Když Marlene šestadvacátého prosince v půl jedenácté otevřela oči, v pokoji panovala díky černým závěsům tma a proležené místo vedle ní bylo prázdné. Napřímila se a pokusila se na nočním stolku nahmatat telefon; místo toho se jí podařilo s řinčením shodit několik prázdných plechovek a pod plastovými obaly najít budík. Červeně problikával a ukazoval tři čtvrtě na pět odpoledne.

Posadila se na okraj postele a na béžovém perském koberci našla své kraťasy. Nasoukala se do nich a kolem pasu si uvázala kostkovanou košili. Rozčepýřené vlasy stáhla gumičkou do ohonu a promnula si oči. Roztáhla závěsy a zívla. Chrisova okna nahlížela do rozlehlé zahrady za domem. Tráva byla nažloutlá a spálená a květiny v květináčích okolo dřevěné terasy vypadaly unaveně. V dálce za řadou dalších domů, menších než byl ten Chrise Frasera, se třpytila hladina moře.

Od dob vysokoškolského večírku uspořádaného v luxusním bytě jednoho ze spolužáků pro ni probouzení se v cizím pokoji a v cizí posteli nebylo příjemné. Bylo jí dvaadvacet a přestože měla pocit, že o životě toho ví mnohem víc než hostitel, který snad jako jediný nebydlel na koleji, ale ve vlastním apartmá s nájmem třikrát vyšším než školné na univerzitě, který mu samozřejmě s úsměvem platil otec, nechala se přemluvit a na jeho oslavu narozenin přišla. Dokonce s doprovodem. Během jednoho oběda v kantýně jí uniklo, že se chystá na oslavu a poté, co přetrpěla všechny Leanniny poznámky o tom, že je nezodpovědná, když je to poslední týden před zkouškovým obdobím, jí Michael nabídl, že půjde s ní. Lépe řečeno se vnutil s výmluvou, že by neusnul, dokud by nevěděl, že je v pořádku zpátky. Marlene jeho nabídku přijala, na rozdíl od něj totiž neplánovala zdržet se dlouho.

Michael rád utíkal z dohledu své upjaté sestry a v její nepřítomnosti se rád sbližoval s lidmi, kterými Leanne opovrhovala. Jakmile Terry Hobart, oslavenec, vytáhl z kredence plechovou krabičku od švýcarských peprmintových bonbonů plnou kokainu, bez většího přemlouvání od něj převzal srolovanou desetidolarovou bankovku a nahnul se nad konferenční stolek. Marlene ho pozorovala zpovzdálí s vědomím, že s dávkou drogy v krvi ho rozhodně nemůže nechat na večírku bez dozoru a že Michael jako by právě její plán na brzký odchod šňupnul stejně lehce jako lajnu bílého prášku.

Zbytek večera jí mizel v dýmu zakouřeného apartmá a poslední věc, kterou si jakžtakž vybavovala, bylo to, jak Michaelovi sahá do kapsy u kalhoty a snaží se najít klíče od jeho pokoje na koleji. Vypila toho hodně, vykouřila dvě krabičky cigaret a dva jointy a nebylo jí dobře. Michael byl až na to, že se sám nedokázal udržet na nohou, plný energie a zorničky měl rozšířené nadšením a ještě stále vlivem nevyprchané drogy.

Druhý den se vzbudila nahá s něčí rukou přes prsa. Třeštila jí hlava, ale zachovala si dost rozumu na to, aby nevyjekla. S husí kůží po celém těle se vymotala z přikrývek a postavila se doprostřed pokoje. Jelikož poznala, že ten muž, který nechal na koberečku na své straně postele zvratky, je Michael, netrvalo jí dlouho uvědomit si, že je u něj a že v noci udělala něco, co neměla.

