Stála před zrcadlem. Na podlaze rozlehlého pokoje se povalovaly náčrty, překryté nesmontovanými elektronickými součástkami. Izanan byla opětovaně ráda, že patří k té vyšší vrstvy. Měla dost peněz na to si koupit papír, který se k nim dovážel přes půl Hvězdosmíru. Lépe se jí díky tomu pracovalo. Myšlenky se mladé Waltoryové lépe uspořádávaly na papír než do nehmatatelného prostoru sítě.

Pravou rukou se pohladila po hlavě. Dlouhé hnědé kadeře měla úhledně sepnuté do drdolu. Přijímačky na univerzity se neúprosně blížily. Učení ze všech možných oblastí přibývalo a pak tu byl ještě onen projekt, který si vyžadovala PUN. Každý z uchazečů o studium musel na přijímací řízení přinést svůj vynález, což bylo pro osobu, která ještě neabsolvovala studium obrovská výzva. Vedení univerzity tímto krokem velice zredukovalo počet uchazečů na množství, které zvládla několikačlenná komise odzkoušet ústně. Při písemných testech se dalo mnohem lépe podvádět, což nemělo vedení univerzity v zájmu připustit.

Izana vrhla nevrlý pohled na klavír v levé části místnosti. Časový pres jí pomalu tahal za nervy a pro přetížený mozek se vše být tak nesnesitelně otravné.

„A ty už taky sklapni," sykla na domácího robůtka. Nahrávka hry na klavír jí přiváděla k šílenství.

"Jak si přejete, madam," ozval se robot bez sebemenšího zaváhání, uskupení koleček a šroubků se uklonilo a hudba nepřirozeně zmlkla.

„Ale co to děláš?, zhrozila se.

„Koukej hrát dál!" nařídila.

„Jistě, madam," odpověděl stroj bez emocí. Byla to strojová výroba, starší model, takový co plní jednoduché pokyny, ale nijak u toho nepřemýšlí. Tento pomocník byl, minimálně v jednou kuse, součástí každé domácnosti na Nasussu.

Waltoryová si promnula spánky. Hudba byla krytím, které mělo její vychovatelku přesvědčit, že je zaměstnaná hrou a . Postarší, hogo-fogo, chůva se spokojila s tím, že Izana potřebuje klid na hraní a zdržovala se mimo pokoj. Izana nacpala robůtkovi do hlavičky kartu s mechanikou hraní, aby činnost zastával za ni. A samozřejmě, přidala do sekvence chyby – nikdo by nevěřil, že hraje bezchybně.

Nechtěla si představit co by se stalo, kdyby nastalo dlouhé ticho. Dveře od pokoje měla sice zamčené, ale jak by asi vysvětlovala, že je nemůže otevřít? Nebo, jak by postarší dáma reagovala na součástky všude po pokoji? V duchu se pokárala. To musela udělat takový nepořádek?

Zhluboka vydechla. Nikdo neťukal, žádné kroky. Mohla pokračovat. Choker, který byl na ozdobu krku až moc tlustý, si pečlivě urovnala. Další verzi už předělat nestihne, takže teď. Stačilo jedno přejetí prstu po nevkusné ozdobě a před zrcadlem už nestála Izana, ale úplně jiné stvoření. Tři páry rukou, zlaté šupiny. Roztančila prsty na povrchu chokeru podruhé a pomyslela na svou vlastní postavu. Než se nadála, před zrcadlem stála zase ona. To jako zkouška nestačilo. Pokračovala dál, postupně vymýšlela bytosti o kterých nikdy neslyšela a které nikdy neviděla. Krom toho zkoušela samozřejmě napodobovat známe a obyvatele jiných planet. Chocker splnil všechny její představy, reálné i nereálné.

Izana byla toho večer při večeři obzvláště šťastná. Vynález ke zkoušce byl hotovo. Doufala že z jejího „těloměniče", jak onu věc provizorně nazvala bude stejně radostná i školní porota. Teď ještě vymyslet text o tom, jak je tento vynález přínosný pro společnost, jaké má limity a jak lze porovnat s ostatními vynálezy podobné konstrukce a funkce.