce a natáhl se na záda.

„Dáš si něco?"

Zamyslel se a pak pohlédl na podlahu a její rozteklý nanuk. „Co je sakra támhleto?

Nechápavě se otočila a pak se kousla do rtu. „Do prdele. Chceš to?" Pokrčil rameny, natáhl se pro talíř a rozteklé lesní plody vysrkl.

„Co tady celý dny děláš?" zajímalo ho.

Posadila se zpátky na podlahu a zeslabil hudbu. „Jak to myslíš?"

„Dlouho jsem tě neviděl na pláži."

„Vždyť jsme se viděli předevčírem," zamračila se Marlene.

Protočil oči: „Ale to bylo v práci. To se nepočítá. Pracovní vztahy a osobní život, to se nemá kombinovat."

„Jo, protože náš pracovní vztah je úplně jinej než ten normální."

„V podstatě jo, v pracovním vztahu ode mě nechceš koupit trávu," zamyslel se Chris.

„Nikdy jsem si od tebe nekoupila trávu, Chrisi, vždycky ji dostávám zdarma."

„Pravda," řekl a pak mávl rukou, „ale v práci ji stejně nikdy nechceš."

Ušklíbla se: „Co teda chceš?"

„Přišel jsem napravit náš osobní vztah," zazubil se a z kapsy vytáhl dva jointy. Jeden jí hodil a ona si jej pochybovačně prohlédla. „Balil jsem je já."

„Jo, jo, jsou krásný," usmála se a otevřela dveře na balkon. Půjčila mu svůj zapalovač a posadila se na zábradlí.

Připálil jí a ona dlouze potáhla. Cítila, jak jí do hlavy stoupá lehká horkost. „Doufám, že je to nějaká rozumná dávka, Chrisi."

„Neboj, lásko, znám tě," pokýval hlavou. Pozoroval ji a ona věděla, že jí pod jeho pohledem rudnou tváře, ale neuhnula. 

Pak se vrátili zpět dovnitř. Téměř necítila nohy, zdálo se jí, že místo po podlaze chodí po obláčku. Rozsvícená světýlka na její nástěnce s fotkami ji bodala do očí a ona je zhasla. Chris se posadil na pohovku a ona si lehla k němu, hlavu v jeho klíně.

„Pan profesor prý umí dobře vařit," promluvil a pak se na ni podíval. Zamračila se a zvedla hlavu. Zvedl ruce nad hlavu a se smíchem sklonil hlavu. „Koukám, že ani pod vlivem s tebou o něm není normální řeč."

„To je ta rozumná dávka, víš, lásko?" řekla a znovu si lehla. Viděla, jak má rozšířené zorničky, a koutky se jí roztáhly v úsměvu. „Kdo ti to vůbec řekl?"

„Erin se zmínila."

„Tak to ti toho určitě řekla víc." Zvědavě se na ni podíval. „Měl jsi vidět, jak koukala, když se Patrick s Mishem začali bavit o Indii."

„Jo, něco takovýho říkala, že prej si dost rozumí."

Pečlivě studovala jeho obličej. I přes obrovské zorničky ji zaujaly jeho sytě modré duhovky. Zdálo se, že se v jeho očích otáčí jako kolotoč, připomínaly jí mořský záliv. Jejího pohledu si všiml a sklonil se, aby ji lehce políbil na nos. Se smíchem jej pleskla do ramene, víš ze své pozice nedosáhla.

„To je asi dobrá věc, nebo ne?" zeptala se.

Pokrčil rameny: „Jestli ti stačí, že najde společný téma s Mishem."

„Nedělám si iluze, že by rozuměl tobě, idiote," protočila oči.

Chris se naoko urazil: „To je obrat! Před chvílí jsi byla milejší!"

„To bylo pod vlivem."

„No jasně, rozumná dávka," zakroutil hlavou a ona se rozesmála. „Vidím, jak záříš."

Zavřela oči. „Dlouho jsem nic neměla."

„Já vím."

„Myslela jsem, že něco přineseš na Silvestra," zamračila se a zkřížila ruce na hrudi. Pohlédl na ni s překvapeným výrazem a pak pobaveně zaklonil hlavu a zavřel oči, když se znovu začala smát.

„Kámoš odjel na svátky pryč."

Podivila se: „Myslela jsem, že..."

„Ne, to už nedělám. Nebavilo mě to."

„Myslela jse-" začala, ale Chris jí dal ruku přes pusu. Náhle měla nutkání jeho dlaň políbit.

„Ty bys pořád jenom na něco myslela. Řekni, ještě sis to nerozmyslela s tou svatbou?"

Trhla sebou a nadzvedla se na loktech: „Tys mě žádal o ruku?"

„Mar," Chris protočil oči, „sakra, už nemáš žádnou výdrž. Na svatbu mojí sestry, holčičko. Pamatuješ?"

Zmínka o sestře jako by ji pomohla utřídit si myšlenky. „Jo, pamatuju," odsekla, nesvá z toho, co se jí dělo v hlavě. „Vlastně, než jsi přišel jsem si hledala boty. Víš, takový ty korálkový."

„Korálkový boty?" zopakoval po ní Chris a pak se na ni usmál. „Jsi tak roztomilá."

Vyplázla jazyk a ukázala mu prostředníček. „Uvidí mě celá tvoje rodina, nechci, aby si mysleli, že jsem divná a že nechtějí, abych s tebou chodila."

Vytáhl obočí, ale nic neřekl. Nechtěl ji přerušovat. „Asi bych si měla sehnat i nějaký šaty."

„Ne, ne, Mar, buď taková, jaká jsi," zašeptal, ale Marlene jej neslyšela. „Žádnej dress code mi sestra neposlala, takže můžeme přijít třeba v kostýmech."

„Dobře, tak v kostýmech. Můžu jít za tebe a ty za mě."

„Jak chceš. Ale znamená to, že se mnou pojedeš?" zeptal se ještě jednou. Hleděl jí zpříma do očí. Čerň v jeho očích ustupovala modři a ona se znovu ztrácela ve vlnách a mořské pěně, které v nich viděla. „Marlene?"

„Pojedu, samozřejmě, že pojedu," cvrnkla jej do čela, přestože původně měla na mysli něco jiného, a vzápětí vyprskla smíchy.

„Děkuju," odpověděl, ignorujíc její dobrou náladu. „Nina mi říkala, že jsi na ni byla milá. A že jestli na tebe budu někdy zlej, máš jí zavolat a ona mě zabije."

„Nina na mě byla taky milá," na chvíli se zamyslela a pak se zamračila, „vlastně bych jí měla zavolat hned, protože jsi mě pěkně zhulil."

„Rozumná dávka, Mar, rozumná dávka. Sama jsi to řekla."

Nepatrně se usmála a pak svůj obličej schovala do dlaní. Na otupělost mysli i na zbystření smyslů si začínala zvykat a měla tudíž pocit, jako by z ní účinky marihuany pomalu vyprchávaly. „Mám najít nějakej motel na přespání?"

Chris se uchechtl. „Lásko, moje sestřička není žádná držgrešle. Kdepak, budeme mít hotelový pokoj. Můžu ji i požádat, aby nám dala oddělený postele."

„Nemusíš."