Marlene rezonovala v hlavě Aaronova slova ještě dlouho poté, co je vyřkl. Seděla na sedadle spolujezdce jeho karavanu a nohy měla položené na palubní desce. Přehrávač vzadu vyhrával už třetí píseň skupiny Mother Love Bone, okýnka byla otevřená a světlé vlasy jí vlály na všechny strany.

Zahrady kolem domků byly plné lidí, kteří společně trávili svátky a vychutnávali si oběd. Když kolem nich projel starý světle žlutý Volkswagen, často se otočili za hlukem. Aaron mezi prsty pravé ruky svíral cigaretu a odklepával popel z okna ven. Slunce jim pražilo do předního skla a Marlene donutila Aarona půjčit si její lennonky, protože se mu asfaltová silnice nebezpečně zrcadlila. Vypadal komicky, takže ještě pět minut poté, co se přestala smát, jí na tváři zůstal úsměv. Přemýšlela, jestli je to opravdu pouze kvůli tomu, že jsou mu její sluneční brýle tak malé, nebo jestli je jen šťastná.

Vzpomněla si na den, kdy Aaron dostal řidičský průkaz. Okamžitě nasedl do matčina auta a jeli spolu až do Milwaukee. Cestou zpátky se zastavili u jezera Michigan, dlouho seděli na kapotě starého zeleného cherokee, prohlubovali svou nikotinovou závislost a smáli se. Mluvili o tom, jak vyrůstali, jak chtěli vyrůstat, co jim plánuje budoucnost, a co by si chtěli naplánovat sami. Sbližovali se a Marlene věděla, že právě ten den byl pravým startem jejich přátelství.

Aaron šlápl na brzdu a zastavil na chodníku před jejím domem. Otočil se dozadu a natáhl se, aby mohl vypnout přehrávač. Prostorem se rozlezlo ticho a Marlene měla pocit, že právě tvrdě dopadla zpět na zem. Sehnula se pod sedadlo pro svůj batoh, do ruky vzala své boty a vystoupila. Po kapsách hledala klíče, Aaron zamknul svůj vůz, naposledy potáhl ze své cigarety a udusil ji o obrubník asfaltového chodníku. Vlasy si stáhl gumičkou a ruce si dal do kapes.

Ani jeden z nich si nevšiml, že zaparkovali přímo za stříbrným roverem, dokud se na jeho pravé straně neotevřely dveře a nevystoupil z nich Patrick Gardner.

„Zlato!"

Marlene zrovna odemykala vchodové dveře a zmateně trhla hlavou. „Patricku? C-Co tady děláš?"

„Přijel jsem za tebou, chtěl jsem tě vzít na oběd."

Nechala se od něj políbit, přestože věděla, že si nečistila zuby. Patrick se na ni usmál a potom kývl na Aarona.

„Ahoj."

„Asi jsem vám přerušil plány," poznamenal Patrick a poškrábal se na zátylku.

Aaron zakroutil hlavou: „Kdepak, jenom jsem Marls přivezl."

Marlene je střídavě skenovala pohledem a přemýšlela, kterého z nich by radši pozvala nahoru. Tušila, že posadit se na pohovku v obýváku s oběma by nemuselo dopadnout nejlíp. Kousla se do rtu.

„Pojedu."

„To nemusíš," řekl Patrick lehce neochotně. „Plánoval jsem oběd, může-"

Aaron se zasmál: „Ne, je tvá. Stejně jsem domluvený s Aidenem, že se sejdeme."

„Dobře," přikývla Marlene a políbila ho na tvář. „Pozdravuj ho."

Patrick s neurčitým výrazem na tváři sledoval, jak ji Aaron chytil za ruku a jemně ji stiskl, potom na ně kývl na rozloučenou a nasedl do auta. Marlene věnovala Patrickovi úsměv a pustila jej dovnitř.

„Zvonil jsem a psal jsem ti, ale nikdo neodpovídal," řekl Patrick.

Otevřela dveře do svého bytu a pokynula mu, aby se posadil v obýváku, aniž by si uvědomila, že nechtěla, aby spatřil její nástěnku s fotografiemi. Zdálo se, že jej nezaujala, naopak pozoroval svou přítelkyni, jak hledá v ledničce nějaké chlazené pití a čisté skleničky. V bytě už dna dny nebyla a kvůli trvajícím horkům se tam skoro nedalo dýchat. Cítila, jak se jí na zádech a zezadu na krku tvoří kapičky potu.