Celý pokoj se s ní točil a ona lezla po čtyřech a snažila se zamlženým viděním rozlišit na podlaze něco z toho, co měla včera na sobě. S náručí plnou oblečení se zamknula v koupelně a vyzvracela se do záchodu. V umyvadle si opláchla obličej a několikrát zamrkala. Mžitky před očima pomalu vymizely a ona si mohla v drobném zrcátku na kachlíkové stěně prohlédnout svůj pobledlý odraz. Při pohledu na červenofialový cucflek na krku se jí znovu zatočila hlava a rozklepaly se jí ruce.

Donutila se odtrhnout pohled a raději zjistit, co všechno ze svých věcí se jí podařilo najít. Měla své roztrhané džíny i červenou kostkovanou košili, chyběla jí podprsenka a bílé vytahané tílko s logem skupiny AC/DC. Taky neměla tenisky a hadrovou tašku přes rameno. Oblékla se a košili si zapnula až ke krku. Vlasy si stáhla gumičkou do drdolu a zhluboka se nadechla. Musela odtud vypadnout dřív než se Michael probudí a zamést všechny stopy o tom, že tam byla. A doufat, že byl Michael natolik mimo, že si na nic nebude pamatovat a ona bude moci v klidu zapomenout.

Marlene se zhluboka nadechla a začala se probírat Michaelovým nočním stolkem. Kromě prázdného obalu od kondomu nic nenašla, i to ale stačilo k tomu, aby se trochu uklidnila. Na posteli Michaelova spolubydlícího ležela její podprsenka. Marlene si matně vybavovala, že se i ten zúčastnil večírku, včetně toho, že ji Kelly Sparksová upozornila, aby nechodila do koupelny, protože je plně obsazena právě Billem Cooperem a Sandrou Finleyovou. Doufala, že Bill je ještě stále v Sandřině pokoji (pokud neskončil někde jinde nebo s někým jiným) a ona má dost času zmizet, aniž by ji někdo spatřil. Na židli u psacího stolu zavaleném lékařskými příručkami byla položena Marlenina taška. Byla v ní její peněženka se všemi doklady, klíče a z nepochopitelného důvodu i hledané tílko. Našla i svůj mobil, ukazoval půl osmé ráno a na displeji blikala ikonka se třemi nepřijatými hovory od Leanne a deseti zprávami od Marthy, Sammyho a dokonce i Michaela. Spal jsem s Marlene, ale pst, říkala SMS a Marlene si rozrušeně stiskla kořen nosu. Jestli tu zprávu poslal i někomu dalšímu, mohlo by se to dostat k Leanne a to by byl Marlenin konec, nemluvě o Michaelovi.

U dveří popadla svoje tenisky, tašku si hodila přes rameno a začala se probírat Michaelovými věcmi a hledat jeho telefon. Heslo věděla; mobil ležel na podlaze těsně vedle Michaelových zvratků a Marlene se podařilo třesoucími prsty zadat heslo ve správném tvaru až na třetí pokus. Baterie hlásila pouhých pět procent a ona rychle otevřela konverzaci nadepsanou jejím jménem. Odstranila poslední odeslanou zprávu a potom prolistovala konverzacemi s dalšími kontakty.

Zašustila peřina a Michael zamlaskal. Hnědé vlasy mu padaly do očí, ale Marlene si byla jistá, že spal. Otevřela si všechny platformy, na kterých Michael vedl konverzace se svými přáteli, ale žádnou zprávu z této noci nenašla.

„Už jdu," zamumlal Michael a Marlene vypadl mobil z ruky.

Ztuhla na místě a srdce cítila až v krku, Michael se znovu otočil a začal chrápat. Marlene roztřeseně vydechla. Michaelův telefon ležel na koberečku ve zvratkách a ona nakrčila nos. Znovu se rozhlédla po místnosti a potom vykoukla na prázdnou chodbu. Ještě jednou se ohlédla, aby se ujistila, že její hnědovlasý spolužák spí, a vyklouzla z pokoje ven.

