Marlene nikdy přehnaně nedbala o svůj vzhled. Své vlasy povětšinou nechávala žít, jak se jim zachtělo, stříhala je sama a nikdy nekupovala hromady kondicionérů a speciálních šamponů. Stejně tak neřešila make-up. Řasenka ani stíny jí nic neříkaly, vlastnila pouze plastovou tubičku jeleního loje, kterou používala zhruba od šestnácti let. Více než polovina už byla vypotřebovaná, ale ona nechtěla kupovat novou.

Stejně tak si nedělala velkou hlavu s tím, co má právě na sobě. Vlastnila několik párů černých a modrých džínů různých střihů, některé sama proděravěla nebo jim zkrátila nohavice, takže je mohla nosit jako šortky. Trička a tílka, která nosila, byla nejčastěji kupovaná v secondhandu nebo v pánském oddělení a nejvíc byla pyšná na ta, která si nechala potisknout logy svých oblíbených kapel nebo jejich karikaturami, které kdysi navrhoval Aaron. Ve skříni jí viselo asi pět pánských flanelových kostkovaných košil, dvě vytahané džínové bundy a jedna kožená, kterou jí věnoval Aaron. Nerada chodila nakupovat, zvlášť potom oblečení a boty. Nezáleželo jí na tom, co nosí nebo jak v tom vypadá.

Naposledy byla v pořádném nákupním centru před pár měsíci, když ji Patrick požádal, aby mu pomohla vybrat pár nových košil, které by mohl nosit do práce. Na jeho nabídku zareagovala křečovitým úsměvem, kvůli kterému se druhý den kolem odpoledne objevilo na ulici pod jejími okny jeho auto. Znepokojeně si prohlížela nejnovější trendy a jen těžko dokázala najít něco, co by se jí líbilo na Patrickovi, natož pak co by si dokázala představit na sobě. Když s Patrickem prošla nejméně tři obchody nabízející pouze formální oblečení a nejméně čtyři druhy košil, každý ve dvaceti barvách, měla pocit, jako by ztratila vůli žít. Očekávala, že nakupování s mužem bude mnohem snazší, protože věřila zažitému stereotypu, který říkal, že nejvíce nerozhodné jsou na nákupech dámy. Patrick musel být výjimkou potvrzující pravidlo (stejně jako jí byla ona), a když si všiml jejího unaveného úsměvu, který mu věnovala poté, co oznámil, že má všechno, co potřeboval, usoudil, že by si také ráda něco vybrala a přesvědčil ji prohlédnout si alespoň nějaké šaty. Na jeho vkus jich prý vlastnila až příliš málo (ve skříni měla pod několika velkými černými mikinami dvoje, které vůbec nenosila) a to se prý na tak krásnou dívku, jakou je ona, nehodilo.

Oba se vydali svým směrem a za půl hodiny se sešli u kabinek. Každý měl přinést maximálně tři kusy, které se mu líbily a Marlene si pak měla vybrat tři finální, které by chtěla. Při pohledu na Patrickův výběr doprovázený jeho širokým úsměvem strnula. V ruce držel tři plastová ramínka s typicky holčičími šatičkami, květovanými, s nařasenými rukávy, vlnícími se sukněmi a širokým výstřihem. Podobně vystrašený výraz měl ovšem i on, když zjistil, co si vybrala. Na háček v kabince pověsila dvoje teplákové šaty, jedny šedé a druhé černé barvy, a potom dlouhou červenou kostkovanou košili, která se dala v pase stáhnout páskem. Nejistě si prohlíželi výběr toho druhého a napětí a nervozitu přerušil až jejich společný smích. Marlene popadla šestery šaty a odnesla je asistentce, která měla za úkol je vrátit zpět na místo. Ptala se, jestli má slečně zkusit najít jinou velikost. Marlene vysvětlila, že se jí nelíbily a chtěla odejít, když v tom si všimla odložených černých šatů se slunečnicemi. Aniž by si je vyzkoušela, odnesla je na kasu.

Věděla, že se Patrickovi líbily, proto si je snažila na schůzky s ním brát co nejčastěji, ale když stála pozdní odpoledne stále v pyžamu před svou otevřenou skříní a vzala je do ruky, ušklíbla se a odhodila je do kouta. I když se jí zamlouvaly, nechtěla mu udělat tu radost a vzít si je. Chtěla se před ním prezentovat ve svém pravém já, proto zvolila Aaronovy staré kalhoty, které seřízla a nosila jako kraťasy. Zastrkala do nich zelenou kostkovanou košili zapnutou ke krku a vyhrnula její rukávy. Vlasy si stáhla do neupraveného drdolu a nasadila si lennonky. Vklouzla do prošlapaných bílých conversek a s bavlněnou taškou přes rameno se vydala z bytu.