„Chtěla bys někam jít, nebo si jen objednáme pizzu?"

„Nedal by sis čínu?"

„Rád," přikývl. „Zavolám tam."

Marlene sledovala, jak vytáhl z kapsy nejnovější a nejdražší model telefonu, na který poslední měsíc běžela reklama v televizi, a přiložil si ho k uchu. Měla pocit, že jí naprosto zgumovatěl mozek. Nedokázala jasně uvažovat, jen dál stála za pultem v kuchyni a prohlížela si dvě skleničky před sebou. V myšlenkách byla stále napůl u Aarona, napůl se snažila přijít na to, jak dlouho už tu asi Patrick čeká a jestli už se dovtípil, že včera večer neodešla domů tak, jak mu napsala. Pohledem sklouzla k parapetu, kde ležela krabička cigaret.

„Budou tady asi za čtyřicet minut," oznámil jí, otevřel lahev minerálky, kterou vyndala z ledničky, a rozlil ji do skleniček. „Překvapil jsem tě, promiň."

„Trochu."

„Napij se, musíš být z toho horka úplně vyčerpaná."

Nepřítomně si od něj vzala orosenou sklenici a přiložila si ji k ústům, ale nenapila se. Patrick ji skenoval pohledem a potom se napřímil. „Jak ses měla?"

„Skvěle," odpověděla a potom sklopila hlavu; poznala, že není hloupý a o jejím přenocování ví.

„Nevadí mi, že jsi přespala u Chrise," řekl Patrick a Marlene překvapeně zvedla hlavu. „Ale nerozumím, proč jsi mi napsala, že jsi doma."

„Nevím, prostě to byla automatická reakce. Promiň."

„Automatická reakce?" podivil se Patrick. „Co to znamená?"

„Vím, že nemáš rád moje přátele," řekla Marlene. Přiznala mu, že lhala a nezdálo se, že by ho to naštvalo. V následujících dnech měla rozhodnout, jak se bude vyvíjet jejich vztah, a to záleželo hlavně na jejich vzájemné důvěře. Hodlala zneužít své šance promluvit si, dokud měla odvahu. „Nerada tě provokuju tím, že s nimi trávím čas, protože vím, že tím provokuju sama sebe."

Patrick dlouho mlčel. Detailně zkoumal její obličej a nakonec se opřel lokty o kolena. Zřejmě i on pochopil, že je na čase si některé věci vyříkat. „Nerozumím si s lidmi, se kterými se stýkáš. To je pravda, ale neznamená to, že je nemám rád. A mrzí mě, že to vnímáš tak hluboce, že ses uchýlila k téhle obranné reakci."

„Chrise nesnášíš," řekla Marlene tiše a vybavila si moment, kdy jí stiskl ruku, když usínala v jeho posteli. Po těle jí naskákala husí kůže.

Patrick se k jejímu údivu zasmál: „Žárlím na něj. A tím pádem ho nejspíš nemám moc rád, ale nejde o to, že bych ho nenáviděl."

„Žárlíš? Ale proč?"

Ona tenhle pocit neznala. Samozřejmě se nerada dělila s ostatními o své milované, ale ne do té míry, že by sama sobě a ostatním potřebovala něco dokazovat. Navíc si nikdy nedovolila zamilovat se do někoho, jehož věrností si nebyla stoprocentně jistá. Potom pro ni nebyl důvod k žárlivosti. A možná i proto nerozuměla, proč Patrick Chrise nesnese.

„Chris vypadá jako plážový Ken; vím, že ty na vzhled tolik nedáš, ale stejně," vysoukal ze sebe Patrick a Marlene měla pocit, že mu zrůžověly tváře. „Navíc tě spolehlivě dokáže rozesmát. Vždycky si s ním máš co říct."

Zkousla si ret: „To je pravda. Ale my dva spolu moc nemluvíme, nezdá se ti?

„Nejspíš."

„Navzájem si moc nevěříme. Nemyslím to tak, že bych si myslela, že jsi nevěrnej – a doufám, že ty si to taky nemyslíš," řekla Marlene opatrně a pousmála se, když zakroutil hlavou. „A pro mě to hraje poměrně důležitou roli."