Zrovna byl čas snídaně, takže když Marlene přišla na pokoj, Leanne tam nebyla. Všechny svoje věci hodila do svého batohu na špinavé prádlo a vklouzla do sprchy. S uvědoměním si, co se stalo, se rozbrečela. Myla si hlavu a po tvářích jí společně se šamponem a horkými kapkami vody stékaly slané slzy. Ruce se jí stále třásly a podlamovala se jí kolena.

„Lenny?"

Přes hluk sprchy nezaregistrovala, že se Leanne vrátila na pokoj. Marlene se zhluboka nadechla a potom otočila modře označeným kohoutkem. Ledová voda jí pomohla probrat se a sebrat odvahu vyjít v ručníku ven z koupelny.

Leanne stála opřená o psací stůl v modrých džínách a tričku s logem univerzity a při pohledu na Marlene povytáhla obočí. „Kde jsi byla?"

„Zůstala jsem dýl než jsem chtěla a přespala se Sandrou u Terryho," vybrebentila Marlene první lež, která jí přišla na mysl. „Sandra je ještě tam."

„U Terryho," zopakovala Leanne s pohledem upřeným na její cucflek na krku. Marlene jej rychle zakryla rukou. „Všimla jsem si, že se neukázala. Laura mi právě teď říkala, že netuší, kde se zdržela."

S Billem Cooperem, pomyslela si Marlene, ale nahlas odpověděla jinak. „Nechtěla jsem ji budit a Terry říkal, že může zůstat. Má pokoj pro hosty."

„Dojdu ti dolů pro něco k jídlu. Vypadáš hrozně. Najíš se a potom tě nechám spát."

Marlene se nuceně usmála a nechala Leanne odejít. V rychlosti se oblékla a posadila se na postel. Přitáhla si kolena k sobě a zavřela oči.

Teď byla o čtyři roky starší a s klidem mohla říct, že se pevně držela slibu, který si dala – nikdy nad sebou neztratit kontrolu a neprobudit se v poblitém cizím pokoji. Od té doby se nikdy neopila tolik, aby ji druhý den bolela hlava a vždycky se bezpečně vrátila k sobě na pokoj.

Když sešla ze schodů do haly, dveře do kuchyně byly otevřené a slyšela odtud hlasy a smích. Kolem masivního stolu seděli Aaron, Aiden, Chris a Prajanta a dohadovali se, kdo z nich udělá míchaná vejce.

„Dobré ráno, Růženko," pozdravil ji Chris, „Prajanta říkala, že budeš spát ještě dlouho."

Marlene se zkousla ret a sledovala, jak na ni Pra mrkla. Potom se posadila vedle ní a věnovala jí úsměv jako poděkování.

„Takže čekáme jen na ty dvě hrdličky," spráskl ruce Chris a ukázal na Marlene. „Kávu?"

„Vždyť víš, že kafe nepiju," protočila oči Marlene, „a navíc jsi zapomněl na Dominica."

„Sakra."

„Nemáš tu čaj?"

Marlene se zvedla ze židle chtěla se probrat kuchyňskými zásuvkami, ale Chris ji předběhl a z horní poličky sundal dřevěnou krabičku plnou nejrůznějších druhů čajových sáčků. „Mám spoustu věcí."

Chris nelhal, měl dokonce její oblíbený zelený. Prajanta měla ve svém hrnečku černý čaj a Aaron s Aidenem, který měl hlavu položenou na stole, upíjeli kávu, která stála ve skleněné konvici uprostřed stolu. V ošatce leželo čerstvé pečivo a stůl byl prostřený. Marlene přemýšlela, jestli jel Chris brzy ráno pro snídani a prostřel při tom stůl, nebo jestli jeli všichni společně.

„Ani po vás nezbyl bordel," promluvil Chris a nalil si druhý hrnek kávy.

„Jak jako po nás?" zeptala se Prajanta. „To ty vždycky děláš největší bordel."

Chris se chytil za srdce a zatvářil se dotčeně: „Prosím? Právě jsi mě hluboce ranila."

