Marlene nedošlo, že je Štědrý den, dokud jí nezavibroval mobil kvůli příchozí SMS od Aarona. Byla to jednoduchá zpráva, ve které jí přál šťastné a veselé. Povzdechla si a vzala telefon do ruky, ale nezmohla se k žádné odpovědi. Chvíli zírala na obrazovku, potom si pročetla předchozí konverzaci, které se týkala převážně srazů a plánování společných obědů nebo proseb o vyzvednutí. Promnula si rozespalé oči, a nakonec mobil položila na kuchyňskou linku. Aaron byl jedním z mála, který chápal, když člověk neodpoví.

Za tři hodiny ji měl vyzvednout Patrick, aby spolu mohli u něj v bytě připravit sváteční večeři a strávit svátky tak, jak si naplánovali. Marlene se drobnou částí svého já zastyděla, když pomyslela na to, že mnohem radši by teď byla u Chrise v obýváku, smála se jeho poznámkám a společně se svými dalšími přáteli dlouho do noci rozbalovala dárky a povídala si.

Věděla, jak Štědrý den po boku Patricka bude vypadat. Bude chtít dodržet všechny australské tradice, pravděpodobně si nastudoval i ty americké, aby ji tím potěšil, potom uvaří a při svíčkách budou čekat na odbití šesté hodiny odpoledne, aby si mohli předat dárky. Při pomyšlení na ten, který Patrickovi sehnala a který teď ležel zabalený v papíře na konferenčním stolku v obývacím pokoji, se už teď cítila trapně, hlavně když si uvědomila, kolik peněz pravděpodobně utratil on za ten její.

Potom si budou povídat, přestože Marlene nenapadalo nic, co by mu mohla říct, a nakonec otevře druhou lahev červeného vína a za ruku ji odvede k sobě do ložnice. Samozřejmě do tohoto plánu mohla mluvit, zvlášť vyjádřit svou touhu jen dlouho ležet mezi polštáři a horkým kakaem a nakonec usnout, ale jelikož Patrick považoval uspokojování svých potřeb jako jednu z jejích povinností jakožto jeho přítelkyně, nedoufala, že by ji vyslechl.

Dopila poslední hlt svého zeleného čaje a potom položila hrnek do dřezu, mezi další pár dní špinavé nádobí. V koupelně si spěšně umyla vlasy a zpívala si oblíbenou starou vánoční koledu Eileen Waltersové, aby zaměstnala myšlenky a nemusela vzpomínat na předešlé svátky.

Vánoční koleda ji dovedla až do Chicaga, kde měla možnost prožít své nejkrásnější Vánoce. Bylo jí třiadvacet a už druhý měsíc bydlela s Aaronem v garsonce na okraji předměstí. Svátky tenkrát ani jednoho z nich nezajímaly, oba dva měli práce nad hlavu a z restaurace se denně vraceli až po dvanácté v noci. Jedinou známkou toho, že se blížil konec roku, byly kupy sněhu a mrazy, kvůli kterým museli spát pod třemi dekami, a svíčky ve skleničkách s vánočními motivy na stolech v restauraci, které Marlene každý den v jedenáct hodin zapálila a v pět hodin odpoledne vyměnila. Na dárky ani jeden z nich nemyslel, zaprvé neměli čas je sehnat a zadruhé neměli peníze. Aaron něco našetřeno měl, ale stále ještě splácel hypotéku na garsonku, kterou si musel vzít a Marlene se mu snažila co nejvíc finančně vypomoct.

Čtyřiadvacátého prosince nepracovali, po dlouhé době měli volno a ona zjistila, že být zaměstnaný je mnohem lepší. Aaron venku odhrnoval sníh a ona seděla zabalená ve dvou svetrech a s dekou přes ramena a upíjela horký čaj. Garsonka jí náhle přišla stísněná, aby se mohla cítit jako doma, a obloha venku příliš temná na to, aby mohl být Štědrý den. Přesvědčovala se, že je to jen přechodný pocit, deprese. Tolik týdnů už je přeci šťastná a svůj momentální život by za nic na světě nevyměnila. Nebo... snad jen...

„Marls," dveře garsonky se zavřely dřív, než se dovnitř stačil dostat ledový vítr a Aaron si sundal pletené rukavice a přiklekl k ní. Jemně uchopil její drobné ruce do svých studených dlaní a políbil je. Donutil ji podívat se mu do očí. Snažil se působit klidně, ale Marlene si jasně vzpomínala, že zorničky měl rozšířené děsem a spodní ret se mu klepal. „Andílku, jsem tu s tebou. Všechno je v pořádku, dobře?"