„Znamená to, že se mnou nebudeš bydlet?" zeptal se Patrick napřímo.

Marlene zvedla hlavu a svá následující slova volila velmi pečlivě: „To jsem neřekla. Jenom potřebuju mít jistotu, že když fakt budeme bydlet společně, něco se musí změnit. Chci, abys respektoval moje přátele, moje zájmy, mě."

„Máš pocit, že to nedělám?" Patrickovy rty se zkřivily. Marlene si prohrábla vlasy a posadila se do tureckého sedu, aby se mu mohla dívat do očí.

„To, že trávím večery s ostatními na pláži, že kouřím, že nerada nosím šaty, že se nelíčím – to všechno jsem já. A nechci, abys měl pocit, že to dělám jen kvůli svým přátelům. Protože to není pravda, taková jsem už asi od čtrnácti a nejspíš taková zůstanu až do konce života."

„Ty kouříš už od čtrnácti?" vyhrkl Patrick nevěřícně a Marlene se uchechtla.

„To je vážně jediný, co sis z toho vzal?"

„Ne, samozřejmě. Jenom mě to nejvíc... zaujalo. Omlouvám se, jestli jsem ti někdy dal najevo, že tomu nevěřím."

„Děkuju," usmála se a konečně si dovolila napít se. Pochopila, že Patrick už dál o jejich vztahu mluvit nechce – přemýšlela, jestli proto, že má strach, nebo proto, že má pocit, že nic dalšího ji netrápí a tím pádem by to nemělo znervózňovat jeho.

„Ale vážně – od čtrnácti?" zopakoval. „Co na to tví rodiče?"

Marlene zmizel úsměv z tváře. „Dospělým vždycky trvá, než něco takovýho zjistí. A první cigaretu jsem měla už asi ve dvanácti."

„To je šílený."

„Asi jo," zamumlala Marlene. Celý můj život je šílený, chtěla dodat, ale místo toho se ušklíbla. „Kdy jsi měl ty svou první cigaretu? Teda pokud... počkat, kouřil jsi vůbec někdy?"

„Hele, nejsem tak úzkoprsej!" okřikl ji a jemně se usmál.

„Jenom vím, že si řadíš boty v předsíni podle barvy."

Patrick zakroutil hlavou, pak se poškrábal na zátylku a také si sedl tak, aby na ni viděl. „Nevím, jestli se to vůbec dá považovat za cigaretu, protože jsem si dvakrát potáhnul. A pak jsem zvracel. Ale bylo to na maturitním večírku, v jedenáct večer u kontejnerů vedle zadního vchodu do sálu."

Marlene vyprskla smíchy: „Dva šluky. Kdo měl tu čest ji dokouřit?"

„Teď mě budeš proklínat, protože jsem ji hodil do toho kontejneru."

„Doufám, že jsi ji pořádně uhasil," zasmála se Marlene.

Patrickova odpověď se ztratila ve zvuku domovního zvonku. Marlene vyskočila na nohy a chtěla jít ke dveřím, ale Patrick ji předběhl, vklouzl do svých drahých bot a zmizel za dveřmi. Marlene se opřela o pohovku a vydechla.

Byl nezvyk povídat si s Patrickem o vážných věcech; mluvit s ním o hloupostech a jen tak se bavit jí ale připadalo zvláštní. Myslela si, že po poslední noci na Štědrý den u něj doma se to dlouho nebude opakovat, ale náhle tady seděl dva dny poté a mluvil s ní o tom, co si myslí o jejích přátelích. Jako by jí dával najevo, že o ni opravdu stojí a záleží mu na tom, aby se rozhodla se k němu přestěhovat. Vždyť mi přesně tohle dával najevo, okřikla se a křečovitě zavřela oči.

Umírala touhou po cigaretě, před jídlem ale zásadně nekouřila. Schovala obličej v dlaních a potom se zvedla. Začala neklidně přecházet po pokoji. Otevřela dveře na balkon, aby se alespoň nadýchala čerstvého vzduchu.

„Chceš jíst venku?" Patrick za ní přišel a zezadu ji objal.

Zakroutila hlavou: „Nevejdeme se sem. Vezmeme si to do obýváku na zem."

