Patrick Gardner se na první svátky strávené po boku své přítelkyně patřičně připravil, jak měla Marlene možnost po jeho příjezdu zjistit. Jen co schovala telefon do kapsy, u chodníku se objevilo jeho auto a Patrick pro jistotu zatroubil, aby si jej všimla. Vzhlédla, v rychlosti típla nedokouřenou cigaretu o betonovou zídku kolem bytovky a zvedla ruku na pozdrav. Patrick se natáhl, aby jí mohl otevřít dveře a ona s úsměvem nastoupila.

„Ahoj."

„Ahoj, zlato," políbil ji a položil ruku na její stehno. Marlene po těle naskákala husí kůže. „Ty jsi bosá?"

„Nechtělo se mi obouvat se," vysvětlila a nervózně se uchechtla.

Patrick překvapeně povytáhl obočí: „Byla jsi líná brát si boty?"

„Ano, to jsem chtěla vyjádřit tím, že se mi nechtělo."

„Já jsem tím zopakováním chtěl vyjádřit údiv," zasmál se Patrick. „Doufám, že jsem tě nezaskočil nepřipravenou."

„Ne, proč?"

„Ani sis nevyfénovala vlasy," řekl a kývl k ní hlavou, aniž by oči odtrhl od vozovky.

Marlene si automaticky poupravila drdol na hlavě: „Nemám fén."

„Cože? Kdybys mi to řekla, nemusel jsem si lámat hlavu s dárkem," uchechtl se Patrick.

„Ale já ho nechci," napodobila jeho tón hlasu.

Podezíravě si ji prohlédl, a nakonec pokrčil rameny: „Jak myslíš."

V autě nastalo ticho. Marlene naklonila hlavu z okna a pozorovala liduprázdné ulice, kterými projížděli. Všichni byli doma se svými milovanými, společně vařili a dívali se na vánoční filmy. Děti ujídaly cukroví a dohadovaly se, co dostanou pod stromeček. V duchu se napomenula, protože i ona přeci byla se svým milovaným. Snad.

Ten se natáhl k přístrojové desce a zapnul rádio. Doznívající tóny staré koledy právě nahrazoval popový hit z minulého roku. Text byl hloupý, zpěvačka zřejmě neznala přirozené hranice svých hlasivek a melodie nebyla příliš chytlavá. Když dozpívala první refrén, který Patrick zpíval s ní, Marlene rádio vypnula.

„Jak se máš?" zeptala se.

Patrick se nepatrně zamračil, ale pak odpověděl: „Báječně. Ty?"

„Víceméně."

„Tak to je zřejmě na mně, abych ti zlepšil náladu," usmál se a ona přikývla. „Už jsi mluvila s někým z Chicaga?"

„Ne," Marlene zkřížila ruce na hrudníku, „časový posun. Budu tam volat asi v sedm večer."

„Já ráno mluvil s matkou – prý máme přijet, dokud mám volno," řekl Patrick a Marlene se zakuckala. „Co říkáš?"

„To má asi pravdu," zamumlala. Ještě před pár měsíci se psychicky připravovala na setkání s jeho rodinou, obzvlášť pak s jeho matkou. Jakmile ale ten okamžik přišel, Marlene se zatmělo před očima. Opravdu to chtěla?

Paní Gardnerová byla pětapadesátiletá úspěšná manažerka opery v Sydney a zakládala si na dobrém zaměstnání a zabezpečení svých dětí. Netušila, co přesně už jí Patrick o své přítelkyni řekl, ale určitě o ní neměla valné představy. Dle jejího názoru bylo úlohou manželky stát se matkou a ženou v domácnosti, která se svým snům a bude věnovat až v pokročilejším věku, aby manžela a děti nezanedbávala. Potom si může užívat bohatý život plný luxusu.

Marlenina představa o manželství a výchově dětí byla naprosto odlišná. Samozřejmě by jako matka neměla svou rodinu zanedbávat, ale stejně tak by se měl přizpůsobit otec. Z vyprávění o Patrickově dětství pochopila, že s otcem příliš vroucný vztah neměl, z práce se vracel pozdě odpoledne, společně s rodinou povečeřel a potom se zavíral do své pracovny. Se svým synem se sblížil až když Patrick podával přihlášky na vysokou školu. Najednou jej budoucnost jeho syna zajímala a osobně mu pomohl vybrat obor, kterému se Patrick údajně chtěl věnovat. Pochopil, že jej zajímaly dějiny, proto si vytoužil, aby z něj byl historik, ale konkurence byla příliš vysoká a Patrick ne dost dobrý. Vyučování na střední škole v jednom z prestižních měst Austrálie nebylo zaměstnání, jaké si pro syna pan Gardner představoval, ale zároveň to nebylo to nejhorší.