Přikývla a nechala jej, aby jí z tváří setřel slzy, které se prodraly ven v okamžiku, kdy ji oslovil. Aniž by pouštěl její ruku, natáhl se do rohu pro její odkopnuté vysoké kožené boty a obul ji. Potom jí dlouhý cop vlasů přehodil přes rameno, nasadil jí svou čepici, kolem krku ovázal svou šálu a oblekl jí teplou bundu. Nezajímalo ji, kam se chystají, bezmyšlenkovitě jej poslechla a vyšla ven. V kapse bundy nahmatala zapalovač a zmuchlanou krabičku s poslední cigaretou. Kvůli třesoucím se rukám se jí podařilo zapálit ji až na potřetí, a výdechem kouře se snažila uklidnit své splašené srdce. Upřela se ramenem o dřevěnou zmrzlou stěnu garsonky. Natáhla krk a nakoukla zakaleným oknem dovnitř.

Aaron stahoval své dlouhé vlasy gumičkou a ze židle sebral šál, který si pak omotal kolem krku. Chystal se odejít, když si všiml roztahaného nádobí na stole. Nepořádek jej nijak neznepokojoval, podobně jako Marlene, ale z dřevěného trouchnivějícího prkýnka sebral ostrý kuchyňský nůž na krájení pečiva a bezpečně jej uložil do zásuvky. Marlene se zachvěla; na dlani stále cítila ledovou čepel, když se jí dotýkala.

Zabouchl za sebou dveře a zaklapl obyčejný kovový zámek, kterým byly zajištěny. Potom dal Marlene ruku kolem ramen a vedl ji po hlavní cestě na autobusovou zastávku. Společně nastoupili do prvního, téměř překvapeni tím, že nějaký jel, a vystoupili na opačném předměstí. Marlene se nemusela ptát, aby zjistila, kam míří.

Dům Waltersových byl typickým americkým domkem s verandou s bíle natřenými sloupky a houpacím křeslem. Na vchodových dveřích visel sytě zelený věnec s červenou zlatě prošívanou mašlí a když Aaron zaklepal, odhrnul se vyšívaný závěs ve skleněném průhledu – znepokojení v lehce vrásčité tváři Eileen Waltersové vystřídal hřejivý úsměv. Marlene zaslechla tři západky, na které bylo zamčeno a v další chvíli už ji Eileen svírala v objetí. Z domu se linuly tlumené tóny koled z rádia a čisté hlásky dětských sborů.

„Děti, pojďte, pojďte, nebo tady všichni zmrzneme," řekla Eileen a zavřela za nimi dveře. Byla to téměř padesátiletá dáma jen o něco málo menší než Marlene. Tmavě hnědé husté vlasy měla stažené do úhledného uzlu, kolem pasu měla uvázanou květovanou zástěru, kterou jí kdysi Marlene věnovala k narozeninám, a kolem krku spoustu jemných zlatých řetízků.

Oba své kožené boty vyměnili za pletené papuče a bundy pověsili na věšák v předsíni. Prošli za Aaronovou matkou úzkou chodbu plnou fotografií a vešli do prvních dveří vlevo, naproti nimž bylo schodiště vedoucí do patra. Obývací pokoj s menší semišovou sedací soupravou byl provoněný cukrovím a pečícím se krocanem. V oknech visela světýlka a na odkládacím stolku vedle rádia stál malý umělohmotný stromeček ozdobený plastovými koulemi, pod kterým leželo několik pečlivě zabalených dárků.

Arlene jim pokynula, aby se posadili a potom mateřsky spráskla ruce: „Musím říct, Aarone, že jsem vás nečekala."

„Bylo to spontánní rozhodnutí," vysvětlil Aaron, „doufám, že ti nerušíme plány."

„No jistě," zasmála se paní Waltersová, „mám velmi pestrý sociální život."

Její syn pokrčil rameny: „Napadlo mě, jestli tě nenavštíví tvé přítelkyně z binga nebo někdo z práce."

Mávla rukou: „Mají vlastní rodiny, tak jako já. To ještě bude Connie Jensenová koukat, tvrdila, že se nezastavíš dřív než v půlce ledna."

„Nemá mě ráda."

