Marlene stála na ulici před svým bytem a trpělivě čekala, až veliké stříbrné auto, které ji přivezlo, zmizí v zatáčce. Bylo jedenáct hodin dopoledne a slunce už vesele zářilo na vrcholku oblohy. Cítila, jak ji nahřátý beton pálí do bosých chodidel, ale nedovolila si pohnout se, dokud si nebyla jistá, že je sama.

Stříbrný rover dvakrát zablikal a potom zabočil. Marlene vydechla a otevřela dveře do haly. Ve schránce na ni nic nečekalo, proto se ani neobtěžovala ji odemykat. Oproti venkovnímu chodníku byly dlaždice v hale ledové a ona si pospíšila po schodech ke dveřím svého apartmá. Z tašky vytáhla klíč a vstrčila ho do zámku, ale dveře se neotevřely. Zkusila jím v zámku otočit ještě jednou, ale nic se nestalo. Zamračila se a přikrčila, aby se podívala, co je špatně. Na těle se jí objevila husí kůže – spletla si svůj klíč s tím od Patrickova bytu. Frustrovaně si prohrábla rozpuštěné světlé vlasy a zašátrala v kabelce pro ten pravý.

Byt vypadal stejně, jako jej včera v podobnou dobu opustila, až na to, že náhle jí přišel osobnější a bližší srdci. Prožila v něm své první týdny po tom, co začala chodit s Patrickem, své první měsíce v Austrálii, a přestože si to nikdy nepřiznala, začínala se cítit jako doma ještě než v něm rozvěsila fotografie.

Patrick svůj slib dodržel; poté, co se Marlene vzpamatovala ze své prvotního šoku, řekl, že to chce alespoň zkusit, protože jí chce být blíž, a nakonec seděli na jeho posteli a se sklenicí ledového čaje si povídali. Patrick mluvil hlavně o sobě, o své rodině a práci. Marlene se několikrát zeptal na Aarona a potom na Chrise. Jeho otázky jí přišly poněkud absurdní, ale jakmile začal na stolku vibrovat její odložený telefon a Patrick jí jej podal se slovy, že volá jakási Leanne, byla za jeho rozptýlení vděčná.

Usnuli někdy kolem jedné ráno, ale Marlene nespala dobře. Neustále se budila a musela myslet na to, co se vlastně stalo. Patrick ji požádal, aby s ním bydlela. Aby to spolu zkusili. Co to vlastně znamenalo? Když se za dva měsíce ukáže, že spolu vychází a mají se dobře, požádá ji k největší spokojenosti jeho matky o ruku? Naplánuje jí první těhotenství?

Ještě před pár týdny se stresovala, protože se jí zdálo, že jejich vztah nikam nevede, a náhle by si raději přála, aby to tak zůstalo. Její plán rozejít se s ním do konce prosince nebyl potřeba. Patrick svůj krok udělal a Marlene přemýšlela, kde se v ní tehdy vzala myšlenka a touha, aby se právě tohle stalo.

Během noci se neslyšně vytratila z ložnice a na balkóně kouřila jednu cigaretu za druhou. Přestože byla kuřačkou už od puberty, snažila se neprohlubovat svou závislost a hlídala si, kolik cigaret zůstalo v krabičce na konci dne. Tentokrát ovšem hodila svou starostlivost za hlavu a až když byla v krabičce na parapetu jen jedna cigareta, uvědomila si, že sejí točí hlava a žaludek má na vodě. Zhluboka se nadechla a vrátila se zpátky do ložnice, přidržujíc se nábytku. Probudila se v sedm a v devět vstala a v kuchyni si uvařila ovocný čaj. Zelený Patrick neměl. V obýváku zahlédla mezi obaly zapomenuté manžetové knoflíky.

„Jak to, že jsi vzhůru tak brzy?" Patrick se jen v boxerkách objevil rozespalý a rozcuchaný v jídelně a promnul si oči, aby ji viděl jasněji. Měla na sobě jeho košili, kterou jí po dlouhém přemlouvání půjčil, aby v ní mohla přespat. Nejen ona, ale i povlečení v ložnici bylo cítit cigaretovým kouřem a on přemýšlel, kdy kouřila a proč si potom šla zase lehnout.