„Kromě toho nejsme po středoškolským večírku. To bys tu měl rozlitou levnou vodku a pravděpodobně bys někoho našel spát s hlavou v hajzlu."

„Zřejmě mluvíš z vlastní zkušenosti," podotkl Chris a Aaron se ušklíbl.

Marlene se usmála: „Vážně. Už jsme dospělí a víme, jak na to."

„Spíš bych řekl, že nějak vycházíme ze cviku," řekl Aiden.

„No ano," pokýval hlavou Chris, „je to umění, který se musí trénovat."

Prajanta zakroutila hlavou a Marlene se uchechtla. „To je fakt super. Kde si můžu zakouřit?"

„Jedenáct hodin – čas na druhou ranní cigaretu."

„Druhou?" Marlene sledovala, jak Chris hledá v kredenci funkční zapalovač. „V kolik jsi proboha vstal?"

Chris na ni mrknul: „Ranní ptáče, však víš." Marlene zareagovala vztyčeným prostředníčkem a on se ušklíbl. „Jestli budeš zlá, nezavedu tě speciálního kuřáckýho koutku Fraserovic pevnosti."

„Jestli myslíš honosný balkon tvých rodičů plný plísně, tak ten už jsme všichni viděli," ušklíbl se Aaron a na tváři se mu na nepatrnou chvíli objevil úsměv, když zaslechl tlumený smích svého přítele.

„Abys věděl, právě ta plíseň ho dělá honosným," ohradil se Chris a potom kývl na Prajantu. „A naše indická kráska ještě neměla čest."

„Jaká smůla," zamumlala Prajanta a potom o něco hlasitěji dodala: „Vždyť víš, že nekouřím."

„Potom máš štěstí, že jsi moje oblíbená, protože na honosný balkonek mají nekuřáci vstup zakázán."

Pětice přátel se zvedla od stolu a vystoupala po schodišti do třetího patra. Naproti schodům bylo veliké francouzské okno, nad kterým visely na pozlacené tyči těžké karmínové závěsy přivázané z každé strany ke stěně zlatými provázky. Okenní tabule byly špinavé a kolem dřevěných trámů se tvořila zelenožlutá plíseň, která společně se seschlým mechem vyrůstala ze všech mezer mezi kamennými dlaždicemi na balkoně.

Chris se zavrzáním otevřel okno a pokynul ostatním, aby vstoupili. Balkon měl podle Marlenina odhadu pět krát pět metrů a místo zábradlí jej ohraničovala popraskaná kamenná zídka a z pravé i levé strany byl chráněn zdmi se zataženými francouzskými okny – jeden z nich byl pokoj Chrisových rodičů, ten naproti jeho prarodičů. V pravém rohu stál prázdný květináč špinavý od hlíny, v němž dříve bývala palma a z něhož si Chris udělal provizorní popelník. Vyšvihl se na zídku a z kapsy červených šortek jako vystřižených z Pobřežní hlídky vytáhl krabičku camelek.

Marlene vytáhla jednu cigaretu a nechala Chrise, aby jí ji gentlemansky zapálil. Potom se zadívala z balkonu. Výhled měl stejný jako okna Chrisova pokoje, jenže odtud bylo vidět mnohem dál na oceán. Střechy domů a koruny stromů v zahradách splývaly v jakousi síť, díky které měla Marlene pocit, že dům, ve kterém je, je jediný na světě. Slunce už se vyšplhalo vysoko na obzor a shlíželo na krajinu pod sebou. Kouřila a nechávala se hypnotizovat vodní hladinou před sebou, takže si nevšimla, že vedle ní stojí Prajanta.

„Jsi v pořádku?" zeptala se tiše, že to Marlene sotva postřehla. Nepatrně přikývla a usmála se.

„Díky za krytí."

„Za nic. Chris vypadal šťastně," řekla jen tak mimochodem a Marlene ji zpražila pohledem. Pra pokrčila rameny. „Můžeš popírat, že se ti líbí, ale nepopřeš, že se ty líbíš jemu."

