Kantýna.

Další přednáška.

Zastávka před školou.

Rozloučila se.

Nevydržel.

„Proč jsi naštvaná?" ujede mu spoj, ale kabinky tu lítají každou chvíli.

Izana se zastavila. Chtěla jít domů pěšky, ačkoliv to byla zábava na dvě hodiny. Jedla, jídlo bylo dobré a zvracet se jí nechtělo, navíc si vyčistí hlavu a pokouká po výlohách.

„Naštvaná?" zopakovala. Každé písmeno převalila v ústech jako bonbon. Povytáhla obočí.

„Ano, naštvaná," konstatoval a přešel k ní. Byl skoro o dvě hlavy vyšší.

Zaklonila hlavu, aby na něj viděla. Nezvyklý pocit. Byla vysoká. Na děvče až moc. Vyšší než většina Nasusských.

„Nejsem naštvaná," pravila klidně, „Proč si to myslíš?"

„Tváříš se tak," neměl se ptát. Už teď toho litoval.

„Aha," zkonstatovala a zaměřila se na svou tvář. Byla stažená, čelo dokonce mírně krčila. Nosila slabé brýle, a tak musela hodně mžourat.

„No, tak tedy ahoj," najednou se cítil nepatřičně. Otočil se. Nechtěl jí zdržovat.

„Seje se mák bílý, ten červený roste planě na loukách," řekla najednou, aniž by věděla proč.

„Co? " otočil se. Viděl jí do obličeje. Smála se. Jemně a hezky. Vrásky pod očima se jí stahovaly.

„Tvé poznámky z botaniky, nejsou moc přesné, ale to je tvoje věc," odmlčela se a kousla se do rtu, pak dodala, „Na jaký otevřený předmět jsi zapsaný, že tam berete rostliny?"

„Předmět?" zarazil se.

Nadšeně kývla. Chtěla se přihlásit na, Jedy a biologie v akci, ale to neotevřeli kvůli nedostatku studentů, kteří projevili zájem.

„Ty myslíš tu větu v mém notesu?" došlo mu to celkem rychle.

„Ano," odmlčela se. Nebylo to moc zdvořilé, a tak se pokusila vše uvést na pravou míru: „Byl otevřený, když mi vypadl na stůl."

„To není z žádného předmětu, to je začátek básně."