„Tak a tady jsou dodělané výpočty k štítům na meziplanetární plavidla," nechala se slyšet Izana.

Složku přetáhla ze svého flybooku na ten otcův. Ikonka s nápisem „výpočty 03" proletěl ve své krásné poloprůhlednosti vzduchem v oblouku, Izana naznačila prstem.

Starší Vesmírčan, seč nechtěně, uznale přikývl.

Izana kývla, otočila a rázným krokem zamířila ke dveřím. Od té doby, co začala studovat, přebírala různé úkoly v péči o rodinný podnik. Otec na ni házel vše. Od práce sekretářek až po tu vysoce specializovanou. Byla to zkouška co všechno zvládne. Byla to zkouška toho, co všechno dokáže, a ona rozhodně nehodlala prohrát.

„Izaniko," oslovil jí celým jménem, místo zkráceniny.

Bohatá dědička se zastavila. Otec ji jménem neoslovil od začátku prvního semestru. Stejně tak přestali společně večeřet. Mezi nimi se rozprostřela tichá válka, která zasahovala všechny oblasti života.

„Ano?" čekala.

„Posaď se," pokynul k židli naproti svému pracovnímu stolu.

Nemohla odmítnout a ani utéct, a tak si sedla. Sledovala, jak otec vytahuje dvě broušené skleničky a lije do nich, na první oko, podle lahve, drahý likér. Jednu sklenku jí přistrčil. Kývla na poděkování. Skleničku stiskla v pravé ruce a ucítila vůni alkoholu, ořechů a medu, která ji jemně štípala do dlouhého nosu.

„Musím přiznat, že jsi mě překvapila," řekl po odpitém doušku, oči plné melancholie, „Myslel jsem že, tvoje přihláška na školu byla pouhý vzdor, ale musím říct, jsem za to rád."

„Vážně?" vyhrkla, pravý ret nadzvednutý v nedůvěře.

Tichá válka dosáhla svého zlomu.

„Ano, nediv se. Nalijme si pravdy, dceruško. Pochop, že jsem nebyl nadšený z toho, že by dědictví naší rodiny měl spravovat někdo zvenku. Ale upřímně, dát to tobě, jako hloupé holce, by taky nebyla výhra. Takže, co se snažím říct je... jsem na tebe hrdý?" slovem hrdý se pomalu udusil. Až tak mu nešlo z úst. Tímto gestem přiznával svou chybu.

„Hlavně neusni na vavřínech, pamatuj žádné přešlapy," dodal s káravým tónem, aby snad nedošla k mylnému závěru, že vyměkl.

zana v němém úžasu dopila svou sklenku. Tohle byla jedna z nejvřelejších vět, které od otce kdy slyšela.

„Uvidíme se u večeře," pan Waltory ukončil tichou válku, nebo alespoň uzavřel dočasné příměří.

Poděkovala.

Zopakovala, že vše dělá pro rod.

Rozloučila se.

Došla ke dveřím.

Pak se zastavila.

Starší ze dvojice vzhlédl: „Potřebuješ něco?"

Už měl opět svůj přísný tón.

Potřebovala?

Ne.

Nebo snad ano?

„Tati?" slovo v ní vyvolalo podobnou reakci jako u osloveného hrdost.

„Ano?"

„Tvářím se naštvaně?" koukali na sebe. Musela se zeptat.

"Ne, vypadáš důstojně. Proč?" pokrčil obočí a ramena zároveň.

Takže ano, tvářila se naštvaně. Zamumlala něco ve smyslu, že to je jedno, a odešla. Žádné kárání za nejasnou odpověď a to jí udivilo. Obyčejně by si nezodpovězení otázky za rámeček nedala. Asi byl pán domu jejich, v historii vztahu otce a dcery, nejvřelejší konverzací taky rozhozen.

Toho večera Izana zkoumala svůj obličej v zrcadledlouhou dobu a nacvičovala různé úsměvy, které se v jejím podání změnily spíšve škleb. Bylo to poprvé od prvního dne na PUN, kdy se večer