„Tak to nepopřeš ani to, že se mu líbí snad každá holka, včetně tebe."

„Když myslíš," Prajanta znovu nasadila svůj nicneříkající úsměv a potom se vzdálila.

Neodklepaný popel Marleniny cigarety už měřil téměř dva centimetry a ona zaujatě sledovala, jak se pomalu ohýbá a chystá se upadnout.

„Hlavně, že máš vedle sebe popelník," ozval se vedle ní Aaron a rty zkřivil do úsměvu. Marlene protočila oči, zadusila nedopalek o zídku a otočila se k Aaronovi čelem.

„Veselý po ránu," okomentovala jeho nemizející úsměv.

„I ty vypadáš líp než včera."

„Milý," ušklíbla se.

Aaron na chvíli nasadil vážnou tvář: „Rád bych tě dneska odvezl domů. Můžu?"

Marlene kmitala pohledem mezi jeho očima a potom přikývla. „Mluvil jsi s Chrisem?" zeptala se.

Neodpověděl. Věděla, že mu nic neříkal, a věděla, že teď už ví, že ona s ním mluvila. Ještě jednou pokývala hlavou a sklouzla pohledem k moři.

„Dobře."

Tmavě zelené záclony ložnice vpravo se náhle odtáhly a v okně se objevila rozespalá Erin. Modré vlasy s černými odrosty jí trčely na všechny strany a na sobě měla pouze pomačkané černé tričko, které si včera rozbalila. V posteli s nebesy za ní ležel Mishri, na její slovní pokyn, který neslyšeli, se nadzvedl na loktech a zamračeně si prohlédl skupinku kuřáků na balkoně, která jemu i jeho přítelkyni s úsměvy na tvářích zamávala. Erin zareagovala pouze zvednutím prostředníčku a zatažením závěsů.

„Člověk jim dá nejlepší ložnici v domě a tohle je odplata," zakroutil hlavou Chris, típnul svou cigaretu a hodil ji do keramického květináče. Potom seskočil ze zídky a než zmizel zpět v domě, připomněl jim, že snídaně je na stole.

S Chrisovým odchodem nastalo na balkoně zvláštní ticho. Marlene se kousala do rtu a pohledem klouzala z Aidena a Aarona na Prajantu. Opatrně na sebe kývly a potom oznámily, že mají hlad. Marlene si všimla Aaronova zmateného pohledu, i toho, jak Aiden udělal dva kroky blíž ke svému příteli. Zavřela za sebou a následovala Pra po schodech dolů.

V jídelně už seděl Dominic a soudě podle drobečků na talíři do sebe ládoval už druhou ne-li třetí pšeničnou bulku. Místo pozdravu na ně jen kývl a přisunul k nim ošatku s pečivem. Marlene si vzpomněla, že její lednice už je asi dva týdny naprosto prázdná, proto se natáhla pro zavařovačku s marmeládou a do sklenice si nalila pomerančový džus.

„Ráno jsme odhlasovali, že Aaron udělá míchaná vajíčka, ale jelikož jsou on a Aiden tak nesnesitelní kuřáci, asi se ničeho nedočkáme," řekl Chris a nalil si třetí hrnek kávy.

Marlene se ušklíbla: „Myslím si, že s tím to nemá co dělat. Aaron sotva uvaří vodu."

Dveře do jídelny se otevřely a vešli Mishri s Erin, tentokrát poněkud upravenější. Než za sebou stihla zavřít dveře, vběhl do místnosti Jules a vyskočil na židli vedle Dominica. Vyplázl jazyk a rozhlížel se, co by mohl ukořistit, aniž by ho někdo chytil.

„Erin!" okřikl ji Chris. „To neumíš zavírat?"

„Co je?" ohradila se rozespale. „Vždyť je hodnej."

„No..." Dom si talíř přitáhl blíž k sobě a bezmocně sledoval, jak Jules natahuje čumák ke konvici s kávou. „Někdo by ho měl odvést. A nakrmit."