„Samozřejmě, jsi prý velmi nezvedený syn. Děláš si, co chceš, navíc má pořád v paměti tvůj obrázek, když jsi ještě míval růžový vlasy – málem tenkrát dostala infarkt," zakroutila hlavou Eileen, ztlumila rádio a posadila se do křesla naproti nim. „Marlene, jak se ti vede?"

„Mnohem lépe," usmála se nenuceně dotazovaná a nedokázala si představit lepší místo, kde by mohla strávit Vánoce než právě v domě paní Waltersové. Považovala ji téměř za svou matku, podobně jako ona ji za svou dceru. Přestože se její život mohl zdát poněkud usedlý, svými názory byla velmi moderní a pro své přítelkyně až výstřední, podobně jako její syn.

„Hezky si připravte, co mi budete povídat, já zatím zkontroluju krocana a přinesu perníčky," Eileen se zvedla a prošla jídelnou, kde již bylo prostřeno pro jednoho, do kuchyně.

Aaron se zapřel do gauče a natáhl své dlouhé nohy pod stůl: „Jen jsem si myslel, že by bylo hezké strávit Štědrý den tady."

„To bylo," přikývla Marlene, „a tvoje matka vypadá opravdu šťastně."

„Naposledy jsem tady trávil svátky před čtyřmi roky," přiznal Aaron, „je dojatá."

„Aarone, jsem ráda, že jsme sem jeli," zašeptala Marlene, „člověk by měl být s rodinou."

Podíval se na ni a usmál se. Na spánek jí vtiskl drobný polibek a stiskl její ruku: „Správně."

Ten večer se společně smáli, jedli, Aaron se dokonce podvolil a zazpíval na přání své matky několik koled, a nakonec zůstali sedět na pohovce a sledovali typické vánoční pohádky. Na stole před nimi stála mísa s cukrovím, kterou Eileen každých deset minut nabízela svým hostům a kterou neustále zdvořile odmítali, protože byli najezení k prasknutí. Venku se setmělo a místnost osvětlovala pouze televize a světýlka blikající v oknech. Když pořad skončil, Aaron se zvedl a Marlene i jeho matka se na něj nechápavě podívaly.

„Asi bychom už měli jet domů," řekl, „nechceme tě obtěžovat."

„Aarone, milánku, a kdo vás odveze v tuhle dobu na druhou stranu města?" zeptala se Eileen, „krom toho jsem vám nepředala dárky."

„Nic nechceme, ani jsme ti nic nesehnali," promnul si Aaron zoufale obličej.

„Přivedl jsi mi sem Marlene, to je ten nejlepší dárek. A samozřejmě sebe," objasnila Eileen a pobaveně sledovala zmatené pohledy, které si Marlene a Aaron vyměnili. „Tvůj pokoj je stále volný, ještě jsem ho nenahradila šicím pokojem, tam bude mít Marlene soukromí. Ty přespíš na gauči. Ráno vám dám dárky, a pak si zmizte kdy chcete. Ale přijít se jenom najíst, to není zdvořilé, Aarone."

„Takhle jsem to nemyslel, mami," řekl tiše Aaron, „vážně jsme nechtěli obtěžovat."

„Tak to nerozmazávej a přines nám perníčky, jsou na plechu v kuchyni," přikázala a potěšeně se usmívala na jeho záda, když odcházel.

„Děkuju, že nás tady necháš," ozvala se Marlene.

„Drahoušku, tak dlouho jsem doufala, že se tady zastavíte," řekla paní Waltersová, „ale Aaron si tě střeží. Měla by ses u mě stavit častěji, až ti začne lézt na nervy."

„Zatím spolu vycházíme dobře."

„Jak to zvládáš?" Eileen změnila téma a Marlene zamrkala.

„Já..."

„Kdybys byla naprosto v pořádku, Aarona by nikdy nenapadlo svou matičku navštívit."

„Hodně jsme pracovali, takže jsem to vytěsnila," řekla tiše Marlene, „musím si ještě zvyknout, kde žiju a s kým žiju."

„Ať si říká Connie Jensenová, co chce – Aaron je dobrý chlapec a spím mnohem klidněji, když vím, že jsi s ním," usmála se pyšně Eileen.

Marlene sklopila zrak ke svým dlaním: „Ano, to je pravda."

„Co je pravda?" Aaron pokládal na stolek talíř s perníčky.

„Že jsi zabejčený," řekla paní Waltersová a nenápadně šlehla pohledem k Marlene.