Vzduch byl stále horký a těžký. Hlavu měla plnou neklidných myšlenek a žaludek se jí svíral starostmi a nervozitou. Zastavila se a zašátrala rukou v tašce. Cigarety nechala doma. Protočila oči a povzdechla si. Bude je muset koupit v tom předraženém automatu v baru.

V zadní kapse šortek jí zavibroval mobil. Byla to SMS od Aarona, přál jí pevné nervy. Pousmála se; zrovna měl být na schůzce s Aidenem, o to víc ji potěšilo, že si na ni vzpomněl a vyhradil si chviličku na jednoduchou zprávu. Než odcházel, řekl, že plánuje o jejím objevu informovat Aidena, s čímž plně souhlasila, aby nevznikala zbytečná nedorozumění.

Pláž byla tentokrát opuštěnější, s příchodem Štědrého dne už tolik rodin nemělo čas se zdržovat na pláži, raději na poslední chvíli zdobily stromečky a káraly své děti za neuklizené pokoje s výhružkou, že pokud Santa uvidí všechna ta autíčka roztahaná po koberci, nenechá jim žádné dárky. Maminky se stresovaly s nákupem všech potřebných ingrediencí na večeři a společně se svými manžely trávily dlouhé noci zavření v ložnici mezi kupami hraček, ozdobnými stužkami a různými druhy balicího papíru.

Marlene vánoční tradice vždycky fascinovaly, ale nejradši je jen pozorovala zpovzdálí. Na to, aby se do toho velkého koloběhu oslav zapojila, byla příliš nejistá a plná emocí. Přes svou nedočkavost ohledně trávení Štědrého večera u Patricka byla nervózní. Nadechla se a vydechla a vynadala si. Momentálně by se měla zabývat tím, co se právě děje; na večeři, pokud se vůbec bude konat, se může soustředit až potom.

Došla k prázdnému baru. Erin zřejmě měla volno, protože u pultu stála jedna z brigádnic. Marlene si pomyslela, že to klidně může být jedna z Patrickových studentek. V automatu si zakoupila krabičku camelek a jednu si hned zapálila. Neklidně vydechla a podívala se na náramkové hodinky – ukazovaly za pět minut tři čtvrtě na pět.

Když se jí brigádnice už potřetí zeptala, zda si opravdu nic nedá, poprosila ji o kolu ve skle a nesmírně si oddechla, když ji přinesla a šla se věnovat dalším zákazníkům a umývání použitého nádobí.

Marlene se opřela zády o pult a zamyšleně pozorovala vlny. Když ještě studovala, o víkendech jezdívala s chicagskou komunitou k jezeru Michigan. Sedávali na pláži, někdy se koupali a pozorovali vlny těm mořským velmi nepodobné. Byly malé a jejich šplouchání o kamínky znělo jako cinkání zvonků.

Ve výhledu se jí objevila mužská postava. Patrick na sobě měl typickou kostkovanou košili, kalhoty a boty, které pravděpodobně nosil do práce. Neuvědomovala si, že by vlastnil nějaké jiné. Nejistě zvedl ruku na pozdrav a ona v rychlosti típla nedokouřenou cigaretu. Křečovitě sevřela ledovou orosenou skleněnou lahev s kolou a překřížila nohy.

„Ahoj," pozdravil ji a postavil se před ni.

„Ahoj," zamumlala a ze zdvořilosti si sundala sluneční brýle.

Patrick se usmál: „Přesvědčoval jsem se, že nepřijdeš. Abych nebyl zbytečně zklamaný."

„Přišla jsem," pokrčila rameny Marlene. Její stisk začínal povolovat. „Chceš něco?"

„Ne, díky," zakroutil hlavou a natáhl k ní ruku, „projdeme se, nebo tu chceš zůstat?"

„Projdeme se."

Zvedla se a znovu si nasadila brýle. Pití si vzala s sebou a schválně je držela v pravé ruce, takže ji Patrick, po jehož levici šla, nemohl chytit za ruku. Pokud byl zklamaný nebo rozhozený, nedal to na sobě znát.

„Téměř jsem tě nepoznal," začal, když se procházeli po pláži, aby unikli nepříjemné hudbě a slídivým očím. „Moc ti to sluší."

„Děkuju ti," zamumlala a napila se.

„Všiml jsem si, že u surfařské školy stojí smrk," pokračoval a po každém druhém vysloveném slově po ní šlehl pohledem, jako by se chtěl ujistit, že může pokračovat. „Taky jsi ho zdobila?"