Chris se k němu otočil a zamračil se: „Myslíš, že jsem mu nedal nažrat? Byl jsem s ním venku, zatímco vy všichni jste byli v limbu." Zvedl se z místa a vzal Julese za obojek. „Tak pojď."

Erin zvedla obočí a rozhlédla se po ostatních: „Co mu je?"

„Asi měl jenom hlad," řekl Dom a ona ho zpražila pohledem. „Jo tak. Nevím."

Chris se vrátil k ostatním až dlouho po tom, co se z balkonu vrátili Aaron s Aidenem. Na tváři mu opět hrál úsměv a nalil si čtvrtý hrnek kávy.

„Jde dneska večer někdo na pláž?" zeptal se.

Erin se nejistě rozhlédla po ostatních: „My jedeme k rodičům. A Mish taky."

„Aidene?"

„Nápodobně."

Chris se podíval na Marlene a Prajantu, ale pak znovu sklonil hlavu ke svému hrnku. „Aarone?"

„Přijdu," přikývl a poplácal ho po zádech. „Teď ale musím jít. Slíbil jsem Marlene, že ji vezmu domů. Odpoledne se ti ozvu."

„Už jdete?" Chris si naposledy loknul kávy a potom se zvedl. Nechal je rozloučit se s ostatními a potom je vyprovodil do předsíně. Opřel se o futra dveří a Jules se posadil vedle něj. Sledoval, jak se obouvají a pomohl Marlene poskládat všechny dárky do jejího batohu.

„Klíče, cigarety, mobil..." Marlene si sáhla do kapes. „Mobil. Nemám mobil, asi zůstal... "

„Jasně, hned," Chris se napřímil a zmizel na schodech.

Aaron věnoval Marlene zvídavý pohled, ale než se jí stihl na cokoli zeptat, Chris byl zpět i s jejím telefonem. Dal jí ho do ruky a usmál se. Potom jim zasalutoval a když za sebou zavřeli dveře, ještě dlouho stál opřený o futra než se vrátil k ostatním.

Ulice byly horké a slunce neodpouštělo jediný pohyb mimo stín. Aaron si brzy sundal svou béžovou košili a stočil ji do své popraskané kožené brašny přes rameno. Mezi rty měl cigaretu, ale nezapálil ji. Společně prošli dlouhou ulicí lemovanou palmami a vešli do chudší čtvrti na vzdálenějším okraji Adelaide. Blížili se k oceánu a ve vzduchu byla cítit sůl.

Za posledními rodinnými domky se ulice stáčela vpravo a asfalt nahradily kamínky a štěrk. Mezi dvěma unavenými blahovičníky se seschlými větvemi stála dřevěná cedule AUTOKEMP. Prošli kolem opuštěné budky z bambusů a veliké budovy označené symbolem sprch a toalet. Kolem štěrkových cestiček stály na více či méně upravených trávnících karavany a obytné vozy, některé měly kolem sebe drobný plot a pod žlutobílou plachtou seděli kolem skládacího stolu páry, party přátel i rodiny s dětmi, které se ráchaly v drobných nafukovacích bazéncích. Aaron na některé z nich kývl a oni jej na oplátku pozdravili, jiní si všímali svého.

Aaronův Volkswagen stál až v nejzazší části kempu, odkud byl přes stromy výhled na přilehlou pláž, nyní opuštěnou, a moře. Ke střeše auta měl připevněnou špinavě bílou deku s vyobrazením mandaly, jaké prodávali na plážích nadšeným turistům, která byla na druhé straně podpírána kovovými tyčkami zapíchnutými do země. Pod plachtou stál stolek se dvěma dřevěnými skládacími židličkami.

Aaron odemkl postranní dveře a hodil dovnitř svou brašnu. Potom ven přinesl dva plastové kelímky a lahev chlazené vody. Pokynul Marlene, aby se posadila na židli a sám si sednul do dveří.