Co ovšem Marlene na celém příběhu zaráželo nejvíc, byla Patrickova náklonnost ke svému otci, který nejenže mu při každé návštěvě dával najevo své zklamání ze synova života (zvláště pak v době, kdy neměl přítelkyni), ale začal se do jeho rozhodnutí vplétat až když to bylo nejdůležitější. Patrick ovšem říkal, že je přirozené, že jako živitel rodiny musel pracovat a že kdyby byl býval měl více času, svým dětem by se věnoval mnohem víc.

„Až trochu opadne tohle počáteční šílenství, domluvíme se, kdy," pokračoval Patrick a zaparkoval před svým bytem.

„Dobře."

Patrickův byt byl vánočně vyzdobený a v rohu obýváku stál asi metr a půl vysoký zelený smrk omotaný barevnými světýlky a ozdobený plastovými figurkami. Pod stromečkem bylo rozprostřené bílé plátno, na který dopadaly unavené a seschlé jehlice. V oknech byly vylepené třpytivé samolepky sobů a sání na sněhu a na konferenčním stolku a na stole v kuchyni stály skleněné svícny s hořícími červenými svícemi.

„Skoro se cítím jako zpátky v Americe," zasmála se Marlene a nechala se políbit na tvář.

„To byl účel," Patrick si dal pyšně ruce v bok a potom odešel do kuchyně zkontrolovat pečícího se krocana.

„Krásně to voní," následovala jej a rozhlížela se po lince, „čeho se můžu ujmout?"

„Budu vařit."

Marlene povytáhla obočí: „A já tě budu sledovat?"

„Třeba," pokrčil rameny a z plastového koše vytáhl několik brambor, které následně začal loupat. „Jako doma."

„Patricku, přijela jsem sem, abychom všechno udělali společně," Marlene mu vyškubla škrabku i bramboru a do loupání se pustila sama, „neříkám, že bych byla nějaká znatelná pomoc, ale pořád lepší než tě sledovat."

Marlene se jako mladší učila vařit, ale nikdy ji to nebavilo, proto často utíkala nebo dělala po kuchyni nepořádek. Příprava masa jí připadala příliš nechutná, krájení zeleniny ji brzy omrzelo (zvlášť ji vyděsilo, když jednou viděla, jak si jedna dívka uřízla polovinu nehtu a při pohledu na krev omdlela), a s pečením bylo na její vkus moc práce. Samozřejmě uměla vařit, základy nezapomněla, ale neměla čas ani náladu. Možná i proto byla její lednice neustále prázdná.

Patrick byl v kuchyni mnohem obratnější, nebál se experimentovat a piplal se s každou drobností. Několikrát Marlene vysvětlil, že brambory krájí na příliš velké nebo malé kousky, potom jí vytýkal, že je nekontroluje, když se vařily, a nakonec ji zaúkoloval otevřením a rozlitím vína.

„Mívali jste v Americe nějaké tradice?"

Marlene vzhlédla: „Ani ne."

„Určitě," otočil se přímo k ní a opřel se o linku, „každá rodina má nějaké tradice."

„Žádné jsme neměli," zalhala a omluvně se usmála. „Vy?"

„Matka nás po večeři brávala na procházku k pláži," řekl, „a dárky jsme rozbalovali jeden po druhém a každý musel říct, proč se mu líbí."

„To muselo být zdlouhavý."

Patrick zakroutil hlavou: „Vůbec ne. Moc mě to bavilo."

„A tvou sestru?"

Pokrčil rameny: „Co já vím?"

„Je to tvoje sestra."

„Vždyť to znáš, v tomhle věku," řekl Patrick, „to se sourozenci moc nemusí. Zvlášť starší bratr a mladší sestra."

„Aarona jsem, jako svého staršího bratra, v tomhle věku obdivovala."

„Jenže to už jsi byla mnohem starší. A navíc to byl tvůj kamarád ze školy," opravil ji a vrátil se k plotně.

Marlene si povzdychla, ale nic neřekla. Patrick se zrovna nevyznačoval pochopením pro ostatní, zvlášť měl potřebu ostatní opravovat ve svých citech k druhým.

Krocan se rozpadal a na talíři vypadal ohromně. Ukázalo se, že na velikosti Marleniných brambor vůbec nezáleží, protože Patrick je rozmixoval a udělal z nich kaši. Podle jednoho amerického blogu připravil brusinkovou omáčku; prý je na východě velmi oblíbená (nevěřil, když jeho přítelkyně tvrdila, že to není pravda).

„Co vlastně budeš dělat, až skončí sezóna?" zeptal se náhle a napil se vína.

Marlene polkla: „Uvažovala jsem, že pošlu svůj životopis do té kavárny kousek ode mě."

Patrick povytáhl obočí: „Na číšnici?"

„Samozřejmě."

„Nevěděl jsem, že máš v tomhle oboru zkušenosti."