„Tak proto jsi mě poslala pro druhý talíř těch naprosto samých perníčků, co už tu jsou? Abyste mě mohly pomlouvat?"

„Zapomněla jsem, jak moc jsi chytrý," našpulila rty Eileen, „a jaký jsi gentleman."

Aaron se nikdy nezeptal, o čem mluvily, když byl v kuchyni, pouze si dovolil věnovat matce zvědavý pohled, na který reagovala mávnutím ruky. Marlene se k tomu rozhovoru často vracela, nemohla se zbavit pocitu, že jí něco uniklo, ale paní Waltersová se k podobnému tématu už nikdy nevrátila. Ze zoufalství ji napadlo, že by mohla něco podobného naznačit, až s ní bude dnes večer mluvit.

Marlene vypnula vodu a z háčku sundala ručník. Zrcadlo bylo zamlžené a ona na něj z legrace prstem nakreslila jednoduchý vánoční stromek. Vyčistila si zuby a ručníkem vysušila vlasy. Ve skříni našla zapomenutou vzorovanou košili s krátkými rukávy, kterou zastrkala do džínových kraťasů. Při pohledu na displej telefonu ukazující zmeškaný hovor od Chrise, v ní hrklo. Patrick se měl před jejím bytem objevit za půl hodiny.

Netušila, kde ztratila tolik času, pravděpodobně ztracená ve vzpomínkách. Popadla plátěnou tašku pověšenou na židli a strčila do ní zabalený dárek s Patrickovým jménem a srdíčkem. Téměř si neuvědomovala, že jej tam přikreslila. Prsty si pročesala vlasy a ještě mokré je stáhla do drdolu. Popadla svůj telefon a klíče od bytu a bosá vyšla ven na chodník. Měla ještě čas vykouřit ranní cigaretu a zavolat Chrisovi.

„Ahoj," zamumlala s cigaretou v puse, protože se ji snažila zapálit.

„Ale no tak, teď mám kvůli tobě taky chuť na jednu," postěžoval si místo pozdravu.

„Nevím, o čem mluvíš," zalhala Marlene a usmála se pro sebe, „navíc předpokládám, že nejsi sám."

„To jenom ty máš kolem sebe tu rozkošnou růžovou mlhu, abys Štědrý den začala už hodinu po poledni."

„Jsem patřičně nadšená," zareagovala Marlene.

„To jsem si vyvodil z tý cigarety," přisvědčil Chris, „plus to, že odvoz má teprve přijet a můžu mluvit."

„Můžeš."

„Vím, že se uvidíme zítra, ale to nevadí," začal, „chtěl jsem ti popřát šťastné a veselé."

Marlene překvapilo, že volal jen kvůli tomu: „Děkuju, Chrisi. Tobě taky."

„A ještě jsem chtěl říct, že budeme s Julesem celej večer poslouchat tvoje Pearl Jam, chápeš, abychom zavzpomínali a nezapomněli na to, že jsi v našich srdcích s náma."

„Já věděla, že na tom něco bude," znovu se rozesmála, „to je od vás strašně hezký."

„Já vím, vymyslel jsem to."

„Vážně? Já myslela, že Jules."

Na druhé straně nastalo ticho. Marlene přemýšlela, co dodat, nebo jestli už se rozloučit, když v tom se Chris znovu ozval.

„Krásné Vánoce, Mar, mám tě rád," vyhrkl a zavěsil.

„Já tebe taky," vykoktala, přestože věděla, že Chris už ji nemůže slyšet.

Zmateně zírala na obrazovku mobilu a přemýšlela, jestli měl tenhle hovor nějaký hlubší význam, který jí unikal. Chris jí jen chtěl popřát hezké svátky a říct, že ho mrzí, že je nemůžou oslavit společně. Rozhodně. Vždyť i Aaron jí ráno psal. A ona se večer chystala mluvit s Eileen. Dobří přátelé tohle dělají.

Řekl, že ji má rád, a myslel to vážně – to ji rozhodilo. Nikdy předtím to neudělal, ani když měla v srpnu narozeniny. Zřejmě si vzpomněl, čím si během Vánoc prochází. Žádný jiný důvod v tom neviděla.

Sykla, když jí na nahý nárt dopadl horký popel z rozkouřené cigarety. Neměla by se znepokojovat triviálnostmi a domýšlet si k nim skryté domněnky. Dnešní den se má točit jen kolem ní a Patricka.