„Na zem?" zasmál se, pustil ji a vrátil se dovnitř.

Marlene se posadila na podlahu čelem ke zdi s fotkami, aby si Patrick mohl sednout naproti ní a aby ho tím neprovokovala. Převzala od něj krabičku s čínskými nudlemi a papírový obal s dřevěnými hůlkami a stáhla si vlasy gumičkou do drdolu.

„Takže jak ses včera měla?"

„Skvěle," odpověděla. „Vlastně jsme nakonec všichni ztratili pojem o čase."

„Co ti Santa nadělil?" ptal se Patrick dál a Marlene si při zmínce Santa Clause vzpomněla na Chrise. Měla plnou pusu, proto jen hůlkami ukázala na batoh pohozený u kuchyňského ostrůvku. Patrick se pro něj natáhl a otevřel jej. „Boty, CD, košile, košile... tři košile?"

„Asi už všichni odhalili mojí úchylku na pánský flanelky," pokrčila rameny Marlene a vzala mu batoh z ruky, aby se na ně mohla podívat sama. „Tahle se mi ale vážně líbí."

„A co to cédéčko?" zeptal se Patrick a kývnul na batoh, ze kterého vykukovaly Marleniny nové boty. „To je nějaká tvoje oblíbená kapela?"

Vytáhla modře zbarvený obal alba nazvaného Oceania a prohlédla si ho. „Neřekla bych oblíbená, ale mám je ráda. Vlastně jsem je jednou viděla naživo."

„Fakt? Hráli dobře?"

„To nevím. Před několika lety přijeli do Chicaga a s Aaronem jsme strašně chtěli jít, jenže lístky byly strašně drahý a nikdo by nám to nezaplatil. Takže jsme šli normálně na směnu do práce a hádej, kdo si najednou sednul do salonku?"

„Nekecej."

„No fakt. Seděl tam Billy Corgan, jejich zpěvák, s oholenou hlavou přesně jako na plakátech, kývnul na mě a objednal čtyřikrát panáka. Ptala jsem se, jak se vyvedl koncert, řekl, že miluje Chicago, že prý fanoušci byli lepší než obecenstvo při zápase Cubs – to je náš baseballový tým. Tajně mě nechal si s nima přiťuknout a seděla jsem tam s nima ještě asi patnáct minut, dokud mě šéf nevyhnal."

„To je fakt hustý," pokýval hlavou Patrick. „Tak mě nech si je poslechnout."

Marlene párkrát zamrkala, ale pak se zvedla a vložila CD do přehrávače v rohu místnosti. „No dobře. Ale bacha, jeho hlas buď miluješ, nebo nenávidíš, nic mezi neexistuje. A všechny kapely se teď snaží trochu přizpůsobit dnešní době, takže už nehrajou úplně stejně jako před dvaceti lety. Ale co naděláš, Red Hoti už se do rádia taky dostanou jenom se Snow, což je mimochodem dost smutný."

„Snow? Tu znám, často ji hrajou, to máš pravdu. Ale mně se líbí," řekl Patrick a s očekáváním očí z pochvaly se na ni podíval.

Marlene se ale ušklíbla a pak se smíchem zakroutila hlavou: „Ne, ne. Ty vůbec nemáš hudební vkus, miláčku."

„Takhle jsi mi už dlouho neřekla," povytáhl obočí Patrick, chytil ji za ruku a stáhl ji k sobě do klína.

„Protože tak říkám lidem jenom z ironie, víš?" zazubila se a cvrnkla ho do nosu. Patrick ji políbil a jemně jí vjel rukou do vlasů.

„To od tebe není moc hezké," poznamenal Patrick, když se odtáhl a podíval se jí do očí. „Počkej, kam jdeš?"

Marlene se pousmála: „Chtěl sis poslechnout Smashing Pumpkins, no ne? A ještě jsem to nezapnula."

Patrick se zvedl, posadil se na pohovku a sledoval, jak zapíná přehrávač a ladí tu správnou hlasitost. Potom k ní natáhl ruku políbil ji na její hřbet. Nechal ji posadit se k němu a potom ji znovu políbil. Povolil si knoflíčky u košile a položil jí dlaň na stehno.

„Není to trochu depresivní?" kývl hlavou k reproduktorům.