Přikývla: „Včera odpoledne."

„Je mnohem hezčí než ten u baru. Tradiční."

Slovně nereagovala. Chápala, že se chce k omluvě dostat postupně, ale ona byla nedočkavá a o nic jiného jí nešlo. Sundala si boty a vzala je za tkaničky do ruky. Nerada chodila po pláži v botách, a když to příliš pálilo, chodila vodou. Vlny jí omývaly kotníky a mezi prsty se jí dostával mokrý písek. Neušel jí Patrickův smích.

„Co je?" zeptala se.

„Jenom jsem moc rád, že tě vidím."

Uhnula pohledem, nechtěla se jeho komplimenty nechat rozhodit a zatratit kamennou masku, se kterou přišla. Chtěla, aby pochopil, že jí opravdu ublížil, ponížil ji a urazil. Nesměla dát najevo, že je stále jen jeho. Její pozornost si musel zasloužit, a přestože se snažil, zatím se mu to příliš nedařilo.

„Nechci strávit svátky sám," řekl a upřeně ji sledoval v domnění, že vyvolá nějakou reakci. Nejlépe, že se mu vrhne kolem krku a zašeptá, že ona bez něj taky ne.

„Nejsi sám," poznamenala, aniž by k němu zvedla oči, „máš rodinu v Sydney."

„Nechci strávit svátky bez tebe," opravil se, ale ona neodpověděla. „Jak... Jak ses vlastně dostala domů?"

„Přijel pro mě Chris," řekla a poprvé se na něj otočila, aby viděla, jak se tváří.

Potěšeně rozhodně nevypadal. Tvář mu ztvrdla a přimhouřil oči. „Dobře. Jsem rád, že se ti nic nestalo."

„Co by se mi ve dvě hodiny uprostřed náměstí mělo stát?" povytáhla obočí Marlene „Je mi šestadvacet, Patricku, ne šestnáct."

„Ty víš, že jsem to tak nemyslel," protočil oči, „jen jsem chtěl říct, že jsem rád, že jsi v pořádku dojela domů."

„Tím narážíš na to, že jsem jela s Chrisem?"

„Ne," vyhrkl, „prostě zapomeň, že jsem vůbec něco řekl."

Marlene si otráveně povzdechla: „Nevím, proč jsi sem dneska přišel."

„Cože?" vykulil oči Patrick. „Přišel jsem se ti omluvit!"

„Zajímavé," zamyslela se ironicky Marlene, „to jsem to asi přeslechla."

„Takže po mně chceš slyšet jenom tu omluvu? Nic jinýho tě nezajímá?"

Docházela jí trpělivost, lépe řečeno už žádnou neměla. Dva dny hrál mrtvého brouka a dělal, jako by se nic nestalo a jako kdyby na ni v tom parku nekřičel. A když se konečně rozhodla se s ním sejít, nic zajímavého neřekl, znovu si hrál na perfektní vztah. Nechápala, jak se k tomu mohl stavět tak ledabyle. Měla dojem, že stále nepochopil, co jí způsobil, a hlavně co to do budoucna může znamenat pro ně oba. Nemohla fungovat vedle někoho, kdo jí bude vyčítat naprosté maličkosti a bude jí upírat čas trávený s přáteli.

„Ta omluva je pro mě důležitá," rozhodila rukama a zvýšila hlas, „protože potřebuju, abys mě přesvědčil, že mě máš rád takovou, jaká doopravdy jsem! Potřebuju vědět, že si uvědomuješ, že jsi to přepísknul!"

„Ale já si to uvědomuju," řekl vážně Patrick a chytil ji za ruku, „vím, jak moc jsem tě ranil. A omlouvám se ti z celého srdce za to, co jsem řekl."

„Dobře," přikývla Marlene.

Promnul si obličej a pokračoval: „Neprosím tě o odpuštění, jenom o přijetí omluvy."

Vzhlédla a upřela k němu oči. Ve tváři mu viděla zdrcení. Usmála se. „Není to to samý?"

Patrick sebou trhnul, ale když viděl, že se směje, dal jí pramínek vlasů za ucho. „Jsme v pohodě?"

Marlene zaváhala. Svou odpovědí určí, jak se jejich vztah bude odvíjet do budoucna. Pokud mu dá najevo, že mu jeho omluvu a sliby věří, znamená to, že rozchod s ním bude chápat jako ještě větší zradu. Na druhou stranu – pokud opravdu bude mít důvod jej na konci prosince opustit, znamená to, že její očekávání nesplnil a přísahy porušil.

„Jsme v pohodě."