„Náhodou nevíš, co se děje s Chrisem?" zeptala se Marlene nejistě.

„Tráví v tom baráku moc času."

„Právě se mi naopak zdá, že se snaží co nejvíc vypadnout."

„Aby v něm nemusel trávit tolik času," řekl Aaron a konečně vytáhl zapalovač a zapálil si cigaretu v puse. „Co se stalo u Patricka?"

Marlene polkla a prohrábla si vlasy. „Chce, abych se k němu nastěhovala."

Aaron povytáhl obočí a potáhl z cigarety. Mlčel a sledoval ji. „Nevypadáš moc nadšeně," rozhodl po chvíli.

„Nevím, co si o tom mám myslet," pokrčila rameny Marlene. Její hysterie z předchozího dne se už pomalu vytratila a ona se teď dokázala na celou věc dívat s větším nadhledem. „Asi se sama v sobě nevyznám."

„Takže jsi nic neodsouhlasila. Jak to vzal?"

Přikývla: „Bylo to fajn. Teda, až po tom, co jsem řekla, že s ním nechci spát."

„Podrobností bych byl rád ušetřen," řekl zamračeně.

„Promiň. Každopádně to vzal dobře a pak jsme si celou noc povídali a bylo to fajn."

Aaron se ušklíbl: „Ale kvůli tomu jsi přece ještě včera odpoledne nevypadala jako když jsi tenkrát vyhulila tu shermanku."

„Ne," Marlene protočila oči, ještě teď se jí při vzpomínce na Aaronův úlovek svíraly vnitřnosti. „V noci mi trochu ruplo."

„Promiň, že jsem tu pro tebe nebyl."

Usmála se: „Aspoň jsem měla možnost zjistit, že Chris není jenom děvkař."

„Všiml jsem si," pokýval hlavou a zazubil se, když nechápavě stáhla obočí k sobě. „Marls, Pra je chytrá a ty taky, ale společně se moc nenápadně chovat neumíte. Zvlášť pokud je do toho zapletenej Chris."

„Bože, ty si taky hned všeho všimneš."

„Čímž se dostáváme k tomu, o čem jsem s tebou chtěl mluvit," Aaron se zvedl a posadil se na židli naproti ní. „Aiden mi říkal, že jste spolu mluvili."

„Jenom zrovna pracoval a já jsem chtěla, aby to, co jsi mu řekl, slyšel přímo ode mě."

„Já vím, jo. Chtěl jsem ti za to poděkovat."

Marlene si prohlédla jeho tvář a potom lehce přikývla. „To neřeš."

„Je ohledně tebe a mě trochu nervózní. A jelikož k vám dvěma mám momentálně nejblíž, chci, abyste spolu vycházeli."

„Nervózní? Proč?" Marlene se uchechtla.

Aaron pokrčil rameny a típl cigaretu do otlučeného špinavého popelníku na stole. „Některý lidi asi nevěří tomu, že kluk a holka k sobě můžou mít tak blízko, aniž by spolu..." větu dokončil symbolickým propletením prstů.

„Jo, to je fakt," Marlene si při pohledu na nedopalky a popel v popelníku vzpomněla na ten, který teď ležel na Patrikově balkoně.

„Dal ti čas?" zeptal se Aaron, když si všiml, že její myšlenky nabraly jiný směr.

„Vlastně jsme o tom potom nemluvili. Takže doufám, že mám času dost."

„Neměl by tě do ničeho tlačit, nezapomínej na to."

Marlene se pousmála: „Jo. Jakmile začne Kdybys mě milovala..., tak se stahuju."

„Marls," Aaron přimhouřil oči.

„Hele, ani ty si přece nemyslíš, že Patrick je emocionální vyděrač."

„Ne, ale to jsme si nemysleli ani o Tylerovi, dokud se neukázalo, že je nadrženej jak křeček."

Marlene protočila oči: „Aarone, to bylo v prváku."

„No právě."