První den na škole nepřinesl žádné vzrušení. Stejně jako ty další. Izana pojala těchto pět let jako úkol, při kterém bylo striktně zakázáno chybovat.

Se spolužáky se moc nebavila, což na Nasussu a už vůbec na PUN nebylo ničím divným, do debat se zapojovala jen v rámci práce v hodině. Všechny zkoušky složila na poprvé s nejlepším možným hodnocením.

Ve svém volném čase se učila, pracovala pro otce a nebo navrhovala nové vynálezy, takzvaně, do šuplíku. Ne do šuplíku, do fly booku. Na papíru se jí sice lépe myslelo, ale od nástupu na PUN, její platební čip zchudl. Prevence ze strany otce, aby nemohla vyvádět další hlouposti, nebo aby si na ně alespoň musela vydělat.

První dva a půl roku uběhly jako voda. Vše jelo ve svých zajetých kolejích. Žádné změny, žádné potíže, ale chovat se takhle vzorně život nikdy dlouho neumí.

Stalo se to, když procházela kolem nástěnek s informacemi o výměnných pobytech. Prohlížela si různé destinace, i přes vidinu cesty strávené s hlavou v záchodové míse by se někam ráda vydala. Jenže to by znamenalo prodloužení studia, což ve slovníku hlavy rodiny přeloženo jako chyba.

Nekoukala kam jde, ale to ani ten, do kterého vrazila. Ten byl moc zaneprázdněn snahou zorientovat se v novém prostředí, že si ani nevšiml, že leze do trajektorie další živé bytosti.

Izany fly book se znenadání vznášel pár centimetrů nad zemí, za to papíry neznámého skončily na zemi. Stejně jako oba studenti.