„Úplněk," vymluvila se na obrovský měsíc, který po celou noc ozařoval Patrickův balkon, „dobré ráno."

„Dobré ráno, zlato," políbil ji a vzápětí se zakuckal. „Proboha, budu si muset zapamatovat, že tě nesmím líbat po ránu."

Marlene se zarazila. Samozřejmě si nevyčistila zuby, koupelnu zpravidla navštěvovala až po snídani, ale nezdálo se jí, že by měla tak odpudivý dech. Nasucho polkla.

Patrick zaregistroval vzniklé nedorozumění a ušklíbl se: „Kouřila jsi."

„Kouřila. Promiň, příště tě varuju."

„V pořádku," políbil ji alespoň na tvář a dal postavit na kávu. „Chceš taky?"

Zakroutila hlavou: „Nepiju kafe."

„No jo, zapomněl jsem."

Během snídaně se jí podařilo Patricka přemluvit, aby ji ještě před polednem odvezl domů. Nasadila falešný úsměv a on tak nepoznal, jak moc je nervózní, že je jí špatně a že jediné, co si přeje, je být doma. U sebe.

Okamžitě začala vařit vodu na další čaj, tentokrát zelený. Vždycky jí pomáhal zbavit se nevolnosti a uklidnil ji. Rychle se osprchovala vlažnou vodou, a když si čistila zuby, zděsila se svého bledého obličeje s kruhy pod očima a zvětšených zorniček. Takhle naposledy vypadala, když na střední vyzkoušela jednu shermanku, které Aaron kdovíkde sháněl, tedy cigaretu namočenou ve směsi PCP. Celou noc zvracela.

V klidu popíjela svůj ranní čaj a v hlavě si sumírovala, co se bude dít teď. Plánovala jít ke Chrisovi; měli se tam všichni sejít. Doufala, že tam nebude jako první a že se jí obličeje vrátí alespoň trochu barvy, ale hlavně se v duchu modlila, že se Chris včera v noci někde neztratil a byl doma.

Nasoukala se do vytahaných pánských podomácku roztrhaných džínů a přes černé tílko si přetáhla kostkovanou béžovou flanelovou košili s ohrnutými rukávy. Dárků bylo tolik, že se jí nepodařilo seskládat je do jedné tašky, proto ještě vytáhla starý batoh a zbytek vložila tam. Ve dvanáct hodin a s cigaretou v puse seběhla schody.

„Slečno, v budově se nesmí kouřit!" okřikl ji muž ve středním věku, kolem jehož ženy a dvou dcer proběhla. Zřejmě jeli navštívit příbuzné.

„Nemám zapáleno," zvolala nazpátek, ale sotva se její prošlapané conversky dotkly chodníku, sáhla do kapsy pro zapalovač.

Chris bydlel poměrně daleko, zhruba dvacet minut pěšky a v poledním slunci Marlene brzy zalitovala, že si s sebou nevzala alespoň láhev vody. Chodila po chodnících, které byly chráněny stínem vysokých bytových domů, ale od horka jí to příliš nepomáhalo. Lennonky jí klouzaly po zpoceném nose a když si je zkusila sundat, slunce jí téměř vypálilo oči. Se sluchátky v uších ignorovala okolní svět, a vrátila se do reality až když stála na příjezdové cestě, kde už stála Chrisova Toyota. Přestože normálně vcházela do jeho domu bez pozvání, tentokrát zazvonila – pro případ, že by Chris měl návštěvu.

Během pár desítek vteřin se objevil ve dveřích, na opálené tváři zářivý úsměv a kolem krku červenozelený ozdobný řetěz. Když uviděl Marlenin bledý obličej, jeho úsměv vystřídal úšklebek. „Tady si někdo v noci užil."

„Právě naopak," řekla Marlene a následovala jej dovnitř. V hale ležel v pelíšku Jules a zřejmě spal.

„Chudinko, myslel jsem, že budeme aspoň dva."

Marlene povytáhla obočí a Chris nasadil křivý úsměv: „Byl jsem v baru a nevěřila bys, kolik koček je na Štědrej den v baru. Možná proto se jmenuje štědrej."

Protočila oči a sundala si brýle. Tašku i batoh pohodila do kouta a plácla sebou na pohovku. Chris se posadil naproti ní a zamračeně si ji prohlédl: „Do hajzlu, co jsi dělala? Vypadáš jak..."

„Já vím," mávla rukou. „Neměla jsem zrovna nejlepší noc."

„Co ten kretén udělal?" Chris uhodl, proč byla tolik rozrušená, a hodil slušnost k jejímu příteli stranou. Zvedl se a vmžiku jí z kuchyně přinesl sklenici vody s ledem. Posadil se vedle ní a podíval se jí do očí. „Co jsi kurva dělala, vypadáš jak po třech jointech."

„Už nejsem zvyklá na krabičku cigaret během pár hodin."

„Amatére," zamumlal Chris s náznakem humoru, ale prohlížel si ji znepokojeně. „Takže?"

Jako první o tom chtěla mluvit s Aaronem, ale nemohla tušit, kdy se objeví a jestli se naskytne příležitost mluvit s ním o samotě. Chris vypadal opravdu vystrašeně a ona věděla, že mu může věřit. „K Vánocům mi dal klíče od svého bytu."

„Tys je neměla?" zeptal se hloupě, „myslel jsem, že se dávají po sedmém rande."

Marlene vypadala zmateně: „Neměla. A nedal mi je, abych se k němu dostala kdykoli. Budeme spolu bydlet."

„Cože? Mar..."

„To jsem přece chtěla, nebo ne?" zeptala se spíš sama sebe než jeho. „Chtěla jsem, abychom se někam posunuli."

„Jenže to bylo předtím, než... jsi nám začala věřit?"

„Jo, ale prostě jsem řekla, že když do konce prosince nic neudělá, rozejdu se s ním."

„Já vím," přikývl Chris a chytil ji za ruku, „ale to neznamená, že se toho musíš stůj, co stůj držet, to přece víš. Jestli se na to necítíš, měla bys vycouvat dřív, než dojde k něčemu dalšímu."

Svatbě. V tomhle si rozuměli.

„Nikdo tě do ničeho nenutí. Máš čas si to rozmyslet," řekl a políbil ji na čelo, což Marlene donutilo vzpomenout si na jeho včerejší ranní telefonát. Se slzami v očích přikývla. Položila hlavu na jeho rameno a nepouštěla jeho ruku. „Jsi úplně bledá. V ledničce mám ještě zbytek pizzy, hned ti to přinesu."

Jen neochotně Marlene pustila jeho ruku a nechala ho odejít. Slyšela, jak zapíná mikrovlnku, a vzápětí se vracel s pěti trojúhelníčky pizzy na velikém kulatém talíři, který položil na stůl před ni.

„Děkuju," zamumlala, stáhla si vlasy gumičkou a sesedla z pohovky na podlahu. Nohy natáhla pod stolem před sebe, takže jí čouhaly na druhé straně. Chris chvíli přecházel po místnosti, a nakonec se posadil na pohovku tak, aby na ni viděl.

„Jaký úspěch vlastně měl můj tip?" zeptal se po chvíli ticha.

Marlene polkla a potom se ušklíbla: „Myslím, že by se mu líbil i kdybych mu prozradila, že to napadlo tebe."

„Jsem dojat."

„Dokonce si nevšiml těch knoflíčků, co jsem tam přibalila."

„A líbily se mu?"

„Nevšiml si jich a já ho na ně neupozorňovala," pokrčila rameny a pokračovala v jídle. „A jak ses měl včera ty?"

„Jak jsem říkal – bar v centru, fajn holka..." Chris se zazubil a zkřížil ruce na hrudi. „Odešla těsně, než jsi přišla."

„A?"

Chris protočil oči, zamračil se a zakroutil hlavou, jedna z jeho typických reakcí, když chtěl vyjádřit, že to nemělo smysl: „Nic. Tvůj miláček Chris bude navždycky sám."

Povzbudivě se usmála a rukou ho popleskala po koleni. „Kdy mají vlastně všichni přijít?"

Podíval se na obrazovku svého mobilu: „Asi za hodinu."

„Přišla jsem asi hodně brzy," Marlene se kousla do rtu, „jestli to chceš ještě dospat, tak běž. Nevšímej si mě."

„Mar, nic dospávat nepotřebuju," mávl rukou, „a jsi tu akorát."

Přikývla a smířlivě se usmála. Z talíře zmizel i poslední kousek pizzy a sklenice vody, kterou jí Chris přinesl, byla prázdná. Chris se uchechtl.

„Máš úplně červenou pusu."

Marlene si olízla koutky: „Ještě?"

„Doporučuju navštívit koupelnu."

Zvedla se a před očima se jí objevily mžitky. Nepatrně se zapotácela, a kdyby ji Chris pohotově nepřidržel, skácela by se na zem.

„Mar!" jemně ji poplácal po tvářích špinavých od červené omáčky.

„Jsem v pohodě," odpověděla a otevřela oči. „Je mi dobře."

„Málem jsi omdlela."

„Jenom jsem prudce vstala, Chrisi."

„Dovedu tě do koupelny."

Marlene protočila oči: „Chrisi."

„Dovedu tě do koupelny," zopakoval, dal jí ruku kolem pasu a vyvedl jí do haly. Vedle dvoukřídlých dveří vedoucích do předsíně byla na poměry menší koupelna obložená perleťově bílými kachličkami. Po levici byla dvě umyvadla s pozlacenými kohoutky, naproti stála na podobně zlatých nožkách téměř dva metry dlouhá vana, kterou zakrýval světle modrý závěs.

Marlene byla donucena si znovu prohlédnout svůj odraz v zrcadle. Zorničky už se jí zmenšily a vypadaly normálně, ale bělma měla zarudlá. Ani do tváří se jí barva nevrátila. Povzdechla si a umyla si pusu. Chris mezitím seděl na okraji vany a Marlene si všimla v odrazu zrcadla, že ji pozoruje.

„Když už se mi díváš na zadek, mohl bys to dělat míň nápadně," zasmála se unaveně, vypnula kohoutek a otočila se k němu.

„Nenamočila sis krk."

Překvapilo ji, že na její poznámku nezareagoval; vždycky využil každé příležitosti, aby ji mohl škádlit nebo s ní přátelsky flirtovat. Protočila oči a vodu znovu zapnula. Počkala, až začne téct ledová a podívala se v zrcadle Chrisovi do očí: „Jsi jak Aaronova matka."

„Jenom se snažím plnit svou roli," pokrčil rameny a podržel jí dveře do haly. Vyšla a rozpustila si vlasy. Vrátili se do obývacího pokoje. „Slib mi, že neomdlíš."

„Prudce jsem vstala."

„To není slib."

„Neomdlím," vydechla otráveně Marlene.

Přikývl: „A kdyby se ti neudělalo dobře, tak mi to řekneš."

„Ano, zavolám: ‚Chrisi, umírám!' a ty mě zachráníš."

„Mar," Chris se jí vážně podíval do očí.

„Samozřejmě, že řeknu."

„Dobře," uvolnil se a potom se zasmál, „Aaron by mě totiž zabil."

Marlene se ušklíbla: „Já věděla, že to nemáš z vlastní hlavy."

„Když se stáváš jeho přítelem, dostaneš speciální příručku o péči o tebe," poznamenal, „nedodržení má poměrně vážné následky."

Zasmála se a jemně ho praštila do ramene.

„Nerad to přiznávám, ale můj život máš ve svých rukách."