Nakrabatila čelo: „Pracovala jsem v restauraci v centru Chicaga skoro tři roky."

„Vážně? To ani nevím," zasmál se nervózně Patrick. Marlene povadl úsměv – jasně si vzpomínala, že mu o tom povídala na jedné z jejich prvních schůzek. „Proč to vlastně neděláš i teď? Měla bys mnohem víc peněz."

„To nespíš měla," přikývla Marlene, „ale nebaví mě to. Je to příšerně namáhavá práce. Vždycky jsme se vraceli až kolem půlnoci a vstávali jsme v šest hodin ráno. Celý den na nohách."

„To jsem jako učitel taky," usmál se Patrick a Marlene se je tak tak udržela, aby neprotočila oči v sloup, „seznámila ses tam s někým?"

Zamračila se: „Jak to myslíš?"

„Mluvila jsi v množném čísle, tak mě napadl-" Patrick byl přerušen jejím smíchem. „Co je?"

„Já a Aaron," vysvětlila a Patrick chápavě přikývl.

„Co Aaron vlastně dělá?" zajímal se.

„Je nezaměstnaný."

„Cože?"

„Nemůže najít práci," pokrčila rameny.

„Slyšel jsem, že likvidátoři hledají posily do týmu."

Marlene se zatvářila nechápavě: „A ty myslíš, že je to práce pro Aarona?"

„Proč ne, když potřebuje peníze. Všichni musíme něco dělat."

„A ty bys to dělal? Chci říct, že tě každý den může něco zabít."

Patrick stáhl rty do úzké linky a pak se nervózně zasmál: „Samozřejmě. Promiň, hloupost. A hledal pořádně? Je spousta volných míst."

„Jo, ale nikam ho nechtějí přijmout – nejspíš kvůli vzhledu a nedostatečnému vzdělání."

„A nebude to spíš kvůli tomu... no, však víš, jak jsi to říkala," Patrick ztišil hlas a Marlene se zamračila, „že je bisexuální?"

„Patricku, orientace není něco, co se píše do životopisu. Žádná taková kolonka tam není. A i kdyby, nechápu, proč by to měl být problém?"

Zvedl ruku na obranu: „Dobře, ty se v tom asi vyznáš líp."

Čas plynul rychle a stejně tak mizel krocan, jen slunce stále nezapadalo. Patrickův byt byl plný světla, přestože nástěnné hodiny ukazovaly sedm hodin. Marlene žasla, protože už velmi dlouho si se svým přítelem takhle nepovídala. Mluvili o práci, o přátelích, o minulosti (přestože ohledně tohoto tématu byla Marlene zdrženlivá a Patrick to naštěstí pochopil a nevyptával se), i o naprostých banalitách. Smáli se a vzpomínali na své první schůzky.

„Půjdeme na balkon?" zeptala se a otevřela dveře.

Patrick se poškrábal na zátylku: „Jestli si chceš zakouřit, tak mi to můžeš říct na rovinu."

„Nechtěla jsem," přiznala Marlene, „ale je dost možný, že teď už chtít budu."

Zasmál se: „Ještě pořád jsem nepochopil, jak kuřácká mysl funguje."

„Nezkusíš, nepochopíš," pokrčila rameny a z kabelky vytáhla cigaretu a zapalovač. „Jdeš?"

Patrick jen velmi nerad sledoval, jak si cigaretu vkládá do úst a potahuje. Ohleduplně se opřela o zábradlí na opačné straně balkonu a vyfukovala za sebe.

„Říkala jsi, že budeš chtít volat do Ameriky?"

Marlene kývla: „To může ještě chvíli počkat."

Patrick se začal smát: „To znělo jako velmi promyšlená balicí hláška."

„Vážně?" povytáhla obočí, „aspoň vím, na co myslíš."

Cigaretu vykouřila jen z poloviny a potom ji pečlivě típla o kovové zábradlí a hodila dolů na ulici. Přisedla si na proutěnou pohovku k Patrickovi a nechala se obejmout. Natočila k němu svůj obličej, ale on se ušklíbl.

„Ještě půl hodiny to ze sebe nech trochu vyprchat," poprosil ji, „nevěřila bys, jak moc je to cítit."

Zasmála se: „Jelikož to říkají všichni, tak na tom asi něco bude."

Patrick se zarazil: „Ty to nevíš?"

„Ne," přiznala se smíchem, „nikdy jsem nelíbala kuřáka."

Nevěděla, jestli to nebyl jen její pocit, ale zdálo se jí, že si Patrick oddychl. Vtiskl jí polibek na tvář a dal jí uniklý pramen vlasů za ucho. Opětoval jí úsměv a svou hlavu si jemně opřel o tu její. Tenhle den zatím probíhal přesně jak si představoval, ovšem to nejdůležitější teprve mělo přijít.