„Oni? Rozhodně ne. Grunge by se ti asi moc nelíbil."

„Myslel jsem, že oni už jsou z tohohle... hnutí?"

Marlene vyprskla smíchy: „Ani ne. Někdo je tam řadí, to je pravda."

„A ty?" zeptal se.

Pokrčila rameny. „Jak kdy a jak co. Proč? Zasáhli tě do srdíčka?"

Patrick zakroutil hlavou: „Jen je to už dlouho, co jsem se s někým miloval a hrála při tom hudba. A tohle není zrovna vhodný."

„My se milujeme?" zeptala se pobaveně Marlene a rychle přitiskla své rty na jeho. „No tak já vyberu něco vhodnějšího."

V rychlosti popadla nejbližší cédéčko a chystala se ho vložit do přehrávače, když v tom si uvědomila, že příhodně pojmenované album Blood Sugar Sex Magik jí příliš připomíná Chrise. Přitiskla víčka k sobě a hmátla po něčem jiném. Pak se otočila a přes hlavu si přetáhla tílko.

Patrick už si zvykl na fakt, že se po sexu vždycky sprchovala a poté kouřila, proto nic neřekl, když si přes ramena přehodila flanelovou kostkovanou košili, která jí sahala do poloviny stehen, a vyšla ven na balkon. Posadil se do tureckého sedu a zrak mu padl na nástěnku s fotografiemi. Netrvalo mu dlouho všimnout si, že ani na jedné z nich nevidí svou tvář. Zvedl se, aby zeslabil zvuk přehrávače; album mu začínalo lézt na nervy. Oblékl si boxerky a posadil se zpět na pohovku.

„Ty neholduješ heslu Sex, Drugs, Rock'N'Roll?" zeptala se Marlene, když se vrátila zpět do obýváku, a kývla směrem k přehrávači.

„Usuzujíc z toho, že jsem vynechal drogy, tak asi ne," přiznal Patrick.

Marlene zakroutila pobaveně hlavou: „No jo, protože cigarety jsou těžký drogy."

„Měl bych ti nechat vytisknout nějaký naše fotky."

„Cože?"

„Na nástěnku – žádný naše tam nejsou."

Slovo naše znělo z jeho úst podivně familiárně. Náhle se jí v hlavě objevila spousta variant k tomu slovu – naše auto, náš dům, naše děti. Donutila se k úsměvu a posadila se vedle něj.

„Vím, že už je to dlouho co jsme naposledy trávili jeden u druhého víc dní," začal Patrick a Marlene zvedla hlavu z jeho ramene. Nečekala, že bude ještě chtít mluvit. „A mrzí mě to, oba jsme toho prostě měli moc."

Neubránila se úsměvu z jeho posledních slov a přikývla. Dobře si vzpomínala na první měsíce jejich vztahu, kdy u sebe přespávali přes celý víkend, někdy dokonce přes týden. Byli bláznivě zamilovaní a snažili se po boku druhého trávit co nejvíc času. Povídali si dlouho do noci, milovali se a poznávali se. Tenkrát měla pocit, že takhle bezstarostní a šťastní spolu zůstanou navždy. Jenže jejich nevázanost pomalu ustoupila zodpovědnosti a vážnosti.

„Nejspíš je to i důvod, proč se zdráháš přestěhovat se ke mně," řekl. Marlene si zkousla ret. V určitém smyslu to byla pravda, ve svém nitru však věděla, že za tím stojí ještě něco trochu jiného. Odvážila se pojmenovat to strach.

„Proto mě napadlo, že bych tady mohl pár dní zůstat. Když budeš souhlasit."

Marlene zamrkala. „No..."

„Do ničeho tě samozřejmě nenutím, jenom chci mít jistotu, že se rozhodneme správně," řekl Patrick a prsty jí zajel do vlasů. Políbil ji na čelo a usmál se na ni. „Vím, že jsi ohledně toho trochu skeptická, proto ti chci dát co nejvíc času na rozmyšlenou."

„Jen vím, že je to velký krok." A potřebuju mít jistotu, že je správným směrem, chtěla dodat, ale nakonec tu větu spolkla. Věděla, že by Patrick mohl pochopit, že si jejich vztahem není stoprocentně jistá. A že uvažuje o